o zaplacení částky [částka], k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 8 C 213/2016-216,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 1) náhradu nákladů řízení v částce [částka] (výrok II.) a žalovanému 2) v částce [částka] (výrok III.).

2. Žalobkyně podala dne [datum] žalobu, kterou se domáhala zaplacení částky [částka]. Žalovaní jsou synové a dědicové bratra žalobkyně [jméno] [příjmení], který zemřel [datum]. Žalovaná částka představuje jednak bezdůvodné obohacení, které vzniklo [jméno] [příjmení] na úkor žalobkyně a jednak náklady, která žalobkyni vznikly v souvislosti s dědickým řízením po [jméno] [příjmení] a s péčí o dědictví. Žaloba vycházela z tvrzení, že [jméno] [příjmení] se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil tím, že k bydlení užíval prostory v domě [adresa] v ulici [název], v obci [obec], okres [okres], který byl ve vlastnictví žalobkyně, aniž za to žalobkyni cokoli hradil, za užívání v době od [datum] do [datum] žalobkyně požadovala částku [částka]. Další nároky žalobkyni vznikly poté, co dne [datum] [jméno] [příjmení] zemřel. Šlo o cestovné na trase [obec] – [obec] – [obec] a zpět ve výši [částka] a s tím související náhradu za ztrátu času syna žalobkyně, který jí vezl, ve výši [částka]. Dále o cestovné na trase [obec] – [obec] a zpět ve výši [částka] k projednání dědictví a s tím související náhradu za ztrátu času syna, který žalobkyni vezl, ve výši [částka]. Dále požadovala náhradu za ztrátu času za jednání s notářkou v období od [datum] do konce dědického řízení v prosinci 2013 za 40 hodin po [částka] celkem [částka]. Žalobkyně rovněž po smrti [jméno] [příjmení] umístila jeho osobní vozidlo v období do [datum] do [datum] do své garáže v [město], za což požadovala náhradu [částka], poté v období od [datum] [datum] do [datum] vozidlo umístila v garáži, kterou si za tím účelem pronajala v [obec] od svého syna, za což požadovala [částka], za převoz vozu z [obec] do [obec] požadovala [částka]. Další pohledávkou byla náhrada za uskladnění věcí po zemřelém [jméno] [příjmení] v domě v [obec] od [datum] do [datum] ve výši [částka], a poté v [obec] od [datum] do [datum] ve výši [částka]. Žalobkyně rovněž požadovala úhradu částky [částka], která měla představovat ušlý zisk v rozsahu 27 hodin v důsledku jednání s dědici (žalovanými) ohledně předání dědictví. Konečně žalobkyně požadovala i částku [částka] za odtah nepojízdného vozidla na místo předání dědicům dne [datum] a za ztrátu času s tím související ve výši [částka].

3. Soud prvního stupně se nejprve věnoval vznesené námitce promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého [jméno] [příjmení] užíváním domu žalobkyně. Konstatoval, že [jméno] [příjmení] přestal užívat nemovitost nejpozději v den svého úmrtí [datum], tímto dnem tak počala běžet subjektivní dvouletá promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu bezdůvodného obohacení, ta uplynula dne [datum], tudíž ke dni podání žaloby ([datum]) byl tento nárok již promlčen. Odkázal přitom na judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, 25 Cdo 874/2005, 28 Cdo 590/2012, 33 Cdo 3752/2009, usnesení Ústavního soudu I. ÚS 2600/11), dle které jsou pro zachování promlčecí doby bez významu jakékoli výzvy nemající formu uplatnění práva u soudu či jiného orgánu, přihlášení pohledávky v dědickém řízení, tak na běh promlčecí doby nemělo žádný vliv. K nároku na jízdné za cestu [obec] – [okres] - [obec] a zpět dne [datum] podniknutou v souvislosti s úmrtím [jméno] [příjmení], včetně náhrady za ztrátu času řidiče (syna žalobkyně), v celkové výši [částka] soud prvního stupně uvedl, že žalovaní k této cestě nedali žalobkyni žádný podnět, ani se žádným způsobem touto cestou neobohatili, nelze tedy shledat žádný důvod, pro který by měli žalobkyni částku uhradit. Důvodnými soud prvního stupně neshledal ani další nároky žalobkyně, které se pojily s její účastí v dědickém řízení, konkrétně úhradu za cestu dne [datum] k předběžnému šetření, a to včetně náhrady za ztrátu času řidiče, a za ztrátu času za jednání s notářkou od [datum] do konce dědického řízení v prosinci 2013, celkem ve výši [částka]. Soud prvního stupně tento nárok posoudil jako náklady dědického řízení, zdůraznil, že podle § 128 o.s.ř. je každý povinen sdělit soudu skutečnosti významné pro řízení, a ten, kdo soudu poskytl vyžádanou informaci, má právo na náhradu hotových výdajů. Nárok na náhradu ušlého výdělku přichází v úvahu jen výjimečně, nárok je ovšem třeba podle § 139 odst. 3 o. s. ř. uplatnit ve lhůtě tří dnů, přičemž zmeškáním této lhůty nárok zaniká. Žalobkyně žádné náklady v rámci dědického řízení neuplatnila, její případný nárok tudíž zanikl. Ohledně nároku na náhradu nákladů na garážování automobilu, který byl předmětem dědictví, ve výši [částka], a na převoz tohoto automobilu z garáže v [obec] do garáže v [obec] ve výši [částka], soud prvního stupně zvažoval, zda by se na straně žalobkyně nemohlo jednat o jednatelství bez příkazu dle § 742 občanského zákoníku [účinnost]. Dospěl však k závěru, že jednání žalobkyně nebylo účelné, když nebyl důvod, aby žalobkyně automobil umístila do garáže. Ke stejnému závěru dospěl soud prvního stupně i ohledně nároku na náhradu za uskladnění věcí po zemřelém [jméno] [příjmení], stejně jako nákladům na odtah vozidla na místo předání dědicům. Nedůvodným shledal soud prvního stupně i nárok na ušlý zisk z podnikání za čas, který žalobkyně věnovala komunikaci s dědici ohledně předání dědictví ve výši [částka], jakož i čas, který věnovala předání automobilu dědicům. K tomu upozornil, že žalobkyně žádala o osvobození od soudních poplatků s tím, že z podnikání žádného zisku nedosahuje, tudíž k tvrzené ztrátě nemohlo dojít. Soud prvního stupně poukázal také na to, že žalobkyně po úmrtí [jméno] [příjmení] vybrala z jeho účtu částku cca [částka], přičemž na pohledávky, které uhradila za bratra nebo v jeho prospěch, vynaložila jen částku [částka], zbylou částku cca [částka] považoval soud prvního stupně za dostatečnou k pokrytí jejích případných nákladů.

4. Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně včasným odvoláním. V prvé řadě nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že její nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého [jméno] [příjmení] užíváním jejího domu je promlčen. Uvedla, že přímo po [jméno] [příjmení] za jeho života nárok uplatnit nemohla, neboť byl ve špatném zdravotním stavu, a navíc šlo jejího bratra. Svůj nárok z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyně přihlásila do dědictví, kde byl ale odmítnut, aniž žalobkyně věděla, kdo jsou dědicové, z toho důvodu nemohla ani podat žalobu, o reálných dědicích se dozvěděla až v okamžiku, kdy jí tito dědicové (žalovaní) předložili rozhodnutí notáře o vypořádání dědictví, k čemu došlo až [datum]. Žalobkyně je tedy toho názoru, že při podání žaloby dne [datum] byla zachována nejen tříletá objektivní promlčecí doba, ale i dvouletá subjektivní. Ovšem i v případě, že by promlčecí doba již uplynula, neměla být námitka promlčení akceptována s ohledem na dobré mravy. Dále se žalobkyně věnovala svému nároku na náhradu nákladů, které jí vznikly v souvislosti s péčí o vozidlo, které bylo předmětem pozůstalosti po [jméno] [příjmení]. Uvedla, že automobil byl odstaven na kraji obce mimo zástavbu s rozsvícenými světly, a bylo nutné se o něj postarat, což bylo povinností žalobkyně na základě § 2900 občanského zákoníku. Žalobkyně tak chránila majetek obecně pro dědictví, navíc připadala v úvahu možnost, že by i ona mohla být dědičkou, a proto chránila majetek nejen obecně, ale v určité rovině mohla chránit i majetek svůj. Žalobkyně rovněž odmítla závěr soudu prvního stupně, že nemohla požadovat ušlý zisk, protože neměla z podnikání žádný příjem, což uvedla ve svém prohlášení k žádosti o osvobození od soudních poplatků. Upozornila, že prohlášení ohledně osvobození od soudních poplatků zachycuje pouze okamžik v době prohlášení, a nelze z něho dovozovat stav v době o několik let dříve. Nesouhlasil ani s názorem soudu prvního stupně, že výběr peněz z účtu [jméno] [příjmení], jí stačil na uspokojení jejích nároků, soud prvního stupně tak dle jejího názoru sám započítával vzájemné nároky, k čemuž není oprávněn, žalobkyně přitom tuto částku při uplatnění svého nároku vůči žalovaným zohlednila. Závěrem svého odvolání žalobkyně upozornila na to, že je proti ní vedena exekuce, a je tudíž otázkou, zda mohlo být v řízení pokračováno bez souhlasu exekutora. Znovu rovněž poukázala na to, že věc projednával Obvodní soud pro Prahu 6, a byť takto bylo rozhodnuto nadřízeným soudem, není jasné, čím byl přesun místní příslušnosti z důvodu vhodnosti odůvodněn, a nelze tak vyloučit, že věc mohl projednávat nezákonný soudce. Navrhla, aby odvolací soud zrušil odvoláním napadený rozsudek a věc vrátil zpět k novému projednání.

5. Vyjádření k odvolání žalobkyně podal žalovaný 2), v něm uvedl, že odvolání považuje za zcela nedůvodné, odmítl odvolací námitky žalobkyně a naopak se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Navrhl potvrzení napadeného rozsudku.

6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení podle ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, učinil z nich správná skutková zjištění a věc správně posoudil i po stránce právní, odvolací soud k nosným závěrům soudu prvního stupně ohledně jednotlivých nároků žalobkyně nemá žádných výhrad.

8. Ve vztahu k prvnímu nároku, který představovalo bezdůvodné obohacení v částce [částka], jehož se mělo bratru žalobkyně [jméno] [příjmení] dostat tím, že v době od [datum] do [datum] k bydlení užíval v prostory v domě [adresa] v ulici [název], v obci [obec], vlastněném žalobkyní, aniž jí za to cokoli hradil, dospěl soud prvního stupně ke správnému závěru, že nárok je promlčen. Dle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013, se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Soud prvního stupně zcela správně uvedl, že [jméno] [příjmení] přestal užívat nemovitost nejpozději v den svého úmrtí [datum] (ve skutečnosti ještě dříve, neboť před smrtí byl hospitalizován v nemocnici v [obec]). Nejdéle od tohoto okamžiku tak žalobkyně věděla, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na její úkor bezdůvodně obohatil. Tímto dnem tak počala běžet subjektivní dvouletá promlčecí doba k uplatnění nároku, ta uplynula dne [datum], tudíž ke dni podání žaloby ([datum]) byl tento nárok již promlčen. Na tom nic nemění skutečnost, že probíhalo dědické řízení, v němž dosud nebyl vyjasněn okruh dědiců. Judikatura právě pro případ, že okruh dědiců (dosud) nebyl objasněn, již dříve připouštěla možnost, že věřitel může podat žalobu proti neznámým dědicům zůstavitele (viz rozbor a zhodnocení "K některým otázkám ochrany vlastnictví nemovitostí a řešení vztahů mezi vlastníky sousedících pozemků", uveřejněné pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). K témuž závěru se konstantě přihlásila i judikatura současná (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 20 Cdo 950/98; v usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 29 Odo 751/2006, uveřejněném pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2008 pak Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil výslovný závěr, že není-li v dědickém řízení dosud zjištěn okruh dědiců zemřelého dlužníka, může věřitel podat žalobu proti neznámým dědicům zemřelého). V rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 5145/2007, Nejvyšší soud dále dovodil, že pohledávka může být uplatněna žalobou u soudu nejen v případě, že za řízení o dědictví dosud nebylo zjištěno, zda zůstavitel zanechal dědice, ale i tehdy, nebylo-li (zejména podle poznatků z probíhajícího dědického řízení) objasněno, o kom lze mít důvodně za to, že je zůstavitelovým dědicem; tento závěr Nejvyšší soud vysvětlil tím, že opačný postup by měl nutně mimo jiné za následek, že by věřitel vždy musel vyčkávat s uplatněním svého práva u soudu až do skončení dědického řízení po dlužníku, což by znamenalo jeho poškození spočívající nejen v průtazích s uspokojením jeho pohledávky, ale také v nebezpečí promlčení či prekluze jeho práva. Z citované judikatury je tedy zřejmé, že žalobkyně mohla svůj nárok u soudu uplatnit i tehdy, pokud neznala okruh dědiců, žalobou proti neznámým dědicům, jejíž smysl spatřuje Nejvyšší soud také v tom, aby vyčkáváním na konec dědického řízení nedošlo k promlčení nároku. Neobstojí ani námitka, že sama žalobkyně mohla být dědičkou, a byla by pak v situaci, kdy by žalobu podávala sama proti sobě. Platí totiž, že pokud dojde v důsledku sukcese ke splynutí osoby žalobce a žalovaného, nic nebrání v tom, aby řízení dále pokračovalo se zbývajícími dědici jako žalovanými. Odvolací soud pak ve shodě se soudem prvního stupně neshledal ani žádné důvody, pro něž by bylo vznesení námitky promlčení ze strany žalovaných v rozporu s dobrými mravy.

9. Správně soud hodnotil i nárok žalobkyně na náhradu nákladů vzniklých péčí o automobil zůstavitele [jméno] [příjmení]. Žalobkyně požadovala za garážování vozidla v [město] v období do [datum] do [datum] částku [částka], za převoz vozu do [obec] [částka] a za garážování v [obec] v období od [anonymizováno] 203 do [datum] částku [částka]. Soud prvního stupně věc správně posuzoval dle § 742 občanského zákoníku [účinnost], dle kterého obstará-li někdo, aniž je k tomu oprávněn, cizí záležitost, aby odvrátil hrozící škodu, je ten, jehož záležitost byla obstarána, povinen nahradit jednateli bez příkazu nutný náklad, i když se výsledek bez zavinění jednajícího nedostavil. Žalobkyně tvrdila, že automobil byl odstaven s rozsvícenými světly mimo komunikaci na okraji obce a bylo nutno odvrátit hrozící škodu. Náklady na garážování vozidla však za náklady nutné k bezprostřednímu odvrácení škody považovat nelze. Pokud žalobkyně našla vozidlo ve stavu, v jakém jej popisuje, lze za úkony nezbytné k odvrácení škody považovat toliko vypnutí zapnutých světel, odstavení vozidla na nejbližší veřejné parkovací ploše a při nejbližší příležitosti informování soudního komisaře pověřeného projednáním dědictví. Umístěním vozidla do garáže již žádnou bezprostředně hrozící škodu žalobkyně neodvracela, pokud tak o své vůli učinila, třebas v domnění, že bude mezi dědici, jak uvádí v odvolání, nemůže za tuto nadstandardní péči požadovat úhradu po žalovaných. Totéž platí i o nákladech na uskladnění věci po zůstaviteli [jméno] [příjmení], i když ohledně tohoto nároku žalobkyně ve svém odvolání vůči závěrům soudu prvního stupně žádné námitky nevznesla. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nevidí žádný důvod k tomu, aby žalobkyně věci po svém bratru, o nichž v dědickém řízení uvedla, že nemají žádnou hodnotu, skladovala ve své nemovitosti, když [jméno] [příjmení] byl vlastníkem bytu, kde mohly být umístěny do skončení dědického řízení.

10. Vůči dalším závěrům soudu prvního stupně žalobkyně ve svém odvolání konkrétní námitky nevznesla, odvolací soud nicméně rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal v rozsahu dalších nároků a v závěrech soudu prvního stupně neshledal pochybení. Pokud šlo o cestu [obec] – [okres] - [obec] a zpět dne [datum] podniknutou v souvislosti s úmrtím [jméno] [příjmení], soud prvního stupně správně konstatoval, že žalovaní k ní nedali žádný podnět a nijak se tímto způsobem neobohatili. Odvolací soud jen musí dodat, že součástí nároku byla i náhrada za ztrátu času syna žalobkyně, který žalobkyni vezl, ve výši [částka], v této části však žalobkyně nebyla ani aktivně legitimována k uplatnění nároku, když mělo jít o čas jejího syna.

11. Žalovaní pak nebyli pasivně legitimováni k úhradě nákladů, které měly žalobkyni vzniknout v souvislosti s dědickým řízením, ať již šlo o úhradu za cestu dne [datum] k předběžnému šetření včetně náhrady za ztrátu času řidiče (k uplatnění náhrady za ztrátu času řidiče nebyla žalobkyně opět ani aktivně legitimována), za ztrátu času za jednání s notářkou od [datum] do konce dědického řízení v prosinci [rok] Náklady řízení, jejichž úhradu žalobkyně v dědickém řízení nežádala, a nárok proto dle § 139 odst. 3 o.s.ř zanikl, nemůže vymáhat na žalovaných jako dědicích.

12. Nároky související s předáním dědictví žalovaným, konkrétně nárok na náhradu ušlého zisku z podnikání za čas, který žalobkyně věnovala komunikaci s dědici, jakož i čas, který věnovala předání automobilu dědicům, a náklady na dopravu automobilu dědicům, je nutno posuzovat v úzké souvislosti s tím, co již bylo výše uvedeno ohledně péče žalobkyně o automobil a movité věci zůstavitele. Žalobkyně ač k tomu nebyla povinna a ani oprávněna, ponechala automobil a movité věci zůstavitele [jméno] [příjmení] u sebe, pokud jí pak vznikly náklady v souvislosti s jejich předáním dědicům, nelze tyto náklady klást k tíži žalovaným, neboť byly zapříčiněny toliko jednáním žalobkyně.

13. Odvolací soud pak jen pro úplnost dodává, že uvedl-li soud prvního stupně ohledně nároku žalobkyně na ušlý zisk, že pokud žalobkyně v prohlášení o majetkových poměrech uváděla, že z podnikání nemá zisk, znamená to, že nárok na náhradu ušlého zisku nemůže být důvodný, nelze této úvaze přisvědčit, neboť jí chybí zařazení do časových souvislostí, stav podnikání v době podání žádosti o osvobození nemusel být totožný se stavem podnikání žalobkyně v době, kdy jí měla škoda na ušlém zisku vzniknout. Nadbytečná byla i úvaha soudu prvního stupně o tom, že vybrala-li žalobkyně po úmrtí [jméno] [příjmení] z jeho účtu částku [částka], a z ní použila v jeho prospěch jen částku [částka], je zbývající částka [částka] dostatečná k pokrytí jejích případných nákladů. Vzhledem k tomu, že tato částka nebyla předmětem řízení, nebylo na soudu prvního stupně, aby o ní spekuloval. Tato drobná pochybení se však nijak netýkají nosných závěrů soudu prvního stupně a na celkovou správnost rozsudku nemají žádný vliv.

14. Jako nedůvodné hodnotil odvolací soud i procesní námitky žalobkyně. Skutečnost, že je proti žalobkyni vedena exekuce, nemá na probíhající řízení žádný vliv, souhlas exekutora s jeho vedením zákon nevyžaduje. O místní příslušnosti Odvodního soudu pro [část Prahy] na návrh účastníků Vrchní soud v Praze dle § 12, odst. 2 a 3 o.s.ř., a pokud shledal, že jsou dány důvody pro to, aby ve věci rozhodoval Odvodní soud pro [část Prahy] již odvolacímu soudu, aby se k této otázce dále vyjadřoval.

15. Odvolací soud proto z výše uvedených důvodů podle § 219 o.s.ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil včetně výroku o nákladech řízení, který odpovídal procesnímu úspěchu žalovaných.

16. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází z § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. V odvolacím řízení byli plně úspěšní žalovaní, odvolací soud jim proto přiznal plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. V případě žalovaného 1) náhradu nákladů odvolacího řízení tvoří odměna za jeden úkon právní služby (účast u jednání) ve výši [částka] dle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., paušální náhrada za jeden úkon ve výši [částka] dle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21% DPH ve výši [částka], celkem tedy [částka]. V případě žalovaného 2) náhradu nákladů odvolacího řízení tvoří odměna za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání) po [částka] dle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., paušální náhrada za dva úkony po [částka] dle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhrada za čas promeškaný na cestě ve výši [částka] (5 půlhodin po [částka]) dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a cestovné ve výši [částka] dle § 157 odst. 4 zák. č. 262/2006 Sb. zákoníku práce a § 4 písm. a) vyhl. č. 440/2016 Sb. (cesta [obec] – [obec] a zpět), celkem tedy [částka].