o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 10 C 73/2021 – 134,

1. Rozsudkem označeným v záhlaví soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal proti žalované zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení a výrokem II. zavázal žalobce povinností zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku [částka] ve třídenní pariční lhůtě.

2. Podle odůvodnění dospěl soud prvního stupně po provedeném dokazování a s odkazem na ust. § 609 a násl., § 2048, § 1982 a § 1987 o. z. k závěru, že žaloba nebyla podána po právu. Soud konstatoval, že žalobce se proti žalované domáhal zaplacení částky [částka] s příslušenstvím s tvrzením, že na základě smlouvy o dílo má nárok na úhradu smluvní pokuty v žalované výši, neboť žalovaná byla v prodlení s dokončením díla, přičemž dílo mělo být předáno dne [datum], dne [datum] došlo k uzavření smlouvy o vícepracích a až dne [datum] bylo dílo předáno žalobkyni. Minimálně od [datum] do [datum] tak byla dle mínění žalobce žalovaná v prodlení. Soud poukázal na to, že žalovaná namítala promlčení nároku žalobce, a proto se soustředil předně na vyřešení této otázky. K tomu uvedl, že žalobce se v řízení domáhá nároku na uhrazení smluvní pokuty za prodlení žalované s dokončením díla za období od [datum] do [datum], přičemž promlčecí lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být poprvé uplatněno u orgánu veřejné moci. Z toho dovodil, že promlčecí lhůta počala dne [datum] a měla uplynout po třech letech dne [datum]. S námitkou žalobce, že běh promlčecí lhůty byl zastaven v období, kdy probíhalo řízení před Obvodním soudem pro Prahu 3, sp. zn. 12 C 215/2016, neboť v tomto řízení uplatnil vůči [právnická osoba] s.r.o. námitku započtení (podle žalobce započtení vzájemného práva vztahujícího se k téže smlouvě), a promlčecí lhůta se tedy dle žalobce stavěla od počátku řízení dne [datum] a počala znova běžet až po pravomocném skončení tohoto řízení dne [datum], se soud prvního stupně neztotožnil. Uvedl, že je především nutné rozlišovat jednotlivé subjekty, a to žalovanou, jako zhotovitele díla, žalobce, jako objednatele díla, tedy strany uzavřené smlouvy o dílo, a dále [právnická osoba] s.r.o., na kterou byly žalovanou postoupeny pohledávky na úhradu ceny díla s příslušenstvím ve formě úroku z prodlení a smluvní pokuty za každý den prodlení s úhradou těchto částek. K postoupení pohledávky z titulu smluvní pokuty za pozdní předání díla nedošlo. K tomu soud uvedl, že předmětem promlčení je vždy právo, které je charakterizováno svým obsahem i účastníky. Při pluralitě, ať již subjektů, či jednotlivých nároků je nutné jednotlivé nároky (či jejich části) a účastníky vztahu důsledně odlišit. Stejně tak, jako běží promlčecí lhůta zvlášť u každého jednotlivého nároku, i v případě, že se jedná o závazek mezi totožnými osobami, běží promlčecí lhůta zvlášť vůči každé osobě samostatně a pro její stavění je nutné uplatnit nárok u orgánu veřejné moci zvlášť. Jeho uplatnění vůči jedné osobě neznamená plošné stavění promlčecí lhůty ve vztahu ke kterémukoli subjektu, proti němuž může uplatnění téhož práva taktéž přicházet v úvahu. K této myšlence odkázal soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 129/99 a vysvětlil, že žalobkyně uplatnila námitku započtení před soudem v rámci procesní obrany vůči [právnická osoba] s.r.o., a na základě tohoto úkonu nemohlo podle názoru soudu dojít ke stavění běhu promlčecí lhůty vůči žalované, neboť se jedná o zcela odlišné subjekty. Kromě toho vyjádřil soud prvního stupně přesvědčení, že ke stavění běhu promlčecí lhůty nemohlo dojít z toho důvodu, že pohledávka žalobce nebyla pohledávka způsobilá k započtení, neboť byla neurčitá (co do výše) a nejistá (co do vzniku nároku), neboť jak Obvodní soud pro Prahu 3, tak Městský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 215/2016 dospěly k závěru, že započtení učiněné žalobcem v průběhu řízení nebylo provedeno po právu a nezpůsobilo zánik závazku z neuhrazené ceny za dílo. Vzhledem k tomuto názoru uzavřel soud prvního stupně, že ke stavění běhu promlčecí lhůty nedošlo, promlčecí lhůta proto uplynula dne [datum], a nárok žalobce tak byl v době podání žaloby, tj. ke dni [datum], již promlčen. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl a o nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce včasné odvolání nejprve v blanketní podobě, později své odvolání doplnil podáním ze dne [datum]. Vytkl soudu prvního stupně neúplně zjištěný skutkový stav, což bylo podle jeho názoru způsobeno neprovedením všech nabídnutých důkazů (§ 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř., jakož i chybné právní hodnocení věci (§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.). Uvedl, že soud kvalifikoval na jednání dne [datum] žalobcem uplatněný nárok jako promlčený, a to i přes svůj dříve vyjádřený názor, že nárok za promlčený nepovažuje. Podle názoru žalobce soud posoudil finálně otázku promlčení chybně. Vytkl soudu také absenci řádného odůvodnění jeho rozhodnutí a rovněž překvapivost vydaného rozsudku. Poukázal na to, že soud prvního stupně neprovedl v podstatě žádný z důkazů, jež mu byly žalobcem nabídnuty. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaná se k odvolání písemně vyjádřila prostřednictvím svého právního zástupce a uvedla, že žalobcem vytknuté vady rozhodnutí ona neshledává. K otázce promlčení nároku provedl soud prvního stupně všechny potřebné důkazy. Provádění dalších důkazů by bylo v souvislosti s vznesenou námitkou promlčení, jež byla shledána důvodnou, podle názoru žalované nadbytečné. Po právní stránce žalovaná uvedla, že trvá na tom, že nárok byl promlčen, neboť v řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 215/2016 byl vznesen jako procesní obrana, avšak nikoli vůči žalované, nýbrž vůči [právnická osoba], s.r.o. Uplatnění uvedeného nároku v řízení vedeném proti jinému účastníku nemůže být podle názoru žalované důvodem ke stavění promlčecí lhůty. Proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný a aby jí přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

5. V doplnění odvolání, které zaslal žalobce soudu den před jednáním, žalobce zopakoval, že uplatnil nárok na smluvní pokutu v rámci své procesní obrany v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 129/2016, v němž vystupoval v postavení žalovaného, vůči žalobci [právnická osoba], a.s., na niž žalovaný postoupil svoji pohledávku za žalobcem z titulu smlouvy o dílo. Skutečnost, že v daném řízení nebylo uplatněnému nároku vyhověno, podle žalobce nic nemění na tom, že nárok byl uplatněn u soudu odpovídajícím způsobem. Pro zhodnocení, zda jsou či nejsou dány účinky promlčení, je podstatné pouze to, zda byl nárok uplatněn a zda subjekt nárok uplatňující řádně v řízení pokračoval. Nárok žalobce na smluvní pokutu je stále tentýž a podle žalobce nemá na otázku promlčení vliv to, že v prvním případě byl nárok uplatněn vůči postupníkovi a v současné době je uplatňován vůči postupiteli. Předchozí řízení o tomtéž nároku by tak podle názoru žalobce mělo způsobit stavění promlčecí lhůty. Přístup soudu prvního stupně označil žalobce za příliš formalistický. Vzhledem k tomu, že [právnická osoba], a.s. nabyla pohledávku ze smlouvy o dílo, má žalobce za to, že nelze oddělovat běh promlčecí lhůty pro oba dotčené subjekty. Z toho důvodu navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Z podnětu odvolání přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, přezkoumal zároveň i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo /ust. § 212, § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobce nelze shledat opodstatněným.

7. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu dostatečném ke spolehlivému zjištění skutkového stavu, dospěl k odpovídajícím skutkovým zjištěním a věc posoudil přiléhavě i po právní stránce. Jeho přístup není nepřiměřeně formalistický, jak se snažil namítat žalobce, naopak soud věc hodnotil objektivně a zcela v souladu se zákonem i logikou věci. Žalobce se v tomto řízení domáhá smluvní pokuty v celkové výši [částka] s příslušenstvím s tvrzením, že žalovaná byla v prodlení s dokončením díla, které měla předat dne [datum], ve skutečnosti jej předala až dne [datum], přičemž ovšem dne [datum] došlo k uzavření platné smlouvy o provedení víceprací a o realizaci těchto víceprací se, jak žalobce připustil, doba dokončení díla prodloužila. Nicméně podle jeho tvrzení minimálně od [datum] do [datum] byla žalovaná v prodlení. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána [datum], vznesla žalovaná námitku promlčení, neboť smluvní pokuta se týkala shora specifikovaného období od [datum] do [datum] a promlčecí lhůta počala běžet ode dne, kdy právo mohlo být poprvé uplatněno u orgánu veřejné moci, tj. dne [datum], a měla tedy uplynout po třech letech, dne [datum]. Soud prvního stupně se za této situace zcela správně primárně zabýval otázkou promlčení nároku a právě k vyřešení této otázky soustředil také dokazování. Fakt, že neprovedl další důkazy navržené žalobcem, které se však již vztahovaly věcně k otázce existence či neexistence vlastního nároku na smluvní pokutu, je zcela logický a správný, neboť uzavřel-li soud na základě námitky žalované, že nárok žalobce je promlčen, nelze jej přiznat soudním rozhodnutím ani v případě, že by byl důkazně podložen a byl by jinak po právu. Žalobce argumentoval tím, že běh promlčecí lhůty se stavěl v období, kdy probíhalo řízení před Obvodním soudem pro Prahu 3, sp. zn. 12 C 215/2016, neboť v tomto řízení uplatnil jako procesní obranu vůči [právnická osoba] s.r.o. nárok na totožnou smluvní pokutu. Podle žalobce se jednalo o započtení vzájemného práva vztahujícího se k téže smlouvě, když [právnická osoba] s.r.o. vymáhala v řízení z titulu postupníka cenu díla realizovaného žalovanou, a za situace, kdy řízení probíhalo ode dne [datum] do pravomocného skončení dne [datum], se na celou tuto dobu stavěla promlčecí lhůta týkající se tohoto nároku, a tedy žaloba byla podána ještě v rámci běhu tříleté (dočasně stavěné) promlčecí lhůty. Odvolací soud se ovšem s tímto argumentem žalobce, stejně jako soud prvního stupně, nemůže ztotožnit. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 129/99 je naprosto zřejmé, že uplatněním práva u soudu se staví běh promlčecí lhůty pouze ve vztahu k osobě, vůči níž se řízení vede. Z odůvodnění zmíněného rozhodnutí je pak patrné, že Nejvyšší soud vzal v dané věci v potaz právě situace, kdy uplatnění nároku přichází v úvahu i vůči dvěma či více subjektům, nicméně právě v takovém případě jasně sděluje, že uplatnění práva u soudu přináší důsledek v podobě stavění běhu promlčecí lhůty pouze a právě ve vztahu k té osobě, vůči níž je předmětné řízení vedeno (ačkoli mohla být žalována případně i osoba jiná). V souzené věci to znamená, že stavění běhu promlčecí lhůty ve vztahu k žalované mohlo způsobit jen řízení, v němž by se žalobce domáhal svého nároku právě vůči ní (třeba formou procesní obrany), nikoli však řízení, v němž byl, byť totožný, nárok (smluvní pokuta) uplatňován vůči jinému subjektu. Ačkoli byla [právnická osoba], a.s. postupníkem pohledávky, jež původně náležela žalovanému, nemůže uplatnění procesní obrany v řízení ve vztahu ke [právnická osoba], a.s. způsobit stavění promlčecí lhůty nároku, který nyní žalobce uplatňuje proti žalované, ačkoli tato byla postupníkem původní pohledávky z titulu smlouvy o dílo. K tomu je třeba uvést, že ani vznesení procesní obrany v řízení vedeném proti [právnická osoba], a.s. nebránilo žalobci, aby svůj nárok již dříve, před uplynutím tříleté promlčecí lhůty uplatnil soudně i vůči žalované. Vznesení procesní obrany totiž nepředstavuje překážku litispendence pro vymáhání předmětného nároku i cestou jiného řízení vůči jinému subjektu. Toto je hlavní a nosný důvod toho, proč se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně v jeho názoru, že ke stavění promlčecí doby nedošlo, že tato uplynula žalobci [datum], a že tedy svoji žalobu ze dne [datum] podal hluboko po uplynutí promlčecí lhůty. Námitku promlčení tak shledal odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně důvodnou a prvoinstanční rozhodnutí, kterým byla žaloba v plném rozsahu právě z tohoto důvodu zamítnuta, tedy odvolací soud hodnotí jako věcně správné. Jako takové je také dle § 219 o. s. ř. potvrdil včetně správného akcesorického výroku o nákladech řízení.

8. Pouze Obiter dictum k tomu odvolací soud dodává, že lze přitakat i závěru soudu prvního stupně o tom, že otázka stavění běhu promlčecí lhůty by byla přinejmenším sporná i z toho důvodu, že, jak bylo vysvětleno podrobně v rozsudcích soudů obou stupňů v řízení 12 C 215/2016, pohledávka žalobce nebyla pohledávkou způsobilou k započtení, neboť byla neurčitá (co do výše) a nejistá (co do samotného vzniku nároku).

9. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 221 odst. 1 o. s. ř., neboť i v tomto stadiu řízení byla žalovaná procesně úspěšnou, a náleží jí tak náhrada za dva realizované úkony právní služby po [částka], dvě náhrady hotových výdajů po [částka] dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen tarifu), náhrada za promeškaný čas v trvání osmi půlhodin za cestu k jednání soudu a zpět v celkové výši [částka] dle § 14 odst. 3 tarifu a částka [částka] za cestovné na trase [obec] a zpět ve vzdálenosti 2 x 114 km, osobním vozidlem tovární značky Škoda, [registrační značka]. Náhrada nákladů v celkové výši [částka] je v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám právního zástupce žalované.