o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zavázal žalovanou povinností zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku částku ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, výrokem II. žalobu v rozsahu požadavku na další částku [částka] s příslušenstvím zamítl a výrokem III. uložil soud žalované povinnost zaplatit žalobci v téže pariční lhůtě na náhradu nákladů řízení částku [částka].

2. Podle odůvodnění dospěl soud prvního stupně po provedené rekapitulaci celého průběhu namítaného řízení, konkrétně řízení vedeného Městským soudem v [obec] pod sp. zn. [spisová značka], s odkazem na ust. § 1, § 13, § 22 a § 31a zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen zákon), k závěru, že žaloba byla podána po právu jen z části. Soud konstatoval, že posuzované řízení trvalo ve vztahu k žalobci od [datum] (podání žaloby) do dne [datum], kdy bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti žalobce. Celková doba řízení tedy činila celkem 6 let a 9 měsíců. Do celkové délky řízení se v tomto případě, tedy v případě, kdy je posuzována délka odškodňovacího řízení, započítává podle soudu i délka předsoudní fáze (mimosoudní projednání nároku u žalované), nejvíce však 6 měsíců. Tato byla zahájena dnem uplatnění nároku u žalované, tj. dnem [datum], šestiměsíční lhůta k projednání uplynula dnem [datum]. Dále soud uvedl, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, kdy ve věci rozhodoval soud prvního stupně i odvolací soud dvakrát a Nejvyšší soud jedenkrát. V řízení došlo k průtahům v podobě nečinnosti soudu, a to v řízení před soudem prvního stupně, kdy k nařízení prvního jednání ve věci došlo až po 18 měsících od podání žaloby, a dále v řízení před odvolacím soudem, když se první jednání před odvolacím soudem konalo až po dvou letech od postoupení spisu. Stejně tak o odvolání žalobce proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků rozhodl odvolací soud po 10 měsících od předložení spisu. Žalobce se na délce řízení podle názoru soudu částečně podílel, když musel být opakovaně soudem vyzýván k doplnění žaloby o rozhodné skutečnosti, přičemž z důvodu nedoplnění rozhodných skutečností ze strany žalobců došlo také k odročení jednání. Skutkovou ani procesní složitost řízení soud neshledal. K významu řízení pro žalobce soud poznamenal, že jej shledává nižším, neboť předmětem posuzovaného řízení byl majetkový nárok, který ani obecně podle judikatury [anonymizováno] nevykazuje pro poškozeného zvýšený význam řízení. Soud dále přihlédl k tomu, že na straně žaloby vystupovalo více žalobců, a tedy průběh a výsledek posuzovaného řízení mohli žalobci sdílet. Soud se ovšem neztotožnil s námitkou žalované, že se u žalobce jedná o příklad řetězení nároků na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, a vyslovil názor, že žalobce se domáhá po právu a v mezích právních předpisů odškodnění za nepřiměřenou délku odškodňovacího řízení (jedná se tedy o druhé odškodňovací řízení v pořadí), pročež nelze prozatím hovořit o tzv. řetězení nároků a případném zneužití práva žalobce, neboť se tak v případě žalobce neděje opakovaně či dokonce pravidelně. Na základě uvedených faktů soud prvního stupně uzavřel, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, neboť délka uvedeného řízení s odkazem na výše popsané okolnosti byla nepřiměřená a v důsledku porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě žalobci vznikla nemajetková újma, již je třeba odškodnit ve finanční podobě. S odkazem na judikaturu vyšších soudů soud stanovil základní částku na [částka] za rok, za první dva roky trvání řízení pak v poloviční výši, a za šest let a devět měsíců řízení dospěl k základní částce [částka]. Uvedenou částku ponížil o 20 % z důvodu projednávání věci na všech stupních soudní soustavy, o 5 % z důvodu jednání žalobce a dále o 10 % z důvodu sdílené újmy. Soud tak základní částku snížil o 35 % a uzavřel, že žalobci na přiměřeném zadostiučinění náleží částka ve výši [částka]. S ohledem na již poskytnuté zadostiučinění ze strany žalované ve výši [částka] soud přiznal žalobci ještě částku ve výši [částka] spolu se zákonnými úroky z prodlení od [datum], a výši úroků odůvodnil § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části, tedy co do částky [částka] s příslušenstvím, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.), a o nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 3 o. s. ř.

3. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobce i žalovaná.

4. Žalovaná brojila proti vyhovujícímu výroku o věci samé, avšak pouze v rozsahu přiznaných úroků z prodlení, přičemž namítala, že nárok žalobce byl předběžně uplatněn u žalované dne [datum], takže šestiměsíční lhůta uplynula až [datum], prvním dnem prodlení tak bylo až [datum] a nikoli datum následující po částečném plnění, jak chybně uvažoval soud prvního stupně ([datum]). Navrhla proto změnu vyhovujícího výroku tak, aby úrok z prodlení byl stanoven z částky [částka] až od [datum] do zaplacení.

5. Žalobce prostřednictvím svého právního zástupce brojil proti zamítavému výroku o věci samé a částečně proti akcesorickému výroku o nákladech řízení. Namítl, že se soudy dopustily v namítané řízení mnohem více pochybení a průtahů, než zmínil soud prvního stupně, zejména soud nepřipravil jednání tak, aby mohlo být rozhodnuto při jediném jednání, vyzýval žalobce neúčelně k doplňování žaloby, soudy opakovaně žádaly o prodloužení lhůty a také pochybení soudního exekutora jde podle názoru žalobce k tíži státu. Ohradil se zásadně proti tomu, že by se snad na délce trvání řízení jakkoli zásadně podílel, neboť neopodstatněné výzvy soudu k doplnění žaloby nemohou jít k tíži žalobce, když některé z výzev soudu označil za nedůvodné a některé dokonce za šikanózní, ba více než šikanózní. I pro případ, že by tomu tak nebylo, ovšem žalobce konstatoval, že pokud na výzvy reagoval v přiměřených lhůtách a nechoval se obstrukčně, nebylo by lze ani takovou skutečnost použít k jeho tíži. Ohradil se také zcela zásadně proti závěru soudu o nižším významu řízení a zdůraznil, že v souladu s judikaturou zejména [anonymizováno] je třeba splnění kritérií řádně probíhajícího řízení posuzovat u kompenzačních řízení ještě přísněji než u řízení ostatních. V této souvislosti poukázal na řadu rozhodnutí [anonymizováno] a zdůraznil, že řízení v jednom stupni by dle této judikatury mělo trvat maximálně rok a půl a ve dvou stupních soudní soustavy maximálně dva roky, aby mohlo být hodnoceno jako přiměřeně dlouhé. Vzhledem k tomu, že se soud prvního stupně nevyjádřil k argumentaci žalobce judikaturou [anonymizováno], hodnotil postup prvoinstančního soudu nejen jako nesprávný, nýbrž také jako porušení svého práva na spravedlivý proces. Nesouhlasil ani s tím, že bylo odškodnění sníženo v souvislosti s údajně sdílenou újmou. Podotkl, že argumentace a důkazy k úvaze o sdílené újmě lpí na žalované, ona však pouze v rámci svého vyjádření poukázala na to, že žalobce vystupoval v namítaném řízení společně se spolužalobcem, aniž by cokoli dalšího prokazovala. S ohledem na skutečnost, že byl žalobce postupem soudů v namítaném řízení v podstatě šikanován za podání žaloby, zdůraznil, že základní částka měla být stanovena v rozsahu [částka] za každý rok trvání. Pochybení soudu prvního stupně spatřoval i v tom, že odečtem 20 % snížil základní částku z důvodu projednání věci ve třech stupních soudní soustavy, aniž by se zabýval otázkou, zda účast soudů více stupňů byla skutečně způsobena složitostí řízení. V daném případě však byla podle jeho názoru víceinstančnost způsobena nesprávným postupem orgánů státu. Navíc vyjádřil žalobce podiv i nad tím, že soud odečetl z tohoto důvodu 20 % přesto, že žalovaná sama odečítala jen 15 %. Žalobce se konečně ohradil také proti tomu, že soud provedl odečty od základní částky odškodnění v jeho neprospěch, argumentací svědčící v jeho prospěch se však nezabýval. Zejména nezohlednil námitky svědčící o chybném postupu orgánů žalované v namítaném řízení před nalézacími soudy. Vadně podle něj postupoval soud i při stanovení náhrady nákladů řízení, když použil ust. § 9 odst. 4 písm. a) adv. tarifu, zatímco správně a v souladu s judikaturou ústavního soudu, již citoval, by měl vycházet z punkta žalované částky, neboť uvedený spor není sporem na ochranu osobnosti, nýbrž sporem dle zákona č. 82/1998 Sb. Ohradil se také proti prodloužené lhůtě k plnění, pro niž podle jeho názoru není žádný důvod. Navrhl rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, že bude žalobce v plném rozsahu vyhověno, případně z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí zrušit a věc vrátit prvoinstančnímu soudu k dalšímu řízení.

6. Z podnětu obou odvolání přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, přezkoumal zároveň i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo /ust. § 212, § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je třeba částečně popřát sluchu, odvolání žalované pak shledal důvodným zcela.

7. Soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav, z něhož mohl i odvolací soud vycházet, aniž bylo v rámci odvolacího řízení třeba doplňovat či opakovat důkazy. Pokud jde o faktický průběh řízení, tj. řízení vedeného Městským soudem v [obec] pod sp. zn. [spisová značka], v jehož rámci byla řešena žaloba žalobce proti žalované o odškodnění za nesprávný úřední postup, odvolací soud odkazuje na podrobný přehled všech podstatných skutečností a procesních úkonů realizovaných v rámci celého namítaného řízení tak, jak jej pojal do odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně. Z něj je patrné, že namítané řízení ve vztahu k žalobci započalo podáním žaloby dne [datum] u Městského soudu v [obec] a že uvedené řízení skončilo dne [datum], kdy bylo žalobci doručeno rozhodnutí Ústavního soudu, jímž byla odmítnuta jeho ústavní stížnost ve věci podaná. S ohledem na nyní již ustálenou soudní praxi (rozhodnutí Nevyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka]) je třeba ovšem do celkové délky trvání řízení započítat i dobu jdoucí od předběžného uplatnění nároku žalobce u žalovaného (Ministerstva spravedlnosti), nejdéle však šest měsíců. Vzhledem k tomu, že žalobce uplatnil u žalovaného prokazatelně svůj nárok dne [datum] a žalobu podal bezprostředně po uplynutí šestiměsíční lhůty stanovené zákonem k dobrovolnému plnění žalované, je třeba za relevantní období trvání sporu považovat dobu od [datum] do již zmíněného [datum], a celková doba trvání namítaného řízení tak činí šest let a devět měsíců. Při podrobném prověření průběhu řízení je třeba se ztotožnit se soudem prvního stupně v jeho závěru, že procesní úkony soudů nebyly v řízení činěny kontinuálně a bezprůtažně, naopak je zcela zřejmé, že jak v průběhu řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení před soudem odvolacím byly zaznamenány značné průtahy a tyto nebyly ojedinělé. Období od podání žaloby do nařízení prvního jednání ve věci samé před soudem prvního stupně trvalo zcela nestandardních devatenáct měsíců a také období od předložení věci s odvoláním žalobce odvolacímu soudu do nařízení odvolacího jednání trvalo rok a devět měsíců. Kromě toho byla značná prodleva zaznamenána i v době mezi předložením rozhodnutí, jímž nebylo žalobci přiznáno osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení, s odvoláním žalobce odvolacímu soudu a jeho potvrzujícím usnesením – uvedená doba činila bezmála deset měsíců. Ačkoli je jistě třeba počítat s tím, že k nařízení jednání či k rozhodnutí nemůže docházet bezprostředně po předložení věci, je nabíledni, že časové úseky shora uvedené jsou projevem nekonzistentního a nesoustředěného postupu soudů, případně projevem dalších skutečností na straně soudů (např. jejich přetíženosti), které však nemohou jít v žádném případě k tíži účastníků řízení (žalobce). Na rozdíl od obecných soudů proběhla následná řízení před dovolacím soudem a před Ústavním soudem zcela bezprůtažně a v kratších než obvyklých lhůtách. Odvolací soud tak dospěl (v zásadě ve shodě se soudem prvního stupně a konečně i ve shodě se žalovanou, jež poskytla žalobci již dobrovolně částečné odškodnění imateriální újmy) k závěru, že řízení trvající šest let a devět měsíců nelze hodnotit jako řízení, které by vykazovalo přiměřenou délku trvání, tedy délku, jež by odpovídajícím způsobem korespondovala složitosti a skutkové a právní náročnosti souzené kauzy. Namítané řízení zcela evidentně nebylo řízením, jež by vykazovalo jakoukoli větší složitost (šlo v podstatě o běžné odškodňovací řízení), nicméně nezanedbatelnou složitost vykazovalo v rovině procesní, jež se projevila v počtu zúčastněných soudních instancí. V daném případě se na rozhodování podílely soudy obou (obecných) instancí, dále Nejvyšší soud a konečně i Ústavní soud Tyto instance pak participovaly na rozhodnutí ne proto, že by se snad soudy dopustily nějakých zásadních pochybení či že by vydaly nepřezkoumatelná rozhodnutí, nýbrž proto, že žalobce podal veškeré opravné prostředky, které mu vnitrostátní soudní soustava umožňuje. Odvolací soud neshledává, že by ze strany soudů v namítaném řízení docházelo k šikanóznímu postupu vůči žalobci, jak žalobce avizoval ve svém odvolání. Nepřiměřenou délkou namítaného řízení však rozhodně bylo porušeno právo žalobce na rozhodnutí jeho sporu v přiměřené lhůtě, a za této situace je třeba dovodit, že na straně žalované, resp. jejích orgánů, došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona a že žalovaná odpovídá za imateriální újmu, jež v souvislosti s namítaným řízením žalobci vznikla a jejíž vznik se v případě dlouhotrvajícího řízení presumuje.

8. Odvolací soud je ve shodě se soudem prvního stupně toho názoru, že takovému pochybení (časové prodlevě), jež nastala v tomto řízení, nemůže účinně korespondovat jen odškodnění morálního charakteru, tedy pouhé konstatování porušení práva žalobce na rozhodnutí jeho pře v přiměřené lhůtě, nýbrž že je třeba s ohledem na závažnost újmy reparovat ji formou finanční satisfakce dle § 31a odst. 2 zákona. S ohledem na to, že délka trvání řízení není ještě alarmující (byť je nepřiměřená), je zcela na místě, aby základní částka odškodnění za jeden rok trvání řízení činila v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR Cpjn 206/2010 ze dne [datum] částku stanovenou při spodní hranici vymezených mantinelů, tj. ve výši [částka] vyjma prvních dvou let započítávaných jednou polovinou. Nic na tom nemění ani skutečnost, že šlo o odškodňovací řízení. Odvolací soud sice nesdílí názor žalované, že jde ze strany žalobce o řetězení odškodnění, jež má za následek snížený význam řízení pro žalobce, nicméně na druhé straně nesouhlasí ani s názorem žalobce, že by snad odškodňovací řízení automaticky mělo být považováno za řízení s vyšším významem pro něj. Odvolací soud dospěl po zvážení všech podstatných skutečností a s přihlédnutím k tomu, že ani ze strany žalobce ani ze strany žalovaného nebyly vzneseny žádné relevantní skutečnosti a argumenty svědčící o nižším či naopak vyšší významu pro žalobce, k závěru, že význam namítaného řízení je standardní. Na základě toho odvolací soud dospěl ke stejné základní částce jako soud prvního stupně, tj. k částce [částka].

9. Odvolací soud, stejně jako v každé jiné kauze tohoto typu, i v této věci zohlednil při stanovení odpovídající výše odškodnění kromě obecných skutečností také specifické okolnosti tohoto konkrétního průtažného řízení a zvažoval všechna kritéria, k nimž je dle judikatury Nejvyššího soudu ČR i dle judikatury [anonymizováno] třeba přihlédnout ve smyslu § 31a odst. 3 zákona, tj. průběh řízení, jeho význam z obecného pohledu, délku jeho trvání, postup orgánů státu i subjektivní význam řízení pro poškozeného. Jak již bylo uvedeno, namítané řízení sice nevykazovalo vyšší míru složitosti po hmotněprávní stránce, vyšší míra jeho složitosti je však dána, jak již bylo rovněž zmíněno shora, množstvím soudních instancí participujících na řízení. Z hlediska složitosti řízení bylo tedy podle odvolacího soudu na místě snížení základní částky o 15 %, jak ostatně učinila i sama žalovaná při svém výpočtu odškodnění. Předmětné řízení je svým významem (nahlíženo objektivní optikou) z pohledu soudní praxe řízením se standardním významem pro poškozeného, byť se jednalo o odškodňovací řízení, a z průběhu řízení nevyšly najevo ani žádné skutečnosti, které by byly s to odůvodnit vyšší subjektivní význam pro žalobce – nebyl tvrzen ani prokazován žádný vyšší než standardní rozsah psychického strádání v důsledku déle trvajícího řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal odvolací soud na straně žalobce žádná zásadní pochybení či průtahy, které by měly podstatný význam pro délku trvání řízení jako takového, a nepovažoval tedy za přiléhavé jakkoli modifikovat základní částku v neprospěch žalobce s ohledem na jeho podíl na trvání řízení. Naopak ve shodě se soudem prvního stupně považuje za přiléhavé a odpovídající snížit základní částku v důsledku tzv. sdílené újmy. Žalobce vedl na straně žalující namítané řízení se„ spolužalobcem“, jímž byl navíc jeho syn, a je tedy zřejmé, že měli oba žalobci možnost sdílet újmu pociťovanou v důsledku nepřiměřeně dlouho trvajícího řízení. Snížení základní částky o 10 % takovému sdílení plně koresponduje. Odvolací soud ovšem na rozdíl od soudu prvního stupně uzavírá, že je třeba nad rámec závěru o nepřiměřeně dlouho trvajícím řízení zohlednit v přiznaném odškodnění mimořádné průtahy, jež byly v namítaném řízení zaznamenány. Jak již bylo uvedeno, před soudem prvního stupně bylo období nečinnosti v rozsahu roku a sedmi měsíců, a před odvolacím soudem jednou v rozsahu roku a devíti měsíců a podruhé v rozsahu bezmála deseti měsíců. I za předpokladu, že nařízení jednání, resp. rozhodnutí a jeho příprava si vždy musí vyžádat jistý časový úsek, je zcela jednoznačné, že přiměřené lhůty byly násobně překročeny a že tedy období nečinnosti soudů obou instancí byla nadstandardní. Z tohoto důvodu odvolací soud zvýšil naopak základní částku odškodnění o 15 %. Další hlediska dle § 31a odst. 3 zákona již odvolací soud jako důvody k modifikaci základní částky neshledal, a dospěl tak k výsledné částce odškodnění, jež činí v daném případě [částka]. Vzhledem k tomu, že žalobci již bylo žalovanou mimosoudně plněno [částka], a že soud prvního stupně žalobci již přiznal pravomocnou částí vyhovujícího výroku částku [částka], je na místě, aby žalobci bylo přiznáno ještě plnění v rozsahu částky [částka], již také odvolací soud žalobci cestou změny napadeného zamítavého výroku dle § 220 odst. 1 o. s. ř. přiznal spolu se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od prvního dne následujícího po uplynutí šestiměsíční lhůty stanovené zákonem pro dobrovolné plnění žalované (§15 odst. 2 zákona). Ve zbývající části zamítavého meritorního výroku odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně dle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Pokud jde o vyhovující výrok o věci samé, ten byl žalovanou, jak již bylo uvedeno, napaden pouze v rozsahu části příslušenství pohledávky. Vzhledem k tomu, že argument žalované v odvolání uvedený byl přiléhavý, stanovil odvolací soud cestou částečné změny vyhovujícího výroku počátek prodlení žalované, a tedy i její povinnosti k placení úroků z prodlení, od prvního dne následujícího po uplynutí šestiměsíční lhůty k plnění, tj. od [datum] (nárok byl u žalované uplatněn [datum] a šestiměsíční lhůta uplynula [datum]), tedy změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že zákonný úrok z prodlení ze soudem prvního stupně přiznané částky za dobu od [datum] do [datum] zamítl. Od téhož data přiznal zákonný úrok z prodlení žalobci také z částky [částka], již mu přisoudil v rámci odvolacího řízení. Uvedené datum je prvním dnem následujícím po uplynutí šestiměsíční lhůty k plnění poskytnuté žalované zákonem. Ačkoli žalovaná vyřídila mimosoudní žádost žalobce dříve než v šestiměsíční lhůtě stanovené zákonem, dostává se do prodlení s plněním jako takovým právě až poté, kdy nárok žalobce neuspokojí ve zmíněné zákonné šestiměsíční lhůtě a nikoli dříve, jak se domnívá žalobce. Její povinnost k placení úroků z prodlení tedy nastává nejdříve den po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty po předběžném uplatnění nároku.

10. Zbývá dodat, že rozsudek v této právní věci v podobě, již tomuto rozhodnutí dal odvolací soud, koresponduje dosavadní rozhodovací praxi odvolacího senátu 70 Co i dalších senátů odvolacího soudu, takže obstojí i při posouzení optikou legitimního očekávání toho, že pře žalobce bude řešena obdobně jako jiné srovnatelné kauzy.

11. S ohledem na částečnou změnu prvoinstančního rozhodnutí musel odvolací soud znovu rozhodnout o nákladech řízení před soudem prvního stupně a zároveň rozhodl také o nákladech odvolacího řízení. Nákladový výrok je odůvodněn ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. pro odvolací řízení ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce měl úspěch v řízení jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím (byť jen částečný), a náleží mu proto náhrada nákladů v obou fázích řízení, neboť šlo jednoznačně o řízení, v němž rozhodnutí závisí na úvaze soudu. Těmito náklady jsou v řízení před soudem prvního odměna za tři plně honorované úkony právní služby (převzetí zastoupení, podání žaloby a písemná replika) dle § 11 odst. 1 a § 9 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen tarifu) po [částka], tři náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 3 tarifu po [částka] a částka [částka] zaplacená na soudním poplatku – celkem [částka]. Před odvolacím soudem jsou náklady tvořeny odměnou za dva úkony právní služby (podání odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) dle § 9 odst. 4 tarifu po [částka], dvěma náhradami hotových výdajů dle § 13 odst. 3 tarifu po [částka] a náklady cestovného na trase [obec] – [obec] a zpět v celkové vzdálenosti 450 km osobním automobilem výrobní [značka automobilu] [anonymizována čtyři slova] [číslo] v celkové výši [částka] a náhradou za 12 půlhodin promeškaného času ve výši [částka] – celkem [částka]. Při stanovení odměny za úkony právní služby advokáta vycházel odvolací soud stejně jako soud prvního stupně z ustálené rozhodovací praxe vycházející z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka]. Z uvedeného rozhodnutí (jakož i z dalších) je jednoznačně zřejmé, že Nejvyšší soud rozhodně netvrdí, že by snad nároky dle zákona č. l 82/1998 Sb. byly totožné s nároky z titulu ochrany osobnosti, uzavírá však, že se jedná rovněž o kompenzaci za jistý zásah do osobnostních práv poškozeného v širším smyslu slova, a proto je přiléhavé na tyto případy aplikovat ust. § 8 odst. 4 písm. a) tarifu. Z žádného ze žalobcem avizovaných rozhodnutí Ústavního soudu nevyplývá, že by Ústavní soud považoval aplikaci tohoto ustanovení na rozhodnutí o nákladech řízení za nesprávnou, nepřijatelnou či dokonce neústavní. Ve všech žalobcem uvedených rozhodnutím byly řešeny jiné otázky než ta, zda je na místě aplikovat na výrok o nákladech řízení ve věcech nároků dle zák. č. 82/1998 Sb. ust. § 9 odst. 4 písm. a) tarifu. Pokud jde o odměnu za úkon předžalobní výzvy k plnění, ani odvolací soud neshledal opodstatněným nárok na náhradu nákladů vynaložených na tento úkon. Žalobce uplatnil před podáním žaloby tak, jak mu ukládá zákon, svůj nárok u žalované dne [datum]. Na základě tohoto uplatnění žalovaná nárok projednala a rozhodla o částečném uspokojení žalobcova požadavku. Jakákoli další výzva je již úkonem nadbytečným, a tedy náklady na takový úkon vynaložené již nelze považovat za účelně vynaložené. Proto tento úkon ani odvolací soud nehonoroval. Náhrada nákladů řízení je splatná k rukám advokáta žalobce (§149 odst. 1 o. s. ř.) a lhůta k plnění byla u náhrady nákladů tak jako u přiřknutého finančního plnění prodloužena odvolacím soudem stejně jako soudem prvního stupně a stejně jako v obdobných soudních přích na 15 dnů od právní moci rozsudku vzhledem ke složitosti administrativního procesu schvalování výdajů ze státního rozpočtu, který je i z objektivního pohledu v běžné třídenní lhůtě obtížně zvládnutelný.