o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. srpna 2021, č. j. 25 C 107/2021 – 42

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.), a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce [částka] (výrok II.).

2. Žalobci se domáhali zaplacení částky [částka] s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o zájezdu pro 4 osoby do Turecka v termínu [datum] až [datum]. Žalobci žalované zaplatili zálohu ve výši [částka]. Dne [datum] žalobci od smlouvy odstoupili, což odůvodnili tím, že v místě pobytu nastaly nevyhnutelné a mimořádní okolnosti, které měly významný dopad na poskytování zájezdu. V době odstoupení se Turecko nacházelo ve stavu epidemie koronaviru, v zemi byl vyhlášen nouzový stav a zaveden zákaz vycházení. Žalobci vyzvali žalovanou k vrácení již zaplacené zálohy, ta jim však nevyhověla. Složenou zálohu započetla žalovaná na odstupné a trvala na tom, že právo na vrácení zaplacené zálohy bez nároku na odstupné by bylo možno uplatnit jen tehdy, pokud by mimořádné okolnosti existovaly v době konání zájezdu.

3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového stavu, který byl mezi účastníky nesporný, že žalobci uzavřeli s žalovanou v prosinci 2019 smlouvu o zájezdu, na jejímž základě měla žalovaná zajistit pro žalobce cestovní služby (zájezd do Turecka) v prvním týdnu července 2020. Při uzavření smlouvy žalobci zaplatili žalované zálohu [částka]. Z důvodu pandemie onemocnění Covid-19 žalobci od smlouvy odstoupili dne [datum]. Složenou zálohu žalovaná žalobcům nevrátila a započetla ji na smluvní odstupné.

4. Soud prvního stupně dovodil z § 2535 občanského zákoníku, že zákazník má právo na odstoupení od smlouvy, aniž by musel zaplatit odstupné, pouze za situace, kdy nastanou takové nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které mají zásadní vliv na poskytování služeb zahrnutých v zájezdu, jež znemožňují bezpečně se dopravit do místa určení, jak bylo dohodnuto ve smlouvě o zájezdu. Soud prvního stupně dovodil, že pokud žalobci odstoupili již [datum] od smlouvy o zájezdu, který se měl konat až od [datum], nebylo s ohledem na dobu více než tří měsíců od odstoupení od smlouvy do zahájení zájezdu možné reálně posoudit, zda k datu zahájení zájezdu nebude možné realizovat některou ze služeb dohodnutých v cestovní smlouvě. Odstoupení od smlouvy dle závěru soudu prvního stupně sice bylo možné, avšak jen s úhradou odstupného dle cestovní smlouvy, žalobci tedy nemají právo na vrácení uhrazené zálohy za zájezd, kterou žalovaná započetla na smluvní odstupné.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalobci včasné odvolání. Soudu prvního stupně vytkli, že dospěl k nesprávnému závěru, že od smlouvy odstoupili na základě nejasných a neověřených informací, a tudíž jejich postupu nelze poskytnout zákonnou ochranu a žalovaná měla nárok na zaplacení odstupného. Poukázali na to, že ke dni odstoupení od smlouvy se nejednalo o počínající pandemii, jak uváděl soud prvního stupně, ale o objektivně trvající pandemický stav, která byla potvrzen nejen státními orgány ČR, ale i mezinárodní zdravotnickou organizací (WHO), která již [datum] vyhlásila globální stav zdravotní nouze a [datum] prohlásila šíření koronaviru za pandemii. Již dne [datum] vydalo Turecko seznam zemí, z nichž do Turecka nesmí létat letadla, na němž byla i Česká republika. V polovině března 2020 byly v Turecku uzavřeny školy, bary, byla zakázána náboženská shromáždění a sportovní utkání. Přitom v době odstoupení od smlouvy neexistovala proti nákaze spolehlivá ochrana, a byla již známa exponenciální povaha křivky nakažených. Žalobci vyjádřili přesvědčení, že byly splněny všechny podmínky pro řádné odstoupení od cestovní smlouvy ve smyslu § 2535 občanského zákoníku, neboť v místě určení cesty a pobytu nastaly nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které mají významný dopad na poskytování zájezdu a na přepravu osob do místa určení cesty nebo pobytu. Zejména za situace, kdy se uvedený zájezd nakonec skutečně v daném termínu neuskutečnil. Odkázali rovněž na judikaturu, v níž soudy v obdobných případech již rozhodovaly ve prospěch zákazníků cestovních kanceláří jako spotřebitelů. Navrhli změnit napadený rozsudek tak, že odvolací soud žalobě v celém rozsahu vyhoví.

6. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobců i v jeho doplnění navrhla rozsudek potvrdit jako věcně správný a ztotožnila se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Připustila, že pandemie koronaviru byla ve vztahu k zájezdům, které byly zakoupeny před jejím vypuknutím, mimořádnou a nepředvídatelnou okolností. Tato mimořádná okolnost nastala i v Turecku, tedy v místě určení cesty. Zdůraznila ale, že k tomu, aby založila právo na odstoupení od smlouvy podle § 2535 občanského zákoníku, by zároveň pandemie musela mít významný dopad na poskytování zájezdu nebo na přepravu osob do místa určení. V době, kdy žalobci odstoupili od smlouvy (tři měsíce před datem zájezdu) nikdo nemohl ani tušit, zda zájezd půjde, nebo nepůjde realizovat, zda budou v době realizace zájezdu omezeny služby a zda bude epidemií dotčena též doprava do Turecka. Upozornila, že v době, kdy se měl zájezd konat, nebyl v Turecku cestovní ruch nijak zásadně omezen, konání zájezdu by bylo možné, to že se tento konkrétní zájezd nekonal, zdůvodnila tím, že umožnila zákazníkům změny zájezdů dle později přijatého zákona č. 185/2020 Sb., obecně zvaného„ [příjmení] [jméno]“. Přitom čím dříve zákazník od smlouvy o zájezdu odstoupí, tím je pravděpodobnost trvání mimořádné okolnosti nižší. Rozhodnutí soudů, na něž odkazovali žalobci, žalovaná odmítla jako nepřípadná a skutkově odlišná, když dle jejího názoru na danou věc nepřiléhají a naopak potvrzují důvodnost účtování stornopoplatku žalovaným. Poukázala na německou odbornou literaturu, dle které čtyři týdny před odjezdem už zpravidla nebude odstoupení předčasné, když bude možné posoudit, zda existuje alespoň 25% pravděpodobnost mimořádné okolnosti v době konání zájezdu. Setrvala na názoru, že žalobci mohli od smlouvy odstoupit pouze dne § 2533 občanského zákoníku, tedy s povinností zaplatit odstupné. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně předcházejícího řízení podle § 212 a § 212a občanského soudního řádu a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Dle § 2533 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, může zákazník před zahájením zájezdu od smlouvy odstoupit vždy, avšak pořadatel jen tehdy, byl-li zájezd zrušen, anebo porušil-li zákazník svou povinnost. Je-li ujednáno odstupné, musí být jeho výše přiměřená. Přiměřenost odstupného se odvíjí od doby mezi okamžikem odstoupení od smlouvy a okamžikem zahájení zájezdu s ohledem na očekávané úspory nákladů a na příjmy z náhradního využití služeb cestovního ruchu. Není-li ujednáno odstupné, odpovídá jeho výše ceně zájezdu snížené o úspory nákladů a o příjmy z náhradního využití služeb cestovního ruchu. Na žádost zákazníka pořadatel výši odstupného odůvodní.

9. Dle § 2535 občanského zákoníku, má zákazník právo odstoupit od smlouvy před zahájením zájezdu bez zaplacení odstupného, jestliže v místě určení cesty nebo pobytu nebo jeho bezprostředním okolí nastaly nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které mají významný dopad na poskytování zájezdu nebo na přepravu osob do místa určení cesty nebo pobytu. V takovém případě má zákazník právo na vrácení veškerých uhrazených plateb za zájezd, nemá však právo na náhradu škody.

10. Ustanovení § 2535 občanského zákoníku bylo zakotveno do tuzemského právního řádu zákonem č. 111/2018 Sb. a je transpozicí čl. 12 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2302 ze dne [datum] o souborných cestovních službách a spojených cestovních službách. Upravuje specifické právo zákazníka odstoupit od smlouvy o zájezdu, pokud se vyskytnou mimořádné a nepředvídatelné okolnosti, které mají dopad na poskytování zájezdu. Přičemž všechny uvedené podmínky v tomto zákonném ustanovení musí být splněny současně. Zákon nicméně neupravuje žádnou lhůtu pro odstoupení, nestanovuje blíže konkrétní časový okamžik, k němuž musí být tyto podmínky splněny. V případech, kdy je smlouva o zájezdu uzavřena s velkým časovým předstihem před konáním zájezdu, což je právě projednávaný případ, může nastat situace, kdy se v průběhu času takové mimořádné okolnosti mohou vyskytnout, nicméně do doby konání zájezdu se situace může opět normalizovat. [obec] bližší je termín konání zájezdu, tím je větší pravděpodobnost, že nastalé mimořádné okolnosti přetrvají a budou mít vliv na poskytování zájezdu.

11. Vznik práva zákazníka odstoupit od smlouvy o zájezdu bez povinnosti zaplatit odstupné dle § 2535 občanského zákoníku je tedy nutno vázat na okamžik, kdy lze odhadnout se značnou mírou pravděpodobnosti, že mimořádné okolnosti budou trvat a významně ovlivní zájezd nebo dopravu do místa konání zájezdu. Okolnosti každého případu je pak třeba posoudit individuálně s přihlédnutí ke specifikům nastalých mimořádných okolností.

12. Odvolací soud v tomto případě souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že odstoupení od smlouvy, k němuž došlo více než tři měsíce před konáním zájezdu, nebylo učiněno v situaci, kdy by bylo možné s velkou mírou pravděpodobnosti učinit závěr, že mimořádné okolnosti (pandemie koronaviru) budou trvat a významně ovlivní zájezd, nebo dopravu do místa konání zájezdu. V březnu 2020 byla Evropa a celý svět stále na začátku pandemie, jednotlivé státy zavedly různá počáteční opatření a výluky. Ačkoli je pravdou, že v březnu 2020 byla jak v České republice, tak i v Turecku, vyhlášena omezení, které v té chvíli cestování znemožňovala, nebylo možno dovodit, že budou trvat i v červenci 2020. Žádné z mimořádných opatření účinných v ČR v březnu 2020 (nouzový stav, zákaz vycestování), nebylo vyhlášeno tak, aby trvalo i v červenci 2020. Nouzový stav byl vyhlášen [datum] na dobu 30 dnů. Žalobci ani netvrdili, že by mimořádná opatření zavedená v březnu 2020 v Turecku byla vyhlášena tak, že měla trvat i v červenci 2020. Je pravdou, že vyjádření některých politiků (žalobci zmiňovali vyjádření náměstka ministra zdravotnictví, že hranice mohou být zavřené 1 až 2 roky) mohla vzbudit obavy, ovšem samotná subjektivně pociťovaná obava zákazníka, nemůže být bez dalšího důvodem pro odstoupení od smlouvy o zájezdu podle § 2535 občanského zákoníku.

13. Odvolací soud musí připomenout, že žalobci sami připustili při jednání před soudem prvního stupně, že v době jejich odstoupení od smlouvy se blížil termín platby další části ceny zájezdu a žalobci nechtěli vydávat další finanční prostředky. V tom lze spatřit motiv pro odstoupení od smlouvy, jinak by žalobcům nic nebránilo vyčkat na vývoj situace a eventuálně na to, zda žalovaná zájezd sama nezruší, pokud by se nemohl uskutečnit. Ke vzniku práva na odstoupení od smlouvy o zájezdu dle § 2535 občanského zákoníku bez povinnosti platit odstupné však obava žalobců vydávat další finanční prostředky, nestačí.

14. K rozsudkům jiných soudů, na něž odkazovali žalobci, musí odvolací soud uvést, že na projednávanou věc nedopadají, neboť, jak správně uváděla žalovaná, řeší skutkově jiné situace, žádný z nich neposuzoval odstoupení od cestovní smlouvy s tak velkým odstupem před datem zájezdu, jaký byl v tomto případě.

15. Soud prvního stupně tak správně dovodil, že žalobci mohli odstoupit od smlouvy o zájezdu pouze dle § 2533 občanského zákoníku, a tedy měli povinnost zaplatit odstupné. Složenou zálohu [částka] žalovaná započetla na odstupné, což bylo mezi účastníky nesporné, a žalobcům nárok na její vrácení nevznikl.

16. Odvolací soud proto napadený rozsudek podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil, včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení.

17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení plně úspěšná a byla (na rozdíl od řízení před soudem prvního stupně) zastoupena advokátem, odvolací soud jí proto přiznal odměnu za dva úkony právní služby (převzetí věci a účast u jednání) po [částka] dle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., paušální náhradu za dva úkony po [částka] dle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21% DPH ve výši [částka], celkem tedy [částka]. Požadovanou odměnu za vyjádření k odvolání soud žalované nepřiznal, neboť vyjádření podala žalovaná ještě předtím, než byla zastoupena, prostřednictvím své právní zástupkyně sice vyjádření doplnila, nikoli však zásadně, proto tento úkon již nešlo považovat za účelný a přiznat za něj odměnu.