o zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím a omluvu,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně konstatoval, že nepřiměřenou délkou exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a soudním exekutorem [Jméno žalované B] pod sp. zn. [spisová značka] došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok I.), a uložil žalované povinnost do 30 dnů od právní moci rozsudku odeslat žalobkyni na její adresu uvedenou v záhlaví rozsudku písemnou omluvu následujícího znění: „[orgán] se omlouvá paní [Jméno žalobkyně], nar. [Datum narození žalobkyně], za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce exekučního řízení, které bylo vedeno [Jméno žalované B], soudním exekutorem, pod sp. zn. [spisová značka]. V důsledku nesprávného úředního postupu došlo k porušení práva paní [Jméno žalobkyně] na projednání její věci v přiměřené lhůtě dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod“ (výrok II.). V žalobním požadavku na uložení povinnosti žalované zveřejnit po dobu minimálně 2 měsíců výše uvedenou omluvu na stránkách žalované www.justice.cz (výrok III.) a v požadavku na zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím (výrok IV.) žalobu zamítl. Posledním výrokem uložil žalované a vedlejšímu účastníku na straně žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 20 573,50 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do 15 dnů od právní moci rozsudku s tím, že plněním jednoho ze zavázaných k plnění zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních zavázaných k plnění (výrok V.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím a poskytnutí omluvy jako náhrady nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a soudním exekutorem Exekučního úřadu [adresa], [Jméno žalované B], pod sp. zn. [spisová značka]. Řízení trvalo 15 let, ačkoliv nemělo být dle žalobkyně ani nařízeno, neboť exekuční titul, rozhodčí nález, byl vydán rozhodcem určeným v neplatné smlouvě o úvěru, přičemž řízení nebylo ve smyslu recentní judikatury zastaveno z úřední povinnosti pro nepřípustnost ani poté, co muselo být exekutorovi zřejmé, že exekuční titul byl vydán nepravomocným rozhodcem.

3. Soud prvního stupně vyšel při svém rozhodování ze zjištění, že přezkoumávané řízení bylo zahájeno dne 16. 4. 2009, kdy oprávněná společnost [právnická osoba]. podala u Okresního soudu v [adresa] návrh na nařízení exekuce na majetek žalobkyně jako povinné k uspokojení její pohledávky ve výši 49 746 Kč s příslušenstvím a na pověření vedlejšího účastníka jako soudního exekutora jejím provedením. Exekučním titulem byl rozhodčí nález rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 11. 9. 2008, č. j. [spisová značka], opatřený doložkou právní moci a vykonatelnosti. Okresní soud v [adresa] usnesením ze dne 5. 5. 2009 nařídil exekuci s pověřením vedlejšího účastníka jejím provedením. Výzva ke splnění ze dne 17. 6. 2009 byla žalobkyni doručena dne 7. 7. 2009 uložením. Na základě provedených zjištění exekutor dne 31. 8. 2010 vydal exekuční příkaz srážkami ze mzdy žalobkyně, který nabyl právní moci dne 13. 9. 2010. Dne 22. 8. 2013 vydal soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce. Dne 14. 10. 2013 sdělil zaměstnavatel exekutorovi, že žalobkyně, u níž evidoval 3 řízení vedená stejným exekutorem, u něj ke dni 9. 10. 2013 ukončila pracovní poměr. Následně jej dne 8. 1. 2015 informoval, že k němu žalobkyně opětovně nastoupila, a exekutor mu podáním ze dne 9. 1. 2015 vyčíslil aktuální dluh žalobkyně. Dne 3. 12. 2015 zaměstnavatel žalobkyně oznámil exekutorovi v pořadí další ukončení pracovního poměru žalobkyně ke dni 30. 11. 2015. Dne 27. 10. 2021 žalobkyně požádala exekutora o možnost využití tzv. milostivého léta, ten ji následně téhož dne informoval, že se na tyto exekuce milostivé léto nevztahuje. Dne 31. 10. 2021 žalobkyně soudnímu exekutorovi odpověděla, že se o exekucích dozvěděla náhodně a neví, čeho se týkají. Soudní exekutor dne 1. 11. 2021 vyčíslil žalobkyni aktuální dluh. Dne 10. 7. 2022 exekutor vydal exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním pohledávky povinné z účtu u peněžního ústavu a dne 12. 1. 2023 vydal exekuční výzvu k úhradě zbylé částky. Dne 24. 1. 2024 byl exekutor informován o převzetí právního zastoupení žalobkyně, následující den byl právní zástupce vyzván k doložení úředně ověřené plné moci, což téhož dne učinil a podal zároveň návrh na zastavení exekuce. Dne 26. 1. 2024 exekutor vyčíslil aktuální dluh a téhož dne žalobkyně doplnila návrh na zastavení exekuce. Exekutor vyzval dne 29. 1. 2024 oprávněnou, aby se k návrhu vyjádřila. Dne 29. 1. 2024 bylo sděleno právnímu zástupci žalobkyně, že celkem byla uhrazena částka 69 558,32 Kč, a dále to, že exekutor nemá k dispozici rozhodčí spis, aby mohl posoudit platnost exekučního titulu. Dne 8. 2. 2024 se oprávněná vyjádřila k zastavení exekučního řízení. Dne 10. 2. 2024 byl spis postoupen Okresnímu soudu v [adresa] a následně bylo na den 26. 4. 2024 u tohoto soudu nařízeno jednání, které bylo odročeno na den 24. 5. 2024 a následně pro překážku na straně soudu na den 27. 5. 2024. Dne 31. 5. 2024 uvedený soud vyhlásil usnesení, jímž byla exekuce zastavena pro nedostatek pravomoci rozhodce k vydání exekučního titulu. K odvolání oprávněné ze dne 26. 6. 2024 bylo dne 31. 7. 2024 usnesení o zastavení exekuce potvrzeno Krajským soudem v [adresa]. Dne 4. 9. 2024 žalobkyně požádala exekutora o vrácení zadržované částky, dne 5. 9. 2024 jí bylo sděleno, že exekutor nemá doklad o právní moci usnesení a že po obdržení doložky právní moci částku bezodkladně zašle. Dne 23. 9. 2024 byl soudnímu exekutorovi vrácen exekuční spis. Dne 7. 10. 2024 exekutor vydal oznámení o skončení exekuce s tím, že ke dni 5. 9. 2024 nabylo právní moci usnesení o zastavení exekuce. Dne 4. 9. 2024 uplatnila žalobkyně u žalované nárok na poskytnutí zadostiučinění, kterému žalovaná nevyhověla.

4. Po právním posouzení podle § 7, § 8, § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb. dospěl soud prvního stupně k závěru, že po sjednocení judikatury ohledně nedostatku pravomoci rozhodce vyplývající z neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, v níž byla obsažena rozhodčí doložka (nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12), mělo dojít ze strany exekučního soudu či soudního exekutora k posouzení, zda exekuční titul byl skutečně vydán rozhodcem, který k tomu měl pravomoc, zejména za situace, že rozhodčí nálezy vydané mj. [tituly před jménem] [jméno FO] ve prospěch oprávněné v typově stejných věcech byly opakovaně shledávány nezpůsobilými a exekuce byly vedeny u vedlejšího účastníka. Dovodil, že k zastavení exekuce má dojít bez ohledu na procesní aktivitu účastníků hned, jakmile orgány veřejné moci, které jsou oprávněny vést nebo ukončit exekuci, zjistí existenci důvodu pro zastavení exekuce, k čemuž v přezkoumávané věci měly dostatek časového prostoru i poznatků. S ohledem na uvedené tedy dospěl k závěru, že v posuzované věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce exekučního řízení, která byla způsobena zejména absencí činnosti exekučního soudu a soudního exekutora směřující k zastavení posuzovaného řízení z úřední povinnosti. Zároveň však soud prvního stupně shledal podíl žalobkyně na délce posuzovaného řízení, pakliže se aktivně nedomáhala svých práv. U žalobkyně zároveň shledal pro ni snížený, až marginální, význam posuzovaného řízení. Přihlédl k tomu, že majetek žalobkyně byl postižen zároveň dvěma dalšími exekucemi vedenými stejným exekutorem, tedy že by se její situace coby exekučně postižené fakticky nijak nezměnila, bylo-li by předmětné řízení zastaveno. Zdůraznil, že žalobkyně, jak sdělila exekutorovi v říjnu 2021, se dozvěděla o exekucích náhodně, a to přesto, že po dobu 10 let byly prováděny exekuční srážky z její mzdy. Z uvedeného soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně netrpěla větší nejistotou z posuzovaného řízení, a uzavřel, že shledaný nesprávný úřední postup nedosahuje takové intenzity, aby bylo namístě přiznat zadostiučinění v penězích, a že dostačující satisfakcí je konstatování porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení. Taktéž požadavek žalobkyně stran omluvy shledal opodstatněným, nicméně pouze formou zaslání písemnosti, nikoliv zveřejněním na internetových stránkách justice, neboť žalobkyně netvrdila žádný veřejný rozměr své újmy, kterému by korespondovala potřeba veřejné formy omluvy. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř., když shledal úspěšnost žalobkyně co do základu nároku. Lhůtu k plnění určil žalované delší než obvyklou třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř. se zohledněním skutečnosti, že plnění žalované ze státního rozpočtu podléhá rozpočtovým pravidlům.

5. Proti výrokům I., II., III., IV. a V. rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, v němž namítla nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně. Zmínila, že vadný je i výrok, kterým soud prvního stupně vyhověl žalobě, neboť dle ní nelze současně přiznat adresné plnění v podobě písemné omluvy jako vyšší formy satisfakce a k tomu poskytnout konstatování porušení práva jako minimální formu satisfakce, která nemůže vedle omluvy obstát. Nesouhlasila ani s dovozením pro ni sníženého významu posuzovaného řízení s tím, že dle judikatury Nejvyššího soudu, pokud není význam shledán vyšším, lze jej posoudit jen jako standardní, jenž nevede ke snížení základní částky odškodnění. Odmítla zohlednění své nečinnosti ve vztahu k zastavení řízení v porovnání s povinností státu takové exekuce zastavovat z úřední povinnosti. Poukázala na nesouměřitelnost postavení orgánů státu vybavených právně vzdělaným personálem s možnostmi právně nevzdělaných spotřebitelů pocházejících často z chudých poměrů. Soudu prvního stupně vytkla, že ponechal bez povšimnutí, že vedlejší účastník měl jako exekutor ekonomický zájem na pokračování exekuce, a to jak z důvodu možnosti získání odměny, tak z důvodu jeho zájmu na udržení si klienta, společnosti [právnická osoba]., kterým byl dlouhodobě jako exekutor preferován. Žalobkyně dále nesouhlasila s tím, že soud prvního stupně při volbě formy satisfakce nezhodnotil extrémní délku řízení, které trvalo více než 15 let, přičemž po dobu cca 10 let byl soud i exekutor naprosto nečinný, což představuje extrémní průtahy. Zdůraznila, že nepřiznání peněžního zadostiučinění je v rozporu s platnou judikaturou, která dovozuje, že neposkytnutí relutární náhrady je výjimečné a že průtahy způsobené nesprávným postupem se nemohou ignorovat při určování výše odškodnění. Vyjádřila nesouhlas i s odmítnutím poskytnutí ochrany práva žalobkyně zveřejněním omluvy ve veřejném prostoru na internetových stránkách žalované. Zmínila judikaturu, podle níž má být přiznána ta omluva, kterou žalobce požaduje. Poukázala i na skutečnost, že zveřejnění na internetu naplňuje preventivně-sankční funkci tak, jak ji uznává judikatura Ústavního soudu, a že je ve veřejném zájmu, aby justice fungovala ideálním způsobem, k čemuž může povědomí o jejích chybách přispět. Nesouhlasila ani se stanovením 30denní lhůty poskytnuté žalované pro zaslání omluvy, když zákon, který přijala žalovaná jako zákonodárce, stanoví pro nepeněžitá plnění lhůtu 15 dnů a stát disponuje možností doručovat datovou schránkou, tedy objektivně nic nebrání plnění v zákonné lhůtě. Za nesprávné označila i rozhodnutí o nákladech řízení, při němž soud prvního stupně formalisticky aplikoval advokátní tarif. Zmínila, že u nároků podle odškodňovacího zákona nelze spravedlivě použít princip „úspěchu ve věci“ a vycházet z přiznaných částek, když výše satisfakce je výsledkem výlučně volní úvahy soudu. Poukázala na to, že při stanovení tarifní hodnoty u nároků na náhradu nemateriální újmy bylo doposavad dlouhodobě vycházeno z paušální částky 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Zavedení klasického principu úspěchu je dle žalobkyně protiústavní překážkou přístupu k odškodnění. K bagatelizaci významu věci pro žalobkyni uvedla, že důvodnost takového závěru je vyvrácena již jen samotnou výší vymoženého plnění dosahujícího téměř částky 70 000 Kč.[Anonymizováno]Navrhla, aby odvolací soud rozsudek v napadených výrocích zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně, neboť vadné posouzení formy satisfakce neumožňuje řádný přezkum, přičemž pokud by odvolací soud sám rozhodl, zkrátil by ji o jednu instanci při hodnocení výše a formy zadostiučinění.

6. Výrok V. o nákladech řízení napadl svým odvoláním taktéž vedlejší účastník, což odůvodnil tím, že nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně o nepřiměřené délce řízení, ovšem sám nemůže podat odvolání proti meritorním výrokům, když sama žalovaná se neodvolala a zároveň výslovně nesouhlasila s tím, aby se proti meritorním výrokům sám odvolal. Kromě toho nesouhlasí s tím, že o povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o. s. ř., tedy že soud prvního stupně přiznal žalobkyni plnou náhradu nákladů s odůvodněním, že byla úspěšná co do základu nároku, přičemž rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Namítl, že citované ustanovení dává soudu možnost, nikoliv povinnost přiznat plnou náhradu, a že se v zásadě jedná o výjimku ze zásady úspěchu ve věci, která musí být odůvodněna specifickými okolnostmi. Z jeho pohledu žalobkyně byla v řízení úspěšná pouze z malé části, a to jen v požadavku na písemnou omluvu, když v ostatních nárocích, tj. zveřejnění omluvy a v požadavku na peněžité zadostiučinění 300 000 Kč, se svojí žalobou neuspěla. Konstatování porušení práva podle něj nelze považovat za procesní úspěch, neboť nebylo žalobou požadováno, přičemž žalobkyně ani netvrdila ani neprokazovala, proč by omluva nebyla dostatečná. Poukázal na to, že peněžité zadostiučinění je nejvyšší forma satisfakce a musí být odůvodněno, tedy pokud žalobkyně požadovala kombinaci nepeněžních forem a peněz, měla prokázat, že nepeněžní zadostiučinění nestačí. Upozornil, že samotný požadavek na zveřejnění omluvy žalobkyně nijak neodůvodnila, přičemž z rozhodnutí o žalobách podaných právním zástupcem žalobkyně vyplývá, že zveřejnění omluvy je v obdobných věcech pravidelně zamítáno. Zdůraznil, že Ústavní soud opakovaně judikoval, že náklady řízení nesmí sloužit jako sankce, ani jako motivace k podávání četných žalob a plné přiznání nákladů by dle vedlejšího účastníka bylo v rozporu s těmito principy, zvláště pokud žalobní nároky byly zčásti zjevně nedůvodné. Soud prvního stupně také nedostatečné posoudil účelnost nákladů žalobkyně, když za neúčelné lze považovat též odvolání žalobkyně proti připuštění vedlejšího účastníka, které nepřispělo nijak k ochraně práv žalobkyně, a navíc mu nebylo vyhověno. Navrhl, aby odvolací soud ohledně nákladů řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

7. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka označila jím uplatněné námitky za nedůvodné s tím, že vedlejšímu účastníku zjevně není jasná problematika odškodňování a její formy. Zdůraznila, že v řízení byl uplatněn jeden jediný nárok, a to nárok na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, který může mít různé formy zadostiučinění, což vedlejší účastník chybně směšuje. Upozornila, že úspěch ve věci se posuzuje od základu věci, nikoli podle toho, zda žalobce získal všechny požadované formy náhrady, přičemž vzhledem k diskreční pravomoci soudu se používá ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. umožňující přiznat žalobci náhradu nákladů řízení v plném rozsahu i při částečném úspěchu, neboť není na místě žalobce sankcionovat za nepřesný odhad výše náhrady. K tomuto odkázala na recentní judikaturu Ústavního soudu i analogický případ řešený u soudu prvního stupně pod sp. zn. 15 C 175/2024 a následně soudem odvolacím, kde se řešila stejná zásada jednoty skutku s dvěma formami odškodnění, jak je tomu i v tomto případě. Uvedla, že tím, že uplatnila jeden nárok a byla v jeho základu plně úspěšná, náleží jí plná náhrada nákladů řízení.

8. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není opodstatněné, avšak odvolání vedlejšího účastníka shledal zčásti důvodným.

9. Podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

10. Podle § 31a cit. zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).

11. Soud prvního stupně podrobně zjistil skutkový stav, věc správně právně posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb. a po právu dovodil, že v přezkoumávaném exekučním řízení vedeném Okresním soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a soudním exekutorem [Jméno žalované B] pod sp. zn. [spisová značka] došlo k naplnění základního předpokladu odpovědnosti žalované za škodu, a to k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, které ve vztahu k žalobkyní trvalo od 7. 7. 2009, kdy jí bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu exekuce, do 5. 9. 2024, tj. po dobu 15 let a 2 měsíců. Odvolací soud zároveň souhlasí se soudem prvního stupně, že nepřiměřenost délky tohoto exekučního řízení nelze spatřovat v samotném formálním trvání tohoto řízení sui generis, jehož délka se obvykle odvíjí od majetkové situace povinného, ale ve skutečnosti, že minimálně od doby, kdy došlo k ustálení judikatury ohledně výkonu rozhodčích nálezů vydávaných nepravomocnými rozhodci určenými v neplatných úvěrových smlouvách, bylo v exekuci pokračováno, přestože exekuční soud či vedlejší účastník jako soudní exekutor pověřený vedením exekuce (a vybraný oprávněnou společností [právnická osoba]. k vedení exekucí na základě předmětných rozhodčích nálezů) měli ex offo znovu posoudit vykonatelnost exekučního titulu, k jehož výkonu byla exekuce prováděna, přičemž minimálně vedlejší účastník musel mít ohledně neplatnosti takových exekučních titulů zkušenost, a exekuce měla být již tehdy zastavena.

12. Naplnění ostatních předpokladů odpovědnosti, tj. vzniku újmy v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, vyplývá z judikatury ESLP, která vychází ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu, a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, stížnost č. 64890/01, Apicella proti Itálii, odst. 93), neboť újma vzniká samotným porušením práva.

13. Co se týká adekvátního zadostiučinění, odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně ohledně přiznání omluvy za současného konstatování porušení práva jako vhodného a dostatečného zadostiučinění poskytnutého žalobkyni za nemateriální újmu vzniklou jí v důsledku nepřiměřeně dlouho trvajícího posuzovaného exekučního řízení.

14. Odvolací soud má na rozdíl od odvolatelky za to, že vedle sebe může obstát jak omluva jako forma satisfakce, která se využívá k nápravě nemajetkové újmy způsobené zásahem do osobnostních práv (např. čest, důstojnost, dobrá pověst), tak konstatování porušení práva, jehož účelem je odškodnění stavu nejistoty žalobkyně ohledně výsledku vykonávacího řízení.

15. Co se týká omluvy samotné, odvoláním bylo napadeno pouze zamítnutí jejího zveřejnění na internetových stránkách žalované a pariční lhůta, v níž měla být omluva poskytnuta. Soud prvního stupně správně poukázal na skutečnost, že zásah do osobnostních práv žalobkyně nebyl veřejný (např. v médiích, na sociálních sítích), tedy ani efektivita takové omluvy nevyžaduje veřejný charakter. Pokud se odvolatelka dovolává preventivně-sankční funkce omluvy, pak Ústavní soud v odvolatelkou uváděném nálezu I. ÚS 428/23 konstatoval, že základní myšlenkou preventivně-sankční funkce je, že forma a míra zavinění má podstatný vliv na intenzitu zásahu do osobnostních práv, a tudíž přímo ovlivňuje potřebu nižšího či vyššího peněžitého zadostiučinění (citovaný nález se zabývá odškodněním vůči bulvárnímu tisku). Preventivně-sankční funkce se tedy neuplatňuje odděleně od satisfakční funkce relutární náhrady, ale naopak je její nepostradatelnou součástí (viz nález sp. zn. I. ÚS 1586/09, body 34, 35 a 37). Preventivně-sankční funkci je tedy nutné vnímat ve smyslu přiměřenosti zadostiučinění i s ohledem na jeho individuálně trestající a odrazující účel, a tím nepřímo i účel obecně předcházející. Z tohoto pohledu tedy odvolací soud považuje uložení povinnosti žalované omluvit se písemně žalobkyni za nepřiměřenou délku řízení za nejen odpovídající přiměřeně újmě vzniklé žalobkyni, ale dosahující i preventivně-sankční funkce, kdy lze důvodně očekávat, že žalovaná i vedlejší účastník se v zájmu předcházení takovýmto uloženým povinnostem budou při své činnosti řádně zabývat obdobnými případy.

16. Ohledně 30denní pariční lhůty stanovené žalované ke splnění povinnosti poskytnout žalobkyni předmětnou omluvu odvolací soud považuje žalobkyní podané odvolání za bezpředmětné, pakliže v tomto směru žalobkyní podané odvolání - s ohledem na dobu, která již uplynula od rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým jí bylo přisouzeno právo na požadovanou omluvu - jí objektivně nemůže přinést příznivější rozhodnutí než původně vydané. Uvedená pariční lhůta totiž již marně uplynula a jakákoliv, byť sebekratší pariční lhůta stanovená odvolacím soudem, objektivně není způsobilá zajistit splnění uvedené povinnosti žalované dříve než v původně stanovené lhůtě. Odvolací soud proto podle § 218 o. s. ř. v tomto rozsahu odvolání žalobkyně odmítl. Platí totiž, že jsou-li k tomu splněny zákonné předpoklady, je odvolací soud primárně povinen odvolání odmítnout, neboť teprve až následně přichází v úvahu meritorní přezkum. Nad rámec uvedeného odvolací soud cítí potřebu uvést, že ani věcný přezkum napadené části předmětného výroku by pro žalobkyni nevyzněl lépe. Je totiž zcela v pravomoci soudu podle § 160 odst. 1 o. s. ř. - s poukazem na skutkové okolnosti daného případu - rozhodnout eventuálně o delší než zákonem stanovené lhůtě k plnění, což soud prvního stupně učinil, přičemž v takovémto postupu nelze shledávat podjatost soudu, stranění žalované či popírání technologického vývoje společnosti.

17. Odvolací soud dále považuje za správný též závěr soudu prvního stupně o adekvátnosti formy konstatování porušení práva coby zadostiučinění za újmu způsobenou žalobkyni nejistotou ohledně výsledku předmětného exekučního řízení.

18. Nejvyšší soud uvedl již ve svém stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, že nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí zák. č. 82/1998 Sb. je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. Konstatoval, že ESLP jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích a v tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný). K uvedenému se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně přihlásil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015). Zároveň přijal závěr, že konstatace porušení práva v případě nepřiměřené délky řízení postačuje nejen tehdy, pokud je význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, ale například i tehdy, pokud byla délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3087/14).

19. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka, tedy to, co je pro něj v sázce, je přitom zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016).

20. Z citovaných judikaturních závěrů tak vyplývá, že i případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému. Konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje právě toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, a doba řízení se tak v psychické sféře poškozeného nemohla negativně projevit.

21. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3694/2014, označil za důležité to, po jak dlouhou dobu byla žalobkyně ve stavu nejistoty ohledně výsledku vykonávacího řízení, což je základní předpoklad pro závěr o odpovědnosti žalované za vzniklou nemajetkovou újmu. Poukázal i na okolnost, že v rozsudku ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2469/2012, Nejvyšší soud dovodil, že pokud se žalobce v situaci, kdy jej soud v posuzovaném řízení informoval o jeho skončení a dal najevo, že o žalobcově návrhu na zastavení exekuce rozhodovat nemíní, nedomáhal s využitím jemu dostupných prostředků (zejm. návrhu na stanovení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) vydání rozhodnutí o jeho návrhu na zastavení exekuce, ukazuje to nejen na zanedbatelný význam daného řízení pro žalobce (v případě alespoň standardního vnímání významu předmětu posuzovaného řízení by se totiž žalobce formálního ukončení exekučního řízení domáhal), ale zároveň jde o okolnost přičitatelnou žalobci k tíži v rámci kritéria chování poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. c) zák. č. 82/1998 Sb., neboť to byl pouze on, kdo mohl tvrzeným průtahům původního řízení zabránit. Ve věci řešené uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů nepřičítaly dovolateli k tíži okolnost, že se v průběhu řízení nedomáhal nápravy nepřiměřené délky řízení, ale okolnost, že po dobu cca osmi let byl v řízení absolutně nečinným a o průběh řízení neprojevil žádný zájem. Nejvyšší soud tak přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že tato okolnost svědčí o marginálním významu řízení pro dovolatele, a rovněž závěru odvolacího soudu, že přiznání finančního zadostiučinění by za těchto okolností bylo v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (na což upozornil taktéž soud prvního stupně). Jak Nejvyšší soud vyjádřil v části V. Stanoviska, náhrada imateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Takový stav přitom vyplývá z nejistoty ohledně výsledku sporu. Za situace, kdy účastník řízení po řadu let neprojevuje o řízení žádný zájem, lze o existenci stavu nejistoty ohledně výsledku řízení u tohoto účastníka zcela relevantně pochybovat. Nevede-li tato okolnost k závěru o vyvrácení domněnky vzniku újmy, je nezbytné ji zohlednit při posouzení kritéria významu řízení pro účastníka. Nejvyšší soud zároveň připomíná, že význam předmětu řízení není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo naopak zvýšení. Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, nebo ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Význam předmětu řízení se potom do značné míry promítá i do pociťované nemajetkové újmy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3291/2013, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1527/2014, nebo ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1743/2014).

22. Uvedené judikaturní závěry lze plně aplikovat i na posuzovaný případ. Nelze totiž přehlédnout, že po dobu od zahájení exekuce dne 16. 4. 2009 minimálně do 27. 10. 2021, tj. po dobu 12 let a 6 měsíců, si žalobkyně nebyla vůbec vědoma, a to i přesto, že jí byly v průběhu exekuce prováděny srážky ze mzdy, vedení předmětné exekuce, dokonce i dalších dvou exekucí, a v řízení byla zcela pasivní. Do nejistoty ohledně výsledku exekuce se tak mohla dostat nejdříve poté, co byla v říjnu 2021 k svému dotazu informována soudním exekutorem o vymáhání nesplaceného dluhu z úvěru poskytnutého jí společností [právnická osoba]. ve výši 49 746 Kč s příslušenstvím. Fakticky však mohla vnímat nejistotu ohledně výsledku exekučního řízení až od doby, kdy byla svým právním zástupcem informována o nezákonnosti vedení exekuce (požadavek oprávněné zjevně považovala do té doby za důvodný, neboť tuto částku jí dlužila, pouze měla zájem o to, aby byla exekuce zahrnuta do režimu milostivého léta), tj. od konce ledna 2024 do 5. 9. 2024, tedy po dobu lehce přesahující 7 měsíců, po kterou trvalo řízení o zastavení exekuce, jež proběhlo celkem na dvou úrovních soudní soustavy. Soud prvního stupně zároveň správně dovodil, že vyšší než marginální význam řízení nebylo možné shledat ani z pohledu dopadu vedeného exekučního řízení na rozsah majetku postiženého exekucí (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3490/2019), neboť na majetek žalobkyně byla tehdy souběžně vedena další dvě exekuční řízení, tedy na její majetkový stav by prakticky včasné zastavení předmětné exekuce nemělo vliv. Taktéž vymožená a oprávněné vyplacená částka 55 377,62 Kč (jak na ni upozornila žalobkyně v odvolání), přesahující nesplacenou dlužnou jistinu (a tedy oprávněně požadovanou částku) o 5 631,62 Kč, stejně jako částka 14 180,70 Kč vymožená vedlejším účastníkem na náklady exekuce (jež byla po zastavení exekuce vrácena žalobkyni) nepředstavovala v době trvání posuzovaného řízení výraznější zásah do aktuální majetkové sféry žalobkyně. Z tohoto pohledu tedy soud prvního stupně podle § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. správně přihlédl ke zjištěným skutkovým okolnostem a dovodil marginální význam vedení předmětné exekuce pro žalobkyni, který dle odvolacího soudu trval minimálně do ledna 2024. Následná oprávněná doba nejistoty žalobkyně stran výsledku posuzovaného exekučního řízení, pak trvala, jak již bylo výše uvedeno, pouhých 7 měsíců. V takovém případě lze za zcela postačující formu zadostiučinění za žalobkyni vzniklou nemajetkovou újmu považovat toliko zmíněné konstatování porušení práva doprovázené žalované uloženou povinností poskytnou jí písemnou omluvu.

23. Vzhledem k výše uvedenému tedy odvolací soud výroky I, III. a IV. rozsudku podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.

24. Odvolací soud se ztotožňuje i se způsobem, jakým soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení, i jakým způsobem určil výši nákladů žalobkyně, kterou je třeba považovat za v řízení zcela procesně úspěšnou, byť jí napadeným rozsudkem nebylo přiznáno plnění v jí požadované výši. Jak správně upozornila žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání, ústavněprávní judikatura uzavřela, že ve sporech o přiměřené zadostiučinění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. je třeba rozlišovat mezi posuzováním samotné existence nemajetkové újmy zapříčiněné výkonem veřejné moci a rozhodováním o výši přiměřeného zadostiučinění. Rozhodování o adekvátní formě zadostiučinění, na rozdíl od posuzování existence újmy, totiž obecně splňuje podmínky aplikace ustanovení § 136 o. s. ř., a tedy představuje úvahu soudu ve smyslu tohoto ustanovení. Neexistuje totiž žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění, respektive jeho výši. Proto přizná-li soud žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne sp. zn. I. ÚS 42/16, či nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 453/22). V dané věci soud prvního stupně správně shledal existenci nároku žalobkyně, která byla mezi účastníky sporná, tedy co do základu nároku je třeba považovat žalobkyni za plně úspěšnou. Otázka satisfakce, tj. zda poskytnout omluvu a zda ji zveřejnit na internetových stránkách žalované, či zda postačí zadostiučinění dle § 31a zák. č. 82/1998 Sb. A v jaké formě, pak představovala rozhodování v režimu § 136 o. s. ř. Soud prvního stupně tak správně za použití § 142 odst. 3 o. s. ř. přiznal žalobkyni plnou náhradu jejích nákladů.

25. Při výpočtu výše nákladů soud prvního stupně žalobkyně správně vyšel z tarifní hodnoty určené dle § 9a odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), tj. z částky 30 000 Kč. Podle odstavce 2. tohoto ustanovení ve věcech vyplývajících z uplatňování práv a povinností podle právních předpisů o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, s návrhem na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, se za tarifní hodnotu považuje a) výše přiznané náhrady, nejvýše však částka 500 000 Kč, byla-li přiznána náhrada nemajetkové újmy v penězích, b) částka 30 000 Kč v ostatních případech. Citované ustanovení přinesla do advokátního tarifu novela, která s účinností 1. 1. 2025 upravila výši tarifní hodnoty ve sporech podle zák. č. 82/1998 Sb. Proto již nadále není namístě vycházet z dosud judikaturou dovozeného závěru ohledně analogické aplikace § 9 odst. 4 a. t. Soud prvního stupně tak správně stanovil odměnu za každý účelně vynaložený úkon právní služby v částce 2 300 Kč. Odvolací soud se však shoduje s vedlejším účastníkem na tom, že za účelně realizovaný úkon právní služby nelze považovat odvolání žalobkyně proti usnesení ze dne 16. 7. 2025, neboť - jak správně uvedl vedlejší účastník - tento úkon právní služby nelze shledat účelným, pakliže v daném případě nijak nepřispěl k účelnému uplatnění žalovaného práva, navíc žalobkyně s uvedeným odvoláním nebyla úspěšná. Z tohoto důvodu odvolací soud v napadeném výroku o nákladech řízení (V.) postupem podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil soudem prvního stupně určenou částku náhrady nákladů řízení tak, že tato správně činí nikoli 20 573,50 Kč, nýbrž 18 637,50 Kč.

26. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. I přes neúspěch žalobkyně v odvolacím řízení je třeba jí i v této fázi řízení přiznat plnou náhradu nákladů řízení, neboť ohledně základu nároku byla žalovaná plně úspěšná a posouzení adekvátnosti soudem prvního stupně přiznaného zadostiučinění bylo opět soudem realizováno postupem dle § 136 o. s. ř. Výši náhrady určil odvolací soud jako náhradu nákladů právního zastoupení sestávajících z odměny advokáta za 3 úkony právní služby (podání odvolání s jeho doplněním, vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka a účast na jednání odvolacího soudu) po 2 300 Kč dle § 7, § 9a odst. 2 písm. b) a § 11 odst. 1 a. t., paušální náhrady hotových výdajů za každý uvedený úkon ve výši 450 Kč a náhrady 21% DPH ve výši 1 732,50 Kč, tj. celkem 9 982,50 Kč, za něž odpovídá žalovaná společně a nerozdílně s vedlejším účastníkem. Protože při vyhlášení rozsudku byl vedlejší účastník ohledně této své povinnosti opominut, odvolací soud postupem podle § 164 o. s. ř. tuto zjevnou nesprávnost odstranil formou opravného usnesení, které učinil nedílnou součástí písemného vyhotovení tohoto rozsudku. Důvodem opravy výroku rozhodnutí cestou vydání opravného usnesení totiž může být též početní chyba či nesprávnost, k níž došlo při vyhlášení rozsudku a která je každému zřejmá a pro každého snadno poznatelná, zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním, případně i jiných souvislostí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 758/2016, aj.).