o určení vlastnictví id. 1/2 pozemku [parcelní číslo] k. ú. [část obce] po odvolání darů pro nevděk podle § 2072 obč. zák., k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Rozsudkem označeným v záhlaví soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem ideální ½ pozemku parc. č [částka s příslušenstvím] v k. ú. [část obce] zapsaného na listu vlastnictví [číslo] u [anonymizována tři slova] [obec], [stát. instituce] ode dne [datum] (I.). Zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II.).

2. Podle odůvodnění dospěl soud k závěru, že žaloba nebyla podána po právu. Po provedeném dokazování a s odkazem na ust. § 630 obč. zák. (zák. č. 40/1964 Sb.) soud předně vysvětlil, že se uchýlil k aplikaci občanského zákoníku účinného ke dni uzavření darovací smlouvy ([datum]), a dále konstatoval, že předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce na vrácení daru je pouze takové chování obdarovaného, které lze s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, ať již fyzickým násilím, hrubými urážkami, či například neposkytnutím potřebné pomoci. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje podle názoru soudu znaky § 630 obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kritérií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce. V tomto směru soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka], či rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]. Ze řízení, jež jsou tamním soudem vedena ve věcech totožných účastníků, jakož i z předmětné žaloby je podle soudu zřejmé, že mezi účastníky jsou velmi výrazně dlouhodobě narušené vztahy. Žalovaná je dcerou žalobce, a žalobce spolu se svou tehdejší manželkou jí darovali nejenom nemovitost, která je předmětem této žaloby, ale i další nemovitosti. Žalovaná je či byla vlastníkem nemovitostí uváděných v jednotlivých bodech žaloby a jako taková může s nemovitostmi a finančními prostředky plynoucími z pronájmu či prodeje těchto nemovitostí nakládat podle soudu dle vlastního uvážení. Žalovaná v průběhu řízení deklarovala snahu se s žalobcem dohodnout na finančním vyrovnání, avšak jak uvedla, s ohledem na jeho chování je to problematické. Soud uzavřel, že nebylo prokázáno, že by konfliktní situace, které zapříčinily ne zcela korektní chování žalované vůči žalobci, primárně vyvolala žalovaná. Naopak, její reakce byly vyvolány žalobcem, o čemž svědčí rovněž množství žalobních návrhů podávaných na žalovanou u různých soudů. Podle soudu žalovaná svým chováním vůči žalobci nenaplnila skutkovou podstatu zakládající možnost dárce domáhat se vrácení daru, a proto žalobu jako zcela nedůvodnou zamítl. Nad rámec uvedeného ještě poznamenal, že žalobce se žalobou došlou tamnímu soudu dne [datum rozhodnutí] (sp. zn. [spisová značka]) domáhal určení, že„ vlastníkem pozemku parc. č [částka s příslušenstvím] v k. ú. [část obce], zapsaného na listu vlastnictví [číslo] u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, jsou ode dne [datum] Ing. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]“ s odůvodněním, že spolu se žalovanou 2 (svou bývalou manželkou) obcházel v minulosti zákon, v důsledku toho jsou neplatné určité darovací smlouvy, a proto usiluje, aby byl v katastru nemovitostí proveden„ zápis o změně vlastnických práv zpět na žalobce, resp. I na jeho bývalou manželku“. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaná žádnou náhradu nákladů nepožadovala.

3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, v němž namítl, že soud prvního stupně především posoudil věc podle nesprávného právního předpisu, neboť podle mínění žalobce měl postupovat dle současně platného občanského zákoníku. Soud se ani nezabýval argumentací žalobce, zřejmě proto, že neměl žádné logické protiargumenty. V souvislosti s tím, poukázal žalobce na ust. § 3028 nového o. z., podle něhož je třeba aplikovat ust. § 2072 a násl. v rámci nepravé retroaktivity, a uvedl, že účastníci smlouvy darovací nedisponují žádnými právy a povinnostmi vzniklými před [datum] ohledně chování obdarované vůči dárci, ani závazky dárce nějaké chování od obdarované strpět. V dané věci jde podle žalobce evidentně o věcné právo, jehož podrobný rozbor v odvolání žalobce podal, a posléze provedl i rozbor pravé a nepravé retroaktivity a poukázal na to, že zákonodárce jasně projevil vůli po [datum] nároky na chování obdarovaného nepatrně (pro futuro) zpřísnit. Poukázal na to, že argumentace soudů by měla být založena na elementárním smyslu pro realitu a neocitat se mimo logické myšlení. Postup Nejvyššího soudu ve věci [spisová značka] označil za excesivní z dosavadních zvyklostí nepravé retroaktivity a učinil exkurz do předchozí právní úpravy. Poté provedl podrobnější rozbor ust. § 3028 o. z. a označil za nezbytné umět rozlišit právo vzniklé z věcného práva od práva vzniklého z darovací smlouvy. [příjmení] mohlo být aplikováno znění občanského zákoníku účinného před [datum], musela by zde být podle názoru žalobce práva a povinnosti odvozená od věcného práva, to však nebylo prokázáno. Je rovněž vyloučeno, aby obdarované mohlo z darovací smlouvy vzniknout nějaké odvozené věcné právo, neboť účastníci smlouvy si nic takového nesjednali. Zápisem do katastru nemovitostí a převodem vlastnických práv byla darovací smlouva kompletně konzumována. V závěru svého odvolání žalobce znovu zdůraznil, že účastníci darovací smlouvy nedisponují žádnými právy a povinnostmi vzniklými přede dnem [datum] ohledně chování obdarované vůči dárci, jež je předmětem tohoto řízení. Vyjádřil přesvědčení, že věcná, rodinná a osobní práva jsou z režimu občanského zákoníku [účinnost] po [datum] vyňata mimo jiné i proto, že jde o práva zapisovaná dominantně do veřejných registrů, jež by se v opačném případě staly nevěrohodnými a prakticky nepoužitelnými. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví.

4. Žalovaná se k odvolání vyjádřila a uvedla, že od roku [rok] je nucena čelit více než čtyřiceti žalobám a nedůvodným exekucím. Žalobce ji, podle jejího vyjádření svými návrhy šikanuje a očerňuje její dobré jméno. Odkázala na svá vyjádření podaná v průběhu řízení a uvedla, že nárok žalobce neuznává. Podotkla, že v žádném požadavku na vrácení majetku nebyl žalobce úspěšný. Pokud se v minulosti chovala žalovaná k žalobci nemorálně, bylo to proto, že bránila proti jeho agresi maminku, sestru, prarodiče či sama sebe. Uvedla, že žalobce zneužívá soudní moc k podávání smyšlených žalob. Jeho jednání zničilo rodinné vztahy a situace se již zřejmě nezlepší. Vyjádřila přesvědčení, že žalobce se bude soudit do té doby, dokud bude s to formulovat a napsat žalobu a odeslat ji na soud. Poukázala též na to, že si žalobce neuvědomuje důsledky svého jednání – má totiž proti sobě vedeno přes deset exekucí, a získal-li by nějaký majetek zpět, přijde o něj. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

5. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné.

6. Podle § 630 o. z. dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.

7. Soud prvního stupně správně uzavřel, že předmětný spor je třeba posuzovat podle zákonné úpravy účinné v době, kdy došlo k uzavření darovací smlouvy (2005), tj. podle občanského zákoníku zák. č. 40/1964 Sb. V podstatě celá odvolací argumentace žalobce je pak založena na tom, že se žalobce snaží tento názor soudu prvního stupně zpochybnit. Závěr soudu prvního stupně však plně koresponduje rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], v němž dovolací soud vyslovil jednoznačné stanovisko, že byla-li darovací smlouva uzavřena před [datum], je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem 40/1964 Sb. ve znění [účinnost], i když k avizovanému„ nemravnému“ chování obdarovaného, pro něž dárce žádá vrátit dar, došlo až po [datum].

8. První odstavec § 3028 o. z. obsahuje základní zásadu, totiž že zákon působí do budoucnosti a nikoliv zpětně, což je logický důsledek samotné povahy zákona stanovícího práva a povinnosti svým adresátům. Pro to, aby se mohli adresáti zákonného ustanovení v souladu s ním chovat, musejí mít možnost se s obsahem zákonného ustanovení seznámit. Takovou možnost by neměli v případě, že by zákon stanovoval, jak se měli jeho adresáti chovat v minulosti. Proto se také ustanoveními občanského zákoníku [účinnost] zásadně řídí ta práva a povinnosti, jež vznikla (y) až po nabytí jeho účinnosti. Právo dárce na vrácení daru, resp. právo toto vrácení požadovat, a tomu korespondující povinnost obdarovaného dar vrátit jsou bezprostředně spjaty s darovací smlouvou, neboť nevznikla-li by smlouva, nemohla by nastat ani možnost vrácení daru. Právo na vrácení daru, resp. odvolání daru a tomu korespondující povinnost není tedy právem a povinností, které by mohly vzniknout samostatně, nýbrž jejich eventuální vznik je podmíněn tím, že dříve došlo k uzavření darovací smlouvy. Zákonem nastavené podmínky pro vrácení daru jsou tak součástí podstatných okolností uzavření darovací smlouvy a nemohou být později (dodatečně) měněny novou právní úpravou, jež je realizována nezávisle na vůli smluvních stran. Byla-li tedy darovací smlouva uzavřena před [datum], měli a museli všichni účastníci této smlouvy vycházet z toho, že případného vrácení daru se bude možno domáhat pouze za podmínek nastavených ust. § 630 obč. zák., neboť právě a pouze tyto zákonné podmínky byly účastníkům v době uzavření smlouvy známy a s předpokladem jejich existence do smluvního vztahu vstupovali. V době uzavření smlouvy (za účinnosti občanského zákoníku zák. č. 40/1964 Sb.) nemohli její účastníci předvídat změnu zákona, která důvody pro vrácení daru modifikuje, případně rozšíří. Nelze totiž vyloučit, že v případě platnosti„ nových zákonných podmínek“ pro vrácení (odvolání) daru již v době uzavření by smluvní strany, resp. některá z nich o uzavření smlouvy za takto nastavených podmínek neměly zájem. V případě, že ke vzniku právního poměru účastníků z darovací smlouvy došlo před 1. lednem 2014, bylo založeno legitimní očekávání, že dárce může žádat dar nazpět jen, zachová-li se (v budoucnu) obdarovaný k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě poruší dobré mravy (§ 630 obč. zák.).

9. Na základě shora uvedeného vysvětlení tedy nelze přitakat odvolací argumentaci žalobce, jež vychází z předpokladu, že právo na vrácení (odvolání) daru je samostatným právem, jež s darovací smlouvou nesouvisí, a že nastaly-li okolnosti odůvodňující vrácení (odvolání) daru po [datum], je na místě aplikovat na posouzení podmínek vrácení (odvolání) daru ust. § 3028 odst. 1 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb.), resp. následně ust. § 2072 a násl. téhož zákona. Jak již bylo vysvětleno shora, právo na vrácení daru (a tomu korespondující povinnost) není samostatným právem, nýbrž právem, jež vzniká ze samotné darovací smlouvy, neboť pouze v případě, že je něco darováno (je uzavřena darovací smlouva), může dojít v případě, že nastanou určité okolnosti, k vrácení daru. Nastavení těchto okolností musí být ve své úplnosti účastníkům smlouvy známé již při jejím uzavření. V daném případě byla darovací smlouva ohledně pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce] uzavřena v roce 2005, tedy hluboko za účinnosti zák. č. 40/1964 Sb., a proto se musí nejen vznik darovací smlouvy, ale i podmínky pro vrácení daru posuzovat podle úpravy platné a účinné v době uzavření darovací smlouvy, tedy dle § 630 obč. zák. (zák. č. 40/1964 Sb.).

10. Soud prvního stupně tedy nepochybil, pokud podle této úpravy postupoval. Odvolací soud se ovšem se soudem prvního stupně ztotožňuje i v jeho dalším posouzení této věci. Předpokladem pro vznik práva na vrácení daru není dle již zmíněného § 630 obč. zák. jakékoli nevhodné chování obdarovaného k dárci (nebo členům jeho rodiny), nýbrž jen takové, které je možno kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, a to ať již s ohledem na intenzitu takového chování, či na jeho dlouhodobost. Podstatné je navíc, že jednání dárce musí podmínky hrubého porušování dobrých mravů splňovat z objektivního pohledu, nikoli jen z pohledu subjektivního, neboť ne každé jednání, které je dárcem vnímáno úkorně, lze z obecného pohledu považovat za zavrženíhodné, tedy i hrubě rozporné s dobrými mravy. Kromě toho se ovšem musí jednat i o takové počínání obdarovaného, jež je svévolné, tedy musí jít o jednostranně zavrženíhodné jednání nikoli jen o reakci na obdobně negativní jednání dárce vůči obdarovanému.

11. Jednání žalované, jež žalobce popisuje v rámci svých žalobních tvrzení, ovšem za hrubé porušování dobrých mravů ve shora naznačeném smyslu považovat nelze. [příjmení] všech nemovitostí, jež byly dotřeny údajným s dobrými mravy rozporným jednáním žalované, jsou nebo byly v jejím vlastnictví, a jistě tak žalované nelze upřít právo na to, aby výtěžky z vlastního majetku spotřebovávala způsobem, pro nějž se sama rozhodne. Obdobně nelze považovat za rozporné s dobrými mravy (natož hrubě rozporné), pokud žalovaná usiluje jako vlastnice o to, aby neměl žalobce klíče od bytu, který ona vlastní, resp. aby nevstupoval na její pozemek, a to zejména za situace, kdy k ní zcela evidentně žalobce nechová běžné a korektní vztahy obvyklé ve fungujících vztazích otce a dcery. Podává-li žalobce na žalovanou opakované žaloby a nechová se k ní korektně ani v osobních vztazích, pak jistě nemůže očekávat, že mu bude dcera vycházet vstříc a bude mu poskytovat prostředky a požitky z vlastního majetku (byť jí tento majetek dříve daroval). Konečně je třeba poukázat i na to, za shora pospané situace zjevně oboustranně vyhrocených vztahů mezi účastníky, nelze spatřovat nic rozporného s dobrými mravy ani v tom, že žalovaná exekučně požaduje po žalovaném to, co jí bylo přiznáno na náhradě nákladů v řízeních, jež proti ní žalobce zahájil a byl v nich posléze neúspěšný. Absence návštěv žalované u hrobu žalobcových rodičů sice není zcela korektní, avšak hrubé porušování dobrých mravů v takovémto jednání lze spatřovat jen stěží. Žalovaná navíc tvrzení žalobce v tomto směru důrazně popřela a žalobce k tomu žádné důkazy nenabídl.

12. Ze všech uvedený důvodů tedy dospěl odvolací soud ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, totiž že podmínky pro vrácení žalobcem požadovaného daru dle § 630 obč. zák. nenastaly, a proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil včetně správného a výsledku řízení odpovídajícího výroku o nákladech řízení.

13. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy se procesně úspěšná žalovaná náhrady nákladů řízení výslovně vzdala.