o zaplacení částky 68 347 Kč,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 68 347 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok II.).

2. Rozhodl takto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 68 347 Kč, která jí měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobkyně do něj vstoupila dne 6. 11. 2019 a řízení skončilo dne 22. 3. 2024, nicméně řízení samo o sobě trvalo po dobu 11 let a 7 měsíců, což žalobkyně považovala za nutné zohlednit. Věc přitom označila za skutkově jednoduchou. U žalované uplatnila nárok dne 19. 7. 2024.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětem posuzovaného řízení bylo vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovité věci. Žaloba byla podána u Okresního soudu v [adresa] dne 12. 6. 2012. Usnesením ze dne 6. 11. 2019 soud rozhodl dle § 107a o. s. ř. o procesním nástupnictví žalobkyně na místo žalobce. Dne 13. 12. 2019 soud nařídil jednání na den 24. 1. 2020, které bylo z důvodu pracovní neschopnosti účastnice na straně žalované odročeno a proběhlo následně 13. 3. 2020. Další jednání bylo odročeno za účelem ustanovení znalce z oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí. Soud dne 2. 4. 2020 vyzval účastníky k zaslání otázek pro znalce, dne 30. 4. 2020 znalce ustanovil a vyhotovený znalecký posudek byl soudu doručen dne 25. 6. 2020. Dne 30. 6. 2020 soud vyzval účastníky k vyjádření se ke znaleckému posudku, přičemž k žádostem žalobkyně ze dne 23. 7. 2020 a ze dne 12. 8. 2020 prodloužil účastníkům lhůtu do 15. 9. 2020. Dne 30. 7. 2020 soud rozhodl o znalečném. Podáními ze dne 23. 9. 2020 a 9. 10. 2020 účastnice soudu sdělily, že jednají o smíru s tím, že oslovili geodeta za účelem vypracování geometrického plánu. Dne 16. 4. 2021 a 6. 5. 2021 soud vyzval účastníky ke sdělení stavu mimosoudního jednání, k čemuž strana žalovaná dne 14. 5. 2021 uvedla, že z velké části došlo k dohodě. S částí návrhu však žalobkyně nesouhlasila, což soudu sdělila dne 2. 6. 2021. Od července 2021 do prosince 2021 byla soudu zasílána vyjádření účastníků ke vzájemným návrhům. Dne 3. 1. 2022 soud vyzval žalovanou k doložení tvrzeného negativního stanoviska [orgán], k čemuž žalovaná dne 7. 1. 2022 sdělila, že stanovisko jí bylo dáno ústně. Dne 16. 2. 2022 soud zaslal žádost o vyjádření [orgán] ve [adresa], vyjádření bylo soudu doručeno dne 4. 3. 2022. Na výzvu soudu se ke stanovisku [orgán] vyjádřila dne 29. 3. 2022 žalovaná a dne 28. 4. 2020 i žalobkyně s žádostí o další stanovisko [orgán]. Tuto žádost zaslal soud dne 29. 4. 2022 [orgán] ve [adresa] a stanovisko mu bylo doručeno dne 26. 5. 2022. Žalovaná dne 27. 7. 2022 vyrozuměla soud o dalším mimosoudním jednání, dne 8. 8. 2022 soud vyzval účastníky ke sdělení stavu věci, dne 24. 8. 2022 žalovaná informovala o neúspěšnosti dosavadních jednání a dne 9. 9. 2022 žalobkyně soudu sdělila, že budou společně s žalovanou kontaktovat geodeta, který provede nové měření hranice. K výzvě soudu o sdělení stavu věci ze dne 4. 11. 2022 žalobkyně požádala o lhůtu pro uzavření dohody do 21. 12. 2022. Dne 25. 1. 2023 soud opětovně vyzval účastnice ke sdělení výsledku jednání, k čemuž žalobkyně dne 10. 2. 2023 požádala o lhůtu pro uzavření dohody do 15. 3. 2023. Dne 21. 3. 2023[Anonymizováno]byl soudu doručen návrh strany žalované na vypořádání a znalecký posudek, dne 30. 5. 2023 se k němu vyjádřila žalobkyně a dne 10. 7. 2023 podala repliku strana žalovaná. Dne 20. 7. 2023 soud nařídil jednání na den 5. 9. 2023, pro nemožnost žalobkyně se jednání zúčastnit bylo toto jednání odročeno dle disposic žalobkyně na 29. 11. 2023. Toto jednání bylo v závěru odročeno za účelem smírného vyřešení věci. Při jednání dne 19. 1. 2024 byl mezi účastnicemi uzavřen smír a usnesení o schválení smíru nabylo právní moci dne 22. 3. 2024.

4. Po právním posouzení podle § 13 odst. 1 a § 31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, dospěl soud prvního stupně k závěru, že nebyly naplněny předpoklady odpovědnosti státu za újmu, neboť neshledal naplnění již základního předpokladu vzniku odpovědnosti za nemajetkovou újmu, tj. existenci nesprávného úředního postupu. Dovodil s odkazem na platnou judikaturu, že ve vztahu k žalobkyni lze posuzovat pouze délku řízení, jehož se zúčastnila, neboť teprve tehdy mohla začít pociťovat nejistotu ohledně délky i výsledku řízení. Délku této části řízení v trvání 4 let a čtyř měsíců pak zhodnotil jako přiměřenou složitosti věci, postupu soudu i podílu samotné žalobkyně na prodloužení řízení. Skutkovou a procesní složitost věci spatřoval v nutnosti vypracování znaleckého posudku i potřebě zajišťování stanovisek [orgán], právní složitost dle něj vyplývala ze samotného předmětu sporu, kdy zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví není běžným sporem a vyžaduje specifický způsob řešení ve snaze o nalezení nejlepšího řešení pro všechny účastníky. Soud v posuzovaném řízení postupoval dle soudu prvního stupně koncentrovaně, v logicky navazujících krocích a bez zbytečných průtahů ovlivňujících délku řízení. Jednání byla odročována v krátkých lhůtách, soud poskytoval na žádost účastníků lhůty k mimosoudním jednáním, oprávněně vyčkával na uzavření dohody a aktivně zjišťoval aktuální výsledek těchto mimosoudních jednání. Dle závěru soudu prvního stupně byla délka řízení zapříčiněna z velké části procesní aktivitou účastníků, kteří se pokoušeli o smírné vyřešení sporu a opakovaně požadovali prodloužení lhůty k mimosoudním jednáním, taktéž žalobkyně dvakrát požadovala prodloužení lhůty k vyjádření se ke znaleckému posudku. Význam posuzovaného řízení pro žalobkyni zhodnotil soud prvního stupně jako standardní či spíše nižší, neboť žalobkyně nečinila žádné kroky k urychlení řízení, přičemž jeho předmět neodpovídal řízením, ohledně nichž judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) typově dovodila vyšší význam. O povinnosti k náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

5. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Nesouhlasila s tím, že soud prvního stupně vyšel pouze z doby, po kterou se účastnila přezkoumávaného řízení, a nezohlednil jeho celkovou dobu přesahující 12 let. Dle ní by se v celkové délce odrazilo to, že soud vedl řízení po celou dobu stejným způsobem. Odkázala i na judikaturní požadavek, aby bylo nahlíženo na celkovou dobu, po kterou řízení trvalo. Připomněla, že řízení nebylo dlouhé jen z důvodu právní a skutkové složitosti. Poukázala na to, že v řízení bylo třeba opakovaně vypracovávat a aktualizovat znalecké posudky, což nelze přičítat k tíži účastníků, ale zároveň toto neodůvodňuje jeho posouzení řízení jako právně či skutkově složitého. Připustila, že účastníci přezkoumávaného řízení jednali dlouhodobě a opakovaně o smíru, nicméně odkázala na judikaturu, podle níž i opakované odročování jednání za účelem mimosoudního jednání může zakládat nesprávný úřední postup v podobě nepřiměřené délky řízení, s čímž se soud prvního stupně nevypořádal. Odmítla, že by soud postupoval koncentrovaně bez průtahů, a upozornila na výraznou nedůvodnou prodlevu po vrácení spisu soudu se znaleckým posudkem dne 25. 6. 2020, kdy k jednání došlo až 29. 11. 2023. Podle ní to byly právě účastnice řízení, díky jejichž smíru řízení skončilo. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že jejímu žalobnímu požadavku zcela vyhoví.

6. Žalovaná se ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně zcela ztotožnila se závěry soudu prvního stupně. Zdůraznila, že délka řízení byla zapříčiněna z velké části procesními úkony na straně účastníků, tedy i žalobkyně. Za správný postup označila i to, že soud dal v přezkoumávaném řízení účastníkům prostor ke sjednání mimosoudní dohody, která nakonec mohla být sjednána i dříve.

7. Odvolací soud přezkoumal z podnětu včasného a přípustného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a poté, co se souhlasem obou procesních stran podle § 214 odst. 3 o. s. ř. projednal věc bez nařízení jednání, shledal odvolání žalobkyně nedůvodným.

8. Podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

9. Podle § 31a cit. zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).

10. Soud prvního stupně dle odvolacího soudu velmi podrobně zjistil skutkový stav, správně na věc aplikoval zákon o odpovědnosti státu za škodu i judikaturu vnitrostátní i ESLP a odvolací soud souhlasí i s jeho právním závěrem, že v přezkoumávaném řízení vedeném u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] nedošlo k naplnění nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení jako základního předpokladu vzniku odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu.

11. Byť celková doba řízení přesáhla 12 let, soud prvního stupně správně zvažoval pouze délku řízení, jehož se účastnila žalobkyně. Předmětem odškodnění, jak soud prvního stupně správně upozornil, je frustrace účastníka z dlouhého trvání řízení spojená s nejistotou ohledně jeho výsledku, tedy nárok osobní povahy, který je spojen pouze s tou osobou, jež byla účastníkem takového řízení, přičemž tento závěr je zcela v souladu s platnou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009, ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1724/2017, či ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3805/2019).

12. K tomuto odvolací soud pouze dodává, že sám charakter řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví, které bylo předmětem posuzovaného řízení, je specifický právě tím, že jeho řešení je velmi úzce spojeno s osobnostmi jeho účastníků, s jejich vzájemnými vztahy i s jejich ochotou uspořádat své spoluvlastnictví smírnou cestou, kterou musí soud vždy upřednostnit (viz § 100 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně vstoupila do přezkoumávaného řízení postupem podle § 107a o. s. ř. poté, co původní žalobce na ni s jejím souhlasem převedl předmětné spoluvlastnictví, s vědomím existence tohoto sporu i jeho dosavadní délky. Nový vztah mezi účastnicemi přitom nebyl zatížen negativními vztahy z minulosti tak, jak tomu bylo mezi původními účastníky (což vyplývá z žaloby). Tedy i z tohoto pohledu lze vstup žalobkyně do původního řízení analogicky přirovnat k zahájení nového řízení.

13. Odvolací soud považuje za správný i závěr soudu prvního stupně, že doba trvání řízení v trvání 4 let a 4 měsíců (od 6. 11. 2019 do 22. 3. 2024) koresponduje se skutkovou, procesní i právní složitostí posuzovaného řízení. Soud prvního stupně správně vyhodnotil, že složitost právní je dána samotným předmětem řízení, vypořádáním podílového spoluvlastnictví, které nepředstavuje běžný spor a je limitováno zákonnými možnostmi řešení. Zároveň řešení záviselo i na omezeních daných stavebním právem. Co se týká skutkové složitosti, posouzení věci se obvykle neobejde bez znaleckého posouzení předmětu vypořádání a případné aktualizace znaleckých závěrů, neboť je třeba vycházet z hodnot nemovitostí platných ke dni rozhodnutí, což významně ovlivňuje délku řízení. Taktéž zvýšená procesní aktivita účastníků, kterou soud prvního stupně správně v posuzovaném řízení shledal, představuje podstatné procesní zatížení řízení ve smyslu prodloužení jeho délky.

14. Je zřejmé, že pokusy účastníků o smírné vyřešení sporu fakticky začaly po podání znaleckého posudku (dne 25. 6. 2020), kdy nejprve byla dvakrát žalobkyni prodloužena lhůta k podání vyjádření k němu (do 15. 9. 2020) a následně žalovaná (23. 9. 2020) oznámila probíhající smírné jednání mezi účastnicemi a dne 14. 5. 2021 sdělila, že mezi stranami došlo k podstatné dohodě. Spornou část řešily účastnice od července 2021 do prosince 2021 svými návrhy a vyjádřeními k nim a následně od ledna 2022 do května 2022 za pomoci soudu získáním stanovisek [orgán] k možnostem řešení. Po jejich získání účastnice obnovily svá mimosoudní jednání a aktivně činily jednání směřující k dohodě (nechaly znovu přeměřit hranici geodetem). Žádosti o prostor ke smírnému jednání ze strany žalobkyně směřovaly až k 15. 3. 2023. Vzhledem k nedohodě účastnic a návrhu řešení ze strany žalované soud dne 20. 7. 2023 nařídil na 5. 9. 2023 jednání, které bylo odročeno na žádost žalobkyně na 29. 11. 2023. Po něm bylo opět účastnicemi mimosoudně jednáno s tím, že při následujícím soudním jednání dne 19. 1. 2024 uzavřely ohledně předmětu řízení soudní smír, který nabyl právní moci dne 22. 3. 2024. Jednání o smíru tak probíhalo celkem po dobu cca 20 měsíců (23. 9. 2020 – 14. 5. 2021, 5/2022 – 3/2023, 29. 11. 2023 – 19. 1. 2024), přičemž po celou dobu si soud pravidelně vyžadoval a případně urgoval zprávy o výsledku jednání. Prodloužení lhůty k vyjádření ke znaleckému posudku i odročení jednání na žádost žalobkyně samotné přidaly k řízení dalších 5 měsíců, odročení na žádost žalované v posuzovaném řízení odpovídají za další 2 měsíce jeho prodloužení. Dále po dobu 10 měsíců (7/2021 - 6/2022) soud přispíval k vyjasnění stanovisek účastníků a umožnění dohody mezi nimi i za pomoci řešení otázek stavebního práva, na což navazovala v podstatě úspěšná jednání účastnic. Ostatní úkony soudu odpovídaly standardnímu vedení řízení v běžných lhůtách. Odvolací soud tak souhlasí se závěrem soudem prvního stupně, že uvedený postup soudu v přezkoumávaném řízení byl koncentrovaný s logicky navazujícími procesními úkony bez průtahů, přičemž lze dovodit, že délku řízení ovlivnila právě jednání účastnic. Byť postup soudu dával poměrně velký časový prostor účastnícím k dohodě, lze jej s ohledem na výše uvedené posoudit jako odůvodněný, směřující k vyřešení sporu (minimálně od podání znaleckého posudku bylo zřejmé, že účastnice jsou schopny se na řešení domluvit a tomu odpovídaly i výsledky jednání), a nezakládající tak nepřiměřenost délky této doby poskytnuté ke smírnému řešení, které se jevilo do budoucna jako úspěšné a takto i skončilo. Nelze tak na tento postup aplikovat judikaturu, které se dovolávala žalobkyně. Ani nelze z tohoto důvodu přihlédnout k odvolací námitce žalobkyně, že k ukončení přezkoumávaného řízení došlo pouze z důvodu uzavření smíru mezi účastnicemi, neboť smír byl fakticky cílem postupu soudu, který danou situací správně vyhodnotil. Stejně tak je zcela nedůvodný poukaz žalobkyně na jí tvrzenou časovou prodlevu od podání znaleckého posudku do nařízení následujícího jednání.

15. Odvolací soud souhlasí i s tím, že délka řízení odpovídala významu posuzovaného řízení pro žalobkyni, který nelze hodnotit jinak než maximálně standardní. Jak správně uvedl soud prvního stupně, jeho předmět nepatří k těm, u nichž judikatura ESLP dovodila vyšší význam. Navíc žalobkyně dobrovolně vstoupila do již poměrně dlouho trvajícího řízení v období, kdy nebylo jeho ukončení v dohlednu, což jí bylo známo, s tímto vědomím si nechala předmětné nemovitosti na sebe převést a souhlasila se svým vstupem do řízení na místo žalobce. V podstatě její veškerá aktivita směřovala k umožnění mimosoudního jednání či k odročení nařízeného jednání a žádný její úkon nebyl činěn vůči soudu s cílem urychlit řízení (např. žádost o nařízení jednání či návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu), což by bylo očekávatelné v případě většího zájmu na vyřízení věci. Naopak, lze oprávněně se soudem prvního stupně konstatovat, že právě ona eminentní snaha účastnic o mimosoudní vyřešení sporu s ostatními jejich procesními úkony představují činitel, který významně prodloužil řízení, které jinak probíhalo standardně, což však nelze přičítat k tíži státu, který jinak vedl řízení v běžných a očekávatelných lhůtách.

16. Vzhledem k uvedenému tedy považuje odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný, a proto jej postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

17. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná byla v odvolacím řízení plně úspěšná, a přísluší jí tak náhrada jeho nákladů, v tomto případě ve výši odpovídající jednomu úkonu (podání vyjádření k odvolání) po 300 Kč dle vyhlášky č. 254/2015 Sb.