pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), co do částky [částka] s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení žalované na jeho úkor z důvodu neplatnosti ujednání o výši úrokové sazby ve smlouvě o spotřebitelském úvěru [anonymizována dvě slova] [číslo]. Dle jeho tvrzení neplatnost způsobil rozpor sjednané úrokové sazby ve výši 111,33 % s dobrými mravy. Na úhradu půjčky ve výši [částka] žalovaný zaplatil žalované ve 13 splátkách částku [částka], z čehož splátka jistiny činila [částka] a částka [částka], jejíhož vydání se domáhá, představovala splátku úroků.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne [datum] uzavřeli účastníci smlouvu o spotřebitelském úvěru [anonymizována dvě slova] [číslo] na jejímž základě poskytla žalovaná žalobci dne [datum] úvěr ve výši [částka]. Ten se žalobce zavázal splácet žalované i s úrokem ve výši 111,33 % p. a. po dobu 30 měsíců v pravidelných měsíčních splátkách po [částka] počínaje červencem 2018, z nichž uhradil pouze 13 splátek, tj. částku [částka]. Dne [datum] podal žalobce sám na sebe návrh na zahájení insolvenčního řízení, v němž mimo jiné uvedl i závazek vůči žalované ve výši [částka]. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], byl zjištěn úpadek žalobce a v rámci přezkumného jednání dne [datum] žalobce takto přihlášenou pohledávku žalované zcela uznal. V roce 2018 činila výše úroků u běžných úvěrů 10,2 % p. a.

4. Po právním posouzení podle § 580 odst. 1, § 576, § 2395 a § 2991 o. z. dospěl soud prvního stupně k závěru, že sjednaná úvěrová smlouva je vzhledem k tomu, že úroková sazba přesahuje více než desetinásobně úrokové sazby běžných bankovních úroků, absolutně neplatným právním úkonem. Dovodil, že uhrazenou částkou [částka] fakticky žalobce vrátil žalované poskytnutý úvěr [částka], tedy pokud se žalobce žalobou požadoval zaplacení částky [částka] (a nikoliv částky [částka]), rozdíl mezi uvedenými částkami činí [částka] ([částka] – [částka]), které žalobci přiznal i s příslušenstvím, a co do zbylé částky žalobu zamítl. Náklady řízení posoudil podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a přiznal žalované částečnou náhradu nákladů řízení odpovídající jejímu 80% procesnímu úspěchu.

5. Proti II. a III. výroku rozsudku podal žalobce včasné odvolání, ve kterém namítl, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil neplatnost celé smlouvy, ačkoliv nemravně sjednaný byl pouze úrok z úvěru, přičemž tento svůj závěr podrobněji neodůvodnil, tedy rozsudek je tak nepřezkoumatelný. Okázal na rozhodnutí NS ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], v němž Nejvyšší soud dovodil, že případná neplatnost ujednání o úrocích nezpůsobuje v souzené věci neplatnost úvěrové smlouvy jako celku. Upozornil současně, že nový občanský zákoník vychází ze zásady, že na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné (§ 574 o. z.). I v insolvenčním návrhu žalobce rozlišil, že platbou celkové částky [částka] umořil jistinu co do částky [částka] a úrok co do částky [částka]. V rámci probíhajícího insolvenčního řízení přihlásila žalovaná svou pohledávku také pouze co do neuhrazené jistiny v částce [částka], která by měla být uspokojena v jeho rámci. Navíc, i kdyby byl správný závěr soudu prvního stupně o neplatnosti celé smlouvy, měla by žalovaná vydat žalobci minimálně zaplacenou částku přesahující [částka], tj. částku [částka]. Navrhl, aby odvolací soud změnil II. výrok rozsudku tak, že uloží povinnost žalované zaplatit i částku [částka] s příslušenstvím.

6. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobce uvedla, že dle ní byla smlouva uzavřena řádně a platně a výše úroků není v rozporu dobrými mravy, nicméně se neodvolávala. Názor žalobce, že lze oddělit úroky od smlouvy označila za zjevně nesprávný, neboť k právnímu jednání ve smyslu § 576 o. z. pojmově patří u úvěrové smlouvy sjednání úroků, bez něhož by úvěrová smlouva nemohla být uzavřena. Žalobce také zcela opomíjí, že sám obdržel částku [částka], což soud prvního stupně správně posoudil, a také mu správně přiznal rozdíl mezi touto částkou a částkou celkově žalobcem požadovanou. Přihláška do insolvence je pak pro řešení této věci zcela irelevantní. Pokud by soud prvního stupně shledal částečnou neplatnost, pak by měl zvažovat, do jaké výše je úrok přiměřený a neplatnost shledat jen co do části úroku. Navrhl potvrzení napadeného rozsudku.

7. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, dle § 212 a § 212a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

8. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o sjednaném úroku v předmětné smlouvě v nemravné výši. Ustálená judikatura, reprezentovaná zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] (dále např. rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], viz také nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. II. ÚS 3194/18) dovodila, že za nepřiměřenou výši úroků lze zpravidla mít takovou výši úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, přičemž v řešeném případě posoudil Nejvyšší soud jako rozporný s dobrými mravy úrok přesahující čtyřnásobek bankovní úrokové sazby. I při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. V dané věci sjednaná úroková sazba činila 111,33 % ročně, a to za situace, že soud prvního stupně zjistil úročení úvěrů poskytovaných v době uzavření předmětné smlouvy obvyklým bankovním úrokem ve výši 10,2 %. Žalobkyně si tak smlouvou o úvěru nechala od žalovaného slíbit plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, což představuje natolik významnou nerovnováhu, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit v celku jako obecně nespravedlivé a v rozporu s dobrými mravy.

10. Odvolací soud dále souhlasí i s tím, že nemravná výše sjednaného úroku způsobuje neplatnost celé úvěrové smlouvy, jak správně dovodil soud prvního stupně. Nelze akceptovat názor žalobce, že je neplatné jen ujednání o úroku s odkazem na ustanovení § 576 o. z., podle něhož pokud se důvod neplatnosti týká jen takové části právního jednání, kterou lze od ostatního oddělit, pak je neplatná jen tato část právního jednání. Soud prvního stupně správně poukázal na to, že podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru jsou v souladu s ustanovením § 2395 o. z. ujednání o výši poskytnutých peněžních prostředků, o povinnosti úvěrovaného tyto prostředky vrátit a o povinnosti zaplatit úroky. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru a úrok sám o sobě je odměnou za poskytnutí úvěru. Žalovaná poskytuje úvěry jako nebankovní instituce, poskytovány jsou relativně nízké částky a je zřejmé, že žadatelé o úvěry jsou zpravidla v poměrně tíživé situaci a na bankovní produkty by nedosáhly. V rámci uzavíraných smluv tak sice žalovaná vyhoví příslušným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, nicméně zneužívá absence zákonné regulace úrokové míry při poskytování úvěrů tím, že zahrne do smluvních ujednání povinnost dlužníka platit úrok zcela nepřiměřeně vysoký. Ze smluvních ujednání je pak zřejmé, že sjednání žalovanou stanovené úrokové sazby bylo podmínkou pro to, aby peněžní prostředky žalobci vůbec půjčila, tedy bez sjednání uvedené roční úrokové sazby by vůbec k uzavření smlouvy nedošlo. Obchod žalobkyně, tj. poskytování úvěrů za výše uvedených podmínek, je tak třeba hodnotit jako celek, což brání tomu, aby ujednání o výši úroku mohlo být v přezkoumávané věci oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy. Ani moderace podle ustanovení § 577 o. z. na obvyklou a ještě přípustnou výši úroku z úvěru, jak se o ní nad rámec svého vyjádření k odvolání zmiňuje žalovaná, v takovém případě nepřichází s ohledem na výše uvedené dle názoru odvolacího soudu v úvahu. Žalovaná jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle (excesivně) vysoké sazbě úroku z úvěru, a to přes závěry dosud vydané judikatury. Je tak zřejmé, že právě tato„ svobodně“ sjednaná sazba u klientů, kteří řádně sjednané povinnosti plní, snižuje rizikovost poskytování úvěrů, neboť jejich platbami je generován dostatečně vysoký zisk, který vyvažuje ztrátu z nesplácených úvěrů. Umožnění moderace by pak znamenalo, že žalovaná by nebyla motivována k dodržování požadavku na mravnou výši úroku z úvěru.

11. S ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost úvěrové smlouvy tedy soud prvního stupně správně uzavřel, že je třeba zjištěný skutkový stav posoudit jako bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z právního důvodu, který odpadl. Správně také dovodil, že žalované vzniklo právo na vrácení částky [částka], kterou poskytla žalovanému. Odvolací soud se však neztotožňuje se závěrem, že by žalovaná měla vrátit pouze částku [částka], o kterou přesahoval žalobní požadavek tuto částku, neboť pokud žalobce zaplatil žalobkyni částku [částka], je zřejmé, že žalované vznikla povinnost vrátit žalobci v rámci bezdůvodného obohacení právě částku přesahující částku [částka], tedy částku [částka]. Správně tedy zbývalo přiznat žalobci k částce [částka] přiznané odvoláním nenapadnutým výrokem I. rozsudku ještě částku [částka] ([částka] – [částka]).

12. Odvolací soud však musel přihlédnout k podstatné změně situace, neboť při jednání žalobce upozornil, že v rámci insolvenčního řízení byla navíc uhrazena pohledávka žalované z předmětné smlouvy v plné přihlášené výši [částka].

13. Z přihlášky pohledávky žalované ze dne [datum] odvolací soud zjistil, že žalovaná přihlásila do insolvenčního řízení vedeného pod spis. zn. [spisová značka] pod č. P3 svou pohledávku ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [anonymizována dvě slova] [číslo] ve výši [částka]. Ze zpětvzetí přihlášené pohledávky ze dne [datum], ze zprávy o splnění oddlužení a z usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka] odvolací soud zjistil, že žalovaná vzala přihlášenou pohledávku zpět z důvodu, že tato pohledávka byla plně uhrazena třetí osobou, přičemž soud vzal zpětvzetí na vědomí a konstatoval splnění oddlužení dle § 412 odst. 1 písm. a) ins. zák. v rozsahu 100% uspokojení věřitelů.

14. Z uvedeného je zřejmé, že v mezidobí, poté, co byl vynesen rozsudek soudu prvního stupně, byla žalované na plnění z předmětné smlouvy zaplacena ještě částka [částka], tedy celková částka, která byla žalobcem fakticky uhrazena, činila [částka] ([částka] + [částka]). Po zápočtu vrácené částky [částka] tak činí bezdůvodné obohacení žalované částku ([částka] + [částka]), tj. [částka]. Žalobce se domáhal žalobou zaplacení částky [částka], z níž mu byla pravomocně I. nenapadeným výrokem tohoto rozsudku přiznána částka [částka]. Vzhledem ke zjištěné výši bezdůvodného obohacení, přesahující žalobní požadavek, tedy odvolací soud přiznal žalobci i zbylou požadovanou částku [částka] a v tomto smyslu tedy postupem podle § 220 odst. 2 o. s. ř. změnil napadený II. výrok rozsudku.

15. Co se týká úroků z prodlení, pak ohledně nich dospěl odvolací soud k závěru, že běží pouze z částky [částka] jako původně důvodně požadované částky přesahující [částka], neboť jen těch se týkala výzva žalobce k vydání bezdůvodného obohacení, která založila počátek běhu prodlení od [datum]. Z částky [částka] byly již úroky pravomocně přiznány I. výrokem rozsudku, bylo tedy třeba přiznat tyto úroky ještě ze zbylé částky [částka] ([částka] – [částka]), tedy i v tomto rozsahu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném II. výroku změnil. K vydání později v rámci insolvenčního řízení uhrazené částky však dosud žalobce žalovanou řádně nevyzval, tedy žalovaná se ohledně ní nedostala do prodlení, proto co do úroků z částky [částka] ([částka] – [částka]) odvolací soud zamítavý II. výrok napadeného rozsudku jako věcně správný postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

16. Při rozhodování o nákladech řízení před soudy obou stupňů vycházel odvolací soud z § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 150 o. s. ř., a přesto, že žalobce byl v řízení ohledně jistiny plně úspěšný, zohlednil skutečnost, že důvodnou v plném rozsahu se žaloba stala fakticky až v průběhu řízení, a to až po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně, jako okolnost zvláštního zřetele hodnou, pro kterou nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat.