o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 10 C 151/2021-132,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] (výrok I.); zamítl žalobu co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], s úrokem ve výši 12,03 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], s úrokem ve výši 12,03 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok II.); současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Žaloba vycházela z tvrzení, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba], žalovanému na základě smlouvy o úvěru ze dne [datum] poskytla úvěr ve výši [částka]. Žalovaný měl úvěr splatit v 84 měsíčních splátkách po [částka], své povinnosti ze smlouvy však nesplnil a z toho důvodu byl úvěr k [datum] zesplatněn. Žalobkyně se proto domáhala zaplacení dlužné jistiny úvěru [částka], smluvních úroků a zákonných úroků z prodlení.

3. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel s žalovaným smlouvu o poskytnutí úvěru ve výši [částka], na jejímž základě žalovanému tuto částku vyplatil dne [datum]. Uzavřel však, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, když vycházel pouze z údajů poskytnutých žalovaným, a to ve zcela nedostatečném rozsahu, nijak přitom neověřil výši tvrzeného měsíčního příjmu. Nutné výdaje pak dopočetl pouze na základě statistických údajů, které vůbec nemusí odpovídat situaci daného dlužníka. Žalovaný přitom uváděl nulové výdaje, což neodpovídá obvyklému stavu, poskytovatel úvěru měl proto od něj žádat bližší objasnění a doložení této atypické situace. S ohledem na to, že poskytovatel úvěru nesplnil svoji povinnost vyplývající ze zákona o spotřebitelském úvěru, považoval soud prvního stupně úvěrovou smlouvu za absolutně neplatnou včetně vedlejších ujednání, na jejichž základě se žalobkyně domáhala smluvených poplatků či smluvních úroků. Poskytnuté plnění tedy soud prvního stupně posoudil jako bezdůvodné obohacení, které byl žalovaný povinen žalobkyni vydat. Žalovaný celkem obdržel částku Kč [částka] a na splátkách uhradil již [částka], žalobkyni má tedy zaplatit ještě [částka]. Vzhledem k neplatnosti smlouvy o úvěru soud prvního stupně dovodil, že žalovanému nevznikla povinnost hradit úroky či jakékoli odměny nebo poplatky vyplývající ze smlouvy, neboť se k tomu platně nezavázal, ani se neocitl v prodlení s povinností splatit poskytnutou jistinu. Žalobě tudíž vyhověl jen co do částky [částka], ve zbytku žalobu zamítl. S ohledem na výši dlužné částky stanovil soud prvního stupně lhůtu k plnění v délce 60 dní od právní moci rozsudku.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání, kterým napadla rozsudek ve vyhovujícím výroku I. ohledně lhůty k plnění, v celém zamítavém výroku II. A ve výroku III. o náhradě nákladů řízení. Ke lhůtě k plnění stanovené žalovanému na 60 dní žalobkyně uvedla, že ji považuje za nepřiměřeně dlouhou vzhledem k tomu, že daný případ nevykazuje žádná specifika, která by odůvodňovala stanovení delší lhůty než 3 dnů dle § 160 o. s. ř. Žalobkyně také nesouhlasila s tím, že jí nebyl přiznán zákonný úrok z prodlení z částky [částka], v níž bylo žalobě vyhověno, na nějž jí vznikl nárok i v případě prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení. Soudu prvního stupně dále vytkla, že posuzoval prověření schopnosti žalovaného splácet úvěr dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který ale nabyl účinnosti až [datum], smlouva o úvěru však byla uzavřena již [datum]. Soud prvního stupně měl tedy vycházet ze zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, který byl účinný v době uzavření smlouvy, dle jehož § 9 bylo posouzení schopnosti dlužníka splácet poskytnutý úvěr založeno na informacích získaných od spotřebitele, a bylo-li to třeba, i a nahlédnutí do příslušných databází. Dle žalobkyně její právní předchůdce postupoval v souladu se zákonnými podmínkami, když vycházel z informací poskytnutých mu žalovaným o zaměstnavateli a výši příjmu, který žalovaný uvedl ve výši [částka]. Přičemž z důvodu opatrnosti bylo vycházeno z příjmu uvedeného v předchozí žádosti [částka]. V žádosti dále žalovaný uvedl, že je svobodný a bydlí u rodičů (rodinných příslušníků). Žalovaný v žádosti neuvedl žádné další životní výdaje, pročež právní předchůdce žalobkyně stanovil životní výdaje žalovaného podle svého interního ekonomického modelu na [částka]. Žalovaný byl prověřen v insolvenčním rejstříku a v úvěrovém registru CCB. V době podání žádosti o úvěr, měl již žalovaný poskytnutý kontokorentní úvěr v [obec] spořitelně s limitem ve výši [částka], na který splácet měsíčně [částka]. Příjem žalovaného byl i po zohlednění výdajů a splátek úvěru dostatečný, a to i v případě, pokud by výdaje žalovaného byly o něco vyšší, než jak je stanovil právní předchůdce žalobkyně. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud zamítavý výrok II. změnil tak, že i v této části žalobě vyhoví.

5. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

7. Odvolací soud musí předeslat, že soud prvního stupně pochybil, když aplikoval zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který ale nabyl účinnosti až [datum], tedy až po uzavření smlouvy o úvěru. Uzavřenou úvěrovou smlouvu je třeba z právního hlediska podřadit pod smluvní typ smlouvy o úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, na níž s ohledem na datum jejího uzavření ([datum]) rovněž dopadal zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, [účinnost].

8. Dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

9. Citované znění § 9 odst. 1 bylo do zákona č. 145/2010 Sb. vloženo novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. Cílem této novely bylo posílit princip zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele. Z druhé věty citovaného ustanovení plyne, že za platně uzavřenou je možno úvěrovou smlouvu považovat jen tehdy, pokud bude ze zjištěných údajů zřejmé, že dlužník bude schopen spotřebitelský úvěr splácet.

10. Úkolem soudu prvního stupně tedy bylo posouzení otázky, zda právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba]) dostál požadavkům, které na něj kladl § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. Dle závěrů rozsudku Soudního dvora EU ze dne [datum] ve věci C [číslo] - OPR- [právnická osoba], je přitom povinností soudu zabývat se ex offo, tedy i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, je povinností soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy.

11. Dle žalobkyně žalovaný uváděl příjmy [částka], její právní předchůdce ale při posouzení úvěruschopnosti žalovaného z opatrnosti vycházel z údajů o příjmu uvedeného v předchozí žádosti [částka]. Pokud by tomu tak bylo, nemohl by smlouvu o úvěru se žalovaným uzavřít. Při příjmu [částka] a dopočtených předpokládaných výdajích [částka] a měsíční splátce předchozího úvěru ve výši [částka] by žalovaný nemohl splácet dalších [částka] měsíčně, z jeho příjmu [částka] by totiž po odečtení výdajů [částka] a splátky [částka] zbývalo jen [částka], nemohl by tedy platit splátku [částka].

12. Za situace, kdy měl právní předchůdce žalobkyně k dispozici údaj o předchozím příjmu žalovaného [částka], který by nepostačoval k poskytnutí požadovaného úvěru, a přitom žalovaný tvrdil, že jeho příjem v mezidobí vzrostl na [částka], nepostupoval právní předchůdce žalobkyně s řádnou odbornou péčí, pokud tento údaj nijak neověřil. Takové ověření by nebylo nijak obtížné, když žalovaný označil zaměstnavatele. Stejně tak právní předchůdce žalobkyně nepostupoval s odbornou péčí, pokud z toho, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že bydlí u rodičů/rodinných příslušníků automaticky dovodil, že nemá žádné výdaje na bydlení, je naopak obvyklé, že pokud ekonomicky činný dospělý bydlí u rodičů, podílí se na nákladech na bydlení. Bylo tedy chybou právního předchůdce žalobkyně, že toto tvrzení nepožadoval po žalovaném dále zpřesnit, zejména za situace, kdy v úvěrové smlouvě měl žalovaný uvedenu jinou adresu trvalého bydliště a jinou adresu skutečného bydliště, což neodpovídá jeho tvrzení o bydlení u rodičů. Posouzení výdajů žalovaného tak, jak je provedl právní předchůdce žalobkyně, bylo rovněž toliko formalistické, když ohledně životních nákladů vycházel pouze ze svých odhadů, zcela nepodložených konkrétními zjištěními ohledně situace žalovaného.

13. Právní předchůdce žalobkyně tak nedostál požadavku § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. vycházet z dostatečných informací získaných od žadatele, když od žadatele nepožadoval upřesnění a doložení jeho naprosto nedostatečných údajů uvedených v žádosti o úvěr. Právní předchůdce žalobkyně tak v žádném případě nevyhověl zákonem zakotvenému požadavku na zkoumání úvěruschopnosti s odbornou péčí. Nejvyšší správní soud přitom již v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Právní předchůdce žalobkyně však údaje uvedené žalovaným nijak neověřoval, minimálně požadavkem na doložení deklarovaných příjmů, což není spojeno s žádnými obtížemi ani pro žadatele, neboť ti obvykle disponují pracovní smlouvou, či jinými doklady, z nich výše příjmu vyplývá.

14. Důsledkem pochybení právního předchůdce žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného je dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. neplatnost úvěrové smlouvy ze dne [datum]. Jde přitom o neplatnost absolutní dle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Jak vysvětlil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. K absolutní neplatnosti smlouvy soud dle § 588 občanského zákoníku přihlíží i bez návrhu. Podstatné přitom není, že žalovaný část splátek uhradil, pochybení právního předchůdce žalobkyně, v jehož důsledku byla úvěrová smlouva neplatná, nastalo při samém uzavření úvěrové smlouvy, úhrada splátek žalovaným na toto pochybení a neplatnost smlouvy nemá žádný vliv.

15. Závěr soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru byl tedy správný. Správně také posoudil soud prvního stupně věc po právní stránce, když uzavřel, že žalobkyně má vůči žalovanému nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 občanského zákoníku. Žalobkyně žalovanému poskytla [částka], v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že žalovaný jí dosud uhradil [částka], k uhrazení tak zbývá ještě [částka], v této části také soud prvního stupně žalobě vyhověl. Na jiné platby dle neplatné úvěrové smlouvy žalobkyni nárok nevznikl.

16. Soud prvního stupně ovšem pochybil, když žalobkyni nepřiznal nárok na zákonný úrok z prodlení. Tento nárok se neodvíjel od neplatné smlouvy o úvěru, ale je založen v § 1970 občanského zákoníku. Do prodlení se žalovaný dostal poté, co na výzvu žalobkyně neuhradil (nevydal) dlužnou částku [částka]. Jak bylo zjištěno před soudem prvního stupně, žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu k plnění dne [datum], dle § 573 občanského zákoníku tedy platí zákonná domněnka, že k dojití zásilky došlo třetí pracovní den po odeslání, tj. v úterý [datum], dne následujícího se stalo bezdůvodné obohacení splatným a od [datum] byl žalovaný s jeho vydáním v prodlení. Výše úroku z prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. k tomuto dni činila 10%. Žalobkyni tak náleží zákonný úrok z prodlení ve výši 10% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení.

17. Soud prvního stupně rovněž nepostupoval správně, když stanovil lhůtu k plnění v délce 60 dnů. Z § 160 o. s. ř. plyne, že obecnou lhůtou k plnění je doba 3 dnů, pokud má soud stanovit lhůtu delší, musí to být zdůvodněno zvláštními okolnostmi na straně povinného. Je přitom právě na povinném, aby existenci takovýchto okolností tvrdil a prokázal, není úkolem soudu aktivisticky je předjímat. V tomto případě žalovaný, jemuž byla povinnost uložena, žádné okolnosti odůvodňující poskytnutí delší lhůty k plnění neprezentoval, nebyl tedy důvod, aby se soud odchýlil od obvyklé třídenní lhůty vyplývající z § 160 o. s. ř.

18. Na základě popsaných úvah proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v napadeném vyhovujícím výroku I. změnil jen tak, že stanovil lhůtu k plnění v délce 3 dnů; v zamítavém výroku II. pak rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení ve výši 10% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, ve zbývající části zamítavý výrok potvrdil dle § 219 o. s. ř.

19. Vzhledem ke změně rozsudku soudu prvního stupně rozhodoval odvolací soud o náhradě nákladů řízení (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) jak před soudem prvního stupně, tak i před soudem odvolacím. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně vychází z § 142 odst. 2 o. s. ř., když míra úspěchu a neúspěchu obou účastníků byla přibližně srovnatelná, žalobkyně byla úspěšná co do částky [částka] a žalovaný co do částky [částka] a smluvního úroku ve výši [částka]. V odvolacím řízení nebyla žalobkyně úspěšná v převážné části svého nároku, měla by tak mít povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení, tomu však žádné náklady nevznikly.