pro určení vlastnického práva, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 13 C 81/2022 - 25,

1. Rozsudkem označeným v záhlaví soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že okna a okenní rámy v domě [adresa], na pozemku parc. [číslo] v kat. území [část obce], jsou společnou částí domu ve správě žalovaného. Výrokem II. rozhodl soud, že je žalobkyně povinna do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku [částka] k rukám právního zástupce žalované - Mgr. Ing. [jméno] [jméno].

2. V odůvodnění svého rozhodnutí odkázal soud prvního stupně na komentářovou literaturu, podle níž může být předmětem určovací žaloby (přesněji předmětem procesního nároku, který je uplatňován žalobou na určení) pouze existence či neexistence právního poměru nebo práva. Žaloba na určení existence jednotlivých právních skutečností totiž není zpravidla způsobilá zjednat pevný základ pro právní vztahy procesních stran, a nemůže tak sloužit předcházení dalším sporům (procesní ekonomii a prevenci). Procesní nárok na určení pouhé právní skutečnosti tak nemá, nestanoví-li zákon výjimečně jinak, v právním řádu oporu. K tomu soud poukázal na závěr, že se např. nelze domáhat určení rozsahu nájemní smlouvy, tj. zda došlo ke změně smlouvy a v jaké míře je třeba podle ní plnit (R 41/1961). Předpoklady žaloby na určení podle § 80 nesplňuje ani žaloba, jíž se žalobce domáhá, aby soud určil, že určitá studna je součástí pozemku (SoJ [číslo], NS 22 Cdo 2568/98). Stejně tak se, vznikne-li mezi vlastníky sousedních nemovitostí spor o hranice pozemku či parcely, nemůže žalobce u soudu domáhat opravy výměry parcely v katastru nemovitostí ani určení průběhu hranice mezi parcelami či pozemky (R 6/11; srov. § 1028 obč. zák.). Pro souzený případ to podle názoru soudu znamená, že na požadovaném určení tak, jak bylo žalobkyní vymezeno, nemá žalobkyně právní zájem, nadto naléhavý, neboť žalobkyně se v daném případě nedomáhala určení existence či neexistence právního poměru nebo práva (např. svého vlastnického práva, nebo vlastnického práva všech spoluvlastníků k sporným oknům). Proto žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl dle § 146 odst. 1 o. s. ř., jak uvedl.

3. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce. Namítla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že je řízení stiženo vadou, jež mohla mít za následek chybné rozhodnutí ve věci. Za nesprávný označila primárně závěr soudu, že žalobou požadované určení se týká právní skutečnosti, a nikoliv právního poměru. Podotkla, že soud měl a musel vědět, že žalované určení oken a jejich rámů jako společné části věci fakticky i de iure znamená určení právního režimu - poměru mezi účastníky sporu, jakým se okna a jejich rámy řídí, tj. že spadají do správy žalovaného. V případě předmětného sporu by byl podle názoru žalobkyně určením oken a rámů jednoznačně a ipso iure deklarován právní vztah mezi žalobkyní (jako vlastníkem jednotky) a žalovaným (jako správcem společných částí nemovitosti) ohledně správy oken a rámů v domě. Žalovaným určením je podle mínění žalobkyně možno předejít veškerým dalším sporům ohledně realizace oprav oken a rámů. Dále žalobkyně uvedla, že jí podaná žaloba usilovala o nastavení zákonného právního režimu mezi účastníky, nikoli určení právní skutečnosti jako takové. Zdůraznila, že ji nelze nutit k takovému postupu, aby se musela soudit o plnění vždy, když dojde k nějaké nesrovnalosti s SVJ. Naléhavý právní zájem je zřejmý i z toho, že jej podpořil svým postojem i žalovaný. Naléhavý právní zájem je dle žalobkyně dán vždy, když může určení pomoci předejít dalším sporům, nejen v případě, že nelze žalovat na plnění. V této souvislosti odkázala žalobkyně na judikaturu zabývající se problematikou určovací žaloby a zdůraznila její preventivní povahu. K tomu podotkla, že vyřešení této žaloby není jen v jejím zájmu, nýbrž i v zájmu ostatních vlastníků jednotek, jakož i celého společenství.

4. Pokud jde o jinou vadu, jíž je řízení podle žalobkyně stiženo, poukázala na to, že si soud odporuje v tom, že vadu žaloby spatřuje v domáhání se určení právní skutečnosti, následně však odůvodňuje zamítnutí žaloby nedostatkem naléhavého právního zájmu, když tento lze podle žalobkyně posuzovat až tehdy, kdy je žalováno na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není. Dále vytkla soudu, že jí neposkytl dostatečné poučení, neboť ji poučil ohledně naléhavého právního zájmu, nikoli však ohledně nesprávnosti či neoprávněnosti požadovaného určení. [příjmení] vadu spatřovala i v tom, že soud nerozhodl o žalobě věcně přesto, že také žalovaný projevil zájem na požadovaném určení, jakož i v tom, že soud zcela pominul, že společenství vlastníků je toliko pověřeno správou společné věci, nemůže však být pasivně legitimováno v určovací žalobě ohledně vlastnictví. Konečně vytkla soudu, že dostatečně nevysvětlil pojem právní skutečnosti, na němž postavil odůvodnění svého rozhodnutí. Nesouhlasila ani s výrokem o náhradě nákladů řízení. Navrhla proto, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná žalobkyni náhradu nákladů řízení, případně aby rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

5. Žalovaný se v rámci písemného vyjádření plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, souhlasil i s tím, že žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem na určení toho, zda jsou okna a okenice společnou částí domu, a zdůraznil, že ani v odvolání žalobkyně nevylíčila žádné skutečnosti, pro něž by ve věci měla mít úspěch. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

6. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal podle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně nelze popřát sluchu.

7. Žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce při jednání odvolacího soudu v rámci závěrečného návrhu navrhla změnu, resp. jak uvedla, modifikaci, žalobního petitu tak, aby bylo určeno, že žalovaný je odpovědný za správu domu a tedy je povinen i správou všech oken a okenních rámů v domě [adresa] na pozemku parc. [číslo] v kat. území [část obce] jako společných částí domu. Odvolací soud tuto změnu žaloby vznesenou v rámci závěrečného návrhu výrokem I. rozsudku nepřipustil, neboť ani navrhovaná změna žaloby není způsobilá dosáhnout žalobního úspěchu. V nově navrženém znění petitu se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný je odpovědný za správu domu, a je tedy povinen i správou oken a okenních rámů. Rozhodnutí o odpovědnosti za správu domu, resp. jeho společných částí, je však bezpředmětné za situace, kdy tato teze vyplývá přímo z ust. § 1190 o. z. Kromě toho odpovědnost určitého subjektu za cokoli (v tomto případě za správu domu a jeho společných částí) je jen důsledkem či projeven existence určitého práva či právního vztahu. Pouhé určení odpovědnosti by tedy stejně jako původně navrhované určení společných částí domu (jak bude vysvětleno níže) nebylo určením práva či právního poměru, jak požaduje zákon.

8. Odvolací soud proto rozhodoval o žalobním nároku ve stejné podobě, jako soud prvního stupně. K odůvodnění svého rozhodnutí o původním žalobním petitu pak odvolací soud uvádí:

9. Dle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

10. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně především v tom, že žalobkyně neučinila předmětem žaloby určení existence či neexistence práva ani právního poměru, nýbrž pouhou právní skutečnost, resp. dvě právní skutečnosti, tj. že okna a okenní rámy jsou společnou částí domu a že jsou ve správě žalovaného. Již u formulace žalobního návrhu je zřejmé, že není žalováno na určení práva ani právního poměru, a že tedy žaloba není formulována tak, jak předpokládá zákon. Na určení právní skutečnosti není (až na zákonem stanovené výjimky) dán naléhavý právní zájem, neboť určení pouhé právní skutečnosti není s to postavit pevný základ pro budoucí vztahy účastníků a není samo o sobě s to nastolit výchozí právní režim takových vztahů. Jakkoli se to žalobkyně snaží v rámci řízení i v rámci odvolacích námitek tvrdit, nepřineslo by jí navrhované určení stabilitu do budoucích vztahů účastníků, neboť by se jím automaticky nepředešlo budoucím možným sporům. Dokonce ani v případě, že by žalobě v tomto znění bylo vyhověno, neznamenalo by to, že žalovaný bez dalšího dobrovolně zajistí opravu oken a okenních rámů v bytě žalobkyně.

11. Pokud by již žalobkyně hodlala stabilizovat své právní postavení nějakou určovací žalobou, pak by tato žaloba musela znít na určení práva či právního poměru, tedy zřejmě na určení vlastnického, resp. spoluvlastnického práva k předmětným oknům a okenním rámům. Taková žaloba by ovšem musela směřovat nikoli proti žalovanému, nýbrž proti ostatním vlastníkům jednotek, neboť ve vlastnické žalobě nemůže být společenství vlastníků, jež je ze zákona nadáno pouze ke správě společné věci (společných věcí), pasivně legitimováno. K odvolací argumentaci žalobkyně je v této souvislosti třeba poznamenat, že soud prvního stupně správně poučil žalobkyni, že je povinna prokázat naléhavý právní zájem na určení. O tom, jak přesně by mohl znít určovací žalobní petit a kdo má být žalován, soud ovšem povinnost žalobkyni poučovat nemá. Naopak, pokud by jí takové hmotněprávní poučení poskytl, dopustil by se narušení zásady rovnosti účastníků, neboť by tím nepřiměřeně zvýhodnilo stranu žalující oproti straně žalované.

12. V úvahách o opodstatněnosti předmětné určovací žaloby nelze nevzít v úvahu ani judikaturou opakovaně zdůrazněný fakt, že určovací žaloba má preventivní povahu, což znamená, že má smysl jen tehdy, pokud může přinést účelnou ochranu práva či právního postavení žalobce před tím, než dojde k porušení práva. [jméno], kde již právo bylo porušeno, lze obvykle reparace dosáhnout uložením povinnosti, a určovací žaloba již nemá smysl, neboť nesplňuje právě onu preventivní úlohu a nestaví na jisto právo či právní poměr dříve, než dojde k jeho narušení. V takové situaci totiž již nelze určovací žalobou dosáhnout účinné a rychlé ochrany práv účastníků řízení, což je základním smyslem občanského soudního řízení. Žalobkyně v daném případě již v žalobě tvrdí, že žalovaný nereaguje na její výzvy k opravě oken a okenních rámů, jež jsou v nepříznivém stavu, a činí tak přesto, že žalobkyně je přesvědčena o tom, že právo na to, aby žalovaný zajistil tuto opravu, má. Je tedy evidentní, že podle názoru žalobkyně již nastal protiprávní stav, a proto se žalobkyně může v daném případě proti žalovanému domáhat přímo splnění povinnosti (opravy oken a okenních rámů). V řízení o takové žalobě na plnění si pak otázku vlastnictví, či spoluvlastnictví zmíněných oken a okenních rámů může soud vyřešit jako otázku předběžnou. Z uvedeného je patrné, že preventivní charakter jakékoli určovací žaloby je za daných okolností ne-li vyloučený tedy přinejmenším diskutabilní.

13. Z uvedených důvodů se odvolací soud zcela ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že na určovací žalobě tak, jak byla žalobkyní formulována, není dán naléhavý právní zájem, a proto věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil včetně správného a výsledku sporu odpovídajícího výroku o nákladech řízení.

14. Odvolací soud se neztotožňuje s tím, že by v daném případě byly dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž by bylo na místě žalovanému, jenž byl procesně úspěšný, náhradu nákladů řízení výjimečně odepřít. Aplikace ust. § 150 o. s. ř. vyžaduje velmi odpovědné zvážení různých atributů a podmínek na straně obou procesních stran, zejména sociální a finanční poměry účastníků, okolnosti vedoucí ke sporu, postoj účastníků k předmětu řízení atd. Žalobkyně netvrdila nic o tom, že by byla ve finanční tísni či že by její osobní poměry byly výjimečně nepříznivé, a odvolací soud neshledal ani žádné další relevantní důvody pro to, aby žalovanému náhradu nákladů odepřel. Žaloba byla zamítnuta proto, že žalobkyně uplatnila určovací nárok, na němž nemá, a nemůže mít, z vysvětlených důvodů naléhavý právní zájem. Tuto situaci žalovaný nezpůsobil a není tedy důvodu, aby mu byla odepřena náhrada nákladů, které vynaložil v řízení, do něhož byl touto žalobou vtažen.

15. Obiter dictum odvolací soud poznamenává, že otázka, zda okna a okenní rámy jsou součástí společných částí domu, či jsou součástí jednotek (bytových, případně nebytových) je v soudní praxi řešena nejednotně. Zatímco judikatura Nejvyššího správního soudu se kloní k názoru, že společnými částmi domu jsou jen takové jeho části, jež jsou určeny pro společné užívání vlastníků jednotek (viz např. rozhodnutí NSS sp. zn. [spisová značka]), Nejvyšší soud zastává stanovisko, že okna a okenní rámy jsou buďto součástí společných částí domu nebo součástí jednotek, přičemž, jaký mají charakter, má být stanoveno v prohlášení vlastníka. Pokud však prohlášení vlastníka takové určení neobsahuje, kloní se Nejvyššího soud spíše k názoru, že v takovém případě jsou okna a okenní rámy jako součást pláště domu společnými částmi domu (viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. 22 Cdo 3644/2015). Za situace, kdy v prohlášení vlastníka v dané sporné kauze není ohledně oken a okenních rámů žádné ustanovení, bude finální odpověď na otázku, kterou se žalobkyně snaží vyřešit, přinejmenším problematická. Nicméně, kromě žaloby na plnění, případně kromě řádně formulované a vůči správnému okruhu žalovaných směřované žalobě na určení dává současná právní úprava žalobkyni i další možnost řešení, a to prostřednictvím ust. § [číslo] – tedy prostřednictvím institutu změny prohlášení vlastníka, jež může vyvolat.

16. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. I ve fázi odvolacího řízení byl procesně úspěšný žalovaný, a má tedy právo na náhradu nákladů, které v tomto stadiu řízení účelně vynaložil. Jsou jimi náhrada za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání) po [částka], dvě náhrady hotových výdajů po [částka] a částka odpovídající 21 % DPH – celkem [částka].