o zaplacení částky 321 728,29 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 298 140,23 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a zamítl žalobu ohledně části jistiny ve výši 15 423,06 Kč, poplatků a smluvní pokuty ve výši 4 265 Kč, kapitalizovaných úroků z úvěru 12 572,31 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 20 425,87 Kč, úroků ve výši 9,82 % ročně z částky 293 563,29 Kč od 28. 12. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 297 828,29 Kč od 26. 6. 2024 do zaplacení, dále poplatků ve výši 3 900 Kč, kapitalizovaných úroků z úvěru ve výši 841,63 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 1 846,80 Kč, úroků z úvěru ve výši 15 % ročně z částky 20 000 Kč od 2. 11. 2023 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 23 900 Kč od 23. 6. 2024 do zaplacení (výrok II). Žalovanému dále uložil povinnost do 30 dnů od právní moci rozsudku nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 21 494,60 Kč (výrok III).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení předmětné částky jako dluhu vzniklého nesplácením úvěru poskytnutého žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba]., na základě dvou smluv, a to „smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet konsolidace půjček“ ze dne 7. 2. 2023, díky níž byl žalovanému vyplacen úvěr ve výši 300 000 Kč, a smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání karty č. [číslo] ze dne 26. 6. 2023, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 20 000 Kč.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že při uzavírání obou úvěrových smluv vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z údajů poskytnutých žalovaným v žádostech o úvěr. Úvěruschopnost žalovaného při sjednávání smlouvy o úvěru ze dne 7. 2. 2023 dovodila z jeho tvrzení, že je svobodný, je zaměstnán jako dělník na dobu určitou od 1. 6. 2022 do 31. 5. 2023 u [právnická osoba]., jeho průměrný měsíční příjem činí 18 551 Kč, celkový měsíční čistý příjem domácnosti je 70 000 Kč, žalovaný má jeden zdroj příjmů, jeho měsíční náklady na bydlení činí 2 000 Kč a ostatní nezbytné měsíční náklady nemá. Úvěr byl žalovanému vyplacen ve výši 300 000 Kč (konsolidace půjčky ve výši 197 676,22 Kč a částka 102 323,78 Kč na běžný účet), jeho splácení mělo začít dnem 20. 3. 2023. Druhou smlouvou ze dne 26. 6. 2023 poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěrový rámec ve výši 20 000 Kč, přičemž úvěruschopnost dovodila z údajů žalovaného o tom, že je svobodný, má vlastní bydlení, je zaměstnán na dobu neurčitou od 1. 6. 2022 u [právnická osoba] jako dělník, jeho průměrný měsíční příjem činí 18 551 Kč, celkový měsíční čistý příjem domácnosti je 80 000 Kč, počet zdrojů příjmů jeden, měsíční náklady na bydlení činí 2 000 Kč a ostatní nezbytné měsíční náklady nemá. Žalovaný z této smlouvy čerpal dne 27. 6. 2023 částku 20 000 Kč. Na oba úvěry zaplatil žalovaný pouze částku 21 859,77 Kč.

4. Po právním posouzení podle § 1879 o. z. a podle § 2 odst. l, § 75, § 86 a 87 odst. l zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně neprokázala řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany její právní předchůdkyně, zejména když v údajích uvedených žalovaným se projevily rozpory ohledně výše příjmu domácnosti a příjmu ze zaměstnání jako jediném zdroji příjmu, přičemž nedošlo ani k ověření žalovaným tvrzených výdajů domácnosti. Dle závěru soudu prvního stupně žalobkyně ani přes poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. neprokázala lustraci žalovaného v příslušných rejstřících ohledně plnění jeho závazků. Soud prvního stupně proto uzavřel, že obě úvěrové smlouvy jsou z tohoto důvodu neplatné a plnění poskytnuté na jejich základě právní předchůdkyní žalobkyně žalovanému posoudil jako plnění bez spravedlivého důvodu podle § 2991 o. z. Dospěl tak k závěru, že žalobkyni vznikl nárok pouze na vrácení nesplacené jistiny v souhrnné výši 298 140,23 Kč splatné v nové přiměřené době splatnosti, kterou při procesní nečinnosti žalovaného určil v délce 30 dnů od právní moci rozsudku. V ostatních žalobních požadavcích soud prvního stupně žalobu zamítl. Právo na náhradu nákladů řízení přiznal v řízení převážně úspěšné žalobkyni podle § 142 odst. 2 o. s. ř.

5. Proti části zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně (výrok II), kterou byla žaloba zamítnuta co do zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 298 140,23 Kč od 28. 7. 2024 do zaplacení, a tím samým i proti akcesorickému nákladovému výroku předmětného rozsudku, podala žalobkyně včasné odvolání. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že dosud nenastalo prodlení žalovaného se zaplacením přiznané částky, jelikož splatnost jistiny byla v souladu s platnou judikaturou určena až soudním rozhodnutím. Poukázala na to, že ke splatnosti předmětné částky došlo před podáním žaloby na základě výzvy k dobrovolnému plnění, která byla zaslána žalovanému v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky dne 12. 7. 2024. Dovozuje, že nejpozději třetí den po odeslání se její výzva dostala do disposice žalovaného, a po marném uplynutí desetidenní lhůty poskytnuté k dobrovolné úhradě se tak žalovaný dne 28. 7. 2024 dostal do prodlení. Následně byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky ještě předžalobní výzvou ze dne 27. 9. 2024 se stanovenou lhůtou k zaplacení do 12. 10. 2024. Žalovaný tak podle jejího názoru měl k úhradě minimálně dlužné jistiny dostatečný prostor. Zdůraznila, že žalovaný v řízení před soudem prvního stupně netvrdil ani neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit ve lhůtě, která mu byla z její strany poskytnuta, ačkoliv dle jí známé judikatury vyšších soudů jej ohledně těchto okolností stíhá břemeno tvrzení i břemeno důkazní. Navrhla, aby odvolací soud napadenou část zamítavého meritorního výroku rozsudku soudu prvního stupně změnil a uložil žalovanému povinnost zaplatit jí ještě zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 298 140,23 Kč od 28. 7. 2024 do zaplacení.

6. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

7. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadenou část rozsudku soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a poté co v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. projednal věc v nepřítomnosti k odvolacímu jednání řádně předvolaného žalovaného, dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není opodstatněné.

8. Podle § 87 odst. l věta třetí, odst. 2 z. s. ú. je v případě neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s § 86 odst. l věta druhá spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

9. Recentní judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) dovodila, že citované ustanovení § 87 z. s. ú. představuje speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy oproti § 2993 větě první, ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z., přičemž jeho účelem je kromě ochrany spotřebitele i postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr, a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy. S ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem. Pokud je spor o vrácení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud a poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu pak vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny úvěru v takto stanovené době. Tyto závěry vyplývají i z důvodové zprávy k výše uvedeným ustanovením.

10. S ohledem na výše uvedené tedy nelze přisvědčit názoru žalobkyně, že se žalovaný dostal do prodlení s úhradou nesplacené jistiny na základě její výzvy k dobrovolnému plnění, neboť její splatnost stanovil teprve až soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí tak, že žalovaného zavázal k její úhradě ve lhůtě 30 dnů od právní moci předmětného rozsudku. Nárok na zákonný úrok z prodlení tak může žalobkyni vzniknout až po uplynutí této pariční lhůty, k čemuž prozatím nedošlo.

11. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně akcesorického výroku o povinnosti k náhradě nákladů za řízení před soudem prvního stupně.

12. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť v této fázi řízení procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.