o zaplacení částky 30 726 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhá na žalovaném zaplacení částky 30 726 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 2. 3. 2023 do zaplacení (výrok I.), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 16 879,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Rozhodl takto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhá na žalovaném zaplacení uvedené částky jako náhrady pojistného plnění, jež bylo vyplaceno [právnická osoba] na základě smlouvy o havarijním pojištění ze dne 18. 5. 2022 za poškození jeho služebního vozidla žalovaným, jeho zaměstnancem. Žalobkyně se domnívá, že uvedeným okamžikem na ni přešlo právo [právnická osoba] jako zaměstnavatele na náhradu vzniklé škody vůči zaměstnanci, tj. žalovanému.

3. Soud prvního stupně vyšel z nesporných tvrzení účastníků, že žalovaný jako zaměstnanec [právnická osoba] (na základě pracovní smlouvy ze dne 29. 3. 2016, ve znění jejího dodatku ze dne 22. 2. 2018) dne 27. 10. 2022 při plnění pracovních úkolů (při vykládání kol ze služebního vozidla v rámci akce „[název]“ pro děti [právnická osoba]), uklouzl a spadl i s kolem na služební vozidlo tov. zn. [název], reg. zn. [SPZ], které tím poškodil v oblasti zadního světla a nárazníku. Oprava vozidla byla provedena společností [právnická osoba] za částku 31 726 Kč a žalobkyně po oznámení škodné události vyplatila [právnická osoba] dne 26. 1. 2023 pojistné plnění ve výši 30 726 Kč s tím, že částka 1 000 Kč byla vyhodnocena jako spoluúčast poškozeného. Žalobkyně přípisem ze dne 30. 1. 2023 uplatnila vůči žalovanému právo na náhradu újmy ve výši poskytnutého plnění a vyzvala jej k úhradě předmětné částky do 1. 3. 2023.

4. Po právním posouzení podle § 250 zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, a § 2758 a násl., § 2820 a § 2914 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), soud prvního stupně dospěl k závěru, že na žalobkyni po výplatě pojistného plnění z havarijního pojištění nepřešlo právo [právnická osoba] jako pojištěného zaměstnavatele na náhradu škody vůči žalovanému coby jeho zaměstnance, neboť uvedený přechod vylučuje § 2914 o. z., a neshledal tak žalobkyni aktivně legitimovanou k nárokování požadované náhrady. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

5. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém namítla, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné pro absenci úvah, kterými se soud prvního stupně řídil při svém rozhodování. Domnívá se, že soud prvního stupně opřel své rozhodnutí o výklad uvedený k ustanovení § 2820 o. z. v komentáři Beck-online autorů Melzer a Tégl, podle něhož mohou přecházet pouze práva, která lze uplatňovat vůči osobě odlišné od osob vymezených v uvedeném ustanovení. Z ustanovení § 2914 o. z. pak vyplývá, že o jiného se nejedná mj. v případě, že vznik újmy způsobil zaměstnanec při plnění pracovních úkonů. Toto vedlo soud prvního stupně k závěru, že nebyly splněny zákonem předepsané náležitosti k přechodu práv zaměstnavatele. I tento závěr je však nesprávný. Poukázala na komentářovou literaturu dostupnou v systému ASPI, podle níž by absence této zákonné cesse vedla buď k toleranci možného bezdůvodného obohacení (pokud by v daném právním řádu tento institut neexistoval) na straně oprávněné osoby, které by svědčilo právo na pojistné plnění i na plnění ze strany škůdce, či toleranci skutečnosti, že škůdce by nebyl nucen vůči oprávněné osobě plnit svou náhradovou právní povinnost, když její újma byla již reparována pojistným plněním (pokud by v daném právním řádu institut bezdůvodného obohacení existoval). Zdůraznila, že v dané věci neshledává žádný spravedlivý důvod, pro který by se v souladu s § 2820 o. z. nemohla za zaměstnavatele domáhat vyplaceného pojistného plnění vůči jeho zaměstnanci. Zmínila, že pokud by nebylo sjednáno pojištění, škoda by byla s největší pravděpodobností vymáhána v plném rozsahu právě po žalovaném, a to úspěšně. Zdůraznila, že účelem uvedeného ustanovení není ochrana škůdce, ale poškozeného. Vyjádřila nesouhlas se závěry komentáře aplikovaného soudem prvního stupně, který se navíc opírá o stanoviska justice socialistického Československa, která neznala soukromoprávní úpravu náhrady škody. Nesouhlasila ani s rozhodnutím o nákladech řízení, kde upozornila, že soud prvního stupně vyhodnotil podání ze dnů 12. 4. 2024 a 14. 11. 2024 jako úkony realizované advokátem žalovaného, ač žalovaný v té době nebyl právně zastoupen a plná moc byla advokátovi udělena až 20. 11. 2024. Navrhla, aby soud prvního stupně napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně označil napadený rozsudek za věcně správný. Poukázal na specifika náhrady škody způsobené zaměstnancem dle zákoníku práce, v němž podle § 262 výši škody určuje zaměstnavatel, z čehož vyplývá, že nikdo jiný nemůže po zaměstnanci požadovat náhradu škody. Zaměstnavatel přitom vyúčtoval žalovanému náhradu škody ve výši 1 000 Kč a ten ji zaplatil. Upozornil zároveň že v rámcové smlouvě o pojištění je ujednáno, že se pojištění vztahuje na majetek a veškeré zaměstnance, kteří jsou takto chráněni pro případ způsobení škody. K nákladům řízení uvedl, že soud vycházel z údaje žalovaného, že jeho stanoviska zpracovávala advokátní kancelář, kterou za tímto účelem oslovil. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

7. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně, s výjimkou části týkající se výše náhrady nákladů řízení za řízení před soudem prvního stupně, není důvodné.

8. Podle § 2758 odst. 1 o. z. se pojistnou smlouvou pojistitel zavazuje vůči pojistníkovi poskytnout jemu nebo třetí osobě pojistné plnění, nastane-li nahodilá událost krytá pojištěním (pojistná událost), a pojistník se zavazuje zaplatit pojistiteli pojistné.

9. Podle § 2820 odst. 1 o. z. vzniklo-li v souvislosti s hrozící nebo nastalou pojistnou událostí osobě, která má právo na pojistné plnění, pojištěnému nebo osobě, která vynaložila zachraňovací náklady, proti jinému právo na náhradu škody nebo jiné obdobné právo, přechází tato pohledávka včetně příslušenství, zajištění a dalších práv s ní spojených okamžikem výplaty plnění z pojištění na pojistitele, a to až do výše plnění, které pojistitel oprávněné osobě vyplatil. To neplatí, vzniklo-li této osobě takové právo vůči tomu, kdo s ní žije ve společné domácnosti nebo je na ni odkázán výživou, ledaže způsobil pojistnou událost úmyslně.

10. Podle § 338 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále též jen „z. p.“), k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených tímto nebo jiným zákonem.

11. Podle § 161 věty první o. z. kdo právnickou osobu zastupuje, dá najevo, co ho k tomu opravňuje, neplyne-li to již z okolností.

12. Podle § 166 odst. 1 věty první o. z. právnickou osobu zastupují její zaměstnanci v rozsahu obvyklém vzhledem k jejich zařazení nebo funkci; přitom rozhoduje stav, jak se jeví veřejnosti.

13. Z ustanovení § 161 a násl. o. z. vyplývá, že občanský zákoník se přihlašuje k těm právním koncepcím, které vycházejí z toho, že i jednání orgánu či zaměstnance právnické osoby je jednáním v zastoupení, a to zastoupení přímém. V případě právnické osoby tedy bude jednání jejích orgánů a dalších osob uvedených v § 161 a násl. o. z. přičítáno právnické osobě samotné. Tato skutečnost vyplývá nakonec i z § 167 o. z., jenž stanoví zásadu, že právnickou osobu zavazuje protiprávní čin, jehož se při plnění svých úkolů dopustí člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný zástupce. Pojetí takové odpovědnosti vychází z teorie fikce, kterou je v současnosti občanský zákoník ovládán a která neumožňuje, aby se sama právnická osoba dopustila protiprávního jednání. K takovému kroku je vždy třeba jednání konkrétní osoby, jejíž konání nebo opomenutí je právnické osobě přičitatelné. Je-li tedy zaměstnancem pojištěného způsobena pojištěnému škoda, která je kryta pojištěním tak, jak je tomu i v této věci, musí to mít právně stejný dopad, jako když si škodu způsobí pojištěný sám. Takový případ je obvykle řešen přímo v pojistné smlouvě, kde pro tento případ nebo obecně bývá sjednána tzv. spoluúčast. V dané věci to byla spoluúčast [právnická osoba] v rozsahu 1 000 Kč.

14. Zákoník práce v souvislosti s odpovědností zaměstnance za škodu vždy hovoří o zaměstnanci a zaměstnavateli. Je tak zřejmé, že se jedná o zcela specifickou odpovědnost, která může existovat právě pouze mezi těmito subjekty práva. Její specifikum je dáno i vlastní úpravou této odpovědnosti (myšlena tím obecná odpovědnost), kdy zavinění se u zaměstnance nepresumuje, ale musí být prokázáno zaměstnavatelem (§ 250 odst. 3 z. p.), náhrada je omezená (§ 257 odst. 2 z. p.), výši požadované škody určuje zaměstnavatel (§ 262 z. p.), určitá výše škody podléhá projednání s odborovým orgánem apod. Odpovědnost za škodu vzniklou zaměstnavateli, jestliže ji zaměstnanec způsobil porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, má povahu nároku z pracovněprávních vztahů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3428/2008). Právní důvod přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu zaměstnance se zaměstnavatelem tedy může být vzhledem ke zcela osobitému a specifickému vztahu, z něhož práva a povinnosti vznikají, i s ohledem na subjekty tohoto práva, spojen vždy a jen se změnou zaměstnavatele. Předpokladem přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů je existence právnické nebo fyzické osoby, která je způsobilá vystupovat jako zaměstnavatel a která musí být také schopna v souladu s právem pokračovat v plnění úkolů nebo činností dosavadního zaměstnavatele nebo v činnosti obdobného druhu. Pouze na takovou osobu mohou práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přejít. Tedy z občanského zákoníku se přechodu těchto práv bude týkat § 174, § 179, § 2175, § 2183 či § 2349 odst. 2. Ustanovení § 2820 o. z. tyto podmínky nesplňuje, tedy k přechodu těchto práv nemůže dle tohoto ustanovení dojít. Navíc skutečnou škodu, která vznikla [právnická osoba] jako zaměstnavateli v příčinné souvislosti se zaviněným jednáním žalovaného jako jejího zaměstnance, představuje právě ona spoluúčast na pojistném plnění, která ale již byla žalovaným uhrazena.

15. Vzhledem k výše uvedenému tedy odvolací soud považuje rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé za věcně správné, a proto ve výroku o věci samé rozsudek podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

16. O povinnosti k náhradě nákladů řízení za řízení před soudem prvního stupně bylo co do základu správně rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Chybně však byla stanovena výše uvedené náhrady. Žalobkyně po právu namítla, že tři z vyúčtovaných úkonů fakticky učinil žalobce. Jedná se o vyjádření k místní příslušnosti soudu a k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 20. 3. 2024, o žalovaným podaný odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu s vyjádřením k věci samé ze dne 12. 4. 2024 a o vyjádření k možnosti uzavřít smír ze dne 14. 11. 2024, tedy za tyto tři úkony přísluší žalovanému pouze paušální náhrada hotových nákladů podle vyhl. č. 254/2015 Sb., a to ve výši 300 Kč za každý z uvedených úkonů. Advokát žalovaného následně učinil tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k věci samé ze dne 3. 12. 2024 a účast na jednání dne 16. 6. 2025) po 2 340 Kč dle § 7 a § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“), za což mu náleží též tři paušální náhrady hotových výdajů advokáta po 450 Kč za úkon dle § 13 odst. 4 a. t., to vše navýšené o náhradu 21 % DPH ve výši 1 757,70 Kč. Celkem tak oprávněná náhrada nákladů žalovaného za řízení před soudem prvního stupně činí 11 027,70 Kč. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti k náhradě nákladů řízení jen ohledně přisouzené výše náhrady, jinak jej jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

17. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl postupem podle § 224 odst. 1, ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný byl v odvolacím řízení zcela procesně úspěšný a vzniklo mu tak právo na plnou náhradu nákladů tohoto řízení. Přisouzená částka náhrady sestává z odměny advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání dne 18. 9. 2025) po 2 340 Kč podle § 7 a § 11 a. t., dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. a náhrady 21 % DPH ve výši 1 171,80 Kč, tj. celkem 6 751,80 Kč.