o zaplacení 91 938 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. dubna 2024, č. j. 23 C 162/2023-93,

1. Rozsudkem označeným v záhlaví soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a ve výši 11,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení každému ze žalovaných částku [částka] (výroky II., III. a IV.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala proti žalované náhrady škody, která jí měla být způsobena tím, že v souvislosti s pandemií [podezřelý výraz] COVID-19, vydávaly Vláda České republiky a Ministerstvo [podezřelý výraz] České republiky mimořádná krizová opatření, jimiž zakazovaly maloobchodní prodej zboží, či omezovaly počet zákazníků přítomných ve vnitřních prostorách, nařizovaly rozestupy zákazníků a zaváděly povinnost mít při vstupu do vnitřních prostor nasazené roušky či respirátory. Opatření zavedená k zamezení šíření [podezřelý výraz] COVID-19 ve svém důsledku vedla k plošnému úbytku zákazníků a snížení zisku žalobkyně. Ušlý zisk žalobkyně vyčíslila na částku [částka], kterou vypočítala coby součet rozdílu čistého obratu žalobkyně v roce 2019 ve výši [částka], a čistých obratů za roky 2020 ([částka]) a 2021 ([částka]).

3. Soud prvního stupně poučil žalobkyni dle 118 a odst. 1, 3 o.s.ř., aby doplnila tvrzení, od jakých konkrétních opatření vznik škody odvíjí, nebo z jaké činnosti žalovaných škodu dovozuje. Žalobkyně po poučení uvedla, že svůj nárok na odškodnění uplatňuje ze všech mimořádných opatření ministerstva [podezřelý výraz]. Rovněž doplnila, že nárok není uplatněn podle zákona č. 82/98 Sb., ale jde o nárok o náhradu škody podle občanského zákoníku, podle pandemického zákona a krizového zákona.

4. Podle odůvodnění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná. Neshledal, že by u kterékoli ze žalovaných organizačních složek státu byla dána odpovědnost za tvrzenou škodu ať již dle zákona č. 82/1998 Sb., podle pandemického zákona č. 94/2021 Sb., či podle krizového zákona č. 240/2000 Sb., nebo dokonce podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Soudu prvního stupně vytkla, že odůvodnění rozsudku je chaotické, argumentačně překotné a roztříštěné, což činí rozsudek nepřezkoumatelným. Vyjádřila přesvědčení, že vylíčila veškeré skutečnosti rozhodné pro vznik nároku, popsala vznik škody i mechanismus jejího výpočtu. Zopakovala, že se svého nároku nedomáhá dle zákona č. 82/1998 Sb., a proto není podstatné, zda byla mimořádná opatření zrušena. Žalobkyně setrvala na svém názoru, že každý subjekt, který byl poškozen tím, že byl nucen státními orgány něco konat, opomenout nebo strpět, a to na bází jakéhokoliv právního předpisu, opatření či nařízení, má nárok na náhradu škody dle obecných právních předpisů, v tomto případě dle obecných ustanovení o náhradě škody v občanském zákoníku. Dle názoru žalobkyně musí bezpodmínečně platit, že pokud stát něco nařizuje či zakazuje nad míru běžnou a obvyklou, pak za to musí stát platit, tedy subjektům, které byly nuceny tyto příkazy a zákazy dodržet, musí poskytnout náhradu v plném rozsahu do výše škody, která tím těmto subjektům vznikla. Žalobkyně postulovala, že svoboda je hodnotou vyšší než zdraví a život a soud nemá právo poskytovat ochranu takovému jednání státu, které svobodu omezuje, na úkor ochrany zdraví či jiných údajných jistot. Pokud již tak stát činí, jako tak činil v době epidemie Covid-19, je bez dalšího povinen zaplatit všem subjektům bez výjimky veškerou škodu, újmu i ušlý zisk. K tomu, že byla soudem prvního stupně poučena, aby označila konkrétně předpisy či opatření, které žalobkyni způsobily škodu, žalobkyně uvedla, že těmito opatřeními a předpisy jsou bez výjimky všechna mimořádná opatření Ministerstva [podezřelý výraz] ČR a všechna Usnesení Vlády ČR, která zakazovala či jinak omezovala prodej zboží a služeb, a tím pádem zakazovala či omezovala podnikatelskou činnost žalobkyně. Všechna krizová opatření znamenala ve svém důsledku snížení čistého obratu žalobkyně pod hodnotu, které by v daném účetním roce při obvyklém běhu událostí žalobkyně dosáhla. Celá žalovaná škoda ve výši [částka] žalobkyni vznikla z důvodu všech těchto aktů, přičemž za tuto škodu jako celek odpovídají dle žalobkyně všichni žalovaní. Je povinností soudu, aby si opatřil veškeré takto vymezené předpisy, žalobkyně toto za soud činit odmítla. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, a aby jí přiznal náhradu nákladů řízení.

6. Žalovaná 2) ve svém vyjádření k odvolání poukázala na to, že stát má v případě hrozícího nebezpečí nejen právo ale i povinnost přijímat adekvátní opatření za účelem ochrany nejvyšších hodnot jež mají z povahy věci přednost před jinými zájmy a hodnotami. Postupoval-li stát v této souvislosti přiměřeně a nejlepším možným způsobem odpovídajícím bezprecedentní situaci zohledňujíc odborná stanoviska, způsobem a v souladu s principem nejvyšší hodnoty, který nastoluje základní myšlenku ochrany života a zdraví člověka a lidské společnosti, tj. nejvyšší hodnotu, která má být chráněna, a zároveň i s principem prevence a předběžné opatrnosti, nelze jej volat k odpovědnosti. Zcela jistě nikoliv za tvrzenou škodu či nemajetkovou újmu na straně jednotlivců, kteří své vlastní zájmy staví nad nejvyšší zájem celku. Zopakovala také svou námitku, že žalobkyně není dle zákona č. 82/1998 Sb. aktivně legitimována k uplatnění žalovaného nároku. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

7. Žalovaná 3) ve svém vyjádření k odvolání odmítla teze a závěry prezentované žalobkyní. Tvrzení žalobkyně považovala za zcela obecná a neurčitá ve vztahu k uplatněnému nároku. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

8. Z podnětu odvolání přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (§ 212, § 212a o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Je nutno předeslat, že v daném případě nepřipadá v úvahu odpovědnost dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jíž se dovolávala žalobkyně. Ten totiž upravuje soukromá práva osob (fyzických i právnických) při jejich styku. Naproti tomu organizaci státu a uplatňování veřejné moci upravuje právo veřejné. Omezující opatření vydávaná státními orgány v době pandemie [podezřelý výraz] Covid-19 spadají pod právo veřejné, nikoli soukromé. Tím je vyloučena odpovědnost státu podle občanského zákoníku jakožto základní soukromoprávní normy.

10. Dále musí odvolací soud zdůraznit, že není zcela obvyklé, aby na straně žalované vystupovalo současně několik organizačních složek státu. Je přitom věcí soudu, aby sám vyhodnotil, která organizační složka má za stát jednat. V tomto případě ale žalobkyně označila tři organizační složky a vzhledem k tomu, že blíže nespecifikovala mimořádná opatření, kterými jí měla být způsobena škoda, nedala soudu podklad k tomu, aby mohl vyhodnotit, která z organizačních složek státu je za stát příslušná jednat. Z toho důvodu bylo nutno ponechat na straně žalovaných všechny subjekty tak, jak je žalobkyně označila.

11. Podmínkám odpovědnosti státu za škodu způsobenou mimořádnými opatřeními přijatými státními orgány ČR v době pandemie [podezřelý výraz] Covid-19 se již věnoval Nejvyšší soud ČR. V rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], vyslovil závěr, že mimořádná opatření vydaná Ministerstvem [podezřelý výraz] v souvislosti s epidemií Covid-19 dle § 2 odst. § 9 zákona č. 94/2021 Sb., pandemický zákon, nebo dle § 80 odst. 1 písm. g) zákona č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví jako opatření obecné povahy představují rozhodnutí ve smyslu zákona o odpovědnosti za škodu č. 82/1998 Sb. Takto vysloveným názorem Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] v podstatě překonal dosud uplatňovanou judikaturu Ústavního soudu, dle které mimořádná opatření vydána na základě § 2 pandemického zákona, představují opatření obecné povahy, tedy smíšený právní akt, který není ani rozhodnutím, ani právním předpisem (usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 11/20). Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] zabýval rovněž aktivní legitimací k uplatnění nároku na náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., k čemuž judikoval, že za účastníka řízení ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je třeba považovat osobu, která sice nemohla být účastníkem řízení o vydání mimořádného opatření v souvislosti s epidemií Covid-19, jež je vydáváno bez řízení, ale nezákonným mimořádným opatřením bylo o jejích právech a povinnostech rozhodováno a současně využila v zákonem stanovené lhůtě možnost podat žalobu na zrušení mimořádného opatření pro nezákonnost, a to bez ohledu na to, zda taková žaloba ke zrušení mimořádného opatření skutečně vedla či nikoliv. Rozšířený výklad pojmu „škoda“ i na ušlý zisk, jenž je předmětem tohoto řízení (ale i případnou nemajetkovou újmu) judikoval Nejvyšší soud rozhodnutím ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], v němž uzavřel, že podle § 9 pandemického zákona, který je ve vztahu k zákonu č. 82/1998 Sb. v poměru speciality, lze při posuzování odpovědnosti státu za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s mimořádnými opatřeními postupovat pouze v případě náhrady skutečné škody. U jiných nároků jako je náhrada ušlého zisku nebo zadostiučinění za nemajetkovou újmu je tudíž třeba postupovat podle zákona č. 82/1998 Sb., který se vztahuje na veškerou újmu (tj. náhradu skutečné škody, ušlého zisku i nemajetkové újmy) způsobenou veškerými rozhodnutími, včetně opatření obecné povahy.

12. Z citovaných závěrů Nejvyššího soudu plyne, že náhrady škody v podobě ušlého zisku vzniklé v důsledku mimořádných opatření se lze domáhat pouze dle zákona č. 82/1998 Sb., nikoli dle jiných předpisů, jak se nesprávně domnívala žalobkyně, a to tehdy bude-li splněna základní podmínka, jíž je zrušení mimořádného opatření pro nezákonnost. Současně Nejvyšší soud vyslovil, že aktivně legitimovaným k uplatnění nároku zákona č. 82/1998 Sb. je pouze ten, kdo mimořádné opatření u soudu napadl. Pouze ten, kdo podá návrh na zrušení obecného (mimořádného) opatření, případně se k takovému návrhu připojí, založí své účastenství v řízení, a tedy i splní jednu ze základních podmínek pro možnost uplatnění nároku dle zák. č. 82/1998 Sb.

13. V tomto případě žalobkyně přes poučení soudu dle § 118a o.s.ř. odmítla označit konkrétní mimořádná opatření, s nimiž spojovala vznik škody v podobě ušlého zisku, natož aby uvedla, zda tato opatření byla zrušena pro nezákonnost a zda je napadla žalobou u soudu. Na svém odmítavém stanovisku k označení konkrétních mimořádných opatření pak výslovně setrvala i ve svém odvolání. Důkazní břemeno k označení mimořádných opatření, s nimiž spojuje vznik škody přitom nese poškozený. Není úkolem soudu, jak se nesprávně domnívá žalobkyně, vyhledávat jednotlivá mimořádná opatření a zkoumat, které z nich mohlo zapříčinit vznik tvrzené škody. Nutnost splnění důkazního břemene se jednoznačně ukazuje v souvislosti s tím, že aktivně legitimovaným k podání žaloby může být dle závěrů Nejvyššího soudu jen ten poškozený, který mimořádné opatření napadl žalobou.

14. Za situace, kdy žalobkyně odmítla označit konkrétní mimořádná opatření, s nimiž spojuje vznik škody, a ani neuvedla, zda je napadla žalobou, nelze shledat splněnými podmínky pro odpovědnost za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb., ale především ani samu aktivní legitimaci žalobkyně k podání žaloby. Veškeré námitky, které žalobkyně uváděla v odvolání, tak byly zcela nepřípadné. Nic na tom nemění ani to, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v tomto případě nepůsobilo přesvědčivě (v tom jediném lze žalobkyni přisvědčit) a nesvědčilo o tom, že soud prvního stupně do posuzované problematiky v potřebné míře pronikl.

15. Z uvedených důvodů odvolací soud napadaný rozsudek soudu prvního stupně dle § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správný, stejně tak jako výsledku řízení odpovídající výroky o náhradě nákladů řízení.

16. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalované subjekty byly procesně úspěšné v odvolacím řízení, mají proto právo na náhradu nákladů řízení, které u žalovaných 1) a 3) tvoří paušální náhrada za dva úkony (vyjádření k odvolání a účast u jednání) po [částka] a u žalované 2) náhrada za jeden úkon (účast u jednání) ve výši [částka] dle § 151 odst. 3 o.s.ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb.