o zaplacení částky 362 731,58 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně (pro zpětvzetí žaloby motivované dobrovolným plněním žalované) řízení co do částky 85 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 13.11.2024 do zaplacení zastavil [výrok I], žalované uložil povinnost, aby žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku zaplatila úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 85 000 Kč od 8. 11. 2024 do 12. 11. 2024 [výrok II], žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 277 731,58 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 8. 11. 2024 do zaplacení, zamítl [výrok III], a o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl tak, že žalovaná je povinna na jejich náhradu zaplatit žalobkyni částku 19 968,50 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce [výrok IV].

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 362 731,58 Kč s příslušenstvím, která jí dle žalobních tvrzení měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], jež trvalo celkem 2 961 dnů (déle než 8 let).

3. Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že řízení vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] bylo zahájeno dne 21. 4. 2016 žalobou, kterou se nynější žalobkyně domáhala po žalované České republice – [orgán] zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím, která jí dle žalobních tvrzení měla být způsobena nesprávným úředním postupem soudní exekutorky [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa], v exekučním řízení vedeném z podnětu otce žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO] jako oprávněného proti povinnému [jméno FO] pod sp. zn. [spisová značka], když žalobkyni dne 22. 4. 2015 vyklidila z domu na adrese [adresa], konkrétně se domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 480 000 Kč způsobené jí stresem z náhlého a ve výsledku neoprávněného vyklizení z jejího dosavadního domova a náhrady nemajetkové újmy ve výši 20 000 Kč za újmu, kterou měla utrpět v důsledku nuceného odloučení od některých svých movitých věcí. Na základě zjištění podrobně rozvedených v písemném odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uzavřel, že za situace, kdy podání předmětné žaloby předcházelo předběžné uplatnění předmětného nároku u žalované na základě žádosti doručené žalované dne 9. 5. 2024 a následně vedené soudní řízení skončilo dne 14. 11. 2023, kdy nabyl právní moci rozsudek Městského soudu v [adresa] ze dne 4. 10. 2023, č. j. [číslo], celková doba nejistoty žalobkyně stran výsledku posuzovaného řízení činila 8 let a jeden měsíc. Dále soud prvního stupně zjistil, že posuzované řízení bylo složitější po stránce skutkové, procesní i právní. Za účelem projednání věci bylo soudem prvního stupně konáno celkem 8 ústních jednání, neboť bylo třeba provést rozsáhlé dokazování, zejména výslechem značného množství svědků, přičemž rozhodnutí ve věci si vyžádalo též vypracování dvou znaleckých posudků. Posuzované řízení bylo celkem projednáváno ve třech stupních soudní soustavy a dále též i Ústavním soudem, přičemž Nejvyšším soudem v pořadí druhé meritorní rozhodnutí odvolacího soudu bylo spolu s jemu předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně zrušeno na podkladě podaného dovolání s poukazem na částečnou nepřezkoumatelnost rozhodnutí obou funkčně podřízené soudů, jež měla souviset s opominutím části důkazních návrhů navržených žalobkyní za účelem prokázání pro posouzení věci samé relevantních skutečností. Účastníci posuzovaného řízení k prodloužení délky zmíněného řízení v zásadě nijak nepřispěli, a to na rozdíl od věc projednávajících soudů, které sice při projednávání posuzovaného řízení postupovaly plynule a v zásadě v přiměřených lhůtách, byť soud prvního stupně po kasaci svého v pořadí prvého rozsudku soudem odvolacím další jednání ve věci nařídil až po uplynutí jednoho roku, podstatným způsobem zapříčinily prodloužení posuzovaného řízení tím, že již výše zmíněné meritorní rozhodnutí odvolacího soudu spolu s jemu předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně muselo být pro vady zrušeno a věc sama vrácena k dalšímu řízení. Stanoviskem datovaným dne 7. 11. 2024 žalovaná konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, že žalobkyni byla způsobena tvrzená nemajetková újma, a proto za účelem jejího uspokojení žalobkyni dobrovolně vyplatila částku 85 000 Kč.

4. Na základě takto učiněného závěru o skutkovém stavu věci soud prvního stupně, zejména s odkazem na ustanovení § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), uzavřel, že došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, že žalobkyně řádně splnila zákonem stanovenou podmínku pro soudní uplatnění nároku představovanou jeho předběžným uplatněním u příslušného úřadu a že s ohledem na celkovou délku posuzovaného řízení nelze považovat za dostatečnou formu kompenzace pouhé konstatování porušení práva. Z tohoto důvodu se soud prvního stupně zabýval právně relevantními skutečnostmi rozhodnými pro úvahu o výši přiměřeného finančního zadostiučinění. S odkazem na závěry stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dále jen „Stanovisko“, určil nejprve základní částku odškodnění ve výši 106 250 Kč za zřízení v délce trvání 8 let a jednoho měsíce (které, jedná-li se o kompenzační řízení, zahrnuje i dobu neformálního projednání nároku u [orgán]), přičemž za základ pro výpočet uvedené výše odškodnění vzal částku 15 000 za každý rok řízení s tím, že prvé dva roky trvání posuzovaného řízení zohlednil pouze polovinou této částky. Vycházel přitom z přesvědčení, že zmíněná částka je ustálenou judikaturou považována za základní obecnou výši přiměřeného zadostiučinění, z níž by se při odškodňování nemajetkové újmy mělo primárně vycházet s tím, že prozatím není důvodu přistupovat k její valorizaci ani z důvodu žalobkyní namítaného znehodnocení měny v důsledku inflace, k níž došlo v posledních letech, ani z důvodu změny životní úrovně. Následně soud prvního stupně předmětnou základní částku odškodnění modifikoval za použití kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Uvedenou částku pro zmíněnou skutkovou, právní a procesní složitost snížil o 15 % a dále ji snížil o dalších 10 % s poukazem na to, že věc byla projednávána celkově na více stupních soudní soustavy. Důvod pro navýšení zadostiučinění nemajetkové újmy pro zjištěný podíl věc projednávajících soudů na nepřiměřené délce řízení, soud prvního stupně neshledal s tím, že nesprávný úřední postup, za který je poškozenému poskytováno zadostiučinění, nemůže zároveň představovat okolnost, pro kterou by mělo být zadostiučinění zvyšováno. Význam posuzovaného řízení pro žalobkyni zhodnotil jako standardní, tedy nijak nemodifikující zmíněnou obecnou základní výši náhrady nemajetkové újmy. Takto tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení byla žalobkyni způsobena nemajetková újma ocenitelná částkou 81 094 Kč. Protože se však žalobkyni na podkladě předběžného projednání uvedeného nároku již dostalo náhrady nemajetkové újmy téměř o 4 000 Kč vyšší, na což bylo žalobkyní reagováno částečným zpětvzetím žaloby a soudem prvního stupně pak v souladu s ust. § 96 odst. 2 o. s. ř. částečným zastavením řízení (viz výrok I rozsudku soudu prvního stupně), soud prvního stupně s implicitním odkazem na ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., žalobě vyhověl již jen ohledně požadavku žalobkyně na zaplacení zákonného občanskoprávního úroku z prodlení ode dne následujícího po žalovanou vydaném stanovisku k žalobkyní u ní předběžně uplatněného nároku na náhradu příslušné nemajetkové újmy, tj. ode dne 8. 11. 2024 do dne 12. 11. 2023, kdy se žalobkyni dostalo žalovanou dobrovolně poskytnutého peněžitého plnění ve výši 85 000 Kč. Ve zbytku, přestavovaném požadavkem na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 277 731,58 Kč s příslušenstvím, soud prvního stupně žalobu zamítl. O povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s implicitním odkazem na ust. § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) a soud prvního stupně přiznal žalobkyni právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši 19 968,50 Kč.

5. Proti tomuto rozsudku podaly včasné a přípustné odvolání obě procesní strany.

6. Žalobkyně svým odvoláním napadla zamítavý výrok o věci samé (výrok III), a tím samým i akcesorický nákladový výrok (výrok IV), neboť podle jeho názoru vlivem nesprávného právního posouzení jí byla přiznána výrazně nižší náhrada nemajetkové újmy, než po právu očekávala. Na rozdíl od soudu prvního stupně se domnívá, že s ohledem na změnu ekonomické reality, k níž došlo v České republice od roku 2011, kdy bylo Nejvyšším soudem vydáno Stanovisko stran určování výše přiměřeného zadostiučinění, z něhož soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel, by při stanovení obecné základní výše odškodnění mělo být správně vycházeno nikoli z původně stanoveného cenového rozpětí 15 000 až 20 000 Kč, nýbrž 23 400 až 31 200 Kč za každý rok trvání posuzovaného řízení, s výjimkou prvých dvou let, za které je judikaturou přiznáváno plnění pouze v poloviční výši, protože tzv. kumulovaná inflace již jenom mezi lety 2011 až 2023 činila 56 % a životní úroveň obyvatelstva v mezidobí narostla dokonce o 77,9 %. Tudíž teprve až takto určenou obecnou základní výši nemajetkové újmy bylo namístě individualizovat za použití kritérií předvídaných v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž i v tomto směru má za to, že zákonem určená kritéria nebyla aplikována přiléhavým způsobem. Soud prvního stupně totiž akcentoval pouze ta, která mají za následek snížení obecné výše nemajetkové újmy, tedy z důvodu složitosti posuzovaného případu, kterou uznává, byť jen po stránce skutkové, ale již nikoli procesní a právní, a dále z důvodu projednávání věci na více instancích. Platí přitom, že byla-li věc projednávána na více instancích a v dané souvislosti došlo ke zrušení přezkoumávaného rozhodnutí soudu nižší instance pro závažné vady, pak i takovou skutečnost je třeba při posuzovaní celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně. Ačkoli taková skutečnost vyšla v řízení najevo, soud prvního stupně jí v její prospěch nijak nebonifikoval. Stejně tak nijak právně nehodnotil, že posuzované řízení mělo pro ni zvýšený význam. Objektivně proto, že posuzované řízení bylo řízením svou povahou kompenzačním, kdy by soudy mělo být postupováno se zvláštní péčí, s důrazem na urychlený postup v řízení a promptní posouzení nároku, a subjektivně z toho důvodu, že posuzované řízení vedla za účelem odškodnění zásahu do osobnostních práv nezákonným vyklizením z obydlí, k němuž došlo jednáním soudní exekutorky až téměř „mafiánského typu“, tedy ve své podstatě za nárok na náhradu újmu na jejích osobnostních právech. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

7. Žalovaná odvoláním napadla pouze výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti k náhradě nákladů za řízení, neboť má za to, že soud prvního stupně v důsledku nesprávné aplikace advokátního tarifu přiznal žalobkyni na uvedené náhradě více, než na co má žalobkyně právo. Soud prvního stupně totiž žalobkyni i za úkony vykonané v roce 2024 přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů podle ustanovení advokátního tarifu účinného až od 1. 1. 2025. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud cestou změny napadeného výroku žalobkyni přisouzenou výši náhrady nákladů řízení přiměřeně snížil. Ohledně věci samé navrhla, aby odvolací soud napadenou část meritorního rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správnou potvrdil.

8. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně, včetně řízení, které jejich vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o.s.ř.), a poté, co

a) v souladu s ust. § 96 odst. 5 o. s. ř., ve spojení s § 211 o. s. ř., rozhodl, že žalobkyní dnem 30. 9. 2025 datované částečné zpětvzetí žaloby ohledně částky 148,05 Kč, tj. stran kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 85 000 Kč od 8. 11. 2024 do 12. 11. 2024, který byl žalobkyni přisouzen meritorním výrokem II rozsudku soudu prvního stupně, jenž nebyl napaden odvoláním žádné z procesních stran, a tedy v mezidobí separátně nabyl právní moci, není účinné a

b) připomněl, že v posuzovaném řízení jí přiznaná náhrada nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu soudní exekutorky [tituly před jménem] [jméno FO], která zneužila jí svěřenou veřejnou moc k tomu, aby jí po dohodě s otcem žalobkyně (v procesním postavení oprávněného) a na podkladě exekučního titulu směřující vůči třetí osobě protiprávně vystěhovala z domu, přičemž tento nezákonný postup se následně snažila zakrýt manipulací se spisem a vytvářením falešných důkazů, sestávala mimo jiné z částky 10 000 Kč kompenzující žalobkyni v dané souvislosti přivozený stres a psychické vypětí, částky 150 000 Kč kompenzující jí šok z náhlého, nečekaného, nuceného, rychlého a nenávratného vystěhování z domu při velmi vypjaté atmosféře a pocitu příkoří a nespravedlnosti, částky 100 000 Kč kompenzující jí ztrátu domova v mladém věku [věk] let, částky 100 000 Kč kompenzující jí podstatným způsobem a nenávratně snížený standard bydlení a částky 120 000 Kč mající preventivně – sankčním způsobem žalobkyni kompenzovat skutečnost, že soudní exekutorka za uvedené jednání nebyla nijak potrestána, neprojevila lítost, žalobkyni se neomluvila a naopak vůči ní při svědecké výpovědi před nalézacím soudem vystupovala útočně (viz odůvodnění rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 4. 10. 2023, č. j. [číslo], přičemž platí, že odvolací soud není nucen opakovat dokazování listinnými důkazy, jimiž provedl dokazování již soud prvního stupně, k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3620/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 2/2001, str. 3, in ASPI ID: JUD165726CZ),

shledal obě odvolání (zčásti) důvodnými.

9. Soud prvního stupně své právní posouzení věci samé založil na aplikaci všech relevantních zákonných ustanovení a správně uzavřel, že dle ustanovení § 13 odst. 1 OdpŠk se za nesprávný úřední postup považuje též porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Hodnocení přiměřenosti délky řízení či rozhodování se řídí kritérii, která ve své judikatuře formuloval Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) aplikující Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, publikovanou ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., přičemž v souladu s touto judikaturou je rozhodující především celková délka řízení. Soud prvního stupně dále správně přihlédl k judikovanému závěru ESLP, který vychází z vyvratitelné domněnky, že nepřípustná délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a že žádné důkazy se v tomto ohledu v zásadě nevyžadují (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 26. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. č. 93, nebo Kmec J., K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, s. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným porušením základního práva.

10. Jak plyne již ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, v posuzovaném řízení zcela nepochybně došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk. Ve světle judikaturních závěrů ESLP lze totiž jako nepřiměřenou hodnotit délku řízení, která neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávaného případu a spočívá v příčinách vzniklých z působení státních orgánů při výkonu veřejné moci. Odvolací soud dále souhlasí se soudem prvního stupně v tom, že vznik nemajetkové újmy na straně žalobkyně lze presumovat a že žalobkyni v daném případě náleží právo na přiznání zadostiučinění v penězích, neboť z okolností daného případu lze usuzovat, že se evidentně nejedná o situaci, kdy by dostačujícím zadostiučiněním bylo možné shledat některou z forem morální satisfakce. Nutno poznamenat, že i sama žalovaná na podkladě předběžného projednání žalobkyní uplatněného nároku dospěla k témuž závěru, když žalobkyni dobrovolně vyplatila již zmíněnou peněžitou náhradu nemajetkové újmy.

11. Soud prvního stupně se proto se zcela správně zabýval zákonnými kritérii pro určení výše přiměřeného finančního zadostiučinění. V souladu se závěry ustálené judikatury uvedl, že při výpočtu výše zadostiučinění je třeba vyjít z určité částky za jeden rok trvání řízení a že pro poměry České republiky Nejvyšší soud považuje za přiměřené, jestliže se základní částky, z nichž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybují v rozmezí mezi 15 000 až 20 000 Kč za každý rok řízení, a to za současného snížení uvedené částky na polovinu za prvé dva roky trvání řízení s tím, že v kompenzačních řízeních při úvaze o jejich celkové délce je třeba navíc zohlednit i dobu předběžného projednání nároku (k tomu srovnej např. rozsudek ESLP ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 8. 2. 2018, stížnost č. 10092/13, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022). Nutno přitom zdůraznit, že v souladu se závěry ustálené judikatury na přiměřenost zmíněné výše základní částky zadostiučinění skutečně nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace, ani změna kursu měny (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení téhož soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, či rozsudek ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3556/2019), přičemž i dle aktuálních judikaturních závěrů Ústavního soudu obecnými soudy doposud přiznávané částky náhrady nemajetkové újmy nejsou ve srovnání s částkami přiznávanými vnitrostátními orgány ve státech se srovnatelnou či vyšší životní úrovní nepřiměřené nízké a s ohledem na okolnosti případu, sociální a ekonomickou realitu, ale i vývoj praxe ESLP je lze i nadále považovat za přiměřené (srov. plenární nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25). Soudu prvního stupně lze dále přisvědčit v tom, že pro poměry České republiky i sám Nejvyšší soud považuje za přiměřené, jestliže základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, odpovídá alespoň částce 15 000 Kč za každý rok řízení (za současného snížení této částky za první dva roky na polovinu), neboť zmíněná částka je považována za základní obecnou výši přiměřeného zadostiučinění, z níž by se při odškodňování nemajetkové újmy mělo primárně vycházet (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Soudem prvního stupně pro posuzovaný případ určenou výši obecné základní výše nemajetkové újmy v částce 106 250 Kč proto i odvolací soud považuje za přiměřenou.

12. Uvedenou základní výši odškodnění bylo dále třeba, jak rovněž správně v napadeném rozsudku zohlednil soud první instance, individualizovat s přihlédnutím ke kritériím upraveným v § 31a odst. 3 OdpŠk (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4889/2009).

13. Odvolací soud se však již ne zcela shoduje s postupem soudu prvního stupně ve způsobu předmětné individualizace žalobkyni způsobené nemajetkové újmy v závislosti na zjištěných okolnostech případu.

14. Soud prvního stupně posuzované řízení shledal do určité míry složitějším, s čímž žalobkyně v zásadě souhlasí, byť z jejího pohledu jen z důvodu popsané skutkové složitosti, ale již nikoli z hlediska soudem prvního stupně v dané souvislosti dále akcentované složitosti procesní a právní, neboť pro takový závěr neshledává ve skutkových zjištění soudu prvního stupně potřebnou oporu. Ačkoliv i odvolací soud má za to, že v posuzované věci skutečně nic neodůvodňuje závěr o procesní a právní složitosti posuzované věci, nutno zdůraznit, že i tak uvedené nic nemění na tom, že posuzované řízení bylo lze ve výsledku objektivně hodnotit jako řízení do určité míry složitější, s čímž ustálená soudní praxe zpravidla spojuje snížení obecné základní výše nemajetkové újmy o 20 %.

15. Odvolací soud dále souhlasí s tím, že taktéž počet instancí, které se na projednávání věci podílely, je třeba z hlediska stanovení konkrétní výše nemajetkové újmy považovat za kritérium relevantní, vyjadřující judikaturou zmiňovanou zásadu, že délka řízení je prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení [k tomu srovnej např. bod IV. písm. a) Stanoviska]. Judikaturou bylo dovozeno, že byla-li věc projednávána na čtyřech stupních soudní soustavy, a má-li být při odškodňování nepřiměřené délky kompenzačního řízení do posuzované délky řízení započítávána též doba obligatorního (byť neformálního) projednání nároku u [orgán], pak navíc není při hodnocení oprávněné výše náhrady nemajetkové újmy důvod pomíjet [orgán] jako tzv. další „instanci“ (byť nikoli ve smyslu orgánu veřejné moci, ale jako příslušný orgán posuzující v zákonem vymezené době nárok v rodině soukromoprávní), platí, že za takové situace by bylo namístě pro složitost snížit obecnou základní výši nemajetkové újmy o minimálně dalších 40 %.

16. Ovšem protože kritérium počtu instancí představuje jen jednu z dílčích kategorií hodnotící složitost posuzovaného řízení jako takového a Nejvyšší soud judikaturně dovodil, že je nepřípustné, aby kterékoliv kritérium modifikovalo základní částku odškodnění více než o 50 % s tím, že takto má být zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytnutým odškodněním (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, dále rozsudek téhož soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011, popřípadě ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3556/2019), odvolací soud při svém rozhodování z důvodu předmětného kritéria složitosti uvažoval toliko o snížení zmíněné obecné základní výše nemajetkové újmy právě jen v rozsahu uvedených 50 %.

17. Žalobkyně však ve svém odvolání správně namítá, že zohlednění kritéria víceinstančnosti posuzovaného řízení by mělo být komplementárně doprovázeno hodnocením toho, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána, zda z důvodu složitosti daného řízení anebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Nejvyšší soud výslovně konstatoval, že ne každé pochybení orgánu veřejné moci musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění, nýbrž pouze taková, která lze hodnotit jako zvlášť závažná, neboť ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2687/2022). V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší soud vysvětlil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 77/2016). Úvaha, že při stanovení konkrétní výše náhrady nemajetkové újmy není třeba zvlášť přihlížet k postupu orgánu veřejné moci, neboť nesprávný úřední postup, za který je poškozenému poskytováno zadostiučinění, nemůže zároveň představovat okolnost, pro kterou by mělo být poskytované zadostiučinění zvyšováno, byl totiž již jako chybný odmítnut rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, který byl uveřejněn Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 54/2016 civ. Pakliže tedy platí, že při úvaze o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na ní o případné výši zadostiučinění se jednotlivá kritéria projevují ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, ze dne 22. 1. 2020, sp.[Anonymizováno]zn. 30 Cdo 1437/2019, nebo ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3002/2018), pak za situace, kdy z důvodu zmíněné kasace rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně spolu s roční nečinností soudu prvního stupně po zrušení jeho v pořadí prvého meritorního rozhodnutí se posuzované řízení prodloužilo zhruba i jednu třetinu jeho délky, pak bylo naopak namístě navýšení obecné základní výše nemajetkové újmy v rozsahu tomu odpovídajícím 30 %.

18. Konečně lze žalobkyni přisvědčit i v tom, že v daném případě bylo namístě zvlášť posoudit též význam posuzovaného řízení pro žalobkyni [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk]. Soud prvního stupně sice správně konstatoval, že typově zvýšený význam je judikaturou přiznáván trestnímu řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), řízením, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávním sporům či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.), jimž kompenzační řízení nelze stavět na roveň (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15, dále usnesení téhož soudu ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2730/2020), ale již opomněl uvedené kritérium hodnotit z hlediska možného subjektivně zvýšeného významu, o němž z již výše odvolacím soudem akcentovaných skutkových okolností provázejících úvahy o výši náhrady nemajetkové újmy přisouzené žalobkyni v předmětném kompenzačním řízení není namístě jakkoli pochybovat. Odvolací soud proto považoval v dané souvislosti za adekvátní navýšit předmětnou obecnou základní výši nemajetkové újmy o dalších 20 %.

19. Ze všech shora uvedených důvodů tedy odvolací soud ve výsledku dovodil, že za okolnostem případu přiměřenou je namístě shledat finanční náhradu újmy právě ve výši 106 250 Kč. Protože z titulu náhrady předmětné nemajetkové újmy se již žalobkyni dostalo od žalované peněžitého plnění v částce 85 000 Kč, odvolací soud shledal žalobu důvodnou ještě co do částky 21 250 Kč.

20. Vedle zmíněné jistiny odvolací soud shledal důvodným též žalobkyní požadovaný úrok z prodlení, neboť dle judikaturních závěrů Nejvyššího soudu je stát ve smyslu § 15 odst. 1 a 2 OdpŠk povinen poškozenému, který svůj nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 zmíněného zákona, nejpozději do šesti měsíců od tohoto dne nahradit nejen škodu majetkovou, ale i nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, 10. právní věta). Poškozený má tudíž právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí zmíněné šestiměsíční lhůty počínající dnem uplatnění tohoto nároku postupem podle již zmíněného § 14 OdpŠk (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2893/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 10906), tj. v daném případě počínaje dnem 10. 11. 2024. Z tohoto důvodu tedy odvolací soud přiznal žalobkyni jí požadovaný zákonný občanskoprávní úrok z prodlení od shora zmíněného data. Výše přisouzeného úroku přitom odpovídá jeho tehdy platné a účinné hmotněprávní úpravě vyplývající z ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

21. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. napadený zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé (výrok III) změnil jen tak, že žalovanou zavázal zaplatit žalobkyni dále ještě částku 21 250 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 10. 11. 2024 do zaplacení, a to v patnáctidenní pariční lhůtě zohledňující specifika rozpočtových a účetních pravidel, jimiž se organizační složky státu musí povinně řídit, a ve zbylém rozsahu jej jako správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

22. Protože odvolací soud svým rozhodnutím změnil výrok o věci samé, byl povinen v souladu s § 151 odst. 1 a § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodnout nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně. V obou případech odvolací soud vyšel z aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř. (v případě řízení před soudem prvního stupně ještě ve spojení s § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., neboť k částečnému zastavení řízení co do částky 85 000 Kč s příslušenstvím došlo výhradně pro chování žalované, která po podání žaloby dne 12. 11. 2024 žalobkyni zmíněnou jistinu z titulu náhrady nemajetkové újmy dobrovolně zaplatila) a přestože žalobkyně měla ve věci jen částečný úspěch, přiznal jí právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení, neboť rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu.

23. Žalobkyni přisouzená náhrada nákladů za řízení před soudem prvního stupně sestává ze zaplaceného soudního poplatku z žaloby ve výši 2 000 Kč, odměny advokáta za tři úkony právní služby po 3 100 Kč [§ 11 odst. 1 písm. a), písm. d) - žaloba a částečné zpětvzetí žaloby ze dne 30. 12. 2024, § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024, dále jen „AT“], odměny advokáta za jeden úkon právní služby po 5 380 Kč [§ 11 odst. 1 písm. g) – účast na jednání soudu prvního stupně konaném dne 8. 4. 2025, § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9a odst. 2 písm. a) – z částky 106 250 Kč - vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „a. t.“], tří paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a jedné paušální náhrady hotových výdajů advokáta po 450 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.), tj. v součtu 18 030 Kč.

24. Náhrada nákladů za odvolací řízení pak sestává z odměny advokáta za dva úkony právní služby po 5 380 Kč [§ 11 odst. 1 písm. g) – účast na odvolacím soudem nařízeném jednání, písm. k) – odvolání, § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9a odst. 2 písm. a) – z částky 106 250 Kč – a. t.] a dvou paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 450 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.), tj. v součtu 11 660 Kč.

25. Celkem tedy byla žalobkyni z titulu náhrady nákladů řízení přiznána částka 29 690 Kč, k jejíž úhradě byla žalované rovněž stanovena již zmíněná patnáctidenní pariční lhůta.