o zaplacení 167 700 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 40 246 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 40 246 Kč od 10. 2. 2024 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 127 454 Kč s úrokem z prodlení z částky 127 454 Kč od 10. 2. 2024 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 25 667, 60 Kč (výrok III.).

2. Žalobkyně se domáhá po žalované náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., která jí dle žalobních tvrzení měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení o daňové kontrole daně z přidané hodnoty provedené u žalobkyně [orgán] pro [adresa] kraj za zdaňovací období prosinec 2014 a na ni navazujícího soudního řízení správního. Žalobkyně podala dne 25. 1. 2015 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období prosinec 2014. Daňová kontrola byla zahájena dne 22. 7. 2015 a ukončena dne 26. 6. 2018, kdy nabylo právní moci rozhodnutí [orgán] ze dne 15. 6. 2018, č. j. [číslo]. V navazujícím soudním řízení správním bylo rozsudkem Krajského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] rozhodnuto o žalobě proti rozhodnutí [orgán], č. j. [číslo]. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v [adresa][Anonymizováno]podala žalobkyně kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 24. 3. 2023, č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne 6. 4. 2023. Posuzované řízení tedy započalo zahájením daňové kontroly dne 22. 7. 2015 a skončilo dnem právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž byla kasační stížnost žalobkyně dne 6. 4. 2023 zamítnuta.

3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je zčásti opodstatněná. Po provedeném dokazování dovodil, že řízení trvalo od okamžiku zahájení daňové kontroly, tj. dne 22. 7. 2015, a skončilo dnem právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost žalobkyně, tj. dne 6. 4. 2023. Za celkovou délku řízení proto považoval 7 let, 8 měsíců a 15 dnů. Soud prvního stupně považoval uvedenou délku řízení o daňové kontrole za nepřiměřeně dlouhou, a proto přistoupil k odškodnění nemajetkové újmy peněžní formou. K otázce počátku řízení o daňové kontrole přitom poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3787/2023. Soud prvního stupně vycházel při určení výše odškodnění dle stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze základní částky odškodnění 15 000 Kč ročně (za první dva roky trvání řízení vycházel z částky v poloviční výši). Základní částku 100 615 Kč soud prvního stupně snížil o 20 % pro složitost věci, a to složitost procesní danou jednak instančností řízení, když správní řízení i soudní řízení správní probíhalo na dvou stupních, jednak složitějším průběhem řízení, neboť v rámci dokazování bylo provedeno místní šetření a výslechy svědků. Dále soud snížil základní částku o 10 % pro jednání žalobkyně, konkrétně z důvodu obstrukčního jednání jejího právního zástupce, jenž nereagoval na výzvy správce daně. Soud prvního stupně konečně snížil základní částku o dalších 30 % z důvodu nepatrného významu řízení pro žalobkyni, jelikož sporovaná částka, ohledně níž byla žalobkyně v nejistotě, pro ni nepředstavovala v kontextu celkového objemu jejího podnikání nijak zásadní položku. Soud prvního stupně v posuzované věci neshledal důvody pro modifikaci základní částky z důvodu postupu orgánu veřejné moci. Výsledkem úvah soudu prvního stupně je závěr o oprávněné výši finanční satisfakce v částce 40 246 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 10. 2. 2024. Co do zbytku uplatněného nároku soud prvního stupně žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř.

4. Proti výrokům II. a III. shora uvedeného rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Namítla, že soud prvního stupně nesprávně určil počátek průtažného řízení. Důrazně se ohradila proti závěrům Nejvyššího soudu obsaženým v rozsudku č. j. 28 Cdo 3787/2023-366, z něhož vycházel také soud prvního stupně. V tomto ohledu zdůraznila, že daňové řízení je zahájeno okamžikem podání daňového přiznání, jelikož již od tohoto okamžiku je daňový subjekt v nejistotě, jak bude stanovena správná daň. Doplnila, že daňový subjekt nemůže odhadnout, v čem a zda vůbec bude správce daně spatřovat pochybnosti o povinných evidencích daňového subjektu, poukázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 21/2013, sp. zn. 2 Afs 193/2015, sp. zn. 9 Afs 152/2013, sp. zn. 4 Afs 179/2016, sp. zn. 1 Afs 75/2011, sp. zn. 7 Afs 180/2019 a sp. zn. 1 Afs 231/2022. Žalobkyně s poukazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uzavřela, že daňový subjekt je v nejistotě po celou dobu trvání daňového řízení. Dále vytkla soudu prvního stupně, že při modifikaci základní částky nezohlednil kritérium postupu orgánu veřejné moci. Dodala, že soud rovněž neodůvodnil, jakým způsobem se na celkové délce řízení podílely jednotlivé skutečnosti, jež shledal relevantními pro celkovou délku řízení, a ani neurčil jejich vzájemný poměr. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil.

5. Žalovaná se ve svém vyjádření k odvolání s rozhodnutím soudu prvního stupně plně ztotožnila. Konstatovala, že žalobkyně založila svou obranu na nedůvodném popírání ustáleného názoru Nejvyššího soudu vysloveného v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3787/2023 ohledně určení počátku průtažného řízení, který byl jako správný potvrzen rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1136/24. Uvedla, že žalobkyně v rozporu s ustálenou judikaturou považuje za počátek daňového řízení okamžik podání daňového přiznání. V této souvislosti poukázala také na recentní rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 982/2025. Odkazy žalobkyně na judikaturu Nejvyššího správního soudu označila za zcela nesouvisející s danou problematikou, neboť Nejvyšší správní soud se pocitem nejistoty z výsledku řízení ve vztahu k tvrzené nemajetkové újmě nikdy nezabýval. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

6. Odvolací soud na základě podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zčásti důvodné.

7. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, z něhož mohl i odvolací soud vycházet, aniž bylo v rámci odvolacího řízení třeba doplňovat či opakovat důkazy. Pokud jde o faktický průběh namítaného řízení, tj. daňového řízení, včetně navazujícího soudního řízení správního, odkazuje odvolací soud na rekapitulaci všech podstatných skutečností a procesních úkonů realizovaných v rámci namítaného řízení, jak ji pojal do odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně.

8. Soud prvního stupně rovněž při určení počátku daňového řízení správně vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3787/2023, jehož závěry jsou na projednávanou věc v plném rozsahu aplikovatelné. Nejvyšší soud vysvětlil, že nejistota plátce daně o výsledku daňového řízení nemohla být od okamžiku podání daňového přiznání až do zahájení daňové kontroly příslušným správcem daně vyvolána nesprávným úředním postupem, za nějž by v režimu ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. odpovídala žalovaná, a tudíž, že pro účely náhrady nemajetkové újmy nelze s obdobím od podání daňového přiznání do zahájení daňové kontroly počítat jako s dobou trvání řízení, za nějž by mohlo být přiznáno odškodnění. Jakkoli žalobkyně s uvedenými závěry Nejvyššího soudu nesouhlasí, považuje je odvolací soud za zcela správné a nevidí žádný důvod, pro nějž by se měl od aktuálních judikaturních závěrů Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, na něž zcela přiléhavě poukázala také žalovaná, odchylovat (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 982/2025 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1136/24). Z citovaných závěrů Nejvyššího soudu pro toto řízení vyplývá, že nejistota žalobkyně o výsledku daňového řízení nemohla nastat již okamžikem podání daňového přiznání dne 25. 1. 2015, ale je možné o ní hovořit až ode dne 22. 7. 2015, kdy byla zahájena daňová kontrola příslušným správcem daně. Za období před zahájením daňové kontroly nelze tedy uvažovat o nesprávném úředním postupu dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Odpovědnost žalované je proto možné posuzovat pouze ve vztahu k řízení o daňové kontrole a na něj navazujícího soudního řízení správního, tj. ode dne 22. 7. 2015 (zahájení daňové kontroly) do 6. 4. 2023 (právní moc rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost žalobkyně). Celková doba řízení tak činila 7 let, 8 měsíců a 15 dnů.

9. Odvolací soud se se soudem prvního stupně ztotožňuje v jeho zásadním právním závěru, že v namítaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. Odvolací soud s ohledem na to, že délka řízení přesáhla dobu sedmi let, akceptuje také závěr, že jako adekvátní formu zadostiučinění je třeba zvolit finanční satisfakci. Dle názoru odvolacího soudu je sice na místě hodnotit délku namítaného řízení s ohledem na charakter sporu jako nepřiměřenou, na druhé straně, je třeba zohlednit také to, že délka trvání sporu nebyla ještě extrémní, zejména s přihlédnutím k počtu instancí, jež se do rozhodování věci zapojily, a k celkové, zejména procesní, složitosti řízení. Vzhledem k tomu akceptuje odvolací soud názor soudu prvního stupně, jenž vyšel při stanovení finanční satisfakce ze základní částky 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení (vyjma prvních dvou let započítávaných jednou polovinou). Základní částku odškodnění tedy soud prvního stupně správně stanovil v částce 100 615 Kč.

10. Ohledně přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ve svém stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, konstatoval, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka (např. § 2 o.s.ř., § 2 s. ř. s., § 1 tr. ř.). Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., popř. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mohla být pokládána za přiměřenou. Vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

11. Odvolací soud v této věci zvažoval, zda jsou v souzeném případě dány specifické okolnosti konkrétního průtažného řízení naplňující kritéria, k nimž je dle judikatury Nejvyššího soudu i dle judikatury ESLP třeba přihlédnout ve smyslu § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., tj. průběh řízení, jeho význam z obecného pohledu, délka jeho trvání, postup orgánů státu i subjektivní význam řízení pro poškozenou. Při hodnocení jednotlivých kritérií se odvolací soud může v zásadě ztotožnit se soudem prvního stupně v jeho závěru, že řízení vykazovalo zvýšenou míru složitosti po procesní linii a také po stránce instanční. V průběhu řízení musely být řešeny pro daňové řízení poněkud nezvyklé procesní otázky, zejména provedení místního šetření a vyslýchání svědků, což jsou důkazy, které si vždy vyžádají delší čas, což se nemůže na délce řízení neprojevit. Složitost řízení byla, jak již bylo zmíněno, zintenzivněna i tím, že jak správní řízení, tak i soudní řízení správní probíhalo ve dvou instancích. Stupně soudní, resp. správní soustavy, ve kterých bylo rozhodováno, jsou přitom okolností, která je posuzována v rámci úvah o složitosti věci dle § 31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Soud prvního stupně správně hodnotil v rámci kritéria celkové složitosti řízení také zmíněnou kategorii „instanční“ složitosti, nicméně odvolací soud má za to, že percentuální snížení o 20 %, které z důvodu složitosti řízení provedl, není dané situaci odpovídající. Podle odvolacího soudu by výše celkového snížení základní částky pro složitost měla s ohledem na to, že namítané řízení bylo složité nejen instančně, ale i procesně, činit 30 %.

12. Pokud jde o význam řízení, je třeba zdůraznit, že daňové řízení obecně nepatří k typu řízení, u nichž by byl presumován zvýšený význam pro účastníka, jak naznačovala žalobkyně. V tomto konkrétním případě považuje odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně význam řízení pro žalobkyni za snížený. Ze zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že za zdaňovací období prosinec 2014 byla žalobkyně v nejistotě pouze ohledně částky 54 789 Kč, resp. jen 40 803 Kč poté, co správce daně autoremedurou žalobkyni částečně vyhověl. Rovněž bylo zjištěno, že v období let 2017 a 2018, v němž probíhalo předmětné daňové řízení u správce dně, dosáhla žalobkyně čistého účetního obratu 141 714 000 Kč, resp. 86 799 000 Kč, a její ekonomická činnost vygenerovala po zdanění zisk ve výši 4 274 000 Kč, resp. 6 156 000 Kč. Výše sporné daně tedy byla pro žalobkyni bezvýznamnou částkou, a to nejen s ohledem na celkový obrat žalobkyně, ale i vzhledem k dosahovanému zisku, jenž byl v milionech. Ostatně žalobkyně ani netvrdila, že by sporná částka měla pro ni zásadní význam. Odvolací soud se proto ztotožňuje s ohodnocením významu namítaného řízení pro žalobkyni tak, jak jej ohodnotil soud prvního stupně, tj. v rozsahu snížení základní částky o 30 %.

13. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud neshledal, že by se žalobkyně výrazným způsobem podílela na délce řízení. Odvolací soud sice připouští, že některé výzvy správce daně zůstaly oslyšeny a nebylo na ně žalobkyní adekvátně reagováno, nicméně řízení se z tohoto důvodu protáhlo pouze o cca dva až tři měsíce. Rozhodně proto nelze říci, že by se žalobkyně relevantním způsobem podílela na délce řízení a že by její počínání zavdávalo důvod ke snížení základní částky odškodnění. Z důvodu podílu žalobkyně na délce namítaného řízení tedy nelze přistoupit ke snížení základní částky.

14. Pokud jde o činnost orgánů veřejné moci, nelze přisvědčit závěrům soudu prvního stupně, že v posuzované věci nejsou patrny okolnosti nasvědčující významné nečinnosti orgánů veřejné moci, a není proto na místě, aby soud opětovně zohlednil stejné okolnosti, k nímž přihlížel v rámci svých úvah o posuzování nepřiměřenosti délky řízení jako takové. Odvolací soud má za to, že soud prvního stupně postupoval nesprávně, pakliže nezohlednil délku soudního řízení, a to jak před správním soudem prvního stupně, tak i před Nejvyšším správním soudem, kdy došlo k průtahům, jež se výrazně promítly do celkové délky řízení. Ze zjištění učiněných soudem prvního stupně v rámci dokazování je zřejmé, že se jedná o období od 21. 9. 2018 do 23. 7. 2020, kdy byla věc u Krajského soudu v [adresa], který v uvedeném období neučinil žádný úkon směřující k rozhodnutí věci, a dále o období od 22. 9. 2020 do 23. 3. 2023, kdy se věc nacházela u Nejvyššího správního soudu, jenž v tomto období také neučinil žádné úkony ke skončení věci. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom plyne, že průtahy řízení mající značný podíl na celkové délce řízení je nutné zohlednit i nad rámec toho, že celková délka řízení byla nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 3404/2024, ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Soud prvního stupně ovšem takto nepostupoval a kritérium postupu orgánů veřejné moci při modifikaci základní částky nezohlednil. Odvolací soud tedy z toho důvodu přistoupil ke zvýšení základní částky o 20 % pro činnost orgánů státu.

15. Po snížení základní částky o 30 % z důvodu složitosti řízení a snížení o 30 % za snížený význam a zvýšení o 20 % za postup orgánů veřejné moci dospěl odvolací soud k závěru, že je na místě žalobkyni odškodnit částkou 60 369 Kč. Vzhledem k tomu, že částka 40 246 Kč byla žalobkyni přiznána soudem prvního stupně, který v této části zůstal nedotčen, náleží žalobkyni ještě částka 20 105 Kč. Žalobkyně má rovněž nárok na úrok z prodlení z přiznaného peněžního zadostiučinění, a to dle VII. části stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 počínaje dnem následujícím po uplynutí lhůty šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. Žalobkyně svůj nárok u žalované uplatnila dne 9. 8. 2023, lhůta šesti měsíců dle § 15 zákona č. 82/1998 Sb. tedy uplynula dne 9. 2. 2024 a od 10. 2. 2024 je žalovaná v prodlení. Výše úroku z prodlení je dána nařízením § 2 vlády č. 351/2013 Sb.

16. Odvolací proto soud tedy podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni ještě částku 20 105 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 10. 2. 2024 do zaplacení. Co do zbytku uplatněného nároku, který odvolací soud neshledal důvodným, napadený zamítavý výrok II. rozsudku potvrdil.

17. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, rozhodoval nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o.s.ř.). V obou případech odvolací soud vyšel z § 142 odst. 3 o.s.ř. (za odvolací řízení ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř.) a žalobkyni, která byla úspěšná se svým požadavkem na náhradu nemajetkové újmy, přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení. Žalobkyně byla zastoupena advokátem, za řízení před soudem prvního stupně jí proto náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném do 31. 12. 2024, z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, ve výši 3 100 Kč za každý ze 2 úkonů právní služby vykonaných v roce 2024 (převzetí a příprava právního zastoupení, sepis žaloby), dále odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2025, z tarifní hodnoty ve výši 60 349 Kč dle § 9a odst. 1 písm. a)[Anonymizováno]advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, ve výši 3 540 Kč za každý ze 4 úkonů právní služby vykonaných v roce 2025 (podání ve věci samé ze dne 13. 3. 2025, účast na jednání dne 20. 3. 2025, podání ve věci samé ze dne 15. 4. 2025 a účast na jednání dne 17. 4. 2025), dále dvě paušální náhrady po 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024), čtyři paušální náhrady po 450 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025) a náhrady 21% DPH v částce 4 779,60 Kč, k tomu nutno připočíst soudní poplatek 2 000 Kč, celkem tedy za řízení před soudem prvního stupně 29 539,60 Kč. Před odvolacím soudem právní zástupce žalobkyně vykonal jeden úkon právní služby (podání odvolání), proto mu náleží odměna advokáta 3 540 Kč, paušální náhrada 450 Kč a náhrada 21 % DPH v částce 837,90 Kč, celkem tak přisouzená náhrada nákladů odvolacího řízení činí 4 827,90 Kč. Náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů tak v součtu činí 34 367,50 Kč.