o zaplacení částky 102 178 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 102 178 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 10. 6. 2025 do zaplacení (výrok I.), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč (výrok II.).

2. Žalobce se podle zákona č. 82/1998 Sb. domáhal náhrady škody, jež mu měla být způsobena v důsledku trestního stíhání, které bylo zahájeno usnesením [orgán] ze dne 22. 5. 2023, a skončilo zprošťujícím rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 12. 8. 2024, č. j. [spisová značka] (právní moci nabyl dne 12. 11. 2024).

3. Žalovaný nárok sestával jednak z požadavku na náhradu škody spočívající v nákladech obhajoby. Žalobce tvrdil, že na svou obhajobu vynaložil částku 35 211 Kč, žalovaná mu však přiznala jen částku 33 033 Kč, žalobou tudíž žádal doplacení rozdílu ve výši 2 178 Kč, jež měla představovat odměnu právního zástupce za jím podanou stížnost proti usnesení o vydání finančních prostředků. Dále se žalobce domáhal náhrady škody ve výši 100 000 Kč, která mu dle žalobních tvrzení měla vzniknout tím, že v průběhu trestního řízení dne 27. 7. 2023 vydal [orgán] částku 100 000 Kč, kterou [orgán] usnesením ze dne 13. 9. 2023, č. j. [číslo], vydala [jméno FO] s tím, že není pochyb o jejím právu na uvedenou finanční částku. Proti tomuto usnesení podal stížnost, avšak byla zamítnuta. Žalobce zmíněný postup [orgán] považuje za nesprávný, poukazoval na to, že o vlastnictví finančních prostředků nebylo v rámci trestního řízení nikterak rozhodnuto, on sám byl obžaloby zproštěn, a pokud byly finanční prostředky vydány, aniž by bylo postaveno najisto, že jsou vlastnictvím [jméno FO], vznikla mu tak škoda odpovídající uvedené částce.

4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že usnesením [orgán] ze dne 22. 5. 2023, č. j. [číslo], bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro přečin podvodu dle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že v době hospitalizace své tety [jméno FO] vyzvedl u [jméno FO] částku 100 000 Kč, což byly úspory žalobcovi tety, a tuto částku si ponechal. [jméno FO] se jako poškozená k trestnímu řízení připojila s nárokem na náhradu škody a žalobce na základě výzvy [orgán] vydal finanční hotovost ve výši 100 000 Kč. Usnesením [orgán] ze dne 13. 9. 2023, č. j. [číslo], bylo dle § 80 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o vydání finanční částky 100 000 Kč [jméno FO] s odůvodněním, že těchto peněz není k dalšímu řízení třeba a zároveň není pochyb o vlastnickém právu jmenované. Proti usnesení podal žalobce stížnost, která byla usnesením Okresního státního zastupitelství v [adresa] ze dne 25. 9. 2023, č. j. [spisová značka], jako nedůvodná zamítnuta. Rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 12. 8. 2024, č. j. [spisová značka], byl žalobce dle § 226 písm. a) trestního řádu obžaloby zproštěn. Proti rozsudku podalo Okresní státní zastupitelství v [adresa] odvolání, které ale vzalo následně zpět, a rozsudek nabyl právní moci dne 12. 11. 2024.

5. K nároku na zaplacení částky 2 178 Kč, představující odměnu za úkon právní služby ve formě podané stížnosti proti usnesení [orgán] ze dne 13. 9. 2023, č. j. [číslo], kterým bylo rozhodnuto o vydání finanční částky 100 000 Kč, soud prvního stupně poukázal na to, že stížnost žalobce byla zamítnuta usnesením Okresního státního zastupitelství v [adresa] ze dne 25. 9. 2023, č. j. [spisová značka]. Usnesení o vydání finančních prostředků poškozené tedy nebylo pro nezákonnost zrušeno ani jinak odklizeno, soud prvního stupně proto shledal absenci základního předpokladu pro dovození odpovědnosti státu za škodu. Zdůraznil, že sama skutečnost, že trestní stíhání skončilo zproštěním obžaloby, neznamená, že tím samým lze i uvedené rozhodnutí považovat za nezákonné.

6. Dále soud prvního stupně posuzoval nárok žalobce na náhradu škody ve výši 100 000 Kč. Vycházel přitom z toho, že finanční prostředky byly poškozené vráceny na základě pravomocného rozhodnutí [orgán], které bylo přezkoumáno v rámci stížnostního řízení a nebylo zrušeno, ani jinak odklizeno. [adresa] tedy postupovala správně v mezích vydaného usnesení. Ani u tohoto nároku tak dle soudu prvního stupně nebyl dán odpovědnostní titul, což představuje primární zákonný předpoklad vzniku odpovědnosti státu za škodu. Soud prvního stupně rovněž připomenul, že pokud žalobce nesouhlasí s tím, že by předmětné finanční prostředky, které byly [orgán] vydány [jméno FO], této osobě skutečně náležely, mylně se domnívá, že náhrady škody, která mu v souvislosti s tím měla být údajně způsobena, se lze bez dalšího domáhat po státu cestou odškodňovacího řízení. K uvedenému účelu slouží především žaloba v civilním řízení.

7. Soud prvního stupně tedy na základě výše uvedeného dospěl k závěru o nedůvodnosti žalovaného nároku, a proto žalobu zamítl a žalované podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal právo na náhradu nákladů řízení.

8. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné odvolání, kterým napadl zamítavý výrok v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím. Poukázal na to, že jeho trestní stíhání byl skončeno pravomocným zprošťujícím rozsudkem. V trestním řízení přitom nebylo prokázáno, že by finanční prostředky v částce 100 000 Kč patřily [jméno FO], což bylo i důvodem k vydání zprošťujícího rozsudku. Pokud přesto [orgán] orgán nevyčkal na rozhodnutí soudu ve věci samé a finanční prostředky vydal [jméno FO], způsobil tak žalobci škodu ve výši 100 000 Kč. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že ze skutečnosti, že byl obžaloby v plném rozsahu zproštěn, je zřejmé, že rozhodnutí, kterým byla částka 100 000 Kč vydána [jméno FO], nebylo správné. Žalobce se přitom zrušení tohoto rozhodnutí nemohl domáhat jinak než právě v uvedeném trestním řízení, opravný prostředek uplatnil, a po zamítnutí stížnosti státní zástupkyní již jiný opravný prostředek neměl k dispozici. Žalobce zdůraznil, že vlastnické právo [jméno FO] k předmětné finanční částce nikdy neuznal, naopak od samého počátku tvrdil, že se jedná o jeho finanční prostředky. Žalobce setrval na tom, že mu rozhodnutím [orgán] vznikla škoda ve výši 100 000 Kč, a navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že v uvedené části jeho žalobě bude vyhověno.

9. Žalovaná písemné vyjádření k odvolání nepodala, při jednání před odvolacím soudem navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

10. Odvolací soud poté na základě podaného odvolání přezkoumal napadenou část rozsudku soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že žalobcovo odvolání není důvodné.

11. Předmětem odvolacího řízení byl nárok žalobce na náhradu majetkové škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, která mu měla být způsobena usnesením [orgán] ze dne 13. 9. 2023, č. j. [číslo], kterým bylo rozhodnuto o vydání finanční částky 100 000 Kč [jméno FO]. Stěžejní odvolací námitkou bylo, že byl-li žalobce v trestním řízení zproštěn obžaloby, tedy jinak řečeno lze-li zahájení uvedeného řízení považovat za nezákonné, pak za takové je namístě považovat i samotné rozhodnutí o vydání částky 100 000 Kč. Této námitce však nelze přisvědčit.

12. Dlouhodobě ustálená judikatura dovodila, že rozhodnutí o zproštění obžaloby je rozhodnutím, které ruší účinky zahájeného trestního stíhání, a ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. a pro jeho účely činí nezákonným rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, či ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4274/2014). Okolnost, že trestní stíhání nevyústilo v pravomocné odsuzující rozhodnutí, ale neznamená, že by bylo možno považovat celé trestní řízení za nezákonné, a proto se úkony v něm učiněné nestávají automaticky nesprávnými ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. či nezákonnými podle § 8 zákona č. 82/1998 Sb., nebyla-li jednotlivá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení [např. o vydání a odnětí věci, zajištění peněžních prostředků na účtu, zaknihovaných cenných papírů, nemovitosti a jiné majetkové hodnoty a náhradní hodnoty (§ 78–79f trestního řádu) a následně o vrácení věci (§ 80–81b trestního řádu)] předepsaným procesním postupem pro nezákonnost zrušena (viz Vojtek Petr, § 8 Nezákonnost pravomocného rozhodnutí, In: Vojtek Petr, Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012.). Nejvyšší soud pak v rozsudku ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uzavřel, že splnění požadavku změny či zrušení rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nelze v odškodňovacím řízení nahradit předběžným posouzením rozhodnutí jako nezákonného.

13. Z citované judikatury a komentářové literatury vyplývá, že důsledkem zproštění obžaloby v trestním řízení není automaticky nezákonnost všech rozhodnutí, která byla v trestním řízení vydána. Usnesení [orgán] ze dne 13. 9. 2023, č. j. [číslo], se tedy nestalo v důsledku zproštění obžaloby nezákonným, jak se žalobce nesprávně domnívá. Podmínkou toho, aby bylo možno jej označit za nezákonné ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. bylo jeho zrušení. K tomu, ale v tomto případě nedošlo, žalobce využil možnosti podat proti usnesení [orgán] stížnost, ta však byla usnesením Okresního státního zastupitelství v [adresa] ze dne 25. 9. 2023, č. j. [spisová značka], zamítnuta. V řízení o odškodnění přitom soudu možnost posouzení zákonnost rozhodnutí nepřináleží. Soud prvního stupně tedy správně dovodil, že ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. nebyl naplněn odpovědnostní titul, což samo o sobě představuje dostatečný důvod pro zamítnutí uvedeného požadavku na náhradu škody ve výši 100 000 Kč.

14. Odvolací soud musí rovněž zdůraznit, že žalobě by nemohlo být vyhověno ani tehdy, pokud by rozhodnutí [orgán] o vydání částky 100 000 Kč bylo pro nezákonnost zrušeno. Odpovědnost státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. je totiž subsidiární a nastupuje až za situace, kdy nelze nápravu sjednat cestou vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje. To znamená, že pokud žalobce tvrdí, že nárok na částku 100 000 Kč svědčí jemu, a nikoli jeho tetě [jméno FO], měl se uspokojení tohoto nároku domáhat primárně na [jméno FO] jako na primárním dlužníkovi. Na stát by se mohl obrátit až tehdy, pokud by bylo zjištěno, že pohledávku po primárním dlužníkovi uspokojit skutečně nelze (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne[Anonymizováno]6. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4121/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004). Pokud žalobce takto nepostupoval a předmětný nárok vůči primárními dlužníku neuplatnil, nemohl být v tomto řízení i jen z tohoto důvodu úspěšný.

15. Odvolací soud proto z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčeném rozsahu dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení.

16. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 151 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř., a i v této fázi řízení zcela procesně úspěšné žalované odvolací soud přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení. Žalované náleží dvě paušální náhrady nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o.s.ř., ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., za přípravu na jednání a účast u odvolacího jednání ve výši 600 Kč.