o poskytnutí peněžité náhrady podle zákona č. 229/1991 Sb. a o určení výše peněžité náhrady,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 20 055 714 Kč (výrok I.), uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 891 358 Kč s tím, že se na tuto úhradu započítává platba žalované ze dne 31. 12. 2024 ve výši 764 332,80 Kč (výrok II.), zamítl žalobu ohledně požadavku žalobce na určení, že nárok žalobce na poskytnutí peněžité náhrady na základě výzvy žalobce ze dne 26. 11. 2024 podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. činí podle rozhodnutí [právnická osoba], [právnická osoba] ze dne 22. 9. 2005, č. j. [spisová značka], ze dne 15. 6. 2007, č. j. [spisová značka], ze dne 28. 4. 2008 č. j. [spisová značka] a ze dne 30. 12. 2008, č. j. [spisová značka], částku 116 628 561 Kč (výrok III.) a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 1 950 Kč (výrok IV.).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované peněžité náhrady ve výši 20 055 714 Kč za zbylou část dosud nevypořádaného restitučního nároku dle zákona č. 229/1991 Sb., a to z rozhodnutí [právnická osoba] – [právnická osoba] ze dne 22. 9. 2005, č. j. [spisová značka], z rozhodnutí ze dne 15. 6. 2007, č. j. [spisová značka], a z rozhodnutí ze dne 28. 4. 2008, č. j. [spisová značka] který byl uspokojen převodem náhradního pozemku pouze v rozsahu částky 155 756 Kč, a ze dne 30. 12. 2008, č. j. [spisová značka]. Dále rozhodl o žalobě vedené původně pod sp. zn. [spisová značka], jíž se žalobce z téhož titulu nejprve domáhal ještě doplacení částky 116 628 561 spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 2. 12. 2024 do zaplacení. Částka 20 055 714 Kč dle jeho tvrzení představovala pouze šestinásobek peněžité náhrady, ohledně něhož dospěl Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2827/22, k závěru, že takováto peněžitá náhrada je neústavně nízká, proto se žalobce v uvedeném následném řízení domáhal ještě doplacení peněžité náhrady do výše 2/3 obvyklé ceny nevydaných pozemků, která dle znaleckého posudku činí ve vztahu k žalobci 214 575 000 Kč. Tento žalobní požadavek žalobce v průběhu řízení podáním ze dne 24. 7. 2025 změnil a nadále požadoval již jen určení, že jeho nárok na poskytnutí peněžité náhrady činí 116 628 561 Kč. Řízení o druhé žalobě bylo spojeno s tímto řízením ke společnému projednání v důsledku závazného právního názoru vyjádřeného v usnesení Městského soudu v [adresa] ze dne 24. 6. 2025, č. j. [spisová značka], který uzavřel, že se v obou případech jedná o jednotu žalobcova nároku, týkajícího se téhož restitučního nároku.

3. Ve věci první z obou žalob již odvolací soud rozhodoval dvakrát. Poprvé byly vyhovující rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího po dovolání žalované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2023, č. j. [spisová značka], zrušeny za účelem doplnění dokazování dohodami o převodu náhradních pozemků a posouzení jejich významu pro rozhodnutí. Ve svém druhém (opětovně vyhovujícím) rozsudku ze dne 28. 11. 2024, č. j. [spisová značka], odvolací soud dovodil, že se na posuzovaný případ vztahuje působnost zákona o půdě, a uzavřel, že žalobci jakožto oprávněné osobě ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. náleží právo na poskytnutí peněžité náhrady za jeho právnímu předchůdci odňaté a posléze nevydané pozemky v k. ú. [adresa], jež měly být oproti názoru žalované oceněny jako stavební, a nikoliv jako zemědělské. Zohlednil přitom, že žalobci byly poskytnuty náhradní pozemky v ceně 155 756 Kč, a přiznal žalobci peněžitou náhradu odpovídající šestinásobku jeho restitučního nároku zohledňujícího již stavební charakter odňatých pozemků. Žalobu o zaplacení peněžité náhrady dle § 16 odst. 1 zákona o půdě nepovažoval s ohledem na zjištěnou liknavost žalované při uspokojování nároku žalobce jako oprávněné osoby za předčasnou, byť byla podána ještě před splatností nároku.

4. Rozsudky soudů obou stupňů o první z předmětných žalob byly k opětovnému dovolání žalované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2025, č. j. [spisová značka], zrušeny a vráceny k dalšímu řízení. Nejvyšší soud přitom souhlasil se závěrem odvolacího soudu, že na posuzovaný případ se působnost zákona o půdě vztahuje, což odvolací soud dle něj správně v souladu s platnou judikaturou dovodil z pravomocných rozhodnutí [právnická osoba], [právnická osoba], když vyšel ze zjištění, že odňaté pozemky v k. ú. [adresa] měly charakter role, právní předchůdci žalobce je v takovém stavu uchovávali, žalovaná je „sama“ oceňovala jako zemědělské a byly za ně poskytnuty též náhradní zemědělské pozemky. Odmítl však závěr odvolacího soudu, dle něhož žalobě o peněžitou náhradu dle § 16 odst. 1 zákona o půdě lze vyhovět vzdor tomu, že uplatněná pohledávka není splatnou, neboť ke dni vyhlášení rozsudku (28. 11. 2024) dosud neuplynula tříletá lhůta splatnosti běžící od 1. 12. 2021, kdy byla převzata písemná výzva k zaplacení peněžité náhrady [právnická osoba]), což odporuje jak právní úpravě, tak recentní judikatuře i názorům vyjádřeným v komentářové judikatuře.

5. O druhé z žalob rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 2. 2025, č. j. [spisová značka], jímž žalobu zamítl se závěrem, že žalobce se peněžité náhrady domohl již v pravomocně skončeném řízení o první žalobě, a to v době, kdy mu již byla známa změna judikatury, dle níž bylo možné přiznat vyšší peněžitou náhradu než šestinásobek hodnoty nároku, a bylo tedy zcela na jeho vůli, zda žalobu rozšíří. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 24. 6. 2025, č. j. [spisová značka], s tím, že je třeba aby soud prvního stupně s ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud rozsudky nižších soudů o první žalobě zrušil, obě řízení spojil ke společnému projednání, neboť se týkají téhož nároku.

6. Soud prvního stupně opětovně vyšel ze zjištění, že rozhodnutím [právnická osoba] – [právnická osoba] ze dne 22. 9. 2005, č. j. [spisová značka], bylo určeno, že žalobce není vlastníkem ideálního spoluvlastnického podílu o velikosti ½ pozemku dle PK parc. č. [číslo] role o výměře 32 292 m2 v k. ú. [adresa], obci [adresa], přičemž tento pozemek přešel na stát bez právního důvodu dne 24. 5. 1978 na základě uzavřené kupní smlouvy s Čs. státem – Výstavbou [adresa] – Výstavbou sídlišť [adresa]. Rozhodnutím [právnická osoba] - [právnická osoba] ze dne 15. 6. 2007, č. j. [spisová značka], bylo určeno, že žalobce není vlastníkem ideálního spoluvlastnického podílu o velikosti ½ pozemku dle PK parc. č. [číslo] role o výměře 2 272 m2 v k. ú. [adresa], obci [adresa], přičemž tento pozemek přešel na stát dne 3. 1. 1988 na základě uzavřené kupní smlouvy s Čs. státem – [právnická osoba], Investorem dopravních staveb k. ú. o. Rozhodnutím [právnická osoba] - [právnická osoba] ze dne 28. 4. 2008, č. j. [spisová značka], bylo určeno, že žalobce není vlastníkem ideálního spoluvlastnického podílu o velikosti ½ pozemku dle PK parc. č. [číslo] role o výměře 15 120 m2, parc. č. [číslo] role o výměře 1 620 m2, parc. č. [číslo] role o výměře 2 715 m2 a parc. č. [číslo] role o výměře 3 075 m2 v k. ú. [adresa], obci [adresa], přičemž pozemky přešly na stát dne 24. 5. 1978 na základě uzavřené kupní smlouvy s Čs. státem – Výstavbou [adresa] – Výstavbou sídlišť [adresa]. Rozhodnutím [právnická osoba] - [právnická osoba] ze dne 28. 4. 2008, č. j. [spisová značka], bylo určeno, že žalobce není vlastníkem ideálního spoluvlastnického podílu o velikosti ½ pozemku dle PK parc. č. [číslo] role o výměře 8 188 m2 a parc. č. [číslo] role o výměře 417 m2 v k. ú. [adresa], obci [adresa], přičemž pozemky přešly na stát dne 24. 5. 1978 a dne 1. 12. 1978 na základě uzavřených kupních smluv s Čs. státem – Výstavbou [adresa] – Výstavbou sídlišť [adresa]. Všechny uvedené pozemky byly převedeny na stát bez právního důvodu či pod nátlakem a nebylo možné je z důvodu jejich zastavění žalobci vydat s tím, že za ně přísluší žalobci náhrada dle § 11 odst. 2 a § 17, případně podle § 16 zák. č. 229/1991 Sb. Na uvedené nároky žalobce bylo plněno převodem náhradních pozemků v hodnotě 155 756 Kč, což bylo mezi účastníky nesporné a vyplynulo to i z jednotlivých smluv o vydání náhradních pozemků. Podle znaleckého posudku společnosti [právnická osoba]. č. [číslo] ze dne 26. 10. 2021 a jeho dodatku ze dne 17. 2. 2022 hodnota ½ výše uvedených nevydaných pozemků dle ocenění provedeného dle § 14 odst. 1 vyhl. 182/1988 Sb., ve znění vyhl. 316/1990 Sb., činí 3 498 375 Kč. Na uvedených pozemcích bylo vystavěno sídliště [adresa] a [místo].

7. Ohledně jednotlivých smluv o bezúplatném převodu pozemku podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb. soud prvního stupně zjistil, že žalovaná převedla na žalobce smlouvou č. [číslo] ze dne 30. 10. 2016 spoluvlastnický podíl (110162/438083) k pozemkům parc. č. [číslo] a č. [číslo] v k. ú. [adresa]), čímž bylo z restitučního nároku žalobce vypořádáno 110 162 Kč, smlouvou č. [číslo] ze dne 2. 12. 2015 spoluvlastnický podíl (24214/1545000) k pozemkům parc. č. [číslo], č. [číslo] a č. [číslo] v k. ú. [adresa]), čímž bylo z restitučního nároku žalobce vypořádáno 24 214 Kč, smlouvou č. [číslo] ze dne 26. 1. 2015 spoluvlastnický podíl (21380/745503) k pozemkům parc. č. [číslo] a č. [číslo] v k. ú. [adresa]), a k pozemkům parc. č. [číslo], č. [číslo], č. [číslo] a č. [číslo] v k. ú. [adresa]), čímž bylo z restitučního nároku žalobce vypořádáno 21 380 Kč. V textu dohod neshledal, že by žalobce měl akceptovat, že jeho restituční nárok bude činit méně, resp. že by projevil vůli se práva na uspokojení zbytku nároku vzdát.

8. Zároveň soud prvního stupně po doplnění dokazování zjistil, že částka 20 055 714 Kč představující šestinásobek výše znaleckým ústavem zjištěného základního restitučního nároku byla žalobci ze strany žalované zaplacena dne 7. 1. 2025. Výzvou ze dne 26. 11. 2024 požadoval žalobce na žalované další peněžitou náhradu ve výši 116 628 561 Kč představující doplatek k již přiznané částce 20 055 714 Kč do 2/3 obvyklé ceny odňatých pozemků.

9. Po právním posouzení podle § 4, § 11, § 11a a § 16 zákona č. 229/1991 Sb. s přihlédnutím k recentní judikatuře Nejvyššího soudu (zejména k rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2616/2024), Ústavního soudu (zejména k nálezům sp. zn. II. ÚS 1577/22 či sp. zn. IV. ÚS 2827/22) a i s ohledem na závazný právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu vydaného v této věci ohledně první z žalob soud prvního stupně uzavřel, že tím, že žalovanou byla požadovaná částka žalobci dne 7. 1. 2025 zaplacena, ke dni vydání napadeného rozsudku nárok uplatněný prvou z žalob již netrval, a proto první z žalob zamítl. Na projednání druhé z žalob pak soud prvního stupně neshledal naléhavý právní zájem, neboť uzavřel, že bez takového určení by nebylo právo či právní vztah, na kterém je žalobce účasten, ohroženo, ani se by jeho právní postavení nestalo nejistým. Vyjádřil názor, že takové určení by nepředstavovalo věc rozsouzenou pro případnou žalobu na plnění vycházející ze stejného skutkového stavu a soud takovou věc rozhodující by musel znovu posuzovat identické otázky, včetně hmotněprávních námitek ze strany žalované. Z uvedeného důvodu tedy druhou žalobu taktéž zamítl.

10. Proti oběma výrokům ve věci samé podal žalobce včasné odvolání. Ve vztahu k první žalobě namítl, že soud prvního stupně ve svém odůvodnění rozsudku nevyjádřil jednoznačně, že žaloba byla podána důvodně a že byla zamítnuta pouze z důvodu oprávněně vyplaceného plnění ze strany žalované. V důsledku nejednoznačného vyjádření důvodnosti žaloby pak podle něj ohledně tohoto plnění vznikla právní nejistota, zda nemůže být považováno za bezdůvodné obohacení. Nesouhlasil ani s tím, že by neměl naléhavý právní zájem na určení výše restitučního nároku. Poukázal na to, že naléhavý právní zájem je dán již tím, že žalovaná odmítá plnit, tedy určení by odstranilo nejistotu a mohlo by předejít právě žalobě na plnění. Stejně tak podle něj lze případné hmotněprávní námitky žalované řešit již v určovacím řízení. S tím se však soud prvního stupně nijak nevypořádal. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž je přípustná určovací žaloba i tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti, pokud se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, což je dle něj tento případ. Upozornil, že z judikatury Nejvyššího soudu taktéž vyplývá, že rozhodnutím o tom, na jakou finanční náhradu má žalobce právo, se do budoucna odstraní nejistota, jaký charakter náhradního pozemku má být žalobci vydán či jaká adekvátní finanční náhrada za nevydaný pozemek má být žalobci zaplacena, tedy ani při požadavku na uspokojení restitučního nároku poskytnutím peněžité náhrady nelze odpírat naléhavý právní zájem na určení výše nároku zejména za situace, že se nelze peněžité náhrady domáhat dříve, než po uplynutí tříleté hmotněprávní lhůty od výzvy. Uvedl, že nepovažuje za spravedlivé být nucen čekat do uplynutí této lhůty k plnění dle výzvy ze dne 26. 11. 2027, když je již nyní zřejmé, že mu dobrovolně další peněžitá náhrada nebude žalovanou poskytnuta. Nesouhlasil s tím, že soud prvního stupně označil jím uvedenou judikaturu za překonanou.

11. Žalovaná k odvolání žalobce uvedla, že zcela souhlasí se závěry soudu prvního stupně. Poukázala na to, že v první žalobě se žalobce domáhal nároku, který byl žalovanou uspokojen, tedy nepřichází v úvahu jiné procesní řešení dané situace než zamítnutí žaloby z důvodu zániku nároku. Navíc upozornila, že fakticky je odvolání podáno proti odůvodnění rozsudku, což je nepřípustné. Také rozhodnutí o druhé z žalob označila za správné, neboť z jejího pohledu žalobce neprokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení výše nároku. Zdůraznila, že recentní judikatura dovozuje naléhavý právní zájem na určení výše restitučního nároku v případě jeho řešení formou poskytnutí náhradních pozemků, nicméně odlišná je situace při požadavku na finanční plnění, kde je tato otázka řešena jako předběžná v rámci řízení o uspokojení nároku.

12. Při jednání dne 11. 6. 2026 vzal žalobce odvolání směřující proti I. výroku o věci samé, a s tím i proti akcesorickému II. výroku o nákladech řízení týkajícího se první žaloby v plném rozsahu zpět, odvolací soud proto postupem podle § 207 odst. 2 věta prvá o. s. ř. odvolací řízení v tomto rozsahu zastavil.

13. Zároveň považuje odvolací soud za vhodné vyjádřit se s ohledem na obavy žalobce uvedené v jeho odvolání k oprávněnosti požadavku žalobce na zaplacení částky 20 055 714 Kč, byť má za to, že důvodnost požadavku žalobce dovodil i Nejvyšší soud, přestože svým rozhodnutím zrušil ve věci vydané rozsudky nižších soudů. Ani Nejvyšší soud nezpochybnil, že se na danou věc vztahuje zákon o půdě, neboť v době převodu měly předmětné pozemky zemědělský charakter (role) a právní předchůdci žalobce je v takovém stavu uchovávali, což stejně vyhodnotily i správní orgány v rámci rozhodování o nich podle citovaného zákona. Z provedeného dokazování je dále zřejmé, že v době převodu předmětných pozemků na stát bylo s nimi počítáno jako s pozemky, na nichž bude stavěno sídliště, tedy měly také být oceněny jako stavební, což žalovaná neučinila a hodnotu restitučního nároku tak zjistila v nesprávné výši, přičemž žalobce v žádném z dokumentů nevyjádřil, že dosavadním převodem pozemků považuje svůj restituční nárok za zcela uspokojený. Znaleckým zkoumáním byla zjištěna správná hodnota restitučního nároku žalobce ve výši 3 498 375 Kč, přičemž ten byl uspokojen převodem náhradních pozemků pouze v rozsahu 155 756 Kč a nevypořádaný zbytek tak činil 3 342 619 Kč.

14. Platná judikatura dovodila, že ustanovení § 28a zákona o půdě je tedy třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, kterou lze s ohledem na konkrétní okolností zvýšit a musí být poskytnuta v takové výši, aby byla s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a rozumná. Za takovou byl zprvu označen šestinásobek zjištěné ceny odňatých a nenahrazených nemovitostí, který ve smyslu uvedené judikatury měl reálně odrážet míru inflace a vyrovnávat tak ztrátu hodnoty peněz, k níž došlo ode dne účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. do současnosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018). Ústavní soud však nálezem ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2827/2022, vyjádřil nesouhlas s takto zjištěným koeficientem, který označil za neústavně nízký s tím, že judikaturně by měl být jednotně určen způsob stanovení koeficientu pro zvýšení finanční náhrady tak, že by kromě inflace měl zohledňovat i reálný růst cen nemovitostí za dobu od roku 1991. Takovýto způsob stanovení koeficientu nabídl Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 13. 8. 2024, č. j. 28 Cdo 3662/2023-183, tak, že by se znásobení ceny nemovitostí od roku 1991 promítalo do výše koeficientu z jedné čtvrtiny, zatímco zbytek by byl nadále determinován obecným růstem spotřebitelských cen, přičemž jiné stanovení koeficientu by muselo vycházet ze specifických okolností věci. Tehdy dovodil za adekvátní devítinásobek hodnoty základu restitučního nároku.

15. Na tuto skutečnost byl žalobce, který se dosud domáhal přiznání pouhého šestinásobku základu restitučního nároku, upozorněn odvolacím soudem již v předchozím řízení s tím, že vzhledem k tomu, že je bez pochyb stanovena základní hodnota jeho restitučního nároku, bude o nároku rozhodnuto s konečnou platností ke dni rozhodnutí za procesní součinnosti žalobce, neboť koeficient je možné stanovit na základě veřejně dostupných statistických údajů a jeho nárůst souvisí právě s plynutím času. Žalobce odmítl možnost rozšíření žaloby v duchu zmíněných judikaturních závěrů s tím, že k doplatku znovu vyzval žalovanou samostatnou výzvou a následně požadoval plnění v rámci žaloby vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. [spisová značka]. V průběhu uvedeného řízení však žalobce svůj žalobní požadavek změnil na určení výše nároku, tedy ani spojením řízení o první ze žalob a uvedené věci nebylo možné dovodit faktické rozšíření první žaloby. S ohledem na výše uvedené odvolací soud konstatuje, že oprávněný nárok žalobce na náhradní plnění za nevypořádaný restituční nárok v jím požadované výši 20 055 714 Kč jako šestinásobku jeho základní hodnoty byl uspokojen v plné výši plněním ze strany žalované, a tímto plněním byl restituční nárok žalobce v plném rozsahu vypořádán a zanikl, proto správně soud prvního stupně žalobu zamítl.

16. Odvolací soud dále přezkoumal zbylé odvoláním napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně III. a IV., včetně řízení, které jejich vydání předcházelo (podle § 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné.

17. Podle § 80 o. s. ř. se určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

18. Žalobou na určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se zahajuje řízení, v jehož rámci soud rozhoduje o tom, zda určité právo nebo právní poměr (dřívější terminologii právní vztah) existuje či nikoliv; přitom svým rozhodnutím pouze deklaruje, zda tu právo či právní poměr je či není, nekonstituuje jím právo (nezakládá, nemění, neruší), neboť skutečnost, od níž se odvíjí konstituování práva (která založila jeho vznik, změnu, zánik), nastala v minulosti, v době před rozhodnutím soudu. Z uvedených důvodů soudní praxe dospěla ke konstantnímu závěru, že jde o rozhodnutí preventivní, které má smysl jen tehdy, pokud může přinést účelnou ochranu práva či právního postavení žalobce před tím, než dojde k porušení práva. A naopak tam, kde již k porušení práva došlo a jeho reparace lze dosáhnout uložením povinnosti, nemá určovací rozhodnutí smysl a je třeba se žalobou domáhat určitého plnění.

19. Jak upozorňuje Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3662/2023, či ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2616/2024), je nutné brát v úvahu, že navýšení finanční náhrady dle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě vypočtené ze základní částky postupem dle ustanovení § 28a zákona o půdě má vykompenzovat ztrátu hodnoty peněz, k níž došlo v období od účinnosti zákona o půdě až do doby rozhodování soudu o náhradě. Je tak zřejmé, že uvedené časové hledisko brání rozhodování o výši nároku, respektive o výši koeficientu navýšení základní hodnoty restitučního nároku, v jiném řízení než v řízení o poskytnutí této náhrady, s níž je tato výše těsně svázána. Právě z tohoto důvodu nelze shledat naléhavý právní zájem na určení výše této náhrady za pomoci určovací žaloby, která by tak neměla charakter preventivního rozhodnutí, neboť výše nároku přímo souvisí s okamžikem rozhodování o povinnosti jej splnit. Žalobce přitom možnost určit výši nároku měl právě v řízení o první žalobě, byl na judikaturní změnu upozorněn a ke dni posledního rozhodování odvolacího soudu o povinnosti žalované poskytnout adekvátní náhradu ani následně v pokračujícím řízení nic nebránilo tomu, aby svůj žalobní požadavek v souladu s ní rozšířil. Jak již odvolací soud uvedl výše, v dané věci byla bez pochyb stanovena základní hodnota restitučního nároku žalobce a bylo možno za procesní součinnosti žalobce, k níž byl minimálně odvolacím soudem vyzván tak, aby ke dni rozhodnutí stanovil na základě veřejně dostupných statistických údajů a případných dalších okolností dle návrhů účastníků, jakou měrou tato hodnota vzrostla, neboť její nárůst souvisí právě s plynutím času. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3662/2023, který byl vydán pouhých 14 dnů před posledním rozhodnutím odvolacího soudu (jež bylo následně Nejvyšším soudem zrušeno) a jenž vycházel ze statistických údajů ke dni jeho rozhodování, pak vyplynulo, že (bez nutnosti tvrdit mimořádné okolnosti) se žalobce mohl úspěšně domáhat i devítinásobku základní hodnoty jeho restitučního nároku. Pasivita žalobce ve spojení s disposiční zásadou řízení, jejímž projevem je i vázanost soudu žalobním návrhem, který nemůže překročit, pak neumožnila s konečnou platností rozhodnout o jiné hodnotě restitučního nároku žalobce než v rozsahu jím požadovaného šestinásobku, a předmětný nárok tak byl jeho úhradou ze strany žalované plně uspokojen.

20. Nad rámec rozhodnutí odvolací soud konstatuje, že pokud by soudy přistoupily na požadavek žalobce rozhodovat postupně o částech nároku, nebylo by fakticky možno nárůst hodnoty nároku ukončit a s konečnou platností o restitučním nároku rozhodnout.

21. Námitku promlčení nároku vznesenou žalovanou (ač nemá na řešení dané věci vliv) odvolací soud posoudil jako nedůvodnou. Byť se doplacení nároku žalobce domáhal až po více než 10 letech od předchozího uspokojení poskytnutím náhradních pozemků, v řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok uplatnil včas, přičemž pokud by již v době vydávání náhradních pozemků žalovaná respektovala závěry platné judikatury (v době poskytování náhradních pozemků jí již byla známa téměř všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu, která stanovovala povinnost pozemky, které byly po jejich převodu na stát zastavěny, ohodnotit jako stavební) a ocenila nárok žalobce řádně, jak jí ukládal zákon, mohla zabránit tomu, aby se žalobce musel domáhal doplacení finanční náhrady, a to i po tolika letech. Nárok na přecenění hodnoty pozemků přitom nepředstavuje samostatné majetkové právo, které by podléhalo promlčení.

22. O povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, ve spojení s § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., neboť žalobce procesně zavinil zastavení odvolacího řízení ohledně první z žalob, což je třeba posoudit jako jeho procesní neúspěch, a současně nebyl v této fázi řízení úspěšný ani s požadavkem na určení výše nároku, a právě proto odvolací soud uložil žalobci povinnost k plné náhradě všech žalovanou v odvolacím řízení účelně vynaložených nákladů řízení. Jejich výši určil jako náhradu nákladů nezastoupeného účastníka za dva úkony spočívající v přípravě na jednání a následné účasti při jednání odvolacího soudu dne 11. 6. 2026 po 450 Kč dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., ve spojení s jejím výkladem pro období následující po 1. 1. 2025, který je blíže zdůvodněn v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025.