pro [část Prahy] dne 9. září 2021, č. j. 27 C 1/2021-71,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení z částky [částka] ve výši 8,25% ročně od [datum] do [datum] (výrok II.) a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím jako náhrady materiální újmy vzniklé žalobci tvrzeně v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 5 T 139/2017, v jehož průběhu mu byla v důsledku zproštění žalobce výkonu služby v období od 4/ 2017 do 1/ 2018 vyplácena pouze polovina platu. Požadavku na náhradu obhajného ve výši [částka] žalovaná vyhověla v průběhu řízení, ohledně něj bylo řízení zastaveno a soud prvního stupně v konečném rozhodnutí rozhodoval pouze o jeho příslušenství.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby z důvodu, že v případě žalobce sice bylo třeba konstatovat vydání nezákonného rozhodnutí, když žalobce byl trestně stíhán a toto trestní stíhání bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum] ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne [datum] zastaveno a věc byla postoupena KŘP hl. m. [obec] k vyřízení, proto také poskytla žalobci částku [částka] jako náhradu nákladů obhajoby, nicméně rozhodnutím PČR byl nakonec žalobce uznán vinným ze spáchání kázeňského přestupku. Tím došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a uplatněnou škodou.

4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že trestní stíhání žalobce bylo zahájeno usnesením [příjmení] ze dne [datum], jímž bylo žalobci sděleno podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zák., spatřovaného v bezdůvodném nevhodném a nehumánním chování žalobce dne [datum] k předvedenému Z. [příjmení], a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 4. 2018, č. j. 5 T 139/2017-408, byla věc pro daný skutek podle § 222 odst. 2 tr. řádu postoupena k vyřízení jako kázeňský přestupek vedoucímu odboru PMJ u KŘP hl. m. [obec], odbor pohotovostní motorizovaná jednotka. Rozhodnutím PČR, náměstka ředitele KŘP hl. m. [obec] pro vnější službu ve věcech kázeňských ze dne [datum], [číslo] byl následně žalobce uznán vinným ze spáchání kázeňského přestupku, kterého se dopustil tím, že dne [datum] v době od 00:17 hod. do 1:15 hod. v prostorech služebny PČR, OŘP [obec] II, MO [část obce] během výkonu služby spočívající v předvedení Z. [příjmení], který byl spoután za zády, uchopil tohoto za vlasy, násilím si k sobě přitáhl jeho hlavu, kterou vzápětí pustil, čímž porušil ustanovení § 45 odst. 1 písm a) zák. č. 273/2008 Sb., neboť jednal v rozporu s ustanovením bodu 3 písm. e) Etického kodexu PČR, a to nezacházet s žádnou osobou krutě, nehumánně a ponižujícím způsobem, byť pohnutkou k takovému jednání nebyla svévole žalobce, ale jednání jmenovaného. Proti tomuto rozhodnutí nepodal žalobce odvolání. Rozhodnutím PČR ze dne [datum] byl žalobce zproštěn výkonu služby podle § 40 zák. č. 361/2003 Sb. a byla mu nařízena dosažitelnost s odůvodněním, že jednání, pro které se trestní řízení vede, souvisí bezprostředně s výkonem služby jmenovaného, kterým je dle § 201 odst. 1 zákona o služebním poměru zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru, a dá se učinit závěr, že by ponechání žalobce ve výkonu služby ohrožovalo důležitý zájem služby. Po tuto dobu mu náleželo pouze 50 % průměrného služebního příjmu.

5. Po právním posouzení podle § 8 zák. č. 82/1998 Sb. a § 40 odst. 1, 5 a § 124 odst. 6 zák. č. 361/2003 Sb. dospěl soud prvního stupně k závěru, že trestní stíhání žalobce bylo sice zahájeno na základě nezákonného rozhodnutí, tedy byl naplněn základní předpoklad vzniku odpovědnosti státu za škodu, nicméně není dána příčinná souvislost mezi shledaným nezákonným rozhodnutím a ušlým ziskem žalobce. Dovodil z textu § 40 odst. 5 zák. č. 361/2003 Sb., že policejní funkcionář neměl na výběr, zda ponechat příslušníka, který je podezřelý ze spáchání kázeňského přestupku, ve výkonu služby, či zda jej výkonu služby zprostit, když je zde užito slova„ musí“, přičemž žalobce byl následně pravomocně shledán vinným ze spáchání kázeňského přestupku a proti rozhodnutí se neodvolal, tedy v dané době zde byly dány důvody pro jeho zproštění výkonu služby, kdy postačovalo i obvinění z kázeňského přestupku. Příčinou zproštění výkonu služby a tím i ztráty výdělku tak bylo výlučně jednání žalobce, které bylo kázeňským přestupkem a nikoliv nezákonné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. O úroku z prodlení rozhodl soud prvního stupně ode dne následujícího po uplynutí šestiměsíční lhůty k vyřízení nároku do dne zaplacení žalobcem důvodně požadovaného obhajného. Náklady řízení posoudil podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř., když žalobce byl úspěšný co do částky [částka] (obhajné, o které byla žaloba vzata zpět pro dobrovolnou úhradu) a neúspěšný co do částky [částka], tedy v rozsahu 81 %, proto uložil žalobci povinnost nahradit žalované 62 % jejích nákladů.

6. Proti I. výroku rozsudku podal žalobce včasné odvolání, ve kterém namítl, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zmatečné a rozporuplné, obsahuje řadu překlepů, které zcela mění smysl vět, soud prvního stupně rozsáhle cituje z provedených důkazů, aniž by z toho vyvozoval náležité či vůbec nějaké závěry, nevypořádal se s argumentací žalobce ani s důkazy, které byly navrženy ale nebyly provedeny. Označil úvahu soudu prvního stupně o povinnosti policejního funkcionáře zprostit žalobce výkonu služby i při pouhém podezření ze spáchání kázeňského přestupku a z toho vyplývající neexistenci příčinné souvislosti mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a zproštěním žalobce výkonu služby za lichou a nerespektující celé znění § 40 odst. 1 zák. č. 361/2003 Sb., které naopak onu možnost volby zakotvuje v tom, že musí být splněna ještě podmínka, že by jeho ponechání ve výkonu služby ohrožovalo důležitý zájem služby nebo průběh prošetřování jeho jednání. Upozornil, že v rozhodnutí o zproštění výkonu služby je zcela jednoznačně uveden důvod zproštění výkonu služby, a to zahájení trestního stíhání za obvinění ze zneužití pravomoci úřední osoby, kdy jednání, pro které se trestní řízení vede, souvisí bezprostředně s výkonem služby žalobce, kterým je zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru. Dále upozornil, že v kázeňském rozhodnutí bylo konstatováno, že žalobce byl původně obviněn ze závažnějšího jednání, přičemž v trestním řízení byl zúžen prokázaný skutek a na jeho základě by pak nebylo dáno podezření ze spáchání trestného činu ani na počátku prověřování. Jednání žalobce tedy od počátku nedosahovalo intenzity trestného činu a ani důvodů pro zproštění výkonu služby, kdy by se jednalo jen o kázeňský přestupek, za který by žalobce nebyl postaven mimo službu. O tom svědčí dle žalobce i skutečnost, že ještě během trestního řízení poté, co došlo k zúžení skutku rozhodnutím soudu, byl žalobce vzat zpět do služby, když jinak by žalobce zůstal mimo službu až do skončení kázeňského řízení. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že uloží žalované povinnost zaplatit žalobci požadovanou částku s příslušenstvím.

7. K odvolání žalobce žalovaná uvedla, že soud prvního stupně správně věc posoudil po skutkové i právní stránce, přičemž odvolání žalobce neobsahuje takové argumenty, které by byly způsobilé přivodit změnu nebo zrušení napadeného rozhodnutí. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

8. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvého stupně v rozsahu žalobcem podaného odvolání, jakož i řízení jeho vydání předcházející (§ 212, § 212a o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

9. Podle § 7 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

10. Podle § 8 odst. 1 cit. zák. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

11. Podle § 40 odst. 1, 5 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, příslušník musí být zproštěn výkonu služby na dobu, po kterou je důvodně podezřelý ze spáchání trestného činu, kázeňského přestupku nebo jednání, které má znaky přestupku, jestliže by jeho ponechání ve výkonu služby ohrožovalo důležitý zájem služby nebo průběh vyšetřování jeho jednání. (5) Pominou-li důvody, pro které byl příslušník zproštěn výkonu služby, zproštění výkonu služby se ukončí.

12. Podle § 124 odst. 6 zákona o služebním poměru příslušník, který je zproštěn výkonu služby, má nárok na služební příjem ve výši 50% služebního příjmu odpovídající průměrnému služebnímu příjmu, to neplatí, byl-li příslušník vzat do vazby. Tento příjem náleží příslušníkovi zproštěnému výkonu služby i po dobu uvedenou odst. 5. Jestli se v řízení o kázeňském přestupku, o jednání, které má znaky přestupku nebo o trestném činu neprokáže vina příslušníka, doplatí mu část služebního příjmu, o niž mu byl služební příjem zkrácen.

13. Soud prvního stupně v dostatečném rozsahu zjistil skutkový stav a správně se zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za žalobcem tvrzenou majetkovou újmu. Správně dovodil z ustálené praxe (ostatně toto bylo i mezi účastníky nesporným), že v případě žalobce bylo trestní řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 5 T 139/2017 vzhledem k tomu, že neskončilo odsouzením žalobce, vedeno na základě nezákonného rozhodnutí, za něž je analogicky považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje (srov. rozsudek NS ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, rozsudek ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, rozsudek ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 apod.), tedy správně shledal naplnění základního předpokladu odpovědnosti státu za škodu.

14. Dále se soud prvního stupně správně zabýval i ostatními kumulativně stanovenými předpoklady odpovědnosti státu za škodu a odvolací soud se ztotožňuje s jeho závěrem, byť z jiných důvodů, že není dána příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a újmou označenou žalobcem jako ušlý zisk představující nevyplacení 50 % služebního příjmu za období od dubna 2017 do ledna 2018 činící v součtu částku [částka]. Soud prvního stupně však stejně jako odvolatel nesprávně dával do příčinné souvislosti se zjištěným nezákonným rozhodnutím nikoliv újmu samu, ale vydání rozhodnutí služebního funkcionáře o zproštění žalobce výkonu služby, kdy v jeho důsledku měl žalobce ve smyslu § 124 odst. 6 zák. č. 361/2003 Sb. nárok na služební příjem pouze ve výši 50 % průměrného služebního příjmu.

15. [příjmení] ale bylo možno zabývat se otázkou příčinné souvislosti, je třeba nejprve definovat újmu a proces jejího vzniku s přihlédnutím k případnému ovlivnění procesu vzniku újmy zjištěným nezákonným rozhodnutím. Žalobce, jak je výše uvedeno, za újmu označil neobdržení poloviny průměrného služebního platu za dobu, kdy byl zproštěn výkonu služby ve smyslu § 40 zák. č. 361/2003 Sb.

16. Co se týká zproštění žalobce výkonu služby, ustanovení § 40 zák. č. 361/2003 Sb. je hmotněprávním ustanovením, jehož účelem je ochrana bezpečnostního sboru a společnosti před možným zneužitím pravomocí, které zákony příslušníkovi svěřují. Služební funkcionář je obligatorně povinen přistoupit ke zproštění příslušníka za předpokladu splnění několika kumulativních podmínek. Příslušník musí být důvodně podezřelý ze spáchání trestného činu, kázeňského přestupku nebo jednání, které má znaky přestupku, a zároveň by ponechání příslušníka ve výkonu služby ohrožovalo důležitý zájem služby nebo průběh prošetřování jeho jednání.

17. Samotné zproštění je realizováno rozhodnutím služebního funkcionáře v rámci řízení ve věcech služebního poměru. Toto rozhodnutí však není rozhodnutím předběžné povahy podle § 70 písm. b) s. ř. s., a proto není vyloučeno ze soudního přezkumu (viz NSS 9 AS 155/2014-32). Služební funkcionář svým úkonem, kterým zprošťuje příslušníka, mění jeho práva a povinnosti. Je tak nepochybné, že tento úkon musí být proveden formou rozhodnutí (srov. § 180 zák. o služebním poměru). Podle § 190 odst. 1 zák. č. 361/2003 Sb. pak má příslušník právo podat proti tomuto rozhodnutí do 15 dnů ode dne jeho doručení odvolání u služebního funkcionáře, který rozhodnutí vydal. S ohledem na § 48 odst. 4 písm. g) cit. zák. může příslušník, který je zproštěn výkonu služby, vykonávat jinou výdělečnou činnost bez nutnosti souhlasu služebního funkcionáře. Z ustanovení § 126 odst. 6 cit. zák. pak vyplývá, že jestliže se v řízení o kázeňském přestupku, o jednání, které má znaky přestupku, anebo o trestném činu neprokáže vina příslušníka, doplatí se mu část služebního příjmu, o niž mu byl služební příjem zkrácen. Prokázání viny je nezbytnou podmínkou k tomu, aby nebyla příslušníkovi doplacena část služebního příjmu, o niž mu byl služební příjem za dobu zproštění zkrácen.

18. S ohledem na subsidiární odpovědnost státu za škodu se tedy dále odvolací soud zabýval otázkou, zda žalobce měl možnost získat předmětnou částku, která mu nebyla po dobu zproštění výkonu služby vyplacena, zpět. V rámci zákona č. 361/2003 Sb., jak je shora uvedeno, takovouto situaci řeší poslední věta ustanovení § 124 odst. 6, podle níž by žalobci tato částka měla být vrácena, pokud se v řízení o kázeňském přestupku, o jednání, které má znaky přestupku nebo o trestném činu neprokáže vina příslušníka. Je tedy zřejmé, že se vrácení předmětné částky mohl žalobce primárně domáhat v řízení ve věcech služebního poměru, kde by byla současně jednoznačně vyřešena otázka, zda vůbec žalobci na vrácení této částky vznikl nárok (rozhodnutím o zproštění výkonu služby došlo ke změně práv a povinností v rámci služebního vztahu) a zda mu tedy fakticky vůbec vznikla tvrzená škoda. V takovém řízení by pak byla vyřešena i otázka, zda vznikl žalobci nárok na zaplacení předmětné částky v přímém vztahu k nezákonnému rozhodnutí v rámci trestního řízení tak, jak se tohoto žalobce domáhá v tomto řízení, když ke zproštění výkonu služby i ukončení tohoto zproštění došlo v rámci trestního řízení, které neskončilo odsouzením, ale bylo postoupeno v plném rozsahu ke kárnému řízení. Jinak řečeno, pokud by pouhým neodsouzením předmětného jednání žalobce v rámci trestního řízení jako přečinu, tedy v příčinné souvislosti s v této věci zjištěným nezákonným rozhodnutím, vznikl žalobci nárok na doplacení předmětné částky, pak se ho mohl žalobce domoci v rámci řízení ve věcech služebního poměru. Rozhodnutí v takovém správním řízení by pak bylo přezkoumatelné v rámci správního soudnictví, a to až na nejvyšší úrovni soudní soustavy, a vedlo by buď ke vrácení předmětné částky žalobci, nebo ke konstatování, že na vrácení předmětné částky nevznikl žalobci nárok. Žalobce však účast v takovém řízení nijak neoznačoval.

19. Jak již výše odvolací soud uváděl, odpovědnost státu za škodu je subsidiární povahy (srov. např. rozsudek NS ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4230/2010 apod.), tedy pokud se žalobce mohl domoci vrácení předmětné částky v jiném řízení, bylo jeho povinností primárně využít této možnosti. Vznik újmy nevyplacením uvedené částky by nicméně následně mohl být v příčinné souvislosti nikoliv s nezákonným rozhodnutím zjištěným v přezkoumávaném trestním řízení, ale s případným nezákonným rozhodnutím v řízení ve věcech služebního poměru, pokud by nezákonnost takového rozhodnutí byla shledána.

20. Již z uvedeného důvodu je třeba považovat rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí požadované částky za správné a odůvodňující potvrzení napadeného rozsudku.

21. S ohledem na odvolací námitky žalobce ve vztahu ke shledané absenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou újmou, o kterou soud prvního stupně opřel své rozhodnutí, je třeba uvést, že odvolací soud se i s tímto závěrem soudu prvního stupně zcela ztotožňuje, byť nikoliv s jeho úvahami o povinnosti služebního funkcionáře, kterými k němu došel; zde naopak odvolací soud zcela souhlasí s odvolací námitkou žalobce o potřebě zohlednění i druhé z kumulativně stanovených podmínek v § 40 cit. zák. Soud prvního stupně správně dovodil, že v příčinné souvislosti s vydáním rozhodnutí o zproštění výkonu služby a tím i sníženého služebního příjmu, bylo nikoliv nezákonné rozhodnutí, ale samo jednání žalobce, o kterém se z nezákonného rozhodnutí dozvěděl. Je zcela zřejmé, že jednání žalobce tak, jak bylo i zachyceno v kamerovém systému policejního oddělení, bylo [příjmení] a následně i MSZ v [obec] v daný okamžik vyhodnoceno jako nehumánní a zjevně rozporné s výkonem služby policisty, přičemž protože v samém počátku vykazovalo prvky naplňující skutkovou podstatu přečinu, bylo prošetřováno v rámci trestního řízení, byť na základě nezákonného usnesení, které ale samo o sobě nebylo příčinou zproštění výkonu služby, když současně bylo toto jednání žalobce v dané době posouzeno jako ohrožující zájem služby policie.

22. To je nakonec zřejmé i z rozhodnutí ČR PČR, náměstka ředitele KŘP hl. m. [obec] pro vnější službu ve věcech služebního poměru [číslo] 2017, ze dne [datum], ze kterého se podává, že žalobce byl zproštěn služby z důvodu, že příslušnému služebnímu funkcionáři bylo doručeno usnesení [příjmení] ze dne [datum], jímž bylo žalobci sděleno podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zák., spatřovaného v jednání žalobce, kdy měl žalobce spolu s jiným příslušníkem dne [datum] způsobit svým bezdůvodným nehumánním chováním předvedenému Z. [příjmení] drobná poranění na různých místech těla charakteru hematomů a oděrek, otok obou zápěstí a morální škodu. Žalobce měl jmenovaného odvést do rohu místnosti a po chvíli zase zpět, opakovaně se měl snažit mu podkopnout pravou nohu, uchopit ho pravou rukou z jeho levé strany za krk a vzápětí za levé rameno a tlačit ho od sebe směrem na poutací lavici, úchopem do tzv. kravaty jej donutit kleknout si na podlahu a připnout k poutací lavici, kde jej nechal cca půl hodiny ležet, což bylo zadokumentováno kamerovým záznamem místního oddělení PČR. Žalobce tak dle odůvodnění rozhodnutí nedodržoval pravidla zdvořilosti a nedbal cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní a porušil základní povinnosti policisty, když použil proti jmenovanému donucovací prostředky způsobem, který nebyl zcela v souladu se zásadami adekvátnosti a přiměřenosti a způsobil jmenovanému újmu. Jednání, pro které bylo trestní řízení vedeno, služební funkcionář vyhodnotil jako související bezprostředně s výkonem služby jmenovaného, kterým je zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění jeho úkolů, a ponechání žalobce ve službě by tento důležitý zájem ohrožovalo, když by mohlo mít negativní vlit na morálku a kázeň ostatních policistů a vést k nesprávnému výkladu, že takové jednání může být tolerováno, což by mohlo významně ovlivnit výkon jejich služby, mohlo by být opakováno a byla by ohrožena dobrá pověst bezpečnostního sboru a vnímání fungování tohoto sboru a chování a jednání jeho příslušníků ze strany veřejnosti a její důvěra v něj. Přímo konstatoval, že uvedeným rozhodnutím není dotčena zásada presumpce neviny.

23. Nelze také přehlédnout, že žalobce nebyl v rámci trestního řízení ani zproštěn obžaloby ani nebylo trestní řízení zastaveno, pouze rozhodující soud shledal, že zažalovaný skutek není trestným činem, ale vzhledem k tomu, že by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, postupem podle § 222 odst. 2 tr. ř. daný skutek v plném rozsahu postoupil služebnímu funkcionáři. Je tedy zcela zřejmé, že daný skutek, tj. jednání žalobce, byť byl prošetřován v rámci trestního řízení, již od počátku vykazoval znaky kázeňského přestupku, pro který je také možno zprostit výkonu služby. Nebylo tedy podstatné, zda jednání kladené tehdy za vinu žalobci bylo trestným činem či kázeňským přestupkem, podstatné bylo to, že se uvedeného jednání žalobce dopustil a toto jednání bylo důvodně prošetřováno jako rozporné s řádným výkonem služby žalobce, přičemž tato důvodnost se projevila i v závěrečném rozhodnutí o kázeňském přestupku. Z uvedeného pak nelze učinit jiný závěr, než že v příčinné souvislosti s vydáním rozhodnutí o zproštění služby nebylo usnesení o zahájení trestního stíhání jako nezákonné rozhodnutí, ale jednání žalobce, v němž bylo spatřováno nejprve naplnění skutkové podstaty přečinu, nicméně následně bylo posouzeno jako kázeňský přestupek, což fakticky správně dovodil i soud prvního stupně. Samo usnesení [příjmení] ze dne [datum] jako nezákonné rozhodnutí v rámci trestního řízení, ale nikoliv nezákonné v rámci kázeňského řízení, tak nemohlo mít za následek újmu žalobce v podobě ztráty poloviny služebního příjmu, o který žalobce v důsledku zproštění služby přišel, a nemohlo být ani podstatnou příčinou toho, že žalobci tvrzená újma vznikla.

24. Ke zproštění výkonu služby pak došlo po dobu nezbytnou k prošetření tohoto jednání, proto bylo ukončeno ještě v průběhu trestního řízení poté, co již z prvního usnesení trestního soudu ve věci samé vyplynulo, že je třeba skutek posoudit v rámci kázeňského řízení, když se jednalo o nikoliv svévolné a úmyslné jednání žalobce.

25. Pokud žalobce v odvolání namítá, že dle odůvodnění rozhodnutí o kázeňském přestupku služební funkcionář dovodil z usnesení trestního soudu za prokázaný jen skutek, že žalobce uchopil poškozeného spoutaného pouty za zády za vlasy a násilím si k sobě přitáhl jeho hlavu, kterou vzápětí pustil, na který by nebylo v dané době třeba reagovat zproštěním žalobce výkonu služby, a tímto odůvodňuje příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím vydaným v trestním řízení a zproštěním žalobce výkonu služby (nikoliv vznikem újmy), pak je třeba upozornit na to, že taková skutečnost z výroku i odůvodnění usnesení trestního soudu nevyplývá. Naopak z usnesení trestního soudu je zcela zřejmé, že soud postoupil ke kázeňskému řízení jednání žalobce v daleko širším rozsahu, tj. v rozsahu skutku popsaného ve výroku (toto bylo fakticky požadavkem odvolacího trestního soudu rozhodujícího o předchozím usnesení o postoupení věci), který rozhodně nepředstavoval pouze uvedený skutek tak, jak byl popsán ve výroku rozhodnutí soudního funkcionáře. Pokud služební funkcionář v daném rozhodnutí argumentuje, že soud fakticky zúžil prokázané jednání, pak dle odůvodnění usnesení o postoupení věci soud pouze zúžil skutky, které nelze vůbec považovat za přečin s tím, že se u nich ale může se jednat o kárné provinění – např. prokázané ponechání poškozeného po dobu 34 minut na zemi, aniž by byl učiněn po tu dobu ze strany žalobce pokus o řešení této situace dříve, což sám soud posoudil jako nepřiměřené jednání žalobce, které by mělo být hodnoceno v rámci kárného řízení a k čemuž nedošlo. Z uvedeného důvodu tak nelze vycházet ze závěrů služebního funkcionáře uvedených v odůvodnění kárného rozhodnutí, které zjevně nereflektují usnesení trestního soudu.

26. Jak již ale odvolací soud uvedl výše, nevyplacení plného služebního příjmu po dobu zproštění ještě nemohlo představovat újmu žalobce, když tato újma by mu mohla vzniknout pouze v případě, že by mu na vrácení předmětné částky vznikl ve smyslu § 124 odst. 6 cit. zák. nárok, a přesto by mu nebyla vyplacena, tedy fakticky výlučně z případného nezákonného rozhodnutí vydaného v řízení ve věcech služebního poměru, nikoliv však v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím.

27. S ohledem na uvedené lze souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že není dána příčinná souvislost s nezákonným rozhodnutím v předmětném trestním řízení a tvrzenou újmou, přičemž dle závěru odvolacího soudu újma tak, jak se jí domáhal, žalobci ani nevznikla. Z tohoto pohledu je tak rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí požadavku žalobce na uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku [částka] s příslušenstvím, obsažené v I. výroku napadeného rozhodnutí, i rozhodnutí o náhradě nákladů účastníků věcně správné, proto je odvolací soud postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

28. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud postupem podle § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř., za situace, že plně úspěšné žalované s odvolacím řízením nevznikly žádné náklady. Vyjádření žalované v rámci omluvy z jednání, že považuje napadené rozhodnutí za správné a odvolání žalobce za nedůvodné, nepovažuje odvolací soud za úkon, který by byl honorovatelný ve smyslu vyhlášky č. 254/2015 Sb.