o poddlužnické žalobě, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 10 C 19/2022-61,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] (výrok I.) a náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok II.).

2. Žaloba vycházela z tvrzení, že žalobce dne [datum rozhodnutí] vydal exekuční příkaz [číslo jednací], kterým proti [právnická osoba], spol. s r.o. (dále jen daňový dlužník) nařídil daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu, který měl daňový dlužník vedený u žalované. V exekučním příkazu doručeném žalované dne [datum] žalobce přikázal žalované, aby od okamžiku, kdy jí byl exekuční příkaz doručen, po dobu daňové exekuce nevyplácela peněžní prostředky z účtu daňového dlužníka, neprováděla na ně započtení a ani s nimi jinak nenakládala, a to až do výše [částka] s příslušenstvím. Daňový dlužník následně požádal o povolení rozložení dluhu do splátek, žalobce proto dne [datum] rozhodl o odkladu daňové exekuce, v rozhodnutí o odkladu daňové exekuce bylo současně uvedeno, že již provedené exekuční úkony zůstávají po dobu odkladu exekuce zachovány. Rozhodnutí o odkladu bylo žalované doručeno dne [datum]. Dne [datum] vydal žalobce rozhodnutí o pokračování v daňové exekuci a téhož dne jej žalované doručil. V době odkladu exekuce bylo na účet připsáno 13 plateb v celkové výši [částka], žalovaná v rozporu s povinností nenakládat s prostředky na účtu daňového dlužníka tyto peněžité prostředky z účtu odepsala ve prospěch třetích osob. Žalovaná tím porušila povinnosti uložené jí exekučním příkazem a žalobce po ní požadoval zaplacení těch prostředků, které vyplatila z účtu daňového dlužníka.

3. Žalovaná namítala, že pokud v době odkladu exekuce nečinila žádné úkony směřující k provedení exekuce a tudíž nově příchozí platby resp. peněžní prostředky na účtu dále nezajišťovala, tak neporušila žádnou povinnost. Odvolávala se na vyjádření Finančního úřadu pro Zlínský kraj v obdobné věci, v níž jí bylo sděleno, že peněžní prostředky blokované na základě exekučního příkazu je třeba po dobu odkladu daňové exekuce odblokovat a ponechat k dispozici daňovému dlužníkovi.

4. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů vzal za prokázaný skutkový stav tak, jak jej žalobce popisoval v žalobě, žalovaná ostatně tento skutkový stav nijak nesporovala a to včetně výše částky, která byla v době odkladu daňové exekuce připsána na účet daňového dlužníka a dále z účtu odeslána třetím osobám. Na zjištěný skutkový stav aplikoval soud prvního stupně zákon č. 208/2009 Sb., daňový řád, který v § 190 odst. 1 umožňuje provádět daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu, a v odst. 2 téhož ustanovení ukládá poskytovateli platebních služeb povinnost od doručení exekučního příkazu po dobu trvání daňové exekuce nevyplácet peněžní prostředky z účtu dlužníka a ani jinak s nimi nenakládat. Konstatoval, že okamžikem doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) nastalo tzv. arrestatorium a inhibitorium, tedy zákaz nakládat s prostředky povinného na účtu vedeném peněžním ústavem, který trvá po celou dobu daňové exekuce a týká se peněžních prostředků, které jsou v okamžiku doručení exekučního příkazu na účtu dlužníka i všech peněžních prostředků, které dojdou na tento účet do 6 měsíců ode dne vyrozumění o právní moci exekučního příkazu. Odklad daňové exekuce představuje pouze přechodnou, dočasnou fázi, daňová exekuce jako taková však stále trvá, což plyne z § 181 daňového řádu, který výslovně uvádí, že po dobu odkladu zůstávají právní účinky již provedených exekučních úkonů zachovány. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná porušila své povinnosti stanovené exekučním příkazem, když vyplatila peněžité prostředky z účtu daňového dlužníka za trvání daňové exekuce. Výše takto vyplacené částky nebyla sporná a byla i doložena výpisem z účtu, proto žalobě v plném rozsahu vyhověl. Ke stanovisku Finančního úřadu pro Zlínský kraj, na něž poukazovala žalovaná, soud prvního stupně uvedl, že jím není vázán a nepovažuje jej za relevantní pro rozhodnutí věci.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné odvolání. Soudu prvního stupně vytkla, že se dostatečně nezabýval její argumentací, podle které neporušila žádnou povinnost, když v době odkladu exekuce nečinila žádné úkony směřující k provedení exekuce a tudíž nově příchozí platby, resp. peněžní prostředky, na účtu dále nezajišťovala. Tento její postup byl v souladu se stanoviskem Finančního úřadu pro Zlínský kraj v obdobné věci. Uvedené stanovisko je přitom veřejnou listinou, což umocňuje dobrou víru žalované, že jednala v souladu se zákonem. Žalovaná rovněž uvedla, že její dobrá víra, že jedná na podkladu veřejné listiny měla být soudem prvního stupně zohledněna minimálně ve výroku o nákladech řízení dle § 150 o. s. ř. a náhrada nákladů řízení neměl být žalobci přiznána. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne.

6. Žalobce ve svém vyjádření označil odvolání žalované za nedůvodné. Poukázal na to, že stanovisko Finančního úřadu pro Zlínský kraj, na které žalovaná odkazuje, se týkalo jiné exekuční věci. Soud prvního stupně tak dle jejího názoru postupoval správně, když z něho nevycházel.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

8. Daňový řád v § 177 a násl. umožňuje žalobci, jakožto správci daně, vést daňovou exekuci k vymožení daňového nedoplatku. Jedním ze způsobů provedení daňové exekuce je přikázání pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb dle § 190 daňového řádu.

9. Dle § 190 odst. 2 daňového řádu je poskytovatel platebních služeb povinen od okamžiku, kdy mu byl doručen exekuční příkaz, po dobu trvání daňové exekuce nevyplácet peněžní prostředky z účtu dlužníka, ze kterého je přikázána pohledávka, neprovádět na ně započtení a ani jinak s nimi nenakládat, a to až do výše částky uvedené v exekučním příkazu; to se týká i peněžních prostředků, které dojdou na tento účet do 6 měsíců ode dne vyrozumění o právní moci exekučního příkazu.

10. Povinnost nevyplácet peněžní prostředky z účtu daňového dlužníka, ani s nimi jinak nenakládat, byla v tomto případě uložena žalované jako poskytovatelce peněžních služeb exekučním příkazem ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], který jí byl doručen dne [datum] a nabyl právní moci dne [datum]. Žalovaná se tak ocitla v úloze poddlužníka, kterému byly exekučním příkazem uloženy povinnosti a dány zákazy. Exekuční příkaz v sobě zahrnuje dvě složky: arrestatorium, což je zákaz daný poddlužníkovi žalované plnit z obchodně-právního vztahu, který mezi ním a dlužníkem existuje, a inhibitorium, což je zákaz daný dlužníkovi, aby se svou takto postiženou pohledávkou jakkoliv nakládal. Dnem doručení exekučního příkazu poddlužníkovi je tedy pohledávka dlužníka zabavena a dlužník ztrácí právo na její vyplacení i právo dispozice s ní.

11. Daňový řád rovněž umožňuje exekuci dočasně odložit. V § 181 odst. 1 stanoví, že správce daně může daňovou exekuci na návrh dlužníka nebo z moci úřední částečně nebo zcela odložit, zejména šetří-li se skutečnosti rozhodné pro zastavení daňové exekuce, vyloučení předmětu exekuce ze soupisu věcí nebo podmínky pro posečkání úhrady nedoplatku; nestanoví-li správce daně v rozhodnutí o odložení daňové exekuce jinak, právní účinky již provedených exekučních úkonů zůstávají zachovány; pominou-li důvody, které vedly k odkladu daňové exekuce, a nedojde-li k jejímu zastavení, rozhodne správce daně o pokračování v daňové exekuci.

12. V projednávaném případě k odkladu exekuce došlo rozhodnutím žalobce ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], kterým exekuci na dobu do vydání rozhodnutí o povolení rozložení dluhu do splátek odložil. Rozložení dluhu do splátek nebylo daňovému dlužníku povoleno a dne [datum rozhodnutí] vydal žalobce rozhodnutí [číslo jednací] o pokračování v daňové exekuci, které bylo téhož dne doručeno žalované.

13. Odklad provedení exekuce je pouze dočasným opatřením s otevřeným koncem. Jak vyplývá z citovaného § 181 odst. 1 daňového řádu, právní účinky již provedených exekučních úkonů zůstávají zachovány, pokud správce daně nestanovil v rozhodnutí o odkladu jinak. V projednávaném případě bylo z rozhodnutí žalobce o odkladu exekuce ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací], zjištěno, že žalobce nestanovil žádné výjimky ze zákazů vyplývajících z exekučního příkazu, naopak výslovně upozornil, že účinky již provedených exekučních úkonů zůstávají zachovány.

14. Z toho plyne, že i po dobu odkladu exekuce platily pro žalovanou povinnosti a zákazy vyplývající z exekučního příkazu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], včetně zmíněného arestatoria, tedy zákazu plnit z obchodně-právního vztahu, který byl mezi ní a daňovým dlužníkem. Žalovaná tedy i nadále byla povinna blokovat peněžní prostředky na účtu, včetně těch, které na něj přišly po rozhodnutí o odkladu, a neplnit pokyny daňového dlužníka k jejich převedení na jiné účty třetích osob. Žalovaná tuto povinnost porušila a z účtu daňového dlužníka převedla na jiné účty třetích osob celkovou částku [částka], v této částce tak nebyl uspokojen v daňové exekuci nárok žalobce.

15. Dle § 186 odst. 3 daňového řádu nesplní-li poddlužník povinnost stanovenou mu exekučním příkazem a zákonem řádně a včas, má správce daně nárok na její splnění z prostředků tohoto poddlužníka; tento nárok správce daně uplatní podáním žaloby k soudu.

16. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno porušení povinnosti žalované, jakožto poddlužníka, vzniklo žalobci právo domáhat se dle § 186 odst. 3 daňového řádu na žalované, aby ze svých prostředků uspokojila nárok žalobce v rozsahu, v jakém nebyl v důsledku pochybení žalované uspokojen daňovou exekucí. Soud prvního stupně proto postupoval zcela správně, když žalobě vyhověl.

17. Soud prvního stupně nepochybil, ani když nevycházel ze sdělení Finančního úřadu pro Zlínský kraj ze dne [datum], z nějž žalovaná dovozovala, že k žádnému porušení její povinnosti nedošlo. Finanční úřad pro Zlínský kraj v tomto sdělení uvedl, že:„ … veškeré peněžní prostředky, které peněžní ústav deponuje (blokuje) na základě předmětného exekučního příkazu, je tedy třeba bezodkladně uvolnit (odblokovat) a ponechat po dobu odkladu daňové exekuce k dispozici daňovému dlužníkovi. Stejně tak i případné peněžní prostředky dodatečně došlé na dotčený účet daňového dlužníka po dobu daňové exekuce nutno neblokovat a ponechat k dispozici daňovému dlužníkovi“. Toto sdělení však bylo učiněno ve zcela jiné věci, tudíž, jak správně uvedl soud prvního stupně, není pro rozhodnutí v projednávané věci relevantní. Je třeba zdůraznit, že výše citovaný § 181 odst. 1 daňového řádu dává správci daně možnost, aby v rozhodnutí o odložení daňové exekuce stanovil jiný postup, tedy včetně toho, že blokované prostředky daňového dlužníka uvolní. Pokud ale správce daně nestanovil jinak, zůstávají zachovány právní účinky již provedených exekučních úkonů. V tomto případě nebyl žalobcem v rozhodnutí o odkladu exekuce stanoven žádný zvláštní režim, naopak žalobce výslovně uvedl, že právní účinky již provedených exekučních úkonů zůstávají zachovány. Pokud tedy Finanční úřad pro Zlínský kraj v jiné daňové exekuci stanovil, že netrvá na dodržení arestatoria, bylo to v rámci jeho pravomoci dle § 181 odst. 1 daňového řádu, pro toto řízení však jeho postup žádný význam nemá.

18. Odvolací soud tak z výše uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

19. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. a contrario, když procesně úspěšný žalobce náhradu nákladů řízení nežádal.