o zaplacení částky 387 000 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 387 000 Kč (výrok I.), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II.).

2. Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále také jen „posuzované řízení“). Žalobce v řízení vystupoval v pozici žalovaného. Řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne 6. 12. 2013 a skončeno bylo rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 31. 1. 2024, č. j. [spisová značka], který právní moci nabyl 3. 4. 2024.

3. Soud prvního stupně ve svém rozsudku nejprve konstatoval, že ve vztahu k žalobci trvalo řízení od 26. 5. 2016, tj. od data, kdy mu byla doručena žaloba, do 3. 4. 2024, kdy nabyl právní moci rozsudek odvolacího soudu, tedy celkem 7 let a 10 měsíců. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., v jehož důsledku vznikla žalobci nemajetková újma, kterou je třeba odškodnit v penězích. Při stanovení základního odškodnění vycházel z částky 15 000 Kč za rok (za první dva roky vycházel z částky v poloviční výši). Celkem tedy soud prvního stupně dospěl k základní částce 101 925 Kč za 7 let a 10 měsíců trvání řízení. Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že věc byla složitá po stránce skutkové, právní i procesní a z toho důvodu základní částku snížil o 15 %. O dalších 5 % základní částku snížil s ohledem na počet stupňů soudní soustavy, které ve věci rozhodovaly. Dále soud prvního stupně snížil základní částku o 5 % z důvodu chování žalobce v průběhu řízení, když zjistil, že jednání ve věci bylo na žádost žalobce 5 x odročováno. Základní částku z důvodu standartního významu řízení pro žalobce soud nemoderoval. Celkem tedy soud základní částku ponížil o 25 % a uzavřel, že žalobci by se na přiměřeném zadostiučinění mělo dostat 76 443,75 Kč. S ohledem na to, že žalovaná již žalobci před podáním žaloby zaplatila částku 83 000 Kč, soud prvního stupně neshledal další nárok žalobce důvodným, pročež žalobu v celém rozsahu zamítl.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné odvolání. Soudu prvního stupně vytkl, že redukoval délku posuzovaného řízení na 7 let a 10 měsíců, přestože objektivně trvalo více než 10 let (od podání žaloby dne 6. 12. 2013 do právní moci rozsudku odvolacího soudu dne 3. 4. 2024). Skutečnost, že se dověděl o řízení až později, nemůže zkracovat dobu, za kterou má být odškodněn, neboť újma vzniká od samotného zahájení řízení. Soud prvního stupně podle jeho mínění nesprávně posoudil i složitost věci. Žalobce má za to, že se jednalo o běžný spor o náhradu škody, který byl protahován především nečinností soudu a obtížemi s ustanovením znalce. Tyto organizační problémy přitom nelze klást k tíži účastníka řízení. Žalobce nesouhlasí ani s posouzením významu řízení jako standardního. Poukázal na to, že v důsledku průtahů řízení byl nucen hradit vysoké úroky z prodlení (cca 220 000 Kč), což zásadně zvýšilo dopad průtahů do jeho majetkové sféry. Pochybení soudu prvního stupně spatřuje i v tom, že při stanovení výše odškodnění odmítl zohlednit inflaci, ačkoli od doby stanovení základních částek v roce 2008 došlo ke snížení reálné hodnoty peněz a přiznané částky tak nejsou schopny účinně plnit preventivní a satisfakční funkci. Žalobce setrval na tom, že jeho nárok na zaplacení částky 387 000 Kč je důvodný, a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že mu uvedenou částku přizná.

5. Žalovaná k odvolání žalobce uvedla, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a řádně se zabýval posouzením, zda je vyplacené zadostiučinění dostačující. Se závěry, k nimž soud prvního stupně dospěl, se ztotožnila a navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

6. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a žalobcem podané odvolání shledal nedůvodným.

7. Odvolací soud musí předeslat, že soud prvního stupně správně konstatoval, že počátek řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], v němž byl žalobce v pozici žalovaného, je nutno ve vztahu k žalobci posuzovat až od okamžiku, kdy se o zahájení řízení dozvěděl, tedy od doručení žaloby. Judikatura Nejvyššího soudu je již zcela konstantní v tom, že nevěděl-li žalovaný o řízení proti němu vedeném, nemohla mu za dobu od jeho zahájení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl, vzniknout nemajetková újma (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 219/2017). Správný je tedy závěr soudu prvního stupně, že ve vztahu k žalobci bylo řízení započato až doručením žaloby dne 26. 5. 2016 a pravomocně skončilo 3. 4. 2024. Trvalo tedy 7 let 10 měsíců a 8 dní.

8. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, že závěry přijaté v citovaném stanovisku Nejvyššího soudu stran finanční náhrady za každý rok trvání posuzovaného řízení jsou již s ohledem současnou ekonomickou situaci v České republice překonány. K této otázce se Nejvyšší soud již vícekrát vyjádřil, např. v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, a to tak, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny. Nejvyšší soud i ve své nedávné judikatuře setrval na tom, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nadále jinak (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, či ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1844/21, nebo usnesení ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 653/2022). Čerstvě Ústavní soud řešil otázku, zda má být odškodnění nemajetkové újmy valorizováno s ohledem na inflaci, a v nálezu pléna ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. 26/25, dospěl k závěru, že nikoli. Ústavní soud zdůraznil, že finanční náhrada nemajetkové újmy nesmí být nepřiměřeně nízká a musí být přiměřená okolnostem případu. Porovnal také praxi odškodňování nemajetkové újmy za průtahy v řízení ve vybraných členských státech Rady Evropy a konstatoval, že odškodnění, které přiznávají české soudy, obecně není - ve srovnání s částkami přiznávanými vnitrostátními orgány ve státech se srovnatelnou či vyšší životní úrovní - nepřiměřené nízké. Rovněž shledal, že soudní praxe založená na stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1388/2021 i v současné době odpovídá požadavkům kladeným Evropským soudem pro lidská práva (ESLP), přičemž ani ESLP nepřistoupil k valorizaci jím poskytovaného zadostiučinění.

9. Dále se odvolací soud se ztotožňuje se zásadním právním závěrem, že v řízení vedeném u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. Ke stejnému závěru ostatně dospěla i sama žalovaná, která žalobci na podkladě výsledků předběžného projednání předmětného nároku dobrovolně zaplatila náhradu nemajetkové újmy ve výši 83 000 Kč. Při určení výše peněžního zadostiučinění soud prvního stupně správně vycházel ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, v němž v VI. části Nejvyšší soud uvedl, že za přiměřené považuje, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení, přičemž první dva roky řízení by měly být ohodnoceny částkou o polovinu nižší. Posuzované řízení přitom netrvalo tak dlouho, aby byl důvod vycházet z vyšší částky než 15 000 Kč za rok řízení. Za celé řízení v trvání 7 let, 10 měsíců a 8 dní tak základní částka činí 102 828 Kč. Soud prvního stupně nesprávně uvedl 101 925 Kč, nezohlednil přitom uvedených 8 dní (tj. 8 x 41 Kč), nicméně i při 7 letech a 10 měsících by základní částka činila 102 500 Kč.

10. Následně se odvolací soud v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 zabýval posouzením toho, zda jsou dány důvody pro zvýšení či snížení této základní částky dle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Neztotožnil se přitom se všemi závěry soudu prvního stupně.

11. Dle § 31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. je třeba hodnotit složitost řízení. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, v posuzovaném řízení bylo nutno zpracovat znalecký posudek k ocenění specifického kamenného materiálu. Soud oslovil více znalců, kteří zpracování posudku odmítli, a tedy již samo komplikované vyhledání znalce se projevilo v délce řízení. Přibraný znalec pak krom posudku samotného zpracovával i doplněk znaleckého posudku. Zpracování znaleckého posudku je přitom věcí časově náročnou, která se na délce řízení nemůže neprojevit. Dále bylo v řízení vyslechnuto větší množství svědků (11) a také byli vyslechnuti dva další znalci navržení účastníky. Četní svědci se přitom z jednání omlouvali, a proto bylo nutno jednání odročovat, po identitě jednoho svědka musel soud dokonce pátrat prostřednictvím jeho zaměstnavatele. Z hlediska skutkového tedy šlo o řízení značně složité. Odvolací soud tak na rozdíl od soudu prvního stupně, který z důvodu složitosti a také z důvodu více instančního rozhodování snížil základní výši náhrady o celkem 20 %, shledal, že řízení bylo složité po skutkové stránce natolik, že je dán důvod pro snížení obecné základní výše náhrady až o 30 %.

12. Z hlediska jednání poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. c) zákona č. 82/1998 Sb.] odvolací soud stejně jako soud prvního stupně shledal důvod ke snížení základní částky o 5 %. Žalobce (v posuzovaném řízení v pozici žalovaného) opakovaně žádal o odročení jednání. Soud prvního stupně uvedl, že na žádost žalobce bylo jednání odročeno 5 x, z jeho skutkových zjištění však vyplývají 4 žádosti o odročení, jednu z nich totiž zmiňuje soud prvního stupně opakovaně. Nicméně žádosti žalobce o odročení jednání prodloužily řízení o několik měsíců, a soud prvního stupně proto nepochybil, když z toho důvodu zmíněnou obecnou základní výši náhrady snížil o dalších 5 %.

13. Odvolací soud pak na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně hodnotil dle § 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb. i to, jak se projevil na délce posuzovaného řízení postup soudu. Sám žalobce sice žádná konkrétní období průtahů v řízení nenamítal, ale soud prvního stupně shledal několik období, kdy soud byl nečinný (od 9. 10. 2018 do 19. 2. 2019, od 17. 9. 2019 do 3. 3. 2020, od 10. 8. 2021 do 30. 11. 2021 a od 30. 11. 2021 do 8. 3. 2022), nicméně ke zvýšení základní částky nepřistoupil. V celkovém součtu však tato období nečinnosti prodloužila řízení o více než rok. Nečinnost soudu se tak na celkové délce řízení projevila nikoli zanedbatelnou měrou, proto odvolací soud přistoupil ke zvýšení obecné základní výše náhrady o 10 %.

14. Při hodnocení významu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb.] soud prvního stupně přiléhavě poukázal na to, že posuzované řízení, v němž šlo o náhradu majetkové škody, není řízením, u něhož se vyšší význam presumuje. Ve vztahu k žalobci se nejednalo o trestní řízení, nešlo ani o pracovně právní spor, ani o jiné řízení či hledisko (věk, zdravotní stav), s nímž by byl dle stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 spojen vyšší význam řízení. Význam řízení pro žalobce tak odvolací soud shledal shodně jako soud prvního stupně standardním; základní částku odškodnění na základě tohoto kritéria proto ani nesnížil, ani nezvýšil. Žalobce namítal, že v důsledku délky posuzovaného řízení musel hradit vyšší úrok z prodlení. Tím se však na povaze sporu nic nezměnilo, přitom stát nelze činit odpovědným za újmu dlužníka spočívající v zaplacených úrocích z prodlení v řízení, v němž došlo k průtahům, neboť příčinou vzniku této újmy byla skutečnost, že ze strany dlužníka nedošlo k řádnému a včasnému splnění dluhu, a nikoli nesprávný úřední postup státu (jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009). Odvolací soud tak důvod pro zvýšení základní částky pro význam řízení neshledal.

15. Odvolací soud tedy z výše uvedených důvodů snížil základní částku o 30 % z důvodu složitosti řízení a o 5 % pro podíl žalobce na délce řízení, naopak ji zvýšil o 10 % z důvodu nekoncentrovaného postupu soudu, po takto provedené modifikaci zůstalo odškodnění na hodnotě 77 121 Kč. Částka 83 000 Kč již byla žalobci vyplacena žalovanou v rámci předběžného projednání nároku, nárok na další odškodnění tudíž žalobci nevznikl.

16. Rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy věcně správné, proto je odvolací soud postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně rovněž správného rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů řízení.

17. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla i v odvolacím řízení plně úspěšná a vzniklo jí tak vůči žalobci právo na náhradu nákladů za tuto fázi řízení. Její výši odvolací soud určil podle § 1 odst. 2, 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jako paušální náhradu výdajů za tři úkony (vyjádření k odvolání, příprava účasti na odvolacím jednání a účast na jednání před odvolacím soudem) po 300 Kč.