o vyklizení bytu,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizený předat žalobkyni byt č. [číslo] umístěný ve [číslo]. patře, [číslo]. nadzemním podlaží, o výměře 184,60 m2, stavby číslo popisné [číslo], která je součástí pozemku parc. číslo [číslo], vše zapsané na listu vlastnictví číslo [číslo] u Katastrálního úřadu pro [adresa], Katastrální pracoviště [adresa], pro obec [adresa], katastrální území [adresa] (výrok I.), dále uložil žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 40 596 Kč (výrok II.) a opatrovnici [Jméno opatrovnice]. přiznal odměnu za zastupování žalovaného ve výši 24 684 Kč (výrok III.).

2. Žaloba vycházela z tvrzení, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. [číslo], jehož součástí je stavba č. p. [číslo], vše k. ú. [adresa], obec [adresa], a že v domě č. p. [číslo] se nachází byt č. [číslo] (dále také jen „předmětný byt“ nebo „byt“). Žalovaný užívá byt na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 3. 1993 uzavřené mezi [právnická osoba]. jakožto pronajímatelem a [jméno FO] jakožto nájemcem, přičemž v roce 2007 přešel nájem bytu na žalobce. Žalovaný od 30. 9. 2009 nehradí nájemné a úhrady za služby, žalobkyně jej proto vyzvala k úhradě dlužné částky upomínkou odeslanou dne 17. 5. 2022, na níž žalovaný nereagoval. Žalobkyně poté dne 25. 5. 2022 přistoupila k podání výpovědi z nájmu bytu, kterou si žalovaný převzal dne 9. 6. 2022, výpovědní doba uplynula dne 30. 9. 2022, ale žalovaný byt nevyklidil a žalobkyni nepředal.

3. Žalovaný namítal, že žalobkyně není vlastníkem bytu a domu, kterým je dle jeho názoru stále [právnická osoba]. Výpověď z nájmu bytu proto považuje za neplatné právní jednání, a z tohoto důvodu ani u soudu nepodal žalobu na určení její neoprávněnosti dle § 2290 občanského zákoníku. Dále namítal, že jeho dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav mu znemožňuje účinně vykonávat práva a plnit povinnosti, a i z tohoto důvodu by podle jeho názoru žalobě nemělo být vyhověno, a to pro rozpor s dobrými mravy.

4. Soud prvního stupně se nejprve s ohledem na námitku žalovaného, že žalobkyně není vlastníkem bytu, zabýval otázkou, zda je žalobkyně ve věci aktivně legitimována. Z prohlášení zakladatele ze dne 22. 3. 1995 zjistil, že [právnická osoba]. vložila při založení společnosti [právnická osoba]. do jejího základního jmění nemovitosti s pozemky, mezi nimiž byla i budova č. p. [číslo] v k. ú. [adresa]. Dále z výpisů z obchodního rejstříku zjistil, že společnost [právnická osoba]. byla ke dni 1. 9. 2003 zrušena bez likvidace fúzí splynutím se společností [právnická osoba]. Společnost [právnická osoba]. dne 1. 2. 2006 zanikla sloučením s nástupnickou společností [právnická osoba] Společnost [právnická osoba] poté změnila název na [právnická osoba]. a k 1. 10. 2007 zanikla rozdělením se založením nových nástupnických společností, mimo jiné [právnická osoba] Splynutím společností [právnická osoba] a [právnická osoba] vznikla k 1. 1. 2021 nástupnická společnost [právnická osoba] (žalobkyně). Žalobkyně je zapsána jako vlastník budovy č. p. [číslo] v katastru nemovitostí. Soud prvního stupně také připomenul, že otázka vlastnictví žalobkyně k domu č. p. [číslo] již byla soudy opakovaně řešena v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. [spisová značka], ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. [spisová značka], ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. [spisová značka], jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. [spisová značka], dle nichž prohlášení zakladatele [právnická osoba]. o nepeněžitém vkladu do základního jmění společnosti [právnická osoba]. ze dne 22. 3. 1995 bylo určitým a platným právním úkonem, na jehož základě se stal právní předchůdce žalobce, [právnická osoba]., vlastníkem předmětných nemovitostí, a to včetně domu č. p. [číslo].

5. Soud prvního stupně na základě těchto zjištění uzavřel, že žalobkyně je vlastníkem domu č. p. [číslo] v k. ú. [adresa], obec [adresa], v němž se nachází byt č. [číslo], a tudíž je ve věci aktivně legitimována k podání žaloby. Dále soud prvního stupně zjistil, že byt užívá žalovaný na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 1. 3. 1993 mezi [právnická osoba]. jako pronajímatelem a [jméno FO] jako nájemcem, na žalobce přešel nájem bytu k 1. 6. 2007. Dne 25. 5. 2022 dala žalobkyně žalovanému výpověď z nájmu pro neplacení nájemného, ve výpovědi byl žalobce poučen o právu vznést proti výpovědi námitky a navrhnout její přezkoumání soudem. Žalovaný si výpověď převzal dne 9. 6. 2022 a vůči podané výpovědi neuplatnil námitky a nenapadl jí žalobou. Výpovědní doba uplynula 30. 9. 2022, žalovaný ale byt nevyklidil a žalobkyni nepředal. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že od 1. 10. 2022 žalovaný užívá byt bez právního důvodu, a proto žalobě na vyklizení bytu vyhověl.

6. Soud prvního stupně rovněž hodnotil, zda výkon práva žalobkyně na vyklizením bytu není v rozporu s dobrými mravy. Konstatoval, že dle sdělení [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 25. 9. 2024 a [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 29. 10. 2024 žalovaný trpí těžkou poruchou osobnosti s výraznou dezorganizací s tím, že žalovaný sice má schopnost vnímat plynutí času a dodržovat lhůty i schopnost samostatně jednat, ale občas dojde ke zhoršení jeho zdravotního stavu. Tato zdravotní omezení žalovaného však dle názoru soudu prvního stupně nejsou tak závažného charakteru, aby z nich bylo možné usuzovat na výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Za podstatné přitom považoval to, že žalovaný dlouhodobě neplatí nájemné a na úkor žalobkyně se tak obohacuje, jakož i to, že žalovaný proti výpovědi včas nijak nebrojil a měl dostatečný časový prostor k úpravě svých bytových poměrů. Ani z tohoto důvodu tedy neshledal namístě odepřít žalobkyni žalobou uplatněné právo.

7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný včasné odvolání, které směřoval proti meritornímu výroku I. a nákladovému výroku II. I nadále setrvává na přesvědčení, že žalobkyně nenabyla řádně vlastnické právo k nemovitosti, v níž se nachází byt, který má být vyklizen, a již jen z tohoto důvodu nemůže být ve věci úspěšná. Dále namítá neplatnost výpovědi z nájmu bytu ze dne 25. 5. 2022 pro neurčitost. Má totiž za to, že žalobkyně ve výpovědi neuvedla, že je novým vlastníkem nemovitosti, a ani nezmínila, jak na ní mělo vlastnické právo přejít. Protože v té době trpěl duševní poruchou, netušil, že by s ním jednal vlastník nemovitosti a že by výpověď měla být právně relevantním jednáním působícím zánik jeho užívacího práva k bytu. Dle názoru žalovaného je výpověď absolutně neplatná a jeho nájemní vztah k bytu nadále trvá, tudíž i z tohoto důvodu nelze žalobě na vyklizení vyhovět. Žalovaný rovněž namítl rozpor výpovědi s dobrými mravy a zdůraznil, že jeho zdravotní handicap mu znemožňuje zajistit si bytové potřeby jinde. Povinnost vyklidit byt, kde dlouhodobě bydlí a kde je zvyklý, by jeho zdravotní stav ještě více destabilizovala. To, že by žalobnímu návrhu mohlo být vyhověno, považuje za nepřiměřeně tvrdé řešení sporu, odporující dobrým mravům. Navrhl tedy, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne.

8. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání tvrzení žalovaného, že vlastníkem bytu je [právnická osoba]., označila za nepodložené a účelové, odporující předchozím soudním řízením, jichž se žalovaný účastnil a kde bylo vlastnictví právního předchůdce žalobkyně potvrzeno. K námitce neplatnosti výpovědi žalobkyně uvedla, že žalovaný byl o tom, že vlastníkem bytu je žalobkyně, opakovaně informován, a to v předžalobní upomínce ze dne 17. 5. 2022 a ve výpovědi nájmu ze dne 25. 5. 2022, tyto dokumenty obsahují jasný popis právního nástupnictví. Žalobkyně se ztotožnila se závěrem soudu prvního stupně, že výpověď byla platným právním úkonem a že žalovaný byl poučen o možnosti podat námitku neplatnosti, což neučinil. Námitku rozporu s dobrými mravy odmítla s tím, že žalovaný měl dostatečný časový prostor k zajištění nového bydlení. Vyjádřila přesvědčení, že zdravotní indispozice žalovaného nemůže jít k její tíži, neboť byla namítána až dva roky po doručení výpovědi. Rovněž uvedla, že navrhovala uzavření soudního smíru s prodlouženou lhůtou k vyklizení, což žalovaný odmítl. Navrhla rozsudek jako správný potvrdit.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Odvolací soud předesílá, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a na jeho základě dospěl ke správným skutkových závěrům, jakož i ke správnému právnímu posouzení věci. Na základě provedených důkazů soud prvního stupně dospěl ke zcela správnému závěru, že žalobkyně je vlastníkem předmětného bytu a jako taková je i aktivně legitimována k podání žaloby na vyklizení. Klíčovou otázku přechodu vlastnictví domu č. p. [číslo] v k. ú. [adresa], obec [adresa], v němž se nachází byt č. [číslo], z [právnická osoba]. na [právnická osoba] soud prvního stupně hodnotil shodně se závěry již dříve vyslovenými v řadě soudních rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz rekapitulace v odst. 4 tohoto rozsudku). Žádné nové skutečnosti, které by již opakovaně přezkoumanou otázku vlastnictví žalobkyně zpochybnily, prezentovány nebyly. Žalovaný sám byl účastníkem řízení o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], v němž soudy všech stupňů (včetně Nejvyššího soudu, který ve věci rozhodl usnesením ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. [spisová značka]) dospěly k závěru, že vlastníkem domu č. p. [číslo] je přímý právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] Žalovaný tedy již řadu let před podáním výpovědi věděl, kdo je vlastníkem bytu, a jeho opakovaná námitka, že žalobkyně není vlastníkem bytu, tudíž nebyla oprávněna dát žalovanému výpověď z nájmu, je proto zcela nedůvodná.

11. Za nedůvodnou lze považovat též námitku stran údajné neplatnosti výpovědi z nájmu ze dne 25. 5. 2022 pro její neurčitost. Ve výpovědi bylo totiž uvedeno, že žalobkyně je právním nástupcem společnosti [právnická osoba], a spolu s tím by uveden i odkaz na soudní řízení, z nichž je žalovanému znáno, že žalobkyni, resp. jejímu právnímu předchůdci svědčí vlastnické právo k bytu. Ve výpovědi byl též vyčíslen dluh žalovaného na nájemném, obsahuje odkaz na předchozí výzvu k úhradě nájemného, obsahuje specifikaci důvodu výpovědi, kterým bylo právě neplacení nájemného, a i odkaz na ustanovení občanského zákoníku, na jejich základě je nájem vypovídán. Ve výpovědi nechybí ani poučení o možnosti vznést proti výpovědi námitky a o možnosti ve lhůtě 2 měsíců podat návrh na soudní přezkum oprávněnosti výpovědi. Výpověď byla žalovanému doručena a námitky proti ní podány nebyly, což sám žalovaný potvrdil. Výpověď tedy byla zcela jasná, srozumitelná a obsahovala všechny náležitosti vyžadované v § 2286 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a jako taková byla způsobilá přivodit zánik nájmu bytu. Po uplynutí výpovědní doby v trvání tří měsíců byl žalovaný povinen dle § 2292 občanského zákoníku vyklizený byt žalobkyni odevzdat, tuto povinnost nesplnil a od 1. 10. 2022 tak užívá byt bez právního důvodu; požadavek žalobkyně na vyklizení bytu byl proto po právu shledán důvodným.

12. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i v tom, že požadavek na vyklizení bytu v tomto případě není v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud zdůrazňuje, že zamítnutí žaloby na vyklizení bytu pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy (příp. představuje zneužití práva; § 2 odst. 3, § 8 občanského zákoníku), má být až poslední možností ultima ratio, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona, k tomu viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (judikatura přijatá k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je zásadně použitelná i při výkladu ustanovení § 2 odst. 3, § 8 občanského zákoníku, srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017, ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2136/2018, či jeho usnesení ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017). Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu současně vyplývá, že při posouzení, zda argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje ten, kdo má povinnost nemovitost vyklidit, tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení domáhá; oněmi rozhodnými okolnostmi jsou pak ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva odložila (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, nebo ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2136/2018).

13. V tomto případě z předložených lékařských zpráv vyplývá, že duševní choroba žalovaného není takové povahy, aby u žalovaného zcela vyloučila schopnost chápat povinnosti nájemce platit nájem, pochopit smysl výpovědi z nájmu i schopnost bránit se proti výpovědi včasnou žalobou. I když je žalobce v lékařských zprávách označen jako osoba dezorganizovaná, se sníženou schopností vnímat plynutí času a dodržovat lhůty, je třeba zdůraznit, že nájemné zcela vědomě žalovaný neplatí již řadu let s tím, že setrvale nedůvodně zpochybňuje vlastnictví bytu žalobkyní. Nejde tedy o případ, kdy byl žalovaný nájem platil se zpožděním. Stejně tak možnost podat proti výpovědi žalobu žalovaný nevyužil zcela vědomě, jak sám potvrdil, nenastala tedy situace, kdy by žalobu podal, ale v důsledku svých zdravotních omezení nedodržel stanovenou lhůtu. Žalobce rovněž měl od obdržení výpovědi z nájmu dostatek času řešit svou bytovou potřebu jiným způsobem. Odvolací soud tak ve shodě se soudem prvního stupně dospěl závěru, že za popsané situace nelze s odkazem na dobré mravy odepřít žalobkyni právo na nakládání s jejím majetkem a žalobě nevyhovět.

14. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil v meritorním výroku i ve výroku o nákladech řízení (§ 219 o. s. ř.). Výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o přiznání odměny ustanovené opatrovnice [Jméno opatrovnice]. nebyl závislým na meritorním výroku a odvoláním napaden nebyl, proto předmětem přezkumu odvolacím soudem nebyl a samostatně nabyl právní moci.

15. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1, ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení z procesního hlediska zcela úspěšná, tudíž jí i za tuto fázi řízení náleží plná náhrada nákladů řízení, jež sestává z odměny advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání žalovaného a účast u jednání) po 2 300 Kč dle § 7 a § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, paušální náhrady hotových výdajů za dva úkony po 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrady 21 % DPH v částce 1 155 Kč, tj. v součtu ve výši 6 655 Kč.

16. O přiznání odměny ustanovené opatrovnice [Jméno opatrovnice] za úkony vykonané v odvolacím řízení rozhodne soud prvního stupně, který opatrovnici ustanovil.