o zaplacení částky [částka] a [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. srpna 2021, č.j. 18 C 198/2020 – 72,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu o nároku žalobce na zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, výrokem II. zamítl rovněž žalobu o nároku žalobce na zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a výrokem III. uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Podle odůvodnění dospěl soud prvního stupně po podrobné rekapitulaci žalobního návrhu i procesního stanoviska žalovaného k závěru, že žaloba nebyla podána po právu. Soud prvního stupně konstatoval, že mezi účastníky je nesporné, že žalobce uplatnil svůj nárok předběžně u žalovaného podáním doručeným žalovanému dne [datum]. Nárok žalobce nebyl projednán v zákonné šestiměsíční lhůtě. Mezi účastníky bylo dle soudu rovněž nesporné, že řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 74 C 1/2012 bylo zahájeno dne 29. 12. 2011 a pravomocně skončilo dne [datum], jakož i to, že řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 74 EC 99/2012 bylo zahájeno dne 31. 8. 2012 a posledním rozhodnutím ve věci bylo rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti, které bylo žalobci doručeno dne [datum]. Jednalo se o usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 135/19. Vzhledem k tomu, že uvedené skutečnosti učinili účastníci nespornými, nebyly předmětem dokazování a soud prvního stupně z nich vycházel právě jako ze skutečností nesporných. S odkazem na ust. § 1 odst. 1, § 5, § 7 odst. 1, § 8, § 13 odst. 1, § 32 odst. 1a 3 a § 35 odst. 1 zák.č. 82/1998 Sb. (dále jen zákona) se pak soud prvního stupně především zabýval žalovaným vznesenou námitkou promlčení. V případě řízení vedeného Krajským soudem v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 74 C 1/2012 bylo mezi účastníky nesporné, že předmětné řízení pravomocně skončilo dne [datum], promlčecí doba pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy v souladu s ust. § 32 odst. 3 zákona proto podle soudu prvního stupně uplynula dne [datum] (správně [datum] – poznámka odvolacího soudu). Vzhledem k tomu, že žaloba na náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s tímto řízení byla u soudu podána až dne [datum], je zřejmé, že tak bylo učiněno až více než 4 roky po uplynutí promlčecí doby. V případě druhého posuzovaného řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 EC 99/2012 bylo dle soudu v řízení zjištěno, že posledním rozhodnutím ve věci bylo rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS 135/19 ze dne [datum], které bylo žalobci doručeno dne [datum]. K uplynutí promlčecí doby tak došlo dne [datum]. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne [datum], je podle soudu prvního stupně zřejmé, že se tak stalo i v tomto případě až po uplynutí zákonné promlčecí doby. K tomu prvoinstanční soud poznamenal, že v obou případech i samotné uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy u žalovaného dne [datum] nastalo až v okamžiku, kdy byly oba nároky promlčeny. V souvislosti s hodnocením promlčecí doby soud odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR, a to např. ve věci 28 Cdo 590/2011 a 1 Cz 18/81. V daném případě je naprosto zřejmé, že ust. § 32 odst. 3 zákona je ustanovením speciálním k § 629 a násl. zák. č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník). Za nesprávný označil soud výklad žalobce, který se domnívá, že v daném případě je třeba vycházet z občanského zákoníku, který nabyl účinnosti dne [datum], jakožto zákona novějšího ve smyslu lex posterior derogat priori. V daném případě je dle soudu naopak třeba vycházet z toho, že zákon č. 82/1998 Sb. upravuje speciální nároky z odpovědnosti státu za škodu nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím. Jedná se tedy o zákon speciální k občanskému zákoníku a je třeba naopak vycházet ze zásady lex specialis derogat generali (obdobně srov. např. rozhodnutí NS 30 Cdo 2722/2012). Poukázal též na to, že vztah občanského zákoníku a zákona č. 82/1998 Sb. je přímo vyjádřen v ustanovení § 26 zákona. K námitce žalobce, že použití šestiměsíční promlčecí lhůty pro nároky z titulu nemajetkové újmy znamená nerovnost v právech účastníků občanskoprávního vztahu, soud konstatoval, že promlčecí doba se vztahuje k určité kategorii nároků, a to konkrétně nároku na náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím. Speciální délka promlčecí doby není vázána na určitou kategorii subjektů občanskoprávního vztahu, ale na určitou kategorii nároků z těchto vztahů vyplývajících, přičemž zdůraznil, že i občanský zákoník zná různé délky promlčecí doby v případě různých nároků (např. § 634 o.z.). Vzhledem k uvedeným skutečnostem soud zamítl oba nároky žalobce v plném rozsahu včetně požadovaného příslušenství a o nákladech řízení rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.

3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce včasné odvolání. V něm tak, jako již v průběhu řízení před soudem prvního stupně, uvedl, že na věc je třeba pohlížet prizmatem nového občanského zákoníku a rovněž Listiny základních práv a svobod, neboť nový občanský zákoník byl schválen a nabyl účinnosti až po vydání a účinnosti zákona č. 82/1998 Sb., a jedná se tak o jeho nepřímou novelizaci. Pokud by zákonodárce chtěl potvrdit, že by měla být promlčecí doba vůči státu pouze půlroční, pak to mohl podle názoru žalobce udělat výslovně, což se však nestalo zjevně proto, že by došlo k neodůvodněnému privilegování státu v soukromoprávních vztazích, které ale mají být založeny na rovnosti účastníků. Dále žalobce uvedl, že dle § 21 NOZ se stát v oblasti soukromého práva považuje za právnickou osobu. Jestliže promlčecí lhůta, ať již pro uplatňování majetkových nebo nemajetkových nároků, je tři roky a platí obecně vůči všem fyzickým a právnickým osobám navzájem, tak musí platit i vůči státu, který má v soukromoprávních vztazích stejné postavení jako jakákoli jiná právnická osoba. Stát si tak podle názoru žalobce nemůže pro sebe uzurpovat výhodnější právní postavení než jakákoli jiná právnická osoba. Proto je třeba podle žalobce uplatňovat na žalovaný právní vztah obecnou tříletou dobu a nikoli promlčecí dobu pro stát jakkoli privilegovanou. K vysvětlení soudu, že se nejedná o nerovnost v právech, nýbrž o rozdílnost promlčení u rozdílných nároků, žalobce poznamenal, že podle jeho mínění jde i tak o nerovnost v právech subjektů a neodůvodněné privilegování jednoho z nich. Plédoval za to, že je třeba vytvořit jednotný systém odškodňování křivd a újem včetně promlčování těchto odškodňovacích nároků, a zdůraznil, že křivdy, kterých se na komkoli dopouští stát v rámci soudních řízení, jsou intenzivnější, než kdyby se jich dopouštěl někdo jiný, neboť stát má povinnost v oblasti justice jednat nestraně a bez průtahů. Podle žalobce nelze použít ani argumentaci, že jde o vztah obecnosti a speciality, takže se nemůže použít občanský zákoník, neboť pozdější NOZ běh promlčecí doby upravoval pro všechny případy, a to komplexně. Má se tedy podle něj uplatnit pravidlo lex posterior derogat priori. Připomenul, že již před soudem prvního stupně uváděl, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s pojetím materiálního právního státu, dobrými mravy a jedná se o zjevné zneužití práva, které nemá požívat dle § 8 NOZ právní ochrany. Pokud by námitce promlčení soud vyhověl, došlo by k diskriminaci žalobce. Sdělil rovněž, že fakt, že šestiměsíční lhůta je zásadně dostačující k uplatnění nároku na imateriální újmu, neznamená, že toto ustanovení není v rozporu s rovností účastníků. Po citaci několika nálezů Ústavního soudu pak dodal, že od skončení řízení ve věci 74 C 1/2012 již uplynula i tříletá lhůta, a výslovně proto uvedl, že proti výroku I. rozsudku jeho odvolání nesměřuje (přičemž i tak vytkl soudu prvního stupně pochybení v datech). Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhoví (zjevně pouze ve výroku II.) a přizná mu náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

4. K odvolání žalobce se žalovaný písemně vyjádřil jen velmi stručně. Rozsudek označil za zcela správný a navrhl jeho potvrzení. Zároveň se z účasti na jednání omluvil a vyjádřil souhlas s tím, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti.

5. Z podnětu odvolání a v jeho rozsahu odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, tj. jeho meritorní výrok II. a výrok o nákladech řízení III., jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo /ust. § 212, § 212a o.s.ř. Učinil tak v nepřítomnosti obou účastníků, resp. jejich zástupců, neboť žalovaný, jak již bylo uvedeno shora, se z účasti na jednání odvolacího soudu omluvil, a také právní zástupce žalobce krátce před jednáním omluvil svoji neúčast u jednání s tím, že byl jmenován členem vlády ČR. Obě strany sporu však souhlasily, aby věc byla odvolacím soudem projednána v jejich nepřítomnosti, resp. v nepřítomnosti jejich zástupců. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce nelze popřát sluchu.

6. Podle § 32 odst. 3 zákona se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

7. Dle § 35 odst. 1 zákona promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

8. Soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav, z něhož mohl i odvolací soud vycházet, aniž bylo v rámci odvolacího řízení třeba doplňovat či opakovat důkazy.

9. Žalobce se v tomto řízení domáhal přiměřeného zadostiučinění za imateriální újmu, jež mu měla vzniknout v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 74 C 1/2012, jež bylo zahájeno dne [datum] a pravomocně skončilo dne [datum], jakož i v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 74 EC 99/2012, které bylo zahájeno dne [datum] a posledním rozhodnutím ve věci bylo rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 135/19, které bylo žalobci doručeno dne [datum]. Vzhledem k tomu, že bylo mezi účastníky nesporné, že žalobce uplatnil u žalovaného svůj nárok na odškodnění obou, podle jeho tvrzení průtažných, řízení dne [datum] a žaloba byla pro obě odškodnění podána dne [datum], zabýval se soud prvního stupně zcela legitimně nejprve námitkou promlčení, již vznesl proti oběma nárokům žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě. S odkazem na ust. § 32 odst. 3 zákona dospěl ke zcela správnému závěru, že námitka promlčení byla vznesena v daném případě ve vztahu k odškodnění obou shora specifikovaných namítaných řízení zcela důvodně. Dle citovaného ustanovení totiž šestiměsíční (subjektivní) promlčecí lhůta běží od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé újmě, v případě odpovědnosti za nepřiměřenou délku řízení dle § 13 odst. 1 zákona pak tato lhůta neskončí dříve než šest měsíců po skončení namítaného řízení. Řízení vedené Krajským soudem v Ostravě – pobočka [obec] pod sp.zn. 74 C 1/2012 definitivně skončilo dne 12.4.2016 a lhůta pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy tedy skončila [datum] (nebyl-li její běh přerušen mimosoudním uplatněním u Ministerstva spravedlnosti – což se v rozhodném období nestalo, neboť nárok byl u tohoto orgánu uplatněn až [datum], tedy 4 roky a 15 dnů po skončení řízení). Byla-li žaloba podána [datum], pak došlo zcela jednoznačně k promlčení, což správně konstatoval i soud prvního stupně. Promlčení ovšem nepopřel v tomto případě ani žalobce sám. Nejinak tomu ovšem bylo i v případě řízení Krajským soudem v Ostravě – pobočka [obec] vedeného pod sp.zn. 74 EC 99/2012, jež bylo definitivně ukončeno okamžikem, kdy bylo žalobci doručeno rozhodnutí Ústavního soudu, jímž byla odmítnuta žalobcova ústavní stížnost, tedy dnem [datum]. V tomto případě uplynula šestiměsíční lhůta k uplatnění nároku dnem [datum]. Vzhledem k tomu, že i v tomto případě žalobce uplatnil nesporně svůj nárok na odškodnění imateriální újmy u žalovaného až dne [datum] a u soudu až žalobou dne [datum], byl i tento nárok uplatněn až osm, resp. bezmála patnáct měsíců, po vypršení promlčecí lhůty. I v tomto případě byla tedy námitka promlčení vznesená žalovaným soudem prvního stupně zcela správně posouzena jako důvodná, a prvoinstanční soud za této situace zcela přiléhavě rozhodl o zamítnutí obou částí žaloby z důvodu promlčení uplatněných nároků. Odvolací soud proto také rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. i v akcesorickém výroku III. o nákladech řízení dle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

10. K odvolacím argumentům žalobce je třeba poznamenat ve shodě se soudem prvního stupně, že zákon č. 82/1998 Sb. má ve vztahu k občanskému zákoníku pozici lex specialis, jak je výslovně uvedeno v ust. § 26 zákona, a proto platí, že na instituty výslovně upravené tímto speciálním zákonem nelze použít obecnější úpravu zakotvenou v občanském zákoníku, jenž se vztahuje pouze na ty instituty, které speciální úpravu postrádají. Byť byl tedy vyhlášen nový občanský zákoník až poté, kdy byl zákon č. 82/1998 Sb. již dávno účinný, občanský zákoník tento zákon nenovelizoval, nýbrž instituty upravené tímto speciálním zákonem zůstaly v zákonné podobě, v níž existovaly i před účinností nového občanského zákoníku. Ostatně i předchozí občanský zákoník upravoval promlčecí lhůty v jiném rozsahu (delší) než zákon č. 82/1998 Sb., přesto nebylo nikdy, a to ani v ústavní rovině, shledáno ustanovení o šestiměsíční promlčecí lhůtě, diskriminační, protiústavní ba ani rozporné se zákonem či dobrými mravy. Zákon [číslo] Sb. upravuje zcela samostatnou a specifickou formu odpovědnosti státu, a lhůty v něm stanovené jsou rovněž specifické, korespondující zvláštnímu charakteru tohoto typu odpovědnosti. Již § 1 zákona zdůrazňuje, že zákon stanoví podmínky, za kterých stát odpovídá za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Právě vznik újmy v souvislosti s výkonem státní moci je podmínkou použitelnosti zákona. Pokud by totiž stát způsobil újmu, avšak stalo by se tak mimo rámec výkonu státní moci, odpovědnost dle zákona 82/1998 Sb. by založena nebyla, nýbrž stát by v takovém případě nesl odpovědnost podle obecných pravidel deliktní odpovědnosti v občanském zákoníku, a tomu by odpovídaly i promlčecí lhůty pramenící z občanského zákoníku. Účelem ust. § 1 odst. 1 zákona je proto odlišit od sebe situace, kde stát způsobí újmu jako vykonavatel veřejné moci a kde ji způsobí jako osoba soukromého práva (NS 28 Cdo 2081/2011). Tradičně se veřejnou (státní) mocí rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo, nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu (II. ÚS 75/93). Odpovědnost státu může být podle zákona č. 82/1998 Sb. založena tehdy, vznikne-li škoda v důsledku vrchnostenského působení státu na sféru poškozeného. Pokud by však škoda vznikla ve vztahu, v němž mají stát i poškozený rovné postavení, odpovídal by za ni stát podle obecných předpisů o deliktním právu (NS 28 Cdo 2334/2010). Z uvedených skutečností vyplývá zcela zvláštní charakter odpovědnosti zakotvený v zákoně č., 82/1998 Sb. a tomu mohou korespondovat a také korespondují i jiné lhůty a i jiné další (nadstandardní) podmínky odpovědnosti (např. nutnost předběžného uplatnění ve smyslu § 14 odst. 3 zákona). Jak již bylo judikováno Ústavním soudem, promlčecí lhůta 6 měsíců (s možností jejího stavění, resp. přerušení na dobu uplatnění nároku u žalovaného mimosoudní cestou – nejdéle na dalších šest měsíců), nevylučuje nikoho z uplatnění jeho práva.

11. Zbývá poznamenat, že zákon zcela jasně odlišuje náhradu materiální a imateriální újmy a stanoví podrobně podmínky obou typů náhrad (pro něž stanoví i poněkud odlišný režim promlčení). Žalobce od počátku v tomto řízení uplatňuje imateriální újmu za nepřiměřeně dlouhá řízení vedená Krajským soudem v Ostravě – pobočka [obec], tomu odpovídají i jeho žalobní tvrzení. Vzhledem k tomu, že náhrada materiální a imateriální újmy jsou ve smyslu zákona dvěma různými instituty s poněkud odlišnými režimy uplatnění, může žalobce jen stěží nyní na konci řízení úspěšně tvrdit, že v jím požadované náhradě imateriální újmy se částečně skrývá i náhrada újmy materiální a že je v důsledku toho na místě, aby byl dán v dané věci totožný režim promlčecí doby.

12. Nad rámec odvolací argumentace je třeba ještě doplnit, že odvolací soud neshledal vznesenou námitku promlčení ani v rozporu s dobrými mravy. Jak je uvedeno mimo jiné i v nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 718/11:„ …. námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; nicméně nevyloučil (Ústavní soud) výskyt situací, v nichž je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (viz např. uplatnění promlčení mezi příbuznými, či státem vůči oprávněným osobám)“. Odvolací soud po zvážení všech rozhodných skutečností, které vyšly najevo v průběhu řízení, neshledal na straně žalovaného ani jediný úkon, či naopak opomenutí, které by mohlo být posouzeno jako zneužití práva, ba ani žádné jednání, které by v žalobci mohlo vyvolat dojem, že by snad jeho nárok mohl být uspokojen žalovaným dobrovolně, ve snaze dosíci marného uplynutí promlčecí doby. Naopak veškerá odpovědnost za marné uplynutí promlčecí doby leží na bedrech žalobce, jenž přesto, že si měl a musel být nejpozději po skončení jednotlivých řízení vědom důvodů a podmínek odpovědnosti žalovaného, v čase značně přesahujícím promlčecí dobu nevyvinul žádné úsilí k uplatnění a získání tvrzeného odškodnění, a nedbal tedy řádně ochrany vlastního právního postavení.

13. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř. výkladem a contrario ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nebyl ani ve stadiu odvolacího řízení procesně úspěšným, takže by zásadně bylo na něm, aby nahradil žalovanému jím účelně vynaložené náklady i v této fázi řízení. Žalovaný se však z jednání odvolacího soudu omluvil a jeho vyjádření spojené s omluvou bylo natolik stručné a procesně nepřínosné, že není žádného důvodu poskytnout mu za tento úkon náhradu, byť by se jednalo pouze o náhradu nezastoupeného účastníka dle 151 odst. 3 o.s.ř.