o zaplacení částky 114 720 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně co do částky 47 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 47 800 Kč od 18. 5. 2024 do 17. 7. 2024 řízení (z důvodu částečného plnění žalované po podání žaloby) zastavil [výrok I], žalované uložil povinnost, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatila žalobci částku 33 460 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 33 460 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení a částku 33 460 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 33 460 Kč od 18. 5. 2024 do zaplacení [výrok II], a o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl tak, že žalovaná je povinna na jejich náhradu zaplatit žalobci částku 58 638,49 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokátky [výrok III].

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 114 720 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, kterého se jí dle žalobních tvrzení mělo dostat v období od 1. 5. 2022 do 30. 4. 2024 v souvislosti s bezesmluvním užíváním žalobcem výlučně vlastněných pozemků parc. č. [číslo], parc. č. [číslo], parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo], vše katastrální území [adresa], obec [adresa] (dále též jen „předmětné pozemky“). Dle žalobních tvrzení je žalovaná vlastníkem stavby č. p. [číslo], stavba občanského vybavení, katastrálním území [adresa], obec [adresa], která stojí na žalobcově pozemku parc. č. [číslo] o výměře 195 m2, přičemž v souvislosti s umístěním této stavby žalovaná dále užívá ještě část jím vlastněného pozemku parc. č. [číslo] o výměře 1 m², část pozemku parc. č. [číslo] o výměře 4 m² a část pozemku parc. č. [číslo] o výměře 39 m², vše v katastrálním území [adresa], aniž by jí k tomu opravňoval jakýkoli právní titul. V žalobě bylo dále uvedeno, že žalovaná v reakci na dne 11. 7. 2023 obdrženou písemnou výzvu k úhradě bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků v období od 1. 5. 2022 do 30. 4. 2023 ve výši 81 260 Kč uhradila žalobci pouze částku 47 800 Kč a za užívání předmětných pozemků v období od 1. 5. 2023 do 30. 4. 2024, k čemuž byla písemně vyzvána dne 17. 5. 2024, již nic nezaplatila.

3. Protože žalovaná po podání žaloby dne 17. 7. 2024 dobrovolně zaplatila žalobci částku 47 800 Kč s tím, že se jedná o platbu jistiny za užívání předmětných pozemků v období od 1. 5. 2023 do 30. 4. 2024, byť deklarovala, že žalovaný nárok jako takový i nadále neuznává, soud prvního stupně s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby, kterým žalobce na uvedené plnění žalované reagoval, řízení co do částky 47 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 47 800 Kč od 18. 5. 2024 do 17. 7. 2024 podle § 96 odst. 1, 2 o. s. ř. částečně zastavil.

4. Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětných pozemků, jejichž správou byla pověřena městská část [adresa], a že žalovaná je vlastníkem stavby občanského vybavení (souboru staveb) č. p. [číslo], která stojí také na pozemku parc. č. [číslo] o výměře 195 m2, katastrální území [adresa], obec [adresa], přičemž v souvislosti s umístěním uvedené stavby žalovaná užívá dále ještě část pozemku žalobce parc. č. [číslo] o výměře 1 m², část jeho pozemku parc. č. [číslo] o výměře 4 m² a část jeho pozemku parc. č. [číslo] o výměře 39 m², vše taktéž katastrální území [adresa], obec [adresa]. Uvedená stavba ve vlastnictví žalované slouží k podnikání, konkrétně jako prodejna potravin. Žalobce (s odkazem na skutečnost, že žalované nesvědčí řádný právní titul, který by ji opravňoval předmětné pozemky užívat) vyzval žalovanou k zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků v období od 1. 5. 2022 až 30. 4. 2023 ve výši 81 260 Kč, tj. v částce 340 Kč/m2/rok, a tato výzva byla žalované doručena dne 11. 7. 2023. Výzvou doručenou žalované dne 17. 5. 2024 pak žalobce vyzval žalovanou k zaplacení dosud neuhrazené části bezdůvodného obohacení ve výši 33 460 Kč (z celkové částky 81 260 Kč) za období od 1. 5. 2022 až 30. 4. 2023 a dále k zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků ve výši 81 260 Kč v období od 1. 5. 2023 do 30. 4. 2024. Skutkové zjištění stran obvyklé výše nájemného za pronájem předmětných pozemků v žalovaném období soud prvního stupně bez výhrad opřel o závěry plynoucí ze znaleckého posudku a následného výslechu [tituly před jménem] [jméno FO], znalkyně z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí (znalecký posudek č. [číslo] ze dne 23. 5. 2022), která formou odborného odhadu určila tržní cenu nájemného dosažitelnou z nájmu předmětných pozemků za období od 1. 5. 2020 do 30. 4. 2022 částkou 340 Kč/m2/rok. Tento závěr přitom (ve shodě s oběma účastníky řízení) shledal využitelným i pro následující časové období, jelikož s ohledem k obecně známým poměrům vývoje trhu a cen nájemného lze s požadovanou jistotou předpokládat, že by i v pozdějším období bylo nájemné spíše vyšší. Protože v daném případě nebylo možno zajistit dostatek relevantních podkladů stran realizovaných podnájmů srovnatelných pozemků, znalkyně s odkazem na závěry respektované znalecké metodiky obvyklou výše uvedeného nájemného určil odhadem z jí dovozené tržní hodnoty předmětných pozemků (určené s přihlédnutím k prodejním cenám pozemků realizovaným v přijatelně srovnatelných katastrálních územích města [adresa], trvale zastavěných stavbami s komerční využitelností, případně i užívaných ve funkčním celku nebo k jejich zastavění určených, se zohledněním vlivu jejich konkrétní místní polohy, možnosti jejich využití a upravených adekvátně k časovému rozlišení data prodeje) s tím, že u komerčně využívaných pozemků se obvyklé nájemné pohybuje v rozmezí od 5 % do max. 20% ceny stavebních pozemků, přičemž pro daný případ obvyklou výši nájemného stanovila v rozsahu 7 % z jí zjištěné hodnoty posuzovaných pozemků, když se sice jedná o pozemky zastavěné stavbou užívanou pro obchod a služby, umístěné v zástavbě bytových domů, avšak mimo hlavní komunikační trasy, obchodní centra, v lokalitě na okraji města. K ceníkům nájemného [právnická osoba] a jeho městských částí přitom znalkyně úmyslně nepřihlížela, protože podle jejích zkušeností neodpovídají částkám obvykle komerčně dosažitelného nájemného. Taktéž nepřihlížela k pro předchozí období zpracovanému znaleckému posudku [tituly za jménem] [jméno FO], neboť ten jednak chybně vycházel z inzerované výše nájemného, a nikoli fakticky realizovaných nájemních smluv, a dále z porovnání s pro vzájemné srovnání nevhodných pozemků.

5. Na základě takto učiněného závěru o skutkovém stavu věci soud prvního stupně, zejména s odkazem na ust. § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), žalobě vyhověl v rozsahu nedotčeném již zmíněným částečným zastavením řízení co do částky 47 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 47 800 Kč od 18. 5. 2024 do 17. 7. 2024, a to s odkazem na skutečnost, že užívání cizího pozemku bez právního důvodu je soudní judikaturou standardně považováno za bezdůvodné obohacení toho, kdo tyto pozemky na úkor jejich vlastníka užívá, a že pro tento případ zmíněnému vlastníku pozemku náleží právo na vydání bezdůvodného obohacení ve formě peněžité náhrady odpovídající výši obvyklého nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za obdobných podmínek.

6. Neshledal přitom opodstatněnou námitku žalované dovolávající se „ochrany pokojného stavu“. Stav mezi účastníky totiž nelze označit za pokojný, pakliže se žalobce dlouhodobě domáhá po žalované placení náhrady za užívání předmětných pozemků, resp. přesněji náhrady za umístění souboru staveb ve vlastnictví žalované na jeho pozemcích. V dané souvislosti podle jeho názoru není rozhodné, že právní úprava s vědomím žalobce, resp. jeho právního předchůdce, umístění stavby na cizím pozemku, umožňovala. Relevantním je naopak to, že žalobci v dané souvislosti vzniká nárok na náhradu za majetkový prospěch, který se žalované dostává umístěním souboru staveb v jejím vlastnictví na pozemcích žalobce. Žalovaná v tomto směru nese důsledek jednání svých právních předchůdců, kteří stavbu na pozemku umístili, a skutečnosti, že toto užívání není nikterak smluvně upraveno. Není přitom dán žádný spravedlivý důvod pro to, aby bylo lze po žalobci žádat, aby strpěl toto užívání bezplatně.

7. Výši obvyklého nájemného pak soud prvního stupně stanovil s odkazem na již popsané závěry soudní znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO], které shledal za správné, po odborné a logické stránce a co do úplnosti přesvědčivé, a to i v kontextu s výpovědí znalkyně před soudem, při němž zmíněná znalkyně obhájila své závěry uvedené v písemném posudku, včetně způsobu zvoleného ocenění. Znalkyně vysvětlila, jak při zpracování posudku zohlednila míru inflace a její vliv na výši nájemného. Použitím koeficientů zohlednila srovnávané pozemky, vycházela přitom z dostatečného počtu pozemků nejen v daném katastrálním území [adresa], ale i v jiných částech (katastrálních územích) města [adresa], což nepochybně přispělo ke stanovení správné výše nájemného. Rozdílnost charakteru jednotlivých katastrálních území byla zohledněna v užitých koeficientech. Znalkyně rovněž vysvětlila, jaký vliv má, resp. nemá zastavěnost pozemku stavbou, vysvětlila, že dočasnost stavby na výši obvyklého nájemného nemá vliv a že vliv na obvyklé nájemné má především možnost využití pozemku nebo způsob, jakým pozemek lze využít. Znalkyně taktéž zohlednila způsob využití pozemků v posuzovaném případě a charakter stavby na něm. Vycházela z územního plánu a posuzovala pozemky zastavěné budovou pro obchod a služby v souladu s tím, že podle územního plánu se posuzované pozemky, na nichž stojí předmětná stavba a její příslušenství, nacházely v době ocenění v návrhové stavební ploše centrálního charakteru. Znalkyně dle názoru soudu vyvrátila veškeré námitky žalované vznesené vůči jejímu znaleckému posudku. Znalkyně podle názoru soudu prvního stupně taktéž přesvědčivě vysvětlila, z jakého důvodu nebylo lze vycházet z cenových předpisů městské části [adresa], resp. z obdobných cenových předpisů dalších městských částí města [adresa] v obdobných případech. Tyto předpisy totiž z hlediska charakteru a účelu užívání předmětné stavby a jejího příslušenství nezohledňují reálnou výši nájemného z pozemků zastavěných obdobnými stavbami. Navíc uvedené cenové předpisy nepředstavují pro soud a účastníky daného sporu závazný cenový předpis, z něhož by bylo možné bez dalšího vycházet při určení výše obvyklého (tržního) nájemného v daném místě a čase.

8. Vedle žalobci přisouzené jistiny soud prvního stupně podle § 1968 a § 1970 o. z., ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., shledal po právu též žalobcem požadovaný zákonný úrok z prodlení. Konstatoval, že splatnost žalovaného nároku v souladu s ust. § 1958 o. z. nastala na výzvu žalobce coby věřitele, neboť v případě nároku z titulu bezdůvodného obohacení není splatnost stanovena zákonem, ani určena dohodou věřitele a dlužníka. Protože v reakci na uvedenou výzvu je dlužník povinen plnit již prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5313/2014), soud prvního stupně uzavřel, byla-li předžalobní výzva k plnění částky 81 260 Kč ze dne 10. 7. 2023 za období od 1. 5. 2022 do 30. 4. 2023 (na kterou žalovaná uhradila před podáním žaloby částku 47 800 Kč, pročež žalobou byla uplatněna a rozhodnutím soudu přisouzena částka 33 460 Kč) doručena žalované dne 11. 7. 2023, pak uvedený nárok žalovaná byla povinna splnit dne 12. 7. 2023, a byla-li předžalobní výzva k plnění částky 81 260 Kč ze dne 17. 5. 2024 za období od 1. 5. 2023 do 30. 4. 2024 (na kterou žalovaná uhradila po podáním žaloby částku 47 800 Kč, pročež rozhodnutím soudu jí byla přisouzena částka 33 460 Kč) doručena žalované dne 17. 5. 2024, pak tento nárok žalovaná byla povinna splnit dne 18. 5. 2024. Jelikož žalovaná ani v jednom z uvedených případů žalobci neplnila, ocitla vždy následující den po zmíněném datu splatnosti v prodlení. Skutečnost, že žalobce v předžalobní výzvě žádal o zaplacení do 7 dnů, podle soudu prvního stupně na uvedenou splatnost nároku žádný vliv neměla.

9. O povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., a ve věci zcela procesně úspěšnému žalobci soud prvního stupně přiznal právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši 58 638,49 Kč.

10. Proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně o věci samé (výrok II) a dále výslovně též i proti akcesorickému nákladovému výroku III podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, neboť v tomto rozsahu považuje rozhodnutí soudu prvního stupně za nesprávné, a to jak po stránce skutkové, tak i právní. Žalovaná v prvé řadě nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně o neopodstatněnosti jí vznesené námitky ochrany pokojného stavu. Má za to, že byla-li jí vlastněná stavba na předmětných pozemcích umístěna se souhlasem jejich vlastníka, který následně déle než deset let umožňoval jejich bezúplatné užívání, pak již jen tato skutečnost vylučuje důvodnost žalovaného nároku. Dále žalovaná zpochybňuje správnost skutkového zjištění soudu prvního stupně stran obvyklého nájemného předmětných pozemků. Připomněla, že soudní znalkyně, z jejíž závěrů soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel, údajně odvodila výši obvyklého nájemného předmětných pozemků mimo jiné i z prodejní ceny pozemků, mezi něž byly zahrnuty i ty, na nichž se nacházely stavby. Uvedené sice koresponduje se zásadou superficiality, která se vrátila do českého právního řádu s účinností od 1. 1. 2014, ovšem bez příslušných korekcí tato skutečnost vyznívá v její neprospěch. Stejně tak v její neprospěch vyznívá to, že uvedená znalkyně kalkulovala výši obvyklého nájemné včetně DPH, ačkoli nájem předmětných nemovitostí byl podle § 56a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném po celou relevantní dobu, od uvedené daně osvobozen. Soud prvního stupně měl pak při stanovení obvyklé výše nájemného pochybit i tím, že nepřihlížel k jí namítaným ceníkům městských částí města [adresa] určených pro stanovení jimi samými v daném místě a čase požadované nájemné z jimi spravovaných obecních pozemků. Dle ustálené judikatury přitom platí, že výše bezdůvodného obohacení nemůže překročit limit plynoucí z cenové regulace. Žalovaná se domnívá, že nepřichází do úvahy přiznat žalobci nárok vyšší, než v rozhodném období stanovil cenový předpis příslušné městské části coby veřejnoprávní korporace. Žalovaná dále poukázala na chybné určení počátku jejího prodlení s úhradou žalovaného nároku, pakliže soud prvního stupně dovodil její prodlení již dnem následujícím po doručení předžalobní výzvy. Připomněla, že sice bylo judikováno, že splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení je obvykle vázána na výzvu věřitele, nicméně dlužník je povinen plnit až prvního dne poté, kdy byl o plnění požádán, a byla-li mu ke splnění stanovena lhůta, pak dokonce až následujícím dnem po marném uplynutí této lhůty. Pokud by tedy bylo lze uvažovat o důvodnosti nároku žalobce co do základu, pak nárok na úrok z prodlení by žalobci mohl vzniknout nejdříve po uplynutí sedmi denní lhůty splatnosti určené žalobcem v předžalobní výzvě, tedy nikoli počínaje dny 12. 7. 2023, resp. 18. 5. 2024, jak dovodil soud prvního stupně, nýbrž až počínaje dnem 19. 7. 2023, resp. 25. 5. 2024. Za nesprávný žalovaná označila též závěr soudu o povinnosti k náhradě nákladů řízení. Připomněla, že dle jí známé judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu v případě statutárních měst platí, že jimi vynaložené náklady za právní zastoupení advokátem nelze považovat za účelně vynaložené. V jejich případě lze totiž předpokládat dostatečné materiální a personální vybavení a zabezpečení k hájení vlastních práv bez externího zastoupení. Současně namítla též nesprávnou metodiku výpočtu nákladů po částečném zpětvzetí žaloby. Podle jejího názoru totiž žalobce byl ve věci úspěšný jen zčásti, když opožděné zpětvzetí žaloby lze z hlediska účelnosti vynaložených nákladů vnímat jako jeho procesní neúspěch, pročež čistý procesní úspěch žalobce, odpovídající rozdílu mezi jeho úspěchem a úspěchem protistrany, činí pouze 16,6 %. Protože má žalovaná za to, že shora vytčené vady rozhodnutí soudu prvního stupně nelze v odvolacím řízení zhojit, navrhla, aby odvolací soud v napadeném rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

11. Žalobce v reakci na odvolání žalované uvedl, že se s napadeným rozsudkem a důvody v něm obsaženými plně ztotožňuje. Navrhl proto, aby odvolací soud v napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o povinnosti k náhradě nákladů řízení, neboť posuzovanou věc lze považovat za natolik skutkově i právně složitou, že po právu vyžadovala jeho procesní zastoupení advokátem.

12. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání a v jeho mezích přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a žalovanou podané odvolání shledal důvodným pouze v části týkající se okamžiku prodlení žalované s úhradou žalovaného bezdůvodného obohacení a dále toho, jaké žalobkyní vynaložené náklady řízení lze považovat za náklady účelně vynaložené.

13. V prvé řadě je třeba konstatovat, že soud prvního stupně při svém rozhodování zcela správně vycházel z jím citovaných hmotněprávních ustanovení upravujících vypořádání žalovaného nároku z titulu bezdůvodného obohacení, neboť dle i nadále použitelné judikatury platí, že užíváním cizí věci bez právního důvodu dochází k bezdůvodnému obohacení uživatele na úkor vlastníka věci, kterému pak náleží peněžitá náhrada ve výši obvyklého nájemného vynakládaného na užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za obdobných podmínek (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 53/2000 civ., dále rozsudky téhož soudu ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1935/99, ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 954/2006, ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013, atd.). Dle nyní účinné právní úpravy, uvádějící demonstrativní výčet skutkových podstat bezdůvodného obohacení, uvedené konkrétně kvalifikuje jako protiprávní užití cizí hodnoty ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018, ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3310/2018, a ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017, jakož i další v nich citovaná rozhodnutí), přičemž o protiprávní užívání cizí věci (hodnoty) se jedná i v případě, kdy má vlastník svou stavbu na cizím pozemku, aniž by k jeho užívání byl oprávněn (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2020/2013, dále usnesení téhož soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, či ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017). K obohacení vlastníka stavby přitom dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, neboli ke vzniku bezdůvodného obohacení postačí existence objektivní skutečnosti, že cizí pozemek je zastavěn či obsazen (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1056/201, popř. ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3467/2013). Jedná se tak o jeden z typických případů skutkové podstaty bezdůvodného obohacení. Nutno připomenout, že uvedená povinnost k náhradě se přitom vztahuje i na části pozemku, které vlastník nemůže řádně užívat, byť samy zastavěny nejsou (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 540/2013, rozsudek téhož soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2691/2013, popř. usnesení ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2613/2012).

14. Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že soud prvního stupně zcela po právu dovodil existenci bezdůvodného obohacení žalované na úkor žalobce pramenící nejen z předmětné objektivní skutečnosti zastavěnosti pozemku žalobce stavbou ve vlastnictví žalované, ale i mezi účastníky nesporného rozsahu užívání dalších částí sousedních pozemků ve vlastnictví žalobce, které jsou žalovanou v souvislosti se zmíněnou stavbou užívány jako manipulační plochy. Za této situace tedy žalobci po právu náleží zmíněná peněžitá náhrada ve výši obvyklého nájemného zohledňující rozsah užívání předmětných pozemků.

15. Žalovaná si přitom mylně vykládá, co lze rozumět pod zákonem definovaným předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení „bez spravedlivého důvodu“. K této otázce se mimo jiné ve své judikatuře vyjádřil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2527/2021, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 62/2022 civ., a v něm bylo uvedeno, že spravedlivým důvodem pro nabytí obohacení se primárně rozumí důvod právní, tedy právní skutečnost, jež obohacenému zakládá právo, aby na úkor ochuzeného získal majetkový prospěch, respektive aby si tento majetkový prospěch podržel, případně právní normu, z níž takové oprávnění vyplývá přímo. O existenci spravedlivého důvodu, jenž není důvodem právním a plyne ze zásad slušnosti a zvyklostí soukromého života, lze přitom uvažovat jen zcela výjimečně, v daném případě, s ohledem na doposud žalovanou tvrzené okolnosti, takovému závěru dokonce nic nenasvědčuje, a to ani žalovanou argumentovaný „pokojný stav“, jež žalovaná spatřuje v tom, že právní předchůdce žalobce v minulosti umožnil zbudovaní stavby na předmětných pozemcích a za užívání pozemků po relativně dlouhou dobu žádnou náhradu nepožadoval. Nicméně uvedená argumentace pomíjí, že je výhradně právem vlastníka rozhodovat o tom, jak s jím vlastněnou věcí bude naloženo, a i kdyby se rozhodl, že svoji věc po určitou dobu poskytne k bezplatnému užívání, nijak to nelimituje jeho ústavními předpisy garantované právo uvedené přehodnotit a naložit se svým majetkem jinak. Navíc dlouhodobé strpění užívání může být právně kvalifikováno jako výprosa, která je odvolatelná. Taktéž ani samotná nečinnost vlastníka dle závěrů ustálené judikatury nemá za následek zánik nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Zmíněná nečinnost může vést nanejvýš k promlčení nároku vlastníka na vydání bezdůvodného obohacení.

16. Za správný odvolací soud považuje též závěr soudu prvního stupně o výši obvyklého nájemného, která je určující pro stanovení výše náhrady za v tomto řízení posuzované bezesmluvního užívání předmětných pozemků. Nutno připomenout, že zjištění výše obvyklého nájemného není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009, usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2123/2015), kterou soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku zodpověděl jasným, srozumitelným, a hlavně přezkoumatelným způsobem.

17. Odvolací soud má shodně se soudem prvního stupně za to, že určení v daném místě a čase obvyklého nájemného zpravidla vyžaduje odborné znalosti ve smyslu § 127 o. s. ř. (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4494/2015, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 987/2017), a proto se standardně prokazuje pomocí znaleckého posudku. Sice platí, že za nejvhodnější metodu určení obvyklého nájemného je odbornou literaturou i soudní praxí považována metoda srovnávací (viz např. Bradáčová, L. Problematika znaleckého zjištění obvyklého nájemného z pozemků. Soudní inženýrství, 2004, roč. 15, č. 2, s. 77, nebo Ort, P., Ortová Šeflová, O. Oceňování nemovitostí v praxi. Praha: Leges, 2017, s. 58, a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4494/2015 či usnesení téhož soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4307/2017), vycházející ze zjištění výše nájemného placeného při pronájmu obdobných věcí ve srovnávané lokalitě, avšak v praxi se často stává, že nájmy pozemků pod cizími stavbami nejsou na trhu běžně dostupné. Pro tento případ Nejvyšší soud připustil znalkyní v dané věci užitou metodu simulovaného stanovení obvyklého nájemného vycházející z tržní hodnoty užívané věci (srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, a ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3465/2018, či ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 672/2024), přičemž znalkyně srozumitelně vysvětlila, proč z pomocnou metodikou dovozené škály stanovení obvyklého nájemného v rozsahu 5 až 20 % ceny stavebního pozemku určila obvyklé nájemné ve výši právě 7 % jejich tržní ceny.

18. Žalovaná přitom ani v odvolacím řízení soudu nepředložila nic, co by relevantním způsobem zpochybňovalo správnost předmětného znaleckého závěru stran výše obvyklého nájemného za pronájem předmětných pozemků v daném místě a čase.

19. Vzhledem k tomu, že při zjišťování výše bezdůvodného obohacení má určující význam rozsah prospěchu obohaceného, je v rámci kvantifikace obvyklého nájemného nutné preferovat perspektivu nájemce a zkoumat, jakou částku v daném místě a čase platí nájemci za opatření práva užívat srovnatelnou nemovitost, neboť právě o tuto částku se obohacuje neoprávněný uživatel věci tím, že konzumuje užívací právo, aniž by za to poskytoval tržní protiplnění (jde o částku, o niž se majetek obohaceného nesnižuje, ač by se o ni po právu zmenšit měl, srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 32 Odo 344/2006, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011). Z tohoto hlediska přitom není významné, zda část plnění, jež nájemce na opatření práva věc užívat vynakládá, představuje úhradu daně z přidané hodnoty placené státu prostřednictvím pronajímatele (takže se tyto platby v konečném důsledku neprojeví jako nárůst aktiv v majetkové sféře pronajímatele, jelikož budou odvedeny ve prospěch fisku), nebo zdali platba poplyne v celém rozsahu ve prospěch pronajímatele jako úhrada za přenechané užívací právo. Při zjišťování obvyklého nájemného je tudíž zásadně zapotřebí vycházet z částek hrazených v daném místě a čase za užívání obdobných věcí, přičemž je-li v komparovaném případě nájemné navýšeno o daň z přidané hodnoty, je namístě vzít za relevantní právě tuto částku a neočišťovat placenou úhradu od zmiňované daně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn.[Anonymizováno]28 Cdo 2169/2018). Žalovanou vznesenou námitku týkající se toho, že znalkyně v posuzované věci kalkulovala výši obvyklého nájemné včetně DPH, tedy odvolací soud z popsaných důvodů neshledal podstatnou, k níž by bylo třeba nutně přihlížet.

20. Za relevantní odvolací soud neshledal ani námitku žalované, že soud prvního stupně při stanovení obvyklé výše nájemného pochybil, pakliže nevzal v potaz zastupitelstvy [adresa] městských částí schválené ceníky určující v daném místě a čase výši nájemného za pronájem obecních pozemků. Žalované lze sice přisvědčit v tom, že dle závěrů ustálené judikatury platí, bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení v souladu s ust. § 3 odst. 1 a § 5 odst. 1 zák. č. 526/1990 Sb., o cenách, přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy. Uvedený závěr však byl výslovně dovozen pro případy výše nájemného pozemků nesloužících k podnikání nájemce, kdy cenovým věstníkem [orgán] byly každoročně stanovovány ceny maximální výše nájemného právě u pozemků nesloužících k uvedenému nájmu, což se však nyní posuzovaného užívání předmětných pozemků netýká. Předmětné pozemky byly totiž žalovanou užívány výhradně pro podnikatelskou činnost. Navíc je opět nezadatelným právem vlastníka rozhodnout, jak bude naloženo s jeho vlastnictvím. Žalovaná v řízení připustila, že jí žalobcem bylo nabídnuto uzavření nájemní smlouvy pro účely užívání předmětných pozemků, která by zmíněnou ceníkovou výši nájemného nepochybně respektovala, avšak kromě toho by zcela jistě žalovanou zavazovala k dalším povinnostem, které by si žalobce pro ten případ vymínil. Právě pro takové případy dle sdělení žalobce jsou zmíněné ceníky určeny s tím, že městským částem je pak umožněna jistá regulace činnosti nájemce. Ovšem neměla-li žalovaná o nic takového zájem, logicky se ani nemůže po právu domáhat výhod, které by jí z uvedeného plynuly. Kromě toho také nelze pominout, že žalovanou odkazované ceníky [adresa] městských částí nemají povahu předpisů cenové regulace, a tedy žalovanou v této souvislosti odkazované judikaturní závěry se neuplatní.

21. Právní posouzení otázky splatnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení, resp. právního posouzení počátku prodlení žalované a s tím souvisejícího posouzení zákonné výše spolu s jistinou taktéž žalovaného zákonného úroku z prodlení, soud prvního stupně správně založil na úvaze, že v případě nároku z titulu bezdůvodného obohacení obecně platí, že se stává splatným, není-li doba jeho splnění dohodnuta (stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí), až na výzvu věřitele. Opomněl však, že zatímco podle § 563 obč. zák., kterým byly poměřovány hmotněprávní nároky řídící se právní úpravou platnou a účinnou do 31. 12. 2013, kdy dlužník byl povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán, tak podle § 1958 odst. 2 o. z., kterým se řídí právní poměry po 1. 1. 2014, platí, že neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Protože zmíněnou lhůtou „bez zbytečného odkladu“ se dle závěrů ustálené judikatury rozumí lhůta v řádu dnů, maximálně týdnů, v závislosti na účelu, kterého chce zákonodárce konkrétním ustanovením za pomoci tohoto pojmu dosáhnout (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012), že plněním ihned se podle § 1959 písm. e) o. z. rozumí doba do pěti dnů a že v obchodních platebních závazcích, zejména při vyšších sumách (relativně k poměrům dlužníka), je dle okolností možné, že lhůta bez zbytečného odkladu se bude blížit podpůrné zákonné lhůtě splatnosti v délce třiceti dnů stanovené v § 1963 o. z., odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že pro účely splatnosti žalovaného bezdůvodného obohacení bylo namístě vycházet ze závěru o povinnosti žalované k úhradě bezdůvodného obohacení, k němuž byla vyzvána příslušnými předžalobními výzvami právě v žalovanou namítané 7denní lhůtě, s jejímž marným uplynutím žalobce výslovně spojil následek v podobě uplatnění nároku u soudu. Vycházeje z výše uvedeného se tedy žalovaná ocitla v prodlení s žalobkyní požadovanou úhradou bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků z částky 33 460 Kč nikoli s účinností od 12. 7. 2023, nýbrž až s účinností od 19. 7. 2023, a z další částky 33 460 Kč, nikoli s účinností až od 18. 5. 2024, nýbrž až s účinností od 25. 5. 2024.

22. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v napadeném výroku o věci samé (výrok II) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, jak je blíže uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku s tím, že ve změnou nedotčených části uvedený výrok jako správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), přičemž zároveň napravil zjevnou písařskou chybu, která byla obsažena v jím vyhlášeném znění rozsudku kdy nesprávně konstatoval potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v napadeném výroku o věci samé II mimo jiné ohledně úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 33 460 Kč od 19. 5. 2024 (do zaplacení), ačkoliv správně mělo být uvedeno od 25. 5. 2024 (do zaplacení). Tuto chybu odvolací soud zhojil formou opravného usnesení podle § 164 o. s. ř., které v zájmu hospodárnosti učinil nedílnou součástí tohoto písemného vyhotovení rozhodnutí. Důvodem opravy výroku rozhodnutí cestou vydání opravného usnesení totiž může být též početní chyba či nesprávnost, která je každému zřejmá a pro každého snadno poznatelná, zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním, případně i jiných souvislostí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 758/2016, aj.).

23. Vzhledem k tomu, že odvolací soud svým rozhodnutím změnil výrok o věci samé, bylo nezbytné znovu rozhodnout i o nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně (§ 151 odst. 1 a § 224 odst. 2 o. s. ř.). V obou případech přitom vyšel z ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. (v řízení před soudem prvního stupně ve spojení s § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. a v odvolacím řízení ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.) a ve výsledku jen v poměrně nepatrné části procesně neúspěšnému žalobci přiznal plnou náhradu všech jím účelně vynaložených nákladů za řízení před soudy obou stupňů.

24. V dané souvislosti však stojí za to připomenout, že ustálená judikatura dospěla k závěru, že v případě statutárních měst (a jejich městských částí) lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2016, sp. zn. 1291/2016). Uvedené sice platí jen tehdy, není-li v řízení prokázán opak (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015), avšak tak tomu ve smyslu ustálené judikatury bez dalšího nebude, jestliže se předmět sporu týká toho, co lze považovat za součást jimi běžně vykonávané agendy, typicky souvisí-li s údržbou či pronájmem nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Uvedené totiž neplatí pouze za splnění zvláštních okolností, tedy tam, kde předmětem sporu byla velmi specializovaná problematika, která doposud nebyla soudy řešena, problematika s mezinárodním prvkem, vyžadující znalost cizího práva, jazykové znalosti apod. Jen v takových případech zastoupení statutárních měst advokátem lze považovat za adekvátní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 195/11, či nález téhož soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15). Citované závěry o neúčelnosti zmíněných nákladů na zastoupení advokátem si přitom nikterak neprotiřečí se zásadou úspěchu ve věci jakožto výchozím kritériem rozhodování o nákladech civilního sporného řízení, neboť nesměřují k odlišnému vymezení účastníka, jemuž mají být nahrazeny, ale toliko odpovídají na otázku, jaké výdaje kompenzovat (respektive nekompenzovat). Protože projednávaná věc se posuzovanými skutkovými okolnostmi ani právním posouzením nijak nevymyká problematice, kterou lze považovat za součást agendy, s níž se běžně setkává, pak žalobcem účtované náklady řízení představované náklady vynaloženými na jeho zastoupení advokátem nelze ve smyslu shora uvedeného shledat za účelně vynaložené. Žalobci tak bylo lze z uvedeného titulu po právu přiznat vedle náhrady za uhrazený soudní poplatek a žalovanou nezpochybňované náhrady cestovních výdajů, které žalobci vznikly v souvislosti se zajištěním účasti jeho zástupce při soudem nařízených jednáních, pouze náhradu nákladů řízení, která podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, přísluší účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř., pro období následující po 1. 1. 2025 navíc ve spojení s jejím výkladem, který je blíže zdůvodněn v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025.

25. Za řízení před soudem prvního stupně byla proto žalobci z titulu náhrady nákladů řízení kromě náhrady za uhrazený soudní poplatek z žaloby ve výši 4 589 Kč dále přiznána paušální náhrada nákladů odpovídající celkem čtyřem paušálním náhradám po 300 Kč [výzva k plnění, návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, účast na jednání konaném dne 16. 10. 2024 - § 1 odst. 3 písm. a), c), ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.] a dvěma po 450 Kč [účast na jednání konaném dne 15. 1. 2025 a 19. 9. 2025 - § 1 odst. 3 písm. c), ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. a jejím výkladem, který je blíže zdůvodněn v již shora zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025] a náhrada cestovného za jízdu automobilem tov. zn. [název] ze sídla advokátky žalobce v [adresa] do [adresa] a zpět dne 16. 10. 2024 ve výši 3 435,60 Kč (spotřeba paliva 8,3/5,3/6,4 l/100 km, vzdálenost trasy [adresa] – [adresa] a zpět 420 km, sazba základních náhrad za používání silničních motorových vozidel ve výši 5,60 Kč za jeden kilometr jízdy a průměrná cena pohonných hmot dle prováděcí vyhlášky [orgán] č. 398/2023 Sb. – nafta motorová – 38,70 Kč/litr) a dne 15. 1. 2025 a 19. 9. 2025 pokaždé ve výši 3 407,60 Kč (spotřeba paliva 8,3/5,3/6,4 l/100 km, vzdálenost trasy [adresa] – [adresa] a zpět 420 km, sazba základních náhrad za používání silničních motorových vozidel ve výši 5,80 Kč za jeden kilometr jízdy a průměrná cena pohonných hmot dle prováděcí vyhlášky [orgán] č. 475/2024 Sb. – nafta motorová – 34,70 Kč/litr), tj. celkem 16 939,20 Kč.

26. Za odvolací řízení byla pak žalobci přiznána paušální náhrada nákladů ve výši 450 Kč za účast na jednání konaném dne 12. 2. 2026 [§ 1 odst. 3 písm. c), ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. a jejím výkladem, který je blíže zdůvodněn v již shora zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025] a náhrada cestovného za jízdu automobilem tov. zn. [název] ze sídla advokátky v [adresa] do [adresa] a zpět dne 12. 2. 2026 ve výši 3 432,80 Kč (spotřeba paliva 8,3/5,3/6,4 l/100 km, vzdálenost trasy [adresa] – [adresa] a zpět 420 km, sazba základních náhrad za používání silničních motorových vozidel ve výši 5,90 Kč za jeden kilometr jízdy a průměrná cena pohonných hmot dle prováděcí vyhlášky [orgán] č. 573/2025 Sb. – nafta motorová – 34,10 Kč/litr), tj. celkem 3 882,80 Kč.

27. Žalobci přisouzenou náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů v souhrnné výši 20 822 Kč je žalovaná povinna v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. uhradit k rukám advokátky žalobce ve standardní třídenní pariční lhůtě.