o omluvu a zaplacení částky [částka], k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložit žalované povinnost poskytnout jí omluvu a zaplatit částku [částka] (výrok I.), a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení v částce [částka] (výrok II.).

2. Žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkové újmy v částce [částka] a poskytnutí omluvy jakožto zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Žaloba vycházela z tvrzení, že žalobkyně byla účastníkem soudního řízení proti svému zaměstnavateli vedeného Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. [spisová značka], který její žalobě vyhověl. Odvolací Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka [obec] žalobu zamítl. Nejvyšší soud v části, kde bylo dovolání přípustné, tomuto vyhověl, ve zbylém dovolání odmítl. Ústavní soud pak odmítl i ústavní stížnost žalobkyně. Dle žalobkyně nesprávný úřední postup Ústavního soudu vyústil v nezákonné rozhodnutí - usnesení ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 1272/14, čímž byla žalobkyni způsobena nemajetková újma. Další nesprávný úřední postup Ústavního soudu spatřovala žalobkyně v tom, že neopravil odůvodnění uvedeného usnesení, ač o to žalobkyně žádala a svůj požadavek odůvodnila.

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že odpovědnostní titul dán není, a to ani z titulu nezákonného rozhodnutí ani z titulu nesprávného úředního postupu. Usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 1272/14, nesplňuje definiční znaky nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum] je pravomocné a vykonatelné a platí tak o něm presumpce jeho správnosti. V kompenzačním řízení soudu nepřísluší přezkoumávat jeho zákonnost či správnost, čehož se žalobkyně fakticky domáhala, když tvrdila, že při absenci jiného vnitrostátního opravného prostředku to má být soud v kompenzačním řízení, kdo správnost závěrů Ústavního soudu přezkoumá. Soud prvního stupně neshledal nesprávný úřední postup Ústavního soudu ani v tom, že Ústavní soud na žádost žalobkyně neopravil odůvodnění svého usnesení, když Ústavní soud dvakrát žalobkyni vysvětlil, z jakého důvodu nebude na její návrh reflektovat. Žalobu proto v plném rozsahu zamítl.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. V něm zdůraznila, že jí nešlo o přezkoumání rozhodnutí Ústavního soudu, ale o skutkové zjištění, zda jsou rozhodnutí a postup Ústavního soudu chybné. Nedomáhala se, aby soud převzal postavení Evropského soudu pro lidská práva, ten totiž může pouze vyslovit, že došlo k porušení práva účastníka, takového výroku se ale žalobkyně nedomáhala, žalobkyně se domáhala plnění. Soud prvního stupně odmítl zjistit skutkový stav, ani se nevypořádal s námitkou, že rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo být napadeno, ani zrušeno. Tato podmínka tedy nutně musí odpadnout, neboť je nesplnitelná. Žalobkyně všechnu svou právní argumentaci vznesla naprosto zbytečně, neboť soud prvního stupně se s ní nevypořádal, čímž zasáhl do jejího práva na přístup k soudu. Soud prvního stupně také odmítl sdělit žalobkyni svůj předběžný právní názor, čímž jí znemožnil jednat před soudem. Žalobkyně nesouhlasila ani s výrokem o náhradě nákladů řízení, když soud prvního stupně dle jejího názoru nezohlednil, že žalobkyně byla úspěšná u Nejvyššího soudu. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaná písemné vyjádření k odvolání nepodala.

6. Na základě podaného odvolání přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ust. § 212 a ust. § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Odvolací soud předesílá, že zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, umožňuje domáhat se náhrady škody způsobené státem jednak nesprávným úředním postupem a rovněž nezákonným rozhodnutím. Ke vzájemnému vztahu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§ 13 zákona č. 82/1998 Sb.) a nezákonným rozhodnutím (§ 7 a § 8 zákona č. 82/1998 Sb.) se ve své již dlouhodobě ustálené judikatuře opakovaně vyjádřil Nejvyšší soud. Konstantně uvádí, že pro škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Jinak řečeno, odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládají vady řízení, jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí (shodně viz [příjmení], P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 147; dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rovněž opakovaně uvádí, podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Tento závěr je rovněž potvrzován judikaturou Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3622/12, usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 541/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1015/10).

8. V posuzované věci vyšel soud prvního stupně ze správného zjištění, že usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 1272/14, nebylo zrušeno ani změněno. Zcela důvodně a v souladu se zákonem a výše citovanou judikaturou přitom nevzal v úvahu tvrzení žalobkyně ohledně nezákonnosti tohoto rozhodnutí, neboť jeho zákonnost nebyl oprávněn přezkoumávat, či jakkoli jinak jej hodnotit po skutkové či právní stránce. Námitka žalobkyně, že se domáhala skutkového zjištění, zda jsou rozhodnutí a postup Ústavního soudu chybné, je zcela nedůvodná, soud prvního stupně k takovým zjištěním (de facto k přezkumu, byť to tak žalobkyně nenazývá) není v kompenzačním řízení oprávněn. Soud prvního stupně tedy správně a v souladu s hmotným právem i dlouhodobě ustálenou judikaturou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]) dovodil, že podmínka odpovědnosti státu za škodu uvedená v § 1 odst. 1, § 5 písm. a) a § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. není splněna.

9. Relevantní není ani námitka žalobkyně, že usnesení Ústavního soudu nemohlo být žádným opravným prostředkem napadeno, a tedy ani zrušeno. Soud prvního stupně správně upozornil, že pokud žalobkyně měla za to, že usnesení Ústavního soudu porušuje její lidská práva, mohla se proti němu bránit u Evropského soudu pro lidská práva Evropský soud pro lidská práva sice může jen konstatovat, či finančně odškodnit porušení práva vyplývajícího z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a nemůže napadané rozhodnutí zrušit, nicméně jestliže by rozhodnutí Ústavního soudu trpělo takovými vadami, že by Evropský soud pro lidská práva považoval za nutné vyslovit porušení základních práv, naplnilo by takto vadné rozhodnutí Ústavního soudu podmínku nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). K tomu však v tomto případě nedošlo, žalobkyně se na Evropský soud pro lidská práva neobrátila, usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3622/12, tak zůstalo nedotčeno, platí presumpce jeho správnosti a jeho přezkum dle zákona č. 82/1998 Sb. je vyloučen.

10. Soud prvního stupně rovněž správně neshledal nesprávný úřední postup ani v tom, že Ústavní soud nevyhověl žádosti žalobkyně o opravu odůvodnění usnesení ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3622/12. Na vydání opravného usnesení není právní nárok a v kompenzačním řízení nemůže soud posuzovat postup Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech a v ostatních řízeních svěřených k rozhodování Ústavnímu soudu, i zde platí, že pokud se poškozený domnívá, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu Ústavního soudu, bude na místě, aby se ochrany svého práva domáhal přímo u Evropského soudu pro lidská práva (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Výjimkou může být jen nemateriální újma způsobená neprojednáním věci v přiměřené lhůtě, k jejímu vzniku však v projednávané věci dojít nemohlo, když (jak zjistil soud prvního stupně) Ústavní soud reagoval na žádost žalobkyně o opravu odůvodnění podanou v [anonymizováno] [rok] již sdělením ze dne [datum].

11. Soud prvního stupně proto postupoval zcela správně, když žalobu zamítl.

12. Soud prvního stupně nepochybil ani v rozhodnutí o nákladech řízení. Žalovaná byla v řízení procesně plně úspěšná, soud prvního stupně jí proto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Argument žalobkyně, že byla úspěšná u Nejvyššího soudu, který zrušil původní rozhodnutí o odmítnutí její žaloby, je zcela nepřípadný. Pro rozhodování o nákladech řízení je rozhodující celkový úspěch v meritu věci, dílčí procesní rozhodnutí zohledňována nejsou.

13. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil. v zamítavém výroku I. o věci samé i v akcesorickém výroku II. o nákladech řízení.

14. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází z § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., žalovaná byla v odvolacím řízení procesně úspěšná, odvolací soud jí proto přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, kterou tvoří paušální náhrada za jeden úkon (účast na jednání) ve výši [částka] dle vyhlášky č. 254/2015 Sb.