o vyklizení nebytových prostor, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. září 2024, č. j. 31 C 88/2023-99, ve znění opravného usnesení ze dne 25. listopadu 2024, č. j. 31 C 88/2023 – 117,

1. Rozsudkem označeným v záhlaví ve znění opravného usnesení ze dne 25. 11. 2024, č. j. [spisová značka], soud prvního stupně výrokem I. uložil žalované povinnost vyklidit a předat žalobci vyklizený nebytový prostor č. [číslo] o výměře 49,12 m2 nacházející se v [číslo]. nadzemním podlaží budovy [adresa], č. p. [číslo], která je součástí pozemku parc. č. [číslo], v k. ú. [adresa], obec [adresa], zapsaného na LV č. [číslo], vedeném Katastrálním úřadem pro [adresa], katastrální pracoviště [adresa] do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 6 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované vyklizení nebytových prostor č. [číslo] o výměře 49,12 m2 nacházející se v [číslo]. nadzemním podlaží budovy [adresa], č. p. [číslo], která je součástí pozemku parc. č. [číslo], v k. ú. [adresa], obec [adresa], zapsaného na LV č. [číslo], jež byly žalované přenechány k užívání na základě nájemní smlouvy ze dne 5. 1. 2022, č. [číslo].

3. Podle odůvodnění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná. Námitku žalované směřující k tvrzené jazykové neznalosti jejich orgánů spojenou s námitkou nesprávného (neúčinného) doručení výpovědi soud označil za nepřípadnou. V této souvislosti uvedl, že žalobce mohl rozumně předpokládat, že žalovaná bude prostřednictvím svých orgánů schopna porozumět alespoň hlavním myšlenkám předkládaným v textu. Doplnil, že žalovaná je sama obchodní společností založenou podle českého práva, tudíž se nemůže ke škodě druhých domáhat neschopnosti porozumět výpovědi z nájmu vyhotovené v jazyce smlouvy. Podotkl, že z okolností projednávané věci není nijak patrno, že by písemný styk v českém jazyce činil jednateli žalované nějaké potíže. Žalovaná si ostatně mohla obsah výpovědi snadno přeložit pomocí volně dostupných internetových nástrojů. K námitce nesprávného doručení výpovědi sdělil, že dle ujednání čl. XVII. nájemní smlouvy je třeba korespondenci adresovat přímo smluvním stranám, přičemž oprávněné osoby, jejichž změnu žalovaná namítala, jsou v souladu se smlouvou povolávány ke komunikaci ohledně plnění smlouvy, tedy spíše k předávání informací provozního charakteru, za něž nelze pokládat právní jednání směřující ke skončení smlouvy. Poznamenal, že žalobce se během řízení stal výlučným vlastníkem předmětné nemovitosti, přesto se však ztotožnil s argumentací, že žalobce je sám aktivně legitimován k podání žaloby ve věci, poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 800/2014, sp. zn. 28 Cdo 2496/2006. Soud prvního stupně neshledal v jednání žalobce, jímž vypověděl smlouvu, žádný nepoctivý úmysl, jenž by byl v rozporu s příkazem smluvní loajality. V tomto směru připomněl, že žalobce opakovaně žalovanou upozorňoval na porušení smlouvy spočívající v užívání předmětu smlouvy v rozporu se sjednaným účelem a vyzýval žalovanou ke sjednání nápravy. S odkazem na § 557 o. z. konstatoval, že to byla žalovaná, kdo navrhoval užití prostoru coby prodejny „[nazev] produktů“. Dodal, že byť ujednání ve smlouvě mohou předestírat různý výklad, lze zboží nabízené žalovanou k prodeji, tj. generický sortiment konzumního zboží, jen stěží považovat za [nazev] produktů. Smlouva navíc výslovně zapovídá prodej suvenýrů, dárkových a upomínkových předmětů, které žalovaná v prodejně nabízela. S ohledem na uvedené soud uzavřel, že žalovaná neplnila smluvní závazek užívat předmět nájmu v souladu se sjednaným účelem a je proto povinna předmětný prostor přenechaný žalobcem k pronájmu vyklidit, současně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 209/2022, jakož i na komentářovou literaturu. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř.

4. Proti rozsudku shora uvedenému podala žalovaná prostřednictvím svého právního zástupce včasné odvolání, které posléze doplnila podáním datovaným dne 17. 12. 2024. Odkázala na odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o. s. ř. Předně shrnula obsah napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Žalovaná vznesla námitku neplatnosti výpovědi žalobce ze dne 17. 2. 2023, neboť v textu výpovědi nebyl uveden žádný výpovědní důvod, tj. konkrétní porušení nájemní smlouvy nájemcem, nýbrž pouze jeden ze způsobů ukončení nájemní smlouvy. Dle jejího názoru nelze takovéto odůvodnění výpovědi považovat za řádné odůvodnění výpovědi ve smyslu čl. XIII. odst. 8 nájemní smlouvy. Podotkla, že tuto námitku vznesla s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu řádně a včas, přičemž uplatnění námitky nebrání ani vedení řízení o přezkum oprávněnosti výpovědi, poukázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 5278/2016, sp. zn. 26 Cdo 3803/2020. Dále soudu vytkla, že se nevypořádal s námitkou nicotnosti výpovědi, spočívající v tom, že výpověď byla žalované podána pouze vlastním jménem žalobce, aniž by bylo patrné, že žalobce jedná i za druhého pronajímatele přesto, že žalovaná uzavřela nájemní smlouvu se dvěma pronajímateli (žalobcem a panem [jméno FO]), současně poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 703/06. Dodala, že v daném případě platí nevyvratitelná domněnka dle § 436 odst. 1 o. z., podle níž, neprojevil-li druhý pronajímatel vůli nájemní smlouvu vypovědět a nevyplývá-li z výpovědi, že žalobcem byla výpověď podána jako společným zástupcem dle čl. XIII. odst. 3 nájemní smlouvy za oba pronajímatele, výpověď nemohla vůči žalované vyvolat žádné právní účinky. Upozornila, že soud opomenul vyhodnotit skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování, konkrétně z prohlášení druhého pronajímatele pana [jméno FO], jež žalovaná předložila k prokázání svého tvrzení o nicotnosti výpovědi, z něhož jasně vyplývá, že žalobce při podání výpovědi nejednal jako zástupce druhého spoluvlastníka. Dle mínění žalované je výpověď i z tohoto důvodu nicotným jednáním a nemůže vyvolat právní účinky. S poukazem na uvedené konstatovala, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, k tomu poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3902/11. Stejně tak nesouhlasila s postupem soudu, jímž bez bližšího odůvodnění zamítl návrh žalované na provedení výslechu manželů [jméno FO] jako nadbytečný. I v tomto žalovaná spatřovala důvody nicotnosti a porušení jejího práva na spravedlivý proces, k čemuž poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 118/09. Dále se ohradila proti závěrům soudu prvního stupně, že výpověď byla žalované řádně doručena zasláním do její datové schránky. Uvedla, že dle gramatického výkladu ujednání čl. XVII. odst. 2 nájemní smlouvy jsou oprávněné osoby pověřeny komunikací mezi smluvními stranami v souvislosti s plněním smlouvy, přičemž pojem „plnění“ byl použit ve smyslu splnění předmětu smlouvy, tedy práv a povinností v rozsahu obecných záležitostí, nikoli k předávání informací provozního charakteru. Dle žalované lze s jistotou dovodit, že oprávněné osoby byly smluvními stranami pověřeny k přejímání veškerých písemností týkajících se plnění smlouvy, kam jistě patří i doručování výpovědi. Současně podotkla, že měla-li by vzniknout jakákoli pochybnost o výkladu pojmu „v souvislosti s plněním smlouvy“, musí být tento pojem vyložen k tíži žalobce, neboť je to on, kdo pojem použil jako první. Žalovaná sdělila, že v důsledku jazykové bariéry neporozuměla obsahu výzvy žalobce, přičemž za účelem odstranění jazykové bariéry pověřila řešením celé záležitosti svého právního zástupce, což vzal žalobce na vědomí a nadále jednal s právním zástupcem žalované. Zdůraznila, že vzhledem k tomu, že žalobce doručoval výpověď přímo žalované, aniž by ji zaslal i jejímu právnímu zástupci, byť byl právním zástupcem žalované upozorněn na její jazykovou bariéru, nelze jednání žalobce vykládat jinak, než jako učiněné v nepoctivém úmyslu se snahou obejít právního zástupce žalované a spoléhat na to, že žalovaná neporozumí obsahu doručené výpovědi a nebude se proti ní bránit. Žalobce tak nemohl jednat v dobré víře a nemůže mít z takového jednání prospěch. V této souvislosti připomněla, že žalobce zaslal výpověď do datové schránky žalované, což je odlišný způsob doručování, než si strany výslovně sjednaly v nájemní smlouvě. Dále poznamenala, že nájemné platila vždy řádně a včas a plnila i veškeré ostatní smluvní povinnosti. Uvedla, že žalobce upozornil žalovanou dvěma výzvami, v nichž nijak nevymezil, které produkty nabízené žalovanou nepovažuje za „[nazev]“ a jakým způsobem má žalovaná svůj sortiment upravit. Doplnila, že na druhou výzvu žalobce reagovala bezodkladně, když udělila plnou moc právnímu zástupci, který žalobci sdělil, že žalovaná neporozuměla obsahu sjednaného účelu nájmu a je připravená prodávaný sortiment upravit dle představ žalobce. Žalovaná navíc navrhla osobní schůzku za účelem vyjasnění nabízeného sortimentu, na níž žalobce reagoval zopakováním výzvy k odstranění protiprávního stavu, aniž by žalované poskytl součinnost. S ohledem na uvedené konstatovala, že cílem žalobce bylo zjevně vypovědět uzavřenou smlouvu se žalovanou za každou cenu. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

5. Žalobce se k odvolání žalované písemně vyjádřil prostřednictvím svého právního zástupce. S rozhodnutím soudu prvního stupně se plně ztotožnil. Žalobce neuznal námitku relativní neplatnosti výpovědi vznesenou žalovanou v rámci odvolacího řízení, neboť se dle jeho mínění jedná ze strany žalované o účelový postup. Uvedl, že jak z výpovědi, tak i z veškerých předcházejících výzev je zřejmé, že žalobce vypověděl nájemní smlouvu za oba pronajímatele z důvodu porušování účelu nájmu dle smlouvy ze strany žalované. Doplnil, že smlouvu vypověděl v souladu s usnesením [právnická osoba] ze dne 5. 12. 2022, č. [číslo], na které je odkazováno i ve výpovědi, je dostupné na internetových stránkách žalobce a v němž je podrobně popsán a rozveden důvod výpovědi. Poznamenal, že žalovaná na výpověď žalobce reagovala dopisem, tudíž je zřejmé, že věděl, a z jakého důvodu výpověď obdržela, poukázal přitom na komentářovou literaturu. Konstatoval, že vzhledem k tomu, že žalovaná podala žalobu na určení neoprávněnosti výpovědi opožděně až dne 25. 10. 2023, když navíc neprokazovala svůj naléhavý právní zájem, soudy by se neměly její námitkou neplatnosti, zdánlivosti či nicotnosti podané výpovědi vůbec zabývat, současně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2981/2021. Pokud by se odvolací soud zabýval žalovanou vznesenou námitkou relativní neplatnosti výpovědi, žádal žalobce, aby byl proveden důkaz listinou „Žádost o narovnání vztahů a nesouhlas s výpovědí ze dne 23. 2. 2023“, z níž je patrné, že žalovaná si byla vědoma důvodů, pro které jí byla výpověď zaslána. K námitkám žalované týkajícím se řádného doručení výpovědi a jazykové bariéry žalované žalobce odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, jakož i na svá dřívější podání, v nichž se k těmto námitkám opakovaně vyjádřil. Ve zbylém rozsahu odkázal na všechny svá ústní a písemná vyjádření učiněna v rámci řízení před soudem prvního stupně. V závěru zdůraznil, že žalovaná svými nepravdivými tvrzeními a účelovým podáním žaloby o přezkum oprávněnosti výpovědi nebo nově vznesenou námitkou relativní neplatnosti výpovědi zdržuje proces vyklizení příslušných nebytových prostor. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Den před jednáním doručil žalovaná odvolacímu soudu repliku k vyjádření žalobce v níž poukázala na to, že kromě námitky neplatnosti výpovědi nájmu z důvodu absence uvedení výpovědního důvodu namítá neplatnost též pro neschválení výpovědi nájmu [orgán] žalobce. [orgán] schválila výpověď dle čl. XIII odst. 3 písm. iii smlouvy, výpověď však tento důvod neobsahovala. Předmětná výpověď tedy zjevně nekoresponduje vůli [orgán]. Dále uvedla, že námitku neplatnosti či zdánlivosti výpovědi může uplatnit vždy, resp. kdykoli, přičemž odkázala na rozhodnutí nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2981/2021, a je tedy zřejmé, že tyto námitky uplatnila řádně a včas. Vyjádřila se také opětovně k tomu, že ve výpovědi zcela absentuje výpovědní důvod, a poukázala na to, že výkladem nelze doplnit to, co v právním úkonu zcela absentuje. Úkon lze považovat za určitý, pokud projev vůle do něj vtělený je výkladem objektivně pochopitelný. Znovu zdůraznila, že výpovědní důvod musí být jasně skutkově vymezen, a uzavřela, že naprostý nedostatek odůvodnění výpovědi nelze nahrazovat tvrzením, že žalobce dříve zaslal žalované výzvy k odstranění porušování nájemní smlouvy. Z listiny označené jako žádost o narovnání vztahů a nesouhlas s výpovědí, kterou navrhuje k provedení k důkazu žalobce, podle žalované jasně vyplývá, že žalovaná si nebyla vědoma toho, zda a jakým způsobem porušuje nájemní smlouvu a nebyla tak schopna výpovědní důvod zjistit. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně.

7. Z podnětu podaného odvolání odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř.), a po doplnění a částečném zopakování dokazování dospěl k závěru, že odvolání žalované lze hodnotit jako opodstatněné.

8. Dle § 2310 odst. 1 o. z. ve výpovědi musí být uveden její důvod, výpověď v níž není uveden její důvod, je neplatná. Uvedené ustanovení platí pro výpověď z nájmu na dobu určitou (§ 2309 o. z.).

9. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu v zásadě dostačujícím pro spolehlivé zjištění skutkového stavu, na základě svých zjištění učinil v podstatě správné skutkové závěry, ovšem po právní stránce je jeho hodnocení možno považovat za správné pouze z části, lépe řečeno, s námitkami žalované, jimiž se soud prvního stupně zabýval, se vypořádal v zásadě přiléhavě, nicméně pochybil, tím, že se nezabýval jednou z nejpodstatnější námitkou žalované, a to konkrétně námitkou neplatnosti výpovědi z formálních důvodů. Jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2981/2021 či 26 Cdo 4249/2016, naplněností uplatněného výpovědního důvodu se může soud zabývat pouze v řízení podle § 2290 ve spojení s ust. § 2311 o. z. o. z., tedy jen v případě, že nájemce, kterému byla výpověď doručena (dostala se do sféry jeho dispozice), podal v tam stanovené lhůtě žalobu, jíž se domáhá přezkumu oprávněnosti výpovědi. Ustanovení § 2290 o. z. u prostor určených k podnikání, k nimž je uzavřena nájemní smlouva na dobu určitou ve spojení s již zmíněným § 2311 o. z. tudíž brání tomu, aby naplněnost výpovědního důvodu uplatněného ve výpovědi z nájmu bytu byla posuzována v jiném řízení, a to byť jako otázka předběžná. Nicméně otázku neplatnosti či zdánlivosti výpovědi může soud řešit i v jiném řízení, zejména pak jako předběžnou otázku v řízení o vyklizení. Pro důvody neplatnosti (absenci písemné formy, neuvedení výpovědního důvodu atd.) či zdánlivosti výpovědi (výpovědní důvod je uveden neurčitě, nesrozumitelně apod.) zákon nestanoví žádnou lhůtu ani neupravuje žádné zvláštní řízení k jejich uplatnění. Dle shora citovaného ust. § 2310 musí být ve výpovědi nájmu prostor sloužících k podnikání, je-li nájem sjednán na dobu určitou, uveden výpovědní důvod pod sankcí neplatnosti výpovědi. Jak je patrné z judikatury i z komentářové literatury, výpovědní důvod musí být uveden tak, aby byl jasný a určitý a aby nebyl zaměnitelný s jiným výpovědním důvodem, musí být tedy vylíčen skutkově a nikoli označen pouze odkazem na číselné označení zákonného či smluvního ujednání. Ačkoli má žalobce ve své gesci pronájem nejméně stovek nebytových prostor určených k podnikání, přesto je jím formulovaná výpověď nájmu daná žalované v tomto směru zcela nedostatečná. Žalobce ve výpovědi neodkázal ani na zákonné ustanovení, podle něhož výpověď dává, a smluvní ustanovení, na něž poukázal, je uvedeno evidentně chybně, neboť v nájemní smlouvě je pod (ve výpovědi uvedeným) označením čl. XII, odst. 2 písm. iii uvedeno pouze tolik, že nájem končí výpovědí v souladu s touto smlouvou. Především však ve výpovědí není výpovědní důvod vůbec skutkově vymezen. A právě toto podle názoru odvolacího soudu způsobuje neplatnost výpovědi dle § 2310 o. z. Je sice pravdou, že žalované byly před výpovědí zaslány výzvy upozorňující na nedodržení účelu nájmu, nicméně za situace, kdy žalovaná již v předvýpovědní fázi upozorňovala na to, že jí obsah výzvy není zcela zřejmý a že si přeje se žalobcem projednat, jaké na ni má v tomto směru žalobce požadavky, nelze považovat otázku výpovědního důvodu za záležitost mezi účastníků zcela jasnou. Ostatně sjednání účelu nájmu jako prodejny „[nazev] produktů“ je samo o sobě poněkud vágní a umožňuje různé výklady. Právě za situace, kdy je nájem sjednán takovýmto, ne zcela jednoznačným, způsobem, je nezbytně nutné, aby ve výpovědi, jež je zjevně dávána proto, že má žalobce za to, že nájemcem není účel nájmu dodržen, byl výpovědní důvod zcela pregnantně skutkově vymezen tak, aby byl nezpochybnitelný a nezaměnitelný. To se nestalo a z tohoto důvodu je třeba posoudit výpověď jako neplatnou. K tomu jen pro dokreslení odvolací soud uvádí, že žalobce ve svém vyjádření k odvolání poukazuje na jasnost výpovědního důvodu dle čl. XII odst. 3 písm. iii smlouvy, nicméně ve výpovědi, jak již bylo uvedeno, byl odkaz na ujednání smlouvy čl. XIII. odst. 2 (a nikoli 3) písm. iii. Při podrobném studiu smlouvy je pak zřejmé, že jediný odstavec čl. XIII., který je označen číslicí 3, se týká možnosti okamžitého zesplatnění nájemného, nikoli však ukončení nájmu výpovědí, natož výpovědního důvodu. V důsledku toho je tak nutno učinit závěr, že nájemní poměr žalované k předmětnému nebytovému prostoru sloužícímu k podnikání nebyl uvedenou výpovědí ukončen a že žalované nadále svědčí právní titul k užívání. Proto tedy odvolací soud neshledal důvod pro vyklizení uvedeného prostoru žalovanou a rozsudek soudu prvního stupně změnil dle § 220 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalobu o jeho vyklizení zamítl.

10. Již jen obiter dictum odvolací soud dodává, že ostatní námitky vznesené žalovanou nepovažuje za důvodné a ztotožňuje se s tím, jak se s nimi vypořádal soud prvního stupně. Pokud jde o doručení výpovědi, žalobce zcela správně doručoval výpověď žalované do její datové schránky. Ustanovení čl. XVII odst. 2 hovoří jasně o oprávněných osobách, které jednají za účastníky v souvislosti s „plněním“ smlouvy, tedy při řešení praktických otázek týkajících se provozování předmětu nájmu, nikoli samotné existence nájemního poměru. Naopak v odst. 3 uvedeného ujednání se výslovně stanoví, že oprávněné osoby nejsou oprávněny bez dalšího k provedení jakýchkoli změn smlouvy, zjevně tedy ani změny nejzásadnější – ukončení nájmu, ať již výpovědí nebo jinak.

11. Také s otázkou tvrzené jazykové bariéry se vypořádal soud prvního stupně zcela správně – jednak, pokud žalovaná porozuměla obsáhlé nájemní smlouvě v českém jazyce a tuto smlouvu v takové podobě uzavřela, jen stěží se může bránit účelně tomu, aby byl nájem ukončován týmž jazykem, v jakém byl navázán. Kromě toho v současné době existují internetové překladače, které během okamžiku poměrně věrně přeloží předložený text.

12. Žalobce byl v době výpovědi nájmu dvoutřetinovým vlastníkem objektu, v němž se nachází předmětný nebytový prostor a jako většinový spoluvlastníka měl právo v rámci hospodaření se společnou věcí vypovědět nájem žalované sám, aniž by na tomto úkonu participoval druhý – menšinový – spoluvlastník. Dokonce tak mohl učinit i proti jeho vůli. Ke dni 25.4.2024 se pak žalobce navíc stal na základě kupní smlouvě výlučným vlastníkem uvedené nemovitosti.

13. Ani odvolací soud pak nespatřuje v postupu žalobce vůči žalované žádný takový jev, který by bylo možno posoudit jako nepoctivý úmysl či postup v rozporu s dobrými mravy. To však nic nemění na tom, že žalobce nesplnil základní zákonnou podmínku výpovědi, totiž uvedení výpovědního důvodu, v důsledku čehož nebylo lze žalobě na vyklizení popřát sluchu. V této souvislosti ještě odvolací soud na závěr dodává, že dle § 2311 o. z. se i na výpověď nájmu prostor sloužících k podnikání vztahuje ust. o nájmu bytu, tedy i ust. § 2286 odst. 2 o. z. ve spojení s ust. § 2290 o. z. Také ve výpovědi nájmu prostoru sloužícího k podnikání tak musí být uvedeno poučení o možnosti podat námitky, případně žalobu o určení oprávněnosti výpovědi. Ani takové poučení výpověď nájmu ze dne 17.2.2023 neobsahovala. Nicméně judikatura dovodila, že neuvedení poučení o námitkách a žalobě o neoprávněnost výpovědi samo o sobě neplatnost výpovědi nezpůsobuje (na rozdíl od výpovědi nájmu bytu) – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 188/2021.

14. Vzhledem k změně prvoinstančního rozhodnutí musel odvolací soud rozhodnout nejen o nákladech odvolacího řízení, nýbrž znovu a jinak musel rozhodnout i o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Rozhodl dle procesního úspěchu v řízení v souladu s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. pro odvolací řízení ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná byla plně procesně úspěšná, a náleží jí proto náhrada nákladů, které v řízení účelně vynaložila. Náklady prvoinstančního řízení jsou tvořeny náhradou za čtyři úkony právní služby po 2 500 Kč dle § 9 odst. 3 písm. e) vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen tarifu) ve znění účinném do 31.12.2024 ( převzetí zastoupení, vyjádření ze dne 23.6.2023 a účast na dvou jednáních soudu), čtyřmi náhradami hotových výdajů dle § 13 odst. 3 tarifu po 300 Kč. Za úkon podání návrhu na přerušení řízení, jemuž nebylo vyhověno, a za úkon žádosti o odročení nebyla přiznána odměna za právní zastoupení, neboť nešlo o procesně přínosné úkony směřující k účelné ochraně práva žalované. Náklady řízení před odvolacím soudem jsou tvořeny náhradou za dva úkony právní služby po 3 700 Kč dle § 9 odst. 3 písm. e) tarifu ve znění účinném od 1.1.2025 (odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) a dvěma náhradami hotových výdajů dle § 13 odst. 3 tarifu po 450 Kč. Náklady za úkon podání repliky k vyjádření žalobce odvolací soud nepovažoval za účelně vynaložené, neboť odvolací argumenty mohla a měla žalovaná vtělit všechny do svého původně podaného odvolání a k podání repliky, navíc předložené až těsně před jednáním odvolacího soudu, žalovaná nebyla soudem vyzývána. Ke uvedeným nákladům, které v součtu činí 18 150 Kč, byla odvolacím soudem připočtena 21 % DPH ve výši 3 811,50 Kč a zaplacený soudní poplatek z odvolání ve výši 5 000 Kč. Celkem tak žalované náleží na náhradu nákladů řízení částka 26 961,50 Kč. Náhrada nákladů řízení je splatná v souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám advokáta žalované.