o zaplacení částky [částka] a o omluvu, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 20 C 154/2020-91,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] (výrok I.), jakož i uložení povinnosti žalované poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy (výrok II.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok III.).

2. Žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkové újmy v částce [částka] a poskytnutí omluvy jakožto zadostiučinění za skutečnost, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, který byl protiústavně novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány údaje o jejím majetku, příjmech a závazcích z důvodu jejího působení jako uvolněné starostky obce Ladná, tudíž jakožto veřejného funkcionáře, čímž docházelo k setrvalému porušování práv na ochranu jejího soukromí. Protiústavnost novel stvrdil Ústavní soud v nálezu z [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17 (dále také jen„ nález“). Pochybení žalované spatřovala v aplikaci protiústavního předpisu, jenž umožnil anonymní přístup komukoli k shora vyjmenovaným údajům žalobkyně, čímž docházelo k nepřiměřenému zásahu do jejího práva na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“). Žalobkyně dále ve své žalobě odkazovala na ochranu soukromí zakotvenou na zákonné úrovni v § 81 odst. 2 a § 90 občanského zákoníku. Ke vzniku újmy docházelo u žalobkyně od září [rok] do listopadu [rok] zveřejněním oznámení o majetku za roky [rok], [rok] a [rok].

3. Z provedených důkazů a z nesporných tvrzení účastníků soud prvního stupně zjistil, že na žalobkyni jakožto veřejného funkcionáře se vztahovala povinnost podání oznámení o majetku dle zákona o střetu zájmů. Žalovaná jakožto orgán spravující dle zákona o střetu zájmů centrální registr oznámení zveřejnila v centrálním registru oznámení o majetkových poměrech žalobkyně, a to konkrétně v období od září [rok] do [datum], kdy byl do registru oznámení ničím neomezený přístup. Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který byl publikován ve Sbírce zákonů dne [datum], dospěl k závěru, že jsou-li údaje o majetku komukoli zpřístupňovány anonymně a bez jakékoli žádosti, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu), jde o zásah do práva na informační sebeurčení, jež neprojde testem proporcionality, neboť je podstatně intenzivnější a zároveň není nezbytný, protože k naplnění legitimního cíle by postačoval i přístup veřejnosti do registru oznámení na základě žádosti. Ústavní soud proto zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona [číslo] [rok] Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., a to uplynutím dne [datum].

4. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně se nemůže svého nároku domáhat podle občanskoprávních předpisů vztahujících se k ochraně osobnosti, ani na základě tvrzené přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny, neboť k její újmě mělo dojít při výkonu veřejné moci. Uplatněný nárok je tedy nutné posoudit dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že v daném případě k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo a uplatněný nárok není důvodný. Při své argumentaci rozlišil dvě období, první před vyhlášením nálezu Ústavního soudu z [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, a druhé po vyhlášení tohoto nálezu. Ohledně prvního období před vyhlášením nálezu konstatoval, že žalované nelze ničeho vytýkat, neboť jako orgán spravující centrální registr oznámení, nemůže sama hodnotit, zda byl zákon (či jeho části) v souladu s ústavním pořádkem či nikoliv. Postup žalované spočívající plošném zveřejnění oznámení v souladu se zákonem o střetu zájmů, jenž byl teprve následně shledán protiústavním, nemohl být dle soudu prvního stupně nesprávným úředním postupem. Pokud šlo o následující období od [datum] do [datum], kdy žalovaná již měla informaci o tom, že části zákona o střetu zájmů nejsou v souladu s ústavním pořádkem, soud prvního stupně uvedl, že Ústavní soud v nálezu odložil vykonatelnost svého nálezu do [datum], a až tímto dnem byla protiústavní část zákona zrušena. Proto ani v následujícím období neshledal, že by se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu. Na tomto závěru soudu prvního stupně nezměnila nic ani skutečnost, že dne [datum] žalovaná fakticky začala informace poskytovat v omezeném rozsahu, neboť předmětem posouzení bylo v tomto případě to, zda byla žalovaná oprávněna oznámení zveřejňovat způsobem dosavadním, což až do [datum] možné bylo. To, že fakticky žalovaná způsob zveřejňování omezila ještě před tímto datem, samo nemůže dle soudu prvního stupně založit závěr, že dosavadní postup žalované byl nesprávným. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně neshledal existenci nesprávného úředního postupu, nebyl splněn základní předpoklad pro vznik odpovědnosti státu za škodu, a proto žalobu zamítl v obou nárocích na finanční satisfakci za nemajetkovou újmu i na omluvu.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Namítala, že je nepřijatelné, aby pod záminkou různých interpretací tzv. norem jednoduchého práva byla ústavně zaručená práva, jichž se žalobkyně žalobou dovolává, oslabena nebo dokonce vypnuta. Připomněla, že do září 2017 byla úprava zákona o střetu zájmu odlišná, teprve novela provedená zákonem [číslo] [rok] umožnila anonymní přístup k podaným oznámením, který mimo jiné představoval bezpečnostní riziko pro osoby, které informace o svém soukromí poskytovaly. Žalobkyně setrvala na názoru, že stát je odpovědný za to, že její ústavně zaručené právo na ochranu soukromí bylo porušeno. Vyjádřila přesvědčení, že v čl. 7 a čl. 10 odst. 3 Listiny jsou zakotvena práva, která jsou přímo aplikovatelná bez potřeby zákonné úpravy. Žalobkyně vytyčovala paralely s hypotetickou legalizaci mučení ve vazebních věznicích či v prolomení listovního tajemství, které by byly následně z hlediska své legalizace shledány protiústavními, přičemž dovozovala ve své věci stejnou míru nepřípustnosti a zásah do ústavně zaručených práv tam, kde obě uvedená práva měla zásadně shodné postavení. Dle přesvědčení žalobkyně byla odložená vykonatelnost stanovena pro Parlament ČR, aby protiústavní normu nahradil, nikoli pro žalovanou, aby mohla dále porušovat ústavní práva žalobkyně. Žalobkyně zdůraznila, že podala žalobu na ochranu osobnosti, nesdílí proto závěr soudu prvního stupně, že v úvahu připadá pouze aplikace zákona č. 82/1998 Sb. Dle žalobkyně se nelze odvolávat na to, že újma vznikla při legislativní činnosti, za kterou stát ve svém důsledku neodpovídá, žalovaná musí v právním státě přijmout odpovědnost za protiústavní plošné a přímé zveřejňování podaných oznámení, omluvit se a poskytnout náležité zadostiučinění. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě plně vyhověl.

6. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání uvedla, že se zcela ztotožňuje se závěry soud prvního stupně, a to jak skutkovými, tak právními. Zdůraznila, že je dle čl. 2 odst. 3 Ústavy v souladu se zásadou legality státní moci vázána zákonem, dokud je platný a účinný, a v postavení moci výkonné nemá legální prostor pro posouzení protiústavnosti předpisu, který aplikuje. Pokud po [datum] omezila plošný přístup do centrálního registru oznámení, činila tak s motivací zajistit dodání oznámení veřejných funkcionářů za účelem jejich kontroly dle zákona o střetu zájmů, který byl shledán ústavně souladný. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

7. Žalobkyně reagovala na vyjádření žalované replikou, v níž setrvala na všech svých stanoviscích a kladla důraz na to, že postupem žalované bylo zasaženo do jejího práva na soukromí. Přitom soukromí představuje jeden ze stěžejních prvků svobody jednotlivce, která patří mezi nejdůležitější hodnoty demokratického státu.

8. Odvolací soud již ve věci rozhodoval rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 70 Co 384/2021-128, kterým rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud předeslal, že osobnostních nároků proti státu se nelze domáhat jinak než v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem, který je speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do osobnostních práv zasaženo při výkonu veřejné moci (k tomu viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněném ve Sbírce Nejvyššího soudu pod [číslo]). Dále odvolací soud konstatoval, že zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění účinném od 1. 9. 2017 do [datum] skutečně obsahoval úpravu umožňující neomezený anonymní přístup k obsahu majetkových přiznání veřejných funkcionářů. Tato neomezená možnost nahlížení do majetkových přiznání byla zrušena Ústavním soudem nálezem ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, tento nález měl však vykonatelnost odloženou až do [datum]. Po dobu takto odložené vykonatelnosti zrušujícího výroku nálezu Ústavního soudu byla sporná právní úprava stále účinná. V postupu žalované, která aplikovala účinnou právní normu, dle odvolacího soudu, nebylo lze shledat nezákonný postup dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud přitom poukázal na to, že i po zásahu Ústavního soudu stále dle zákona o střetu zájmů platí, že citlivé informace se mají dostat každému, kdo o ně požádá. Odvolací soud tak ve shodě se soudem prvního stupně neshledal nárok žalobkyně důvodným a zamítavý rozsudek potvrdil.

9. Rozsudek odvolacího soudu byl na základě žalobkyní podané ústavní stížnosti nálezem Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 579/22, zrušen v části, kterou bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby na zaplacení náhrady nemajetkové újmy. Ústavní soud zaujal názor, že odložení vykonatelnosti zrušujícího výroku nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 (jehož aplikací v období od vydání nálezu do [datum] mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu a vzniku nemajetkové újmy stěžovatelů, k nimž patřila i žalobkyně) směřovalo k tomu, aby zákonodárci byl poskytnut prostor k úpravě zákona, nikoli proto, aby orgány veřejné moci pokračovaly v neústavním porušování ústavně zaručených práv stěžovatelů umožněním neomezeného přístupu k oznámením. Povinnosti žalované dle Ústavního soudu bylo, aby v okruhu své působnosti činila potřebná opatření k nápravě neústavního stavu, této své povinnosti však žalovaná v období od vyhlášení nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 ve Sbírce zákonů (dne [datum]) do [datum] nedostála. Postupem žalované přitom mohlo dojít k porušení práva žalobkyně na ochranu před neoprávněným zveřejňováním osobních údajů podle čl. 10 odst. 3 Listiny.

10. Následně se popsanou situací včetně posouzení jejích právních důsledků z hlediska žalob na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup podaných veřejnými funkcionáři proti České republice zabývalo Plénum Ústavního soudu ČR a ve stanovisku sp. zn. Pl ÚS-st. [číslo] z [datum] a přijalo tyto závěry:

I. Nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. Pl. ÚS 38/17, vyhlášený pod [číslo] 2020 Sb., kterým byl zrušen § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění účinném od [datum] (dále jen„ zákon o střetu zájmů“), a jehož vykonatelnost byla podle čl. 89 odst. 1 Ústavy České republiky a § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona [číslo] Sb., stanovena uplynutím dne [datum], neměl za následek nezákonnost postupu Ministerstva spravedlnosti, které jako správce registru oznámení v období od vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti dále umožňovalo podle § 13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném uvedeným zrušeným ustanovením.

II. Samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů v období do [datum] způsobem podle § 13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů, tedy bezplatně prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném v § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů, nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb.

11. Odvolací soud tak po zásahu Ústavního soudu na základě odvolání žalobkyně znovu přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., nyní již jen v rozsahu nároku na zaplacení částky [částka] (zamítnutí nároku na omluvu zůstalo nedotčeno), znovu dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

12. Odvolací soud stejně jako ve svém předchozím rozsudku konstatuje, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, učinil z nich správná skutková zjištění a věc správně posoudil i po stránce právní. Své skutkové závěry také srozumitelně a přesvědčivě vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku. Rovněž odvolací soud připomíná, jak již také uvedl, ve svém předchozím rozsudku, že samo přijetí zákona Parlamentem České republiky nespadá pod úpravu zákona č. 82/98 Sb. a z tohoto titulu ve spojení s tvrzenou neústavností zákona nelze podle uvedeného zákona požadovat náhradu škody či újmy (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 25 Cdo 1210/2009).

13. Jak bylo v řízení před soudem prvního stupně zjištěno, žalobkyně plnila povinnost dle zákona o střetu zájmů podáním majetkových přiznání, ke kterým byl zřízen dálkový a ničím neomezený přístup, což následně zhodnotil Ústavní soud jako nepřiměřený zásah do soukromí a takovou právní úpravu označil za protiústavní s tím, že vykonatelnost nálezu nastala uplynutím dne [datum]. Žalovaná ústavně nekonformní způsob zveřejňování oznámení v podobě dálkového a ničím neomezeného přístupu omezila dne [datum].

14. Žalobkyně tvrdila, že postupem žalované došlo k zásahu do jejího práva na soukromí a informační sebeurčení chráněných čl. 7 a čl. 10 odst. 2 Listiny v době od září [rok] do [datum], kdy v době od [datum] do [datum] se tak navíc dělo s vědomím protiústavnosti zákona, který byl nadále žalovanou aplikován.

15. Odvolací soud si je vědom skutečnosti, že závěry, k nimž dospěl ve svém předchozím rozsudku, podrobil kritické revizi Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 579/22. Nicméně následně se popsanou situací včetně posouzení jejích právních důsledků z hlediska žalob na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup podaných veřejnými funkcionáři proti České republice zabývalo Plénum Ústavního soudu ve stanovisku ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st. [číslo], jehož výroky byly výše doslovně citovány. Závěr pléna Ústavního soudu je přitom jednoznačný v tom, že samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů (bezplatně prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti) v období do [datum] nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem (viz výše citované doslovně znění výroku II. stanoviska).

16. Odvolací soud se přitom neztotožňuje s názorem žalobkyně, že v této věci musí rozhodovat v souladu se závěry vyslovenými v nálezu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 579/22, zatímco ke stanovisku ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st. [číslo], by přihlížet neměl. Jakkoli je pravdou, že nález Ústavního soudu je právně závazný, dal Ústavní soud ve stanovisku sp. zn. Pl ÚS-st. [číslo] jasně najevo, že se ve své většině ze závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 579/22 neztotožňuje, a zcela jednoznačně deklaroval, jakým způsobem bude na případ žalobkyně, jakož i dalších dotčených veřejným funkcionářů, kteří se zadostiučinění taktéž domáhají, pohlížet, a jak o nich bude rozhodovat.

17. Odvolací soud má za to, že jeho závěry, k nimž dospěl ve svém předchozím rozsudku, jsou souladné se závěry vyslovenými Ústavním soudem ve stanovisku sp. zn. Pl ÚS-st. [číslo]. Z toho důvodu odvolací soud stejně jako v předchozím rozsudku setrvává na svých závěrech, že pokud žalovaná jako orgán veřejné moci postupovala podle platné a účinné právní úpravy zákona o střetu zájmů a prostřednictvím veřejné datové sítě umožňovala nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů bez předchozí žádosti, nezakládá takové jednání nárok na náhradu nemajetkové újmy. Což platí i pro období po vydání derogačního nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, jehož účinnost byla odložena až do [datum].

18. Posouzení postupu žalované po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 do dne [datum], kdy došlo k ukončení plošného zveřejňování, se věnoval i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2548/2022, které se týkalo přímo žalobkyně. Ještě předtím, než bylo vydáno stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS-st. [číslo], konstatoval Nejvyšší soud, že sice aplikací § 13 odst. 3 zákona o střetu zájmů ve spojení s Ústavním soudem od [datum] zrušeným § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů, došlo ze strany žalované k zásahu do základního práva žalobkyně, a to do práva na soukromí, resp. na informační sebeurčení, neboť způsob zpřístupňování údajů z registru oznámení u veřejných funkcionářů spočívající v přímém zveřejnění údajů nebyl pro dosažení sledovaného legitimního cíle zákona o střetu zájmů potřebný, tento úřední postup však stále nepředstavoval nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neboť tento zásah nedosahoval takové intenzity, aby odůvodňoval aplikaci nosných důvodů předmětného nálezu Ústavního soudu již v době před jeho vykonatelností.

19. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí rovněž uzavřel, že k závěru o nesprávnosti úředního postupu žalované, resp. o vzniku nároku na zadostiučinění za něj, nelze dospět ani prostřednictvím žalobkyní prosazované přímé aplikovatelnosti čl. 8 odst. 1 a 2, ve spojení s čl. 13 Úmluvy a čl. 7 a 10 Listiny, zabývajících se ochranou soukromí, neboť tyto články nezakládají přímý nárok na odškodnění (zadostiučinění) za zásah do takového práva. Takový nárok je založen čl. 36 odst. 3 Listiny a dále právní úpravou zákona č. 82/1998 Sb., v jejichž intencích je třeba nárok žalobkyně posuzovat s tím, že při posuzování, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., je třeba se (po vyslovení neústavnosti právní úpravy Ústavním soudem) zásahem do práva na soukromí a jeho intenzitou zabývat, což Nejvyšší soud též učinil a dospěl k závěru, že zásah nebyl natolik intenzivní, aby neaplikování protiústavní právní normy ještě před vykonatelností předmětného nálezu Ústavního soudu odůvodnil.

20. Odvolací soud musí také zmínit, že žalobkyně přes výzvu soudu nijak nekonkretizovala, jak intenzivně ji zasáhl a jak se projevil postup žalované v její osobní sféře, její tvrzení o způsobené nemajetkové újmě zůstala pouze v obecné rovině, že k nemajetkové újmě došlo samotným faktem plošného zveřejňování majetkových oznámení.

21. Odvolací soud proto z výše uvedených důvodů podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně znovu potvrdil v rozsahu, který zůstal předmětem řízení, tj. co do finanční satisfakce ve výši [částka], a to včetně správného a výsledku řízení odpovídajícího výroku o náhradě nákladů řízení.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla procesně úspěšná v daném odvolacím řízení, má proto právo na náhradu nákladů řízení, které tvoří paušální náhrada za tři úkony po [částka] dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. a to za vyjádření k odvolání a účast na dvou jednáních před odvolacím soudem, celkem [částka].