o zaplacení 7 719 287,62 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. dubna 2024, č. j. 24 C 19/2008-798, ve znění opravného a doplňujícího usnesení ze dne 3. června 2024, č. j. 24 C 19/2008-808,

1. Napadeným rozsudkem ve znění opravného a doplňujícího usnesení soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] (výrok II.), rozhodl, žalobkyně je povinna zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro [adresa] náklady řízení státu v rozsahu 88 %, přičemž výše této náhrady bude určena v samostatném rozhodnutí (výrok III. ve znění opravného usnesení), a uložil žalované povinnost zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro [adresa] náklady řízení státu v rozsahu 12 %, přičemž výše této náhrady bude určena v samostatném rozhodnutí (výrok doplněný doplňujícím usnesením).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně po částečném zpětvzetí žaloby domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím s tvrzením, že jde o škodu, která jí vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu a nezákonných rozhodnutí Celního úřadu a Celního ředitelství v [adresa] v rámci řízení o vrácení spotřební daně z topného oleje. Škodu tvořila částka [částka] za smluvní sankce, částka [částka] představující příplatek za prodlouženou splatnost, částka [částka] vynaložená na právní zastoupení a částka [částka] představující snížení ceny podniku. Žalobkyně tvrdila, že vyráběla teplo z lehkých topných olejů (LTO), podle zákona jí svědčil nárok na vrácení spotřební daně, za zdaňovací období leden až srpen 2004 žalovaná v rozporu se zákonem žalobkyni spotřební daň nevrátila vůbec nebo jen zčásti. Rozhodnutí celního úřadu o nároku žalobkyně na vrácení spotřební daně v uvedených zdaňovacích obdobích byla v některých případech zcela nezákonná, v ostatních částečně nezákonná, a následně byla změněna rozhodnutími celního ředitelství, přičemž žalobkyni byla vrácena daň až s neúměrným zpožděním. V důsledku nevrácení daně se žalobkyně v dubnu 2004 dostala do potíží, neboť neměla žádné peněžní prostředky a nemohla hradit své závazky vůči společnosti [firma] [právnická osoba]., v důsledku čehož se dostala do prodlení s jejich úhradou a uhradila penále v celkové výši [částka]. Dále se se společností [firma], dohodla na prodloužení splatnosti faktur, za což jí ale byl účtován navíc oproti ceníku smluvní úrok [částka] za každý litr LTO. Žalobkyně rovněž požadovala náklady vynaložené na své zastoupení v řízeních o vrácení daně daňovým poradcem. V důsledku nedostatku peněžních prostředků již žalobkyně nebyla schopna provozovat prosperující část podniku, kterou prodala za cenu určenou znalcem na [částka], přičemž v případě, že by žalobkyně problémy způsobené nevrácením spotřební daně neměla, pak by tato cena činila [částka], rozdíl mezi oběma hodnotami žalobkyně rovněž požadovala nahradit.

3. Soud prvního stupně již ve věci opakovaně rozhodoval, naposledy rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ve znění opravných usnesení, kterým uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s příslušenstvím a zamítl žalobu co do částky [částka] s příslušenstvím. Důvodným shledal soud prvního stupně pouze nárok na úhradu nákladů řízení ve výši [částka], které byly žalobkyní účelně vynaloženy na zastoupení daňovým poradcem [tituly před jménem] [jméno FO] s cílem dosáhnout zrušení nebo změny nezákonných rozhodnutí ve smyslu § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.

4. Na základě odvolání žalobkyně, které směřovalo proti zamítavému výroku II., odvolací soud usnesením ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Předmětem řízení tak zůstala částka [částka] s příslušenstvím.

5. Odvolací soud konstatoval, že jako nezákonné bylo možno označit pouze rozhodnutí Celního ředitelství v [adresa] ze dne [datum], č. j. [číslo], kterým bylo změněno prvostupňové rozhodnutí Celního úřadu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [číslo], které nabylo právní moci a změněno bylo až po podání úspěšné žaloby ve správním soudnictví, splňuje tak jednu z podmínek pro odpovědnost státu za škodu, avšak, jak zjistil soud prvního stupně, vrácená daň za leden 2004 byla žalobkyni započtena na daňový nedoplatek za rok 2003, nebyla tudíž žalobkyni vrácena a nelze tedy dovodit, že by pozdní vrácení daně bylo v příčinné souvislosti s jakoukoli škodou, jež by mohla žalobkyni vzniknout.

6. Další žalobkyní napadaná rozhodnutí Celního úřadu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [číslo], ze dne [datum], č. j. [číslo], ze dne [datum], č. j. [číslo], ze dne [datum], č. j. [datum], ze dne [datum], č. j. [číslo] ze dne [datum], č. j. [číslo]R, a ze dne [datum], č. j. [číslo], postrádala materiální vykonatelnost, správce daně v nich žalobkyni žádnou povinnost, kterou by měla splnit, neuložil, nebylo tudíž ve vztahu k nim možno aplikovat § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., který připouští odpovědnost státu i za ta rozhodnutí, která sice nenabyla právní moci, ale byla vykonatelná bez ohledu na právní moc. Soudu prvního stupně odvolací soud uložil, aby svou pozornost obrátil k dalším řízením o vrácení spotřebních daní za únor a srpen 2004 a posoudil, zda nedošlo ke vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. spočívajícím v nepřiměřené délce řízení.

7. Na soudu prvního stupně bylo, aby se vypořádal s námitkami žalobkyně, že po [datum] již neměla být zahajována žádná vytýkací daňová řízení, neboť k tomuto datu vyjasnila všechny pochybnosti celních orgánů. Rovněž i s námitkou, že celní úřad při zahájení jednotlivých vytýkacích řízení nedostatečně specifikoval, jaké pochybnosti mají být žalobkyní odstraněny. Dále měl soud prvního stupně posoudit, jaká byla přiměřená doba, v níž měly celní orgány o nárocích žalobkyně rozhodnout. Určitým vodítkem soudu prvního stupně přitom mohou být interní lhůty pro rozhodnutí stanovené pokynem [název], nejde sice o závazný právní předpis, ale vytváří legitimní očekávání účastníků daňového řízení, že o jejich právech bude v takto stanovených lhůtách rozhodnuto.

8. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že správce daně byl oprávněn vést vytýkací řízení i po [datum]. Ke stejnému závěru dospěl i Krajský soud v [adresa] v rozsudku ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Za důvodné a dostatečně konkrétní soud prvního stupně považoval i výzvy k odstranění pochybností, které správce daně žalobkyni adresoval.

9. Z provedených důkazů soud prvního stupně zjistil, že v řízení za zdaňovací období únor 2004 a březen 2004 byl postup správce daně bezprůtažný, jednotlivé úkony činil správce daně v přiměřených lhůtách. Překročení lhůt dle pokynu [číslo] a nečinnost správce daně soud prvního stupně zjistil v řízeních za zdaňovací období duben až srpen 2004.

10. Dále se soud prvního stupně věnoval posouzení toho, zda zjištěné průtahy souvisí se žalobkyní tvrzeným vznikem škody. Uvedl, že pokud by správce daně o nároku za duben 2004 rozhodl v souladu s pokynem Ministerstva financí, rozhodl by do [datum] (tříměsíční lhůta dle pokynu D-144), nikoliv až dne [datum], neboť žalobkyně doložila podklady k vytýkacímu řízení dne [datum]. Stejně tak o nároku za květen 2004 mělo být správcem daně rozhodnuto do [datum], nikoli až dne [datum], neboť žalobkyně doložila podklady k vytýkacímu řízení dne [datum]; o nároku za červen 2004 měl správce daně rozhodnout do [datum], nikoliv až dne [datum], neboť žalobkyně doložil podklady k vytýkacímu řízení dne [datum]; o nároku za červenec 2004 mělo být rozhodnuto do [datum], nikoliv až dne [datum], neboť žalobkyně doložila podklady k vytýkacímu řízení dne [datum]; o nároku za srpen 2004 mělo být rozhodnuto do [datum], nikoliv až dne [datum], neboť žalobkyně doložila podklady k vytýkacímu řízení dne [datum]. Odvolací řízení včetně řízení o nároku za únor a březen 2004 by pak s ohledem na pokyn [číslo] byla skončena až v průběhu roku 2005.

11. S uvedeným časovým horizontem pro vratku spotřební daně mohla dle soudu prvního stupně žalobkyně kalkulovat v rámci svého podnikání, a měla-li žalobkyně jiné očekávání, nemělo žádný racionální podklad. Soud prvního stupně připomenul, že vrácení daně není automatické, je podmíněno rozhodnutím správce daně, které je přezkoumatelné v odvolacím řízení (je třeba počítat s dvoustupňovým řízením). Žalobkyně tak dle soudu prvního stupně nemohla v období od ledna do září roku 2004, kdy nakupovala topné oleje, očekávat vrácení spotřební daně. Mezi smluvními příplatky a penále a nesprávným úředním postupem tudíž soud prvního stupně neshledal příčinnou souvislost. Dle žalobních tvrzení měly smluvní sankce ([částka]) a příplatky za prodlouženou splatnost ([částka]) původ v tom, že se žalobkyně již v dubnu 2004 dostala do potíží tím, že jí nebyla vrácena daň, a proto neměla žádné peněžní prostředky a nemohla hradit dluhy vůči svým věřitelům. Soud prvního stupně však uzavřel, že finanční potíže žalobkyně, k nimž došlo v roce 2004, nemohou mít souvislost s průtahy, k nimž došlo až v pozdějším období. Stejně tak se nesprávný úřední postup nemohl promítnout do nízkého odhadu hodnoty prodávaného podniku, když žalobkyně nemohla důvodně počítat s tím, že v roce 2004 bude své podnikatelské aktivity financovat z prostředků pocházejících z vratek spotřební daně, neboť ty by jí při obvyklém běhu věcí v té době ještě vráceny nebyly. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu ve zmíněných nárocích zamítl.

12. Důvodným soud prvního stupně neshledal ani nárok na náhradu nákladů vynaložených na zastoupení daňovým poradcem v té části, o níž ještě nebylo pravomocně rozhodnuto, tj. [částka] (nárokováno bylo [částka], co do [částka] již bylo tomuto nároku vyhověno). Soud prvního stupně žalobkyni poučil, aby tvrdila a prokázala, že i tyto náklady vznikly v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, kdy a jaké konkrétní úkony byly realizovány. Žalobkyně na poučení relevantním způsobem nezareagovala, a proto soud žalobu i v tomto nároku zamítl.

13. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Předně nesouhlasila s tím, že by již nebylo třeba zabývat se řízením o vrácení daně za leden 2004, která měla být dle předchozích zjištění soudu prvního stupně započtena na daňový nedoplatek za rok 2003. Upozornila, že na daňový nedoplatek byla použita pouze část vratky daně za leden 2004 v částce [částka], zatímco část ve výši [částka] byla dne [datum] žalobkyni vrácena. Žalobkyně rovněž nesouhlasila se závěrem, že napadaná rozhodnutí Celního úřadu v [adresa] postrádají materiální vykonatelnost, neboť správce daně v nich žalobkyni neuložil žádnou povinnost, kterou by měla splnit. Uvedla k tomu, že rozhodnutí o vrácení daně nikdy nestanoví svému adresátu žádnou povinnost, ale zakládá mu naopak právo na vrácení určité částky daně (spotřební daně, popřípadě DPH či jiných druhů daně), přičemž tomuto právu odpovídá povinnost správce daně vyměřenou částku vrátit, není-li ale požadavku na vrácení spotřební dně vyhověno, má to vážné dopady do majetkové sféry adresáta. K vrácení spotřební daně dochází bezprostředně po přiznání nároku na vrácení, tedy pokud měl být nárok za únor a březen 2004 přiznán rozhodnutím v červenci 2004, pak by žalobkyně tuto vratku spotřební daně také neprodleně obdržela. V tom žalobkyně shledávala vykonatelnost rozhodnutí o vrácení daně bez ohledu na právní moc, což soud dle jejího názoru pominul a věc posuzoval tak, jako by maximální lhůty pro vydání daňového rozhodnutí v první a druhé instanci, stanovené příslušnými podzákonnými předpisy (pokyny MF ČR), představovaly „ideální běh věcí“, což ale žalobkyně považuje za nesprávné. Podle jejího názoru ideální běh věcí představuje stav, kdy správce dně rozhodne o nároku ihned nebo bezodkladně, nikoli až na samém konci maximální přípustné lhůty. Úvaha soudu o tom, že žalobkyně nemohl s žádnou vratkou spotřební daně v roce 2004 počítat, je tudíž dle žalobkyně mylná, pro žalobkyni by to znamenalo, že by musela mít neustále finanční rezervu, aby mohla vykrývat zdržení při vydávání rozhodnutí o vrácení spotřební daně. Žalobkyně také setrvala na svém názoru, že vedení jednotlivých daňových (vytýkacích) řízení za leden-srpen 2004 nebylo důvodné. Soud prvního stupně se při svém závěru o tom, že vedení řízení bylo důvodné ztotožnil se závěry rozsudku Krajského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka], k němuž měla ale žalovaná řadu výhrad, s nimiž se soud prvního stupně nevypořádal. Totéž dle žalobkyně platí i pro její námitku, že výzvy k odstranění pochybností, které správce daně žalobkyni ve vytýkacím řízení adresoval, nebyly dostatečně konkrétní, když v některých případech výzvy neobsahovaly uvedení vůbec žádných pochybností (např. duben 2004) a v jiných případech byla jediná sdělená pochybnost založena na nesprávném výkladu zákona ze strany správce daně (např. únor 2004). Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

14. Žalovaná se ve svém vyjádření k odvolání ztotožnila se závěrem, že v daném případě může přicházet v úvahu pouze odpovědnost za případný nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Za správný považovala i závěr soudu prvního stupně, že nedošlo k žádným průtahům v řízení ve vztahu ke zdaňovacím obdobím únor a březen 2004 a ve vztahu ke zdaňovacím obdobím duben až srpen došlo k překročení lhůt pro odvolací řízení až od [datum], z čehož je dle žalované zřejmé, že nemůže být splněna podmínka příčinné souvislosti mezi žalovanými nároky na náhradu škody a nesprávným úředním postupem. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

15. Odvolací soud přezkoumal na základě podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně dle § 212, § 212a odst. 1 a 5 a násl. o. s. ř. a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

16. Odvolací soud již ve svém předešlém zrušovacím usnesení vyložil, že jako nezákonné bylo možno označit pouze rozhodnutí Celního ředitelství v [adresa] ze dne [datum], č. j. [číslo]/7, kterým bylo změněno prvostupňové rozhodnutí Celního úřadu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [číslo]. Toto rozhodnutí nabylo právní moci, žalobkyně proti němu podal žalobu ve správním soudnictví, následně došlo ke změně tohoto rozhodnutí a to rozhodnutím Celního ředitelství v [adresa] ze dne [datum], č. j. [číslo], kterým bylo v plném rozsahu vyhověno nároku žalobkyně na vrácení spotřební daně za leden 2004. V předchozím zrušovacím usnesení odvolací soud uvedl, vycházeje z prezentovaných skutkových zjištění soudu prvního stupně, že vrácená daň za leden 2004 byla žalobkyni započtena na daňový nedoplatek za rok 2003, nebyla tudíž žalobkyni vrácena, a nelze tedy dovodit, že by pozdní vrácení daně bylo v příčinné souvislosti s jakoukoli tvrzenou škodou. Žalobkyně uvedené skutkové zjištění později zpochybnila, když uvedla, že z vratky daně za leden 2004 byla na úhradu nedoplatku převedena částka [částka], zatímco část ve výši [částka] byla dne [datum] žalobkyni vrácena. Žalovaná k této námitce uváděla, že daňové nedoplatky žalobkyně byly hrazeny i z vratek spotřební daně za další měsíce. Žalobkyně nicméně sama v podání ze dne [datum] uváděla, že její celkové daňové povinnosti k [datum] činily [částka], a sama dovozovala, že pokud by jí byla vrácena celá požadovaná spotřební daň za leden 2024 ve výši [částka], pak by jí tato vratka umožnila úhradu veškerých daňových povinností vztahujících se k roku 2003. Již ze samotných tvrzení žalobkyně je tedy zřejmé, že nárok na vrácení daně, který uplatnila za leden 2004 se v zásadě překrýval s daňovou povinností za rok 2003, kladný rozdíl ve prospěch žalobkyně cca [částka], rozhodně není tak vysoký, aby jej mohla žalobkyně označit za příčinu tvrzené škody. To znamená, že sama žalobkyně mohla očekávat a očekávala, že při pravidelném běhu věcí, bude nárokovaná vratka použita na úhradu předchozího daňového nedoplatku. Z toho plyne, že bez ohledu na to, že na úhradu nedoplatku byla použita dle žalobkyně částka nižší, nemohla žalobkyně očekávat, že vratku daně za leden 2004 použije v podnikání na nákup topného oleje, tudíž zůstává v platnosti výše uvedené, že nelze dovodit, že by pozdní vrácení daně za leden 2004 bylo v příčinné souvislosti s jakoukoli tvrzenou škodou.

17. Ostatní napadaná rozhodnutí Celního úřadu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [číslo] ze dne [datum], č. j. [číslo], ze dne [datum], č. j. [číslo], ze dne [datum], č. j. [číslo], ze dne [datum], č. j. [číslo], ze dne [datum], č. j. [číslo], ze dne [datum], č. j. [číslo], a ze dne [datum], č. j. [číslo], postrádají materiální vykonatelnost, neboť správce daně v nich žalobkyni žádnou povinnost, kterou by měla splnit, neuložil. Podmínka pro možnost domoci se náhrady škody způsobené těmito nepravomocnými rozhodnutími spočívající v předběžné vykonatelnosti vyžadovaná v § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (vykonatelnost bez ohledu na právní moc), tedy v jejich případě splněna nebyla. V úvahu tedy přichází pouze odpovědnost za případný nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb.

18. Obecně platí, že v daňovém řízení správce daně prověřuje, zda skutečnosti uvedené v daňovém přiznání, jsou řádně prokázány. Pokud má správce daně pochybnosti o tvrzeních daňového subjektu, je povinností daňového subjektu rozptýlit tyto pochybnosti a splnění podmínek pro vznik nároku na vrácení daně řádně prokázat. Toto se děje prostřednictví řízení, které navazuje na podání daňového přiznání, a to formou vytýkacího řízení (§ 43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků účinného do [datum]).

19. Zásadní námitkou žalobkyně bylo, že správce daně neměl důvod vytýkací řízení zahájit a zaslat žalobkyni výzvu k odstranění pochybností, které navíc žalobkyně považovala za neurčité.

20. Soud prvního stupně se ztotožnil se závěry, k nimž ve vztahu k posuzovaným daňovým řízení (přesněji ve vztahu k řízením o vrácení daně za duben až srpen 2004) dospěl Krajský soud v [adresa] v rozsudku ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Krajský soud v [adresa] posuzoval stejnou námitku žalobkyně, že správce daně nebyl oprávněn vést vytýkací řízení po [datum], a shledal ji nedůvodnou. Konstatoval, že ze správního spisu vyplynulo, že za měsíce leden až srpen roku 2004 bylo nutné v návaznosti na předchozí měsíce ověřit nákupy a přijetí minerálních olejů. Upozornil rovněž na to, že na délku řízení mělo vliv i chování žalobkyně, která opakovaně doplňovala doklady až po uplynutí stanovených lhůt.

21. Soud prvního stupně také považoval výzvy k odstranění pochybností, které správce daně adresoval žalobkyni podle § 43 tehdy účinného zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, za dostatečně konkrétní, aby z nich bylo patrné, jaké pochybnosti správce daně ve vztahu k nárokům na vrácení spotřební daně za únor až srpen 2004 má.

22. Odvolací soud se v tomto případě ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že správce daně byl oprávněn vytýkací řízení zahájit, k němuž shodně dospěl i Krajský soud v [adresa] v rozsudku č. j. [spisová značka].

23. Jakkoli je správce daně povinen při vypořádání nároku na vrácení daně postupovat bez zbytečných průtahů, nelze mu upírat možnost využít nástroje, které má k dispozici k prověřování správnosti plátcem uplatněného nároku (odstranění pochybností). Judikatura dovodila, že existence pochybností o správnosti údajů daňového přiznání musí být opřena o skutkové důvody, tj. o důvody objektivně existující a nespočívající pouze v úsudku a vůli příslušných pracovníků správce daně (usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. [spisová značka]). Platí však také, že pochybnost nemusí být jistotou, že tvrzení daňového subjektu nejsou správná, průkazná, úplná či pravdivá, ale musí existovat důvodné podezření.

24. Soud prvního stupně k důkazu provedl jednotlivé výzvy správce daně a konstatoval, že byly dostatečně určité, s kterýmžto závěrem odvolací soud souhlasí. Soud prvního stupně provedl výzvy k důkazu. Z výzev ze dne [datum] a [datum] týkajících se nároků za únor a březen 2004 vyplynulo, že správce daně měl pochybnosti o řádném splnění povinnosti žalobkyně předložit doklad o prodeji, když žalobkyně předložila doklady o prodeji motorové nafty, proto ji správce daně vyzval, aby doložila, že nakoupila barvené a značkované minerální oleje. Ve výzvách ze dne [datum] a [datum] týkajících se nároků za duben a květen 2004 vyzval správce daně žalobkyni, aby svůj nárok prokázala předložením evidence nákupů a spotřeby minerálních olejů, a odkázal na právní předpis, dle kterého musí být tato evidence vedena. Odvolací soud považuje i tyto výzvy za dostatečně konkrétní, když v nich bylo jasně uvedeno, jaké doklady má žalobkyně předložit. Stejně tak byly zcela konkrétní výzvy ze dne [datum], [datum] a [datum] týkající se nároků za červen, červenec a srpen 2004.

25. Odvolací soud si je samozřejmě vědom toho, jaké negativní majetkové dopady může mít dlouhé čekání na vrácení spotřební daně, a že by mohlo představovat i závažný zásah do práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, nebo práva na podnikání podle čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak je ale na druhé straně zřejmé, že stát k tomu, aby mohl plnit své funkce, musí být schopen v přiměřené míře předcházet daňovým podvodům a kontrolovat plnění daňových povinností. Povinnost plátce snášet prověřování správcem daně tedy musí být omezena jen na určitou přiměřenou dobu. Na druhou stranu nelze přijmout názor žalobkyně, že daň měla být vrácena ihned, tím by byla správci daně odepřena možnost ověření tvrzených údajů a vyloučena jeho schopnost eliminace daňových úniků, k nimž navíc docházelo ve velkém rozsahu právě v souvislosti s obchody s topnými oleji.

26. Soud prvního stupně tedy správně řešil otázku, zda v řízení o vrácení spotřební daně nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, a kdy mohla žalobkyně s ohledem na obvyklý běh věcí očekávat rozhodnutí o vrácení daně.

27. V odůvodnění svého rozsudku podrobně popsal průběh jednotlivých řízení. Správně dovodil, že se v řízení o vrácení daně za únor a březen 2004 k žádným průtahům nedošlo. Průtahy ve fázi odvolacího řízení shledal v řízení o vrácení daně za duben 2004 od [datum], za květen 2004 od [datum], za červen 2004 od [datum], za červenec 2004 od [datum] a za srpen 2004 od [datum].

28. Právní předpisy (v rozhodné době účinný zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) délku daňového řízení nestanovily. Vodítkem pro daňové subjekty mohly být pokyny Ministerstva financí, které vydávalo pro finanční úřady, nešlo sice o závazné právní předpisy, pouze o interní dokumenty ministerstva, nicméně vytvářely legitimní očekávání účastníků daňového řízení, že o jejich právech bude v takto stanovených lhůtách rozhodnuto, a pokud by tomu tak nebylo, musely by pro to být na straně správce daně důležité důvody. V roce 2004 byly účinné pokyny Ministerstva financí č. D-144, dle kterého má být vytýkací řízení před finančním úřadem skončeno do 3 měsíců, a č. D-125, dle kterého má být odvolací řízení skončeno do šesti měsíců.

29. Soud prvního stupně tyto očekávatelné lhůty aplikoval na sporná řízení o vrácení daně za únor až srpen 2004, podrobně popsal, kdy by bylo možno při obvyklém a pravidelném běhu věcí očekávat skončení řízení i pokud by nedošlo k průtahům, které shledal v řízeních o vrácení daně za duben a srpen. Správně uzavřel, že pravomocné skončení řízení o vrácení daně za únor a březen 2004 (prvostupňově bylo rozhodnuto ve stejný den [datum]) po připočtení 30 dnů k podání odvolání, v rámci lhůty šesti měsíců na rozhodnutí odvolacího orgánu správce daně až v březnu 2005 (což se i stalo). Další řízení o nárocích za duben až srpen 2004 tedy měla být rovněž skončena v průběhu roku 2005.

30. Žalobkyně ovšem vznik tvrzené škody kladla do roku 2004, kdy jednak měla uzavřít dohodu o úhradě závazků se spol. PORTOIL [právnická osoba]. (později [právnická osoba].) ze dne [datum], ale především smlouvou o prodeji části podniku ze dne [datum], kterou žalobkyně prodala část svého podniku (divizi minerálních olejů a výroby tepla) společnosti [firma] [právnická osoba]. Soud prvního stupně tak správně uzavřel, že škoda ve výši [částka] za smluvní sankce, [částka] za příplatek za prodlouženou splatnost a [částka] za snížení ceny podniku, jež měla žalobkyni vzniknout v roce 2004, není v příčinné souvislosti s řízeními o vrácení spotřební daně za únor až srpen 2004, která by při obvyklém běhu věcí a při zachování obvyklých předvídatelných lhůt pro rozhodování správce daně měla být skončena až v roce 2005. Žalobkyně sice při jednání odvolacího soudu namítala, že závazky, které jí vznikly, splácela i v následujících letech, podstatný však je okamžik vzniku závazků.

31. Soud prvního stupně nepochybil, ani když žalobkyni nepřiznal zbývající část uplatněného nároku na náhradu nákladů vynaložených na zastoupení daňovým poradcem v té části, o níž ještě nebylo pravomocně rozhodnuto, tj. [částka] (nárokováno bylo [částka], co do [částka] již bylo tomuto nároku vyhověno). Žalobkyně přes poučení soudem prvního stupně neprokázala, že i tyto náklady vznikly v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. Soud prvního stupně vyslechl svědka [tituly před jménem] [jméno FO], který žalobkyni daňové poradenství poskytoval, ten ale nedokázal rozlišit jednotlivé úkony daňového poradenství, které žalobkyni poskytl. Žalobkyně ostatně ani ve svém odvolání proti této části zamítavého výroku rozsudku žádné konkrétní námitky nevznesla.

32. Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil, včetně správného výroku o nákladech řízení.

33. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř., ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení plně úspěšná, a byla jí proto přiznána náhrada nákladů řízení, které jsou tvořeny podle § 1 a § 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. dvěma paušálními náhradami po [částka] za vyjádření k odvolání a účast na odvolacím jednání.

34. Pro úplnost odvolací soud dodává, že úkolem soudu prvního stupně bude ještě rozhodnout o konkrétní výši nákladů, které nesl stát, ve vztahu k oběma účastníkům, když dosud bylo rozhodnuto jen o poměru, v němž tyto náklady účastníci nesou.