o 5 009 000 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil oběma žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 5 000 000 Kč spolu s úrokem ve výši 1 % měsíčně z částky 5 000 000 Kč od 3. 10. 2018 za každý započatý měsíc zápůjčky do zaplacení a spolu se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 6 250 000 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a žalobu ohledně částky 9 000 Kč spolu se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 9 000 Kč od 1. 11. 2020 o zaplacení, zamítl (výrok II.). Oběma žalovaným dále uložil společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 718 233,90 Kč, taktéž ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalovaných zaplacení částky 5 009 000 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že žalovaným dne 2. 10. 2018 zapůjčil částku 5 000 000 Kč za účelem rekonstrukce nemovitostí v k. ú. [adresa] ve vlastnictví společnosti [právnická osoba]., jíž byly jednatelkami a společníky. Vrátit zápůjčku i se sjednanou odměnou ve výši 9 000 Kč a s úrokem ve výši 1 250 000 Kč měly žalované ke dni 31. 10. 2020.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce zapůjčil dne 10. 4. 2018 společnosti [právnická osoba] částku 20 000 000 Kč za účelem úhrady kupní ceny nemovitosti č. p. [číslo] v obci [adresa] a k následné rekonstrukci předmětné nemovitosti. Dokončení rekonstrukce uvedené nemovitosti mělo být financováno úvěrem od [právnická osoba]., která však požadovala prokázat, že uvedená společnost žalovaných disponuje vlastními finančními prostředky. Proto obě žalované jako společníci a jednatelky společnosti [právnická osoba]. požádaly žalobce o zápůjčku ve výši 5 000 000 Kč, kterou jim žalobce poskytl jako fyzickým osobám smlouvou o zápůjčce ze dne 2. 10. 2018 účelově vázánou na rekonstrukci nemovitostí v k. ú. [adresa] ve vlastnictví uvedené společnosti na účet jmenované společnosti. Ve smlouvě se žalované zavázaly vrátit zapůjčenou částku se smluvní odměnou za zápůjčku ve výši 1 % měsíčně z poskytnuté nesplacené částky zápůjčky za každý započatý měsíc zápůjčky, dle stavu výše dluhu k prvnímu dni takto započatého měsíce a paušální odměnou za poskytnutí zápůjčky ve výši 9 000 Kč do 31. 10. 2020. Pro případ prodlení s vrácením zápůjčky včetně sjednaných odměn za zápůjčku se žalované zavázaly zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 0,05 % denně z dlužné částky. Smluvní stranou smlouvy o zápůjčce byla i společnost [právnická osoba], označená jako „vlastník“, která se zavázala, že do splacení zápůjčky včetně odměn nepřevede na jiného vlastníka budoucí bytové jednotky evidované pod číslem [číslo] v [číslo] NP s kupní cenou 4 798 700 Kč a pod číslem [číslo] ve [číslo] NP s kupní cenou 3 487 200 Kč. Pro případ řádného nesplacení zápůjčky se jmenovaná společnost zavázala uhradit zápůjčku z vlastních prostředků nebo uzavřít s žalobcem smlouvu o koupi uvedených bytových jednotek s tím, že nesplacené závazky žalovaných vyplývající z této smlouvy budou započteny oproti závazku žalobce na úhradu kupní ceny. Od počátku bylo dohodnuto, že zápůjčka neměla být vrácena formou vrácení peněz, ale převedením uvedených bytů na žalobce. Smlouvu vypracovala právní zástupkyně žalobce, [tituly před jménem] [jméno FO], s tím, že vzhledem k tomu, že zápůjčku nebylo možné zajistit předmětnou nemovitostí, která sloužila jako zástava již pro dříve poskytnutou zápůjčku ve výši 20 mil. Kč, měla zajištění zaručovat společnost [právnická osoba]. Dne 16. 7. 2019 podepsal žalobce prohlášení zapůjčitele vypracované taktéž jeho výš jmenovanou právní zástupkyní, v němž prohlásil, že zapůjčená částka 5 000 000 Kč na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 2. 10. 2018, uzavřené mezi žalobcem a oběma žalovanými jako vydlužitelkami za účasti společnosti [právnická osoba] jako vlastníka nemovitosti, jež v případě neuhrazení zápůjčky na sebe přebírá závazky vydlužitelů, byla poskytnuta žalovaným v souladu se smlouvou pro účely financování podnikatelského projektu vlastníka nemovitosti na rekonstrukci nemovitosti a její následný prodej. Dále v něm uvedl, že smluvní strany jsou ve shodě, že dnem určeným ke splacení zápůjčky je 31. 10. 2020, k vydání prohlášení činí dluh vydlužitele částku 5 459 000 Kč a pokud bude uhrazen až v době od 3. 7. 2019 do 3. 8. 2019 navyšuje se dlužná částka o 50 000 Kč na 5 509 000 Kč. V rozvahách společnosti [právnická osoba] z let 2017 až 2019 se závazek ze smlouvy z 2. 10. 2018 neobjevil. Proti společnosti [právnická osoba] bylo vedeno u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] insolvenční řízení, do kterého přihlásil žalobce jednak zajištěnou pohledávku ve výši 36 571 468,40 Kč z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 10. 4. 2018 (byla přiznána rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 14. 8. 2020, č. j. [spisová značka]) a nezajištěnou pohledávku z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 2. 10. 2018 v celkové výši 7 703 605 Kč, jejíž jistina činila 5 009 000 Kč. Po zpeněžení majetkové podstaty byl žalobci v insolvenčním řízení poskytnut na jeho zajištěnou pohledávku výtěžek ve výši 27 000 000 Kč a na úhradu nezajištěné pohledávky z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 2. 10. 2018 částka 4 292 347,88 Kč.

4. Po právním posouzení podle § 1727, § 2395 a § 2018 a násl. o. z. dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce jako zapůjčitel zapůjčil na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 2. 10. 2018 žalovaným jako vydlužitelkám částku 5 000 000 Kč, kterou žalované se sjednanými odměnami ke dni splatnosti půjčky 30. 10. 2020 ani ke dni rozhodnutí nevrátily. K námitce žalovaných, že zápůjčka byla fakticky poskytnuta jejich společnosti [právnická osoba], uvedl, že uvedený účet byl sjednán jako platební místo, tedy úhrada zápůjčky žalobcem přímo na účet uvedené společnosti neměnila charakter zápůjčky jako poskytnuté žalovaným jako fyzickým osobám, jak lze dovodit i z označení stran ve smlouvě. Závazek společnosti [právnická osoba] obsažený v předmětné smlouvě posoudil jako ručitelský závazek dle § 2019 o. z., který měl jistit předmětnou zápůjčku, když její zajištění nemovitostí jako zástavou již nebylo možné, protože ta již zajišťovala zápůjčku dříve poskytnutou uvedené společnosti ve výši 20 mil. Kč. Žalobě ohledně částky 5 000 000 Kč proto vyhověl. Dále soud prvního stupně uzavřel, že odměna za poskytnutí zápůjčky ve výši 9 000 Kč byla sjednána v rozporu s § 2390 a násl. o. z., který umožňuje ujednat si pouze úroky, proto ohledně této částky žalobu zamítl. Úroky z prodlení přiznal soud prvního stupně žalobce dle smluvních ujednání. Náklady řízení posoudil podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a přiznal jejich náhradu převážně úspěšnému žalobci v rozsahu 99,64 %.

5. Proti rozsudku podaly obě žalované včasné a přípustné odvolání, v němž namítly, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, která následně nesprávně právně posoudil.

6. První žalovaná vytkla soudu prvního stupně, že nesprávně posoudil závazek společnosti [právnická osoba] jako ručitelský, ač se v tomto případě jednalo o převzetí dluhu žalovaných. Poukázala na to, že jmenovaná společnost se výslovně zavázala jako vlastník k vrácení finančních prostředků z vlastních prostředků nebo započtením na kupní cenu za převod bytových jednotek č. [číslo] a č. [číslo]. Přijetí jejího závazku bylo žalobcem potvrzeno v prohlášení zapůjčitele ze dne 10. 7. 2019, v němž žalobce převzetí závazků žalovaných společností přímo konstatuje a dále počítá s tím, že potvrzení o zániku dluhu po jeho zaplacení vystaví právě jmenované společnosti. Zdůraznila, že prohlášení bylo připraveno právní zástupkyní žalobce a bylo podepsáno žalobcem s úředně ověřeným podpisem, tedy pod jeho kontrolou. Tím se také dle žalobkyně nemohl projevit závazek žalobkyně v jejím účetnictví v letech 2017 až 2019, neboť k převzetí dluhu došlo až 31. 10. 2020, kdy nastala splatnost dluhu. Nesouhlasila s tím, že soud prvního stupně nepřipustil k důkazu rozvahu společnosti [právnická osoba] zpracovanou insolvenčním správcem k 31. 12. 2021, v níž je již tento závazek zaznamenán. Dále soudu prvního stupně vytkla, že se nedostatečně zabýval přihlášením pohledávky z předmětné smlouvy žalobcem do insolvenčního řízení, přičemž insolvenčním soudem nebyla zjištěna jako pohledávka z titulu ručení. Upozornila, že svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO], která tento závazek označila za ručitelský, byla onou právní zástupkyní, která smlouvy i ostatní dokumenty pro žalobce připravovala, žalobce je jejím dlouholetým klientem a sama je přímo zainteresována na výsledku sporu, neboť v případě neúspěchu žaloby by dopadla odpovědnost za tento neúspěch na ni. Upozornila, že soud prvního stupně zaměňuje předmětnou částku 5 mil. Kč z roku 2018 za zápůjčky žalovaných poskytnuté společnosti [právnická osoba] v roce 2019 ve výši dvakrát 2 500 000 Kč a za zápůjčku 1. žalované v rozsahu 5 626 063 Kč přihlášenou do insolvenčního řízení, které nemají žádnou spojitost s předmětnou zápůjčkou. Opětovně se dovolala záměru účastníků poskytnout finanční prostředky výše uvedené společnosti, což bylo konstruováno jako prostředky hrazené žalovanými, na což poukazuje i skutečnost, že byly zaplaceny právě na její účet, který tak nebylo možné považovat za pouhé platební místo. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl, případně jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Druhá žalovaná ve svém odvolání argumentovala obdobně, jako první žalovaná. Taktéž upozornila na převzetí dluhu společností [právnická osoba] nesprávně soudem prvního stupně posouzeného jako ručení za závazek i na směšování předmětné zápůjčky se zápůjčkami poskytnutými žalovanými jmenované společnosti z jejich prostředků v roce 2019 ve výši dvakrát 2 500 000 Kč. Dovolala se i procesních vad, které spatřovala v tom, že soudem prvního stupně nebyl připuštěn k provedení jeden dle ní ze zásadních důkazů rozvahou ke dni 31. 12. 2021, která dle ní prokazovala převzetí dluhu jmenovanou společností. Nesouhlasila s tím, že by jejímu provedení k důkazu bránila koncentrace řízení, neboť se tímto důkazem pouze bránila důkazům ze strany žalobce. Namítla dále, že nebyla řádně soudem prvního stupně poučena o konkrétních důvodech jejího možného procesního neúspěchu, tj. že by se měla žalobcem doloženým rozvahám bránit, neboť soud je připraven rozhodnout. Taktéž navrhla změnu rozsudku a zamítnutí žaloby, či případné vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Žalobce se ve svém vyjádření k odvolání žalovaných ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Dle něj bylo v řízení jednoznačně prokázáno, že zápůjčka byla poskytnuta žalovaným jako fyzickým osobám a jejich dluh žádným způsobem nezanikl. Zapůjčenou částku pak měly žalované poskytnout společnosti jako jejich vklad. Konstrukci převzetí dluhu společností [právnická osoba] okamžikem prodlení se splacením dluhu označil za nelogickou a nehodnověrnou. Nebylo jeho vůlí, aby se dlužníkem stala jmenovaná společnost, jíž samotné zapůjčil dříve 20 mil. Kč. Jmenovanou společnost označil za garanta splnění dluhu, jehož dlužníky byly pouze žalované. Že se nejednalo o převzetí dluhu dle něj vyplývá ze smlouvy i prohlášení a toto vyloučila i svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO]. Sama první žalovaná jako jednatelka [právnická osoba] závazek ze smlouvy ze dne 2. 10. 2018 neuvedla v seznamu závazků jmenované společnosti pro účely insolvenčního řízení. Za nepravděpodobné označil, že by si žalované od něj půjčily dne 10. 4. 2018 částku 5 mil. Kč pro účely podnikání společnosti a následně z vlastních zdrojů zapůjčily společnosti dne 28. 5. 2019 každá z žalovaných částku 2,5 mil. Kč, tedy totožnou částku. Odmítl, že by obsahem prohlášení zapůjčitele byla dohoda o převzetí dluhů, a podle něj mělo toto potvrzení prokazovat možnému investorovi se zájmem o vstup do společnosti, že věřitel za ní neeviduje žádný závazek. V postupu soudu pak nespatřoval žádné vady, přičemž neúspěchu ve sporu čelily žalované dle něj již od podání žaloby. Soud prvního stupně podle něj žádnou vytýkanou poučovací povinnost neměl. Důkazy rozvahami společnosti [právnická osoba], kterou žalované ovládaly, nemohly být pro ně překvapivé, žalované měly možnost jimi samy argumentovat, navíc se nejednalo o důkazy stěžejní. Provedení rozvahy k 31. 12. 2021 k důkazu pak nemohlo dle žalobce vést k jinému výsledku řízení. V uvedené sumě 36,5 mil. Kč je zohledněn jen závazek společnosti ze smlouvy o zápůjčce ze dne 2. 10. 2018, nikoliv dva závazky. Dle něj jsou rozporná i tvrzení 2. žalobkyně ohledně účelového zaměření zápůjčky, která měla sloužit k prokázání vlastních zdrojů bance, což 2. žalobkyně vylučuje. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

9. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných je důvodné.

10. Podle § 1888 odst. 1 o. z. kdo ujedná s dlužníkem, že přejímá jeho dluh, nastoupí jako dlužník na jeho místo, dá-li k tomu věřitel souhlas původnímu dlužníku nebo přejímateli dluhu.

11. Převzetí dluhu (privativní intercesse) představuje změnu původního závazku na straně dlužníka. To znamená, že na místo původního dlužníka přejímá dluh (pohledávku) dlužník nový se souhlasem věřitele. Do vztahu mezi věřitelem a dlužníkem tak vstupuje osoba třetí, beroucí na sebe povinnost původního dlužníka splnit dluh věřiteli, čímž se osoba třetí zároveň stává přejímatelem tohoto závazku (dluhu). To je možné jen se souhlasem věřitele.

12. V řízení bylo prokázáno, že žalované, aby získaly pro společnost [právnická osoba], jíž byly společníky i jednateli, úvěr od [právnická osoba], musely prokázat, že jejich společnost disponuje vlastními zdroji finančních prostředků. Za tím účelem uzavřely žalované jako vydlužitelky s žalobcem jako zapůjčitelem dne 2. 10. 2018 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě byla na účet jmenované společnosti následujícího dne žalobcem poskytnuta částka 5 000 000 Kč. Třetím účastníkem smluvního vztahu byla společnost [právnická osoba], označená ve smlouvě jako „vlastník“. Ta se v dané smlouvě jednak zavázala, že do splacení zápůjčky (včetně odměn) nepřevede na jiného vlastníka budoucí bytové jednotky č. [číslo] o kupní ceně 4 798 700 Kč a č. [číslo] o kupní ceně 3 487 200 Kč s tím, že nebude-li zápůjčka řádně splacena do 31. 10. 2020, zavázala se uhradit zápůjčku z vlastních prostředků nebo převést na žalobce uvedené bytové jednotky a jejich hodnotu danou kupní cenou započítat na nesplacenou část zápůjčky. Takto koncipovanou smlouvu podepsali všichni její účastníci.

13. Na rozdíl od závěrů soudu prvního stupně odvolací soud vyhodnotil na základě jazykového i logického výkladu závazek společnosti [právnická osoba] nikoliv jako ručitelský závazek, ale jako převzetí dluhu žalovaných vázaného na naplnění odkládací podmínky, kterou je nesplacení zápůjčky žalovanými, s nímž žalobce jako zapůjčitel vyslovil souhlas. Pro tento závěr hovoří v první řadě označení uvedené společnosti ve smlouvě jako „vlastníka“, nikoliv ručitele, jak by bylo očekávatelné v případě, že by jmenovaná společnost na sebe přebírala ručení za žalované, zejména za situace, že smlouvu připravovala právní zástupkyně žalobce, tedy osoba znalá práva. Převzetí dluhu odpovídá i závazek jmenované společnosti nepřevádět do splacení zápůjčky dvě bytové jednotky v celkové hodnotě, která odpovídala předpokládané výši částky, jež měla být uhrazena žalobci jako věřiteli ke dni splatnosti zápůjčky. Tím jmenovaná společnost vyjadřovala připravenost a schopnost na sebe takový závazek převzít a být garantem vrácení zápůjčky. Pro souhlas věřitele s převzetím dluhu není předepsána žádná forma, a lze jej důvodně dovodit ze samotného podpisu třístranné smlouvy žalobcem. To představuje podstatný rozdíl oproti ručitelskému závazku, u nějž zákon v § 2018 odst. 1 o. z. vyžaduje jeho výslovné přijetí, bez něhož nevznikají pro osobu ručitele žádné povinnosti. Takové výslovné přijetí ručitele však smlouva ze dne 2. 10. 2018 neobsahuje. Že se jedná o převzetí dluhu pak jednoznačně prokazuje i Prohlášení zapůjčitele ze dne 16. 7. 2019 jako listinný důkaz, v němž žalobce přímo označuje závazek jmenované společnosti jako převzetí závazků žalovaných, s nímž zjevně souhlasí. I zde je třeba přihlédnout k tomu, že stejně jako smlouvu ze dne 2. 10. 2018, i tento dokument vytvářela právní zástupkyně žalobce, která si musela být vědoma důležitosti formulací používaných v právním textu i významu slov „na sebe přebírá závazky vydlužitelů“. Z tohoto důvodu je třeba, jak správně upozornila 1. žalovaná, hodnotit její výpověď, v níž se snažila prezentovat uvedený závazek jako ručitelský, jako osobně zainteresovanou na věci, a tedy méně věrohodnou, která nemůže mít dostatečnou důkazní sílu pro popření obsahového významu Prohlášení jako listinného důkazu. Pro závěr, že se jedná o převzetí závazku, hovoří i skutečnost, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného proti jmenované společnosti nejen svou zajištěnou pohledávku ze smlouvy ze dne 10. 4. 2018, jíž zapůjčil jmenované společnosti částku 20 mil. Kč, ale i svou nezajištěnou pohledávku za jmenovanou společností ze smlouvy ze dne 2. 10. 2018, a to nikoliv z titulu ručení, ale jako přímý závazek. Byť uvedenou nezajištěnou pohledávku insolvenční správce popřel, nepopřela ji ani jmenovaná společnost jako dlužník ani žalobce jako věřitel, proto mohla být v rámci insolvenčního řízení alespoň částečně uspokojena. Nelze také přehlédnout, že v rámci insolvenčního řízení byla žalobci uhrazena na uvedenou zajištěnou pohledávku a její příslušenství částka 27 mil. Kč a na nezajištěnou pohledávku z předmětné smlouvy ze dne 2. 10. 2018 částka 4 292 347,88 Kč, tedy podstatná část zapůjčené jistiny, jejíž úhrady se žalobce domáhá (což soud prvního stupně nijak nereflektoval při své polemice o poskytování finančních prostředků žalovanými své společnosti).

14. Okamžikem účinnosti převzetí závazku zcela zaniká povinnost původního dlužníka. Smlouva o převzetí dluhu se stává obecně účinnou od okamžiku, kdy souhlas věřitele s převzetím dluhu dojde původnímu dlužníkovi nebo přejímateli dluhu. Účinkem souhlasu věřitele s převzetím dluhu se přenáší povinnost zaplatit dluh na nového dlužníka. K plnění dluhu je tak zavázán nový dlužník, zatímco povinnost původního dlužníka k plnění dluhu zaniká.

15. Účinnost právního jednání však může být podmíněna. V takovém případě se skutečný vznik, změna či zánik subjektivních občanských práv a povinností činí závislým na skutečnosti, která je subjektům právního jednání v době jeho učinění neznámá (je pro ně nejistá). Význam odkládací podmínky spočívá v tom, že účinky právního jednání nastanou až jejím splněním. Do splnění, nesplnění či zmaření podmínky existuje stav nejistoty, kdy se neví, zda učiněné právní jednání, které je jinak platné a závazné, avšak není ještě účinné, nabude vůbec právních účinků. Splněním odkládací podmínky nabude právní jednání právní účinky, a to od doby splnění podmínky (nebylo-li stranami dohodnuto něco jiného). Teprve tehdy je naplněna vůle zamýšlená účastníky právního jednání.

16. V dané věci bylo podmíněno převzetí dluhu nesplacením zápůjčky ve sjednané době, tj. do 31. 10. 2020, tedy k uvedenému datu lze vztáhnout účinnost převzetí předmětného dluhu žalovaných ze smlouvy ze dne 2. 10. 2018 společností [právnická osoba] Od uvedeného data se tedy přenesla povinnost žalovaných z uvedené smlouvy na jmenovanou společnost a povinnost žalovaných plnit zanikla. Společnost [právnická osoba] částečně dluh ze smlouvy splnila v rámci insolvenčního řízení v rozsahu částky 4 292 347,88 Kč.

17. Z výše uvedeného pro poměry projednávané věci plyne, že pokud žalovaným nesvědčí povinnost, která je po nich žalobcem požadována, nelze žalobě vyhovět pro nedostatek pasivní legitimace na straně žalovaných. Proto odvolací soud napadené rozhodnutí v jeho I. vyhovujícím výroku o věci samé postupem podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a žalobu v tomto rozsahu zamítl.

18. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., a oběma zcela úspěšným žalovaným přiznal jejich plnou náhradu.

19. Výši nákladů 1 žalované určil odvolací soud jako náhradu zaplaceného soudního poplatku za odvolání ve výši 125 000 Kč a náhradu právního zastoupení sestávající z odměny za zastupování advokátem za 8,5 úkonu (převzetí věci, vyjádření k žalobě ze dne 10. 11. 2022, vyjádření ze dne 4. 9. 2023, závěrečný návrh ze dne 17. 1. 2024 na výzvu soudu, účast na jednání ve dnech 10. 8. 2023, 17. 10. 2023, 14. 12. 2023 -2 úkony a vyhlášení rozhodnutí dne 30. 1. 2024 – ½ úkon) po 28 340 Kč a 2 úkony (odvolání, účast na odvolacím jednání dne 3. 4. 2025) po 28 300 Kč dle § 7 a § 11 odst. 1, 2 a. t., náhrady hotových výdajů za 9 úkonů po 300 Kč a za 2 úkony po 450 Kč v souladu § 13 odst. 4 a. t. a DPH 21 % ve výši 63 228,90 Kč, tedy celkem ve výši 489 318,90 Kč. Vyjádření ze dne 12. 12. 2022 nepovažuje odvolací soud za účelně realizovaný úkon právní služby, neboť se jednalo jen o odpověď soudu, zda souhlasí či nesouhlasí s mediací, totéž se týká odvolání proti uložení SOP, které nebylo úspěšné.

20. Výši nákladů 2. žalované určil odvolací soud jako náhradu zaplaceného soudního poplatku za odvolání ve výši 25 000 Kč, náhradu nákladů nezastoupeného účastníka za vyjádření k žalobě ze dne 10. 11. 2022 za 300 Kč a náhradu právního zastoupení sestávající z odměny za zastupování advokátem za 8,5 úkonu (převzetí věci, vyjádření ze dne 1. 8. 2023, doplnění na výzvu soudu ze dne 11. 9. 2023, závěrečný návrh ze dne 19. 1. 2024, účast na jednání ve dnech 10. 8. 2023, 17. 10. 2023, 14. 12. 2023-2 úkony, a vyhlášení rozhodnutí dne 30. 1. 2024 – ½ úkon) po 28 340 Kč a 2,5 úkony (odvolání, úspěšné odvolání proti soudnímu poplatku, účast na odvolacím jednání dne 3. 4. 2025) po 28 300 Kč dle § 7 a § 11 odst. 1, 2 a. t., náhrady hotových výdajů za 9 úkonů po 300 Kč a za 3 úkony po 450 Kč v souladu § 13 odst. 4 a. t. a DPH 21 % ve výši 66 294,90 Kč, tedy celkem ve výši 407 284,90 Kč. Vyjádření ze dne 28. 7. 2023 nepovažuje odvolací soud za účelně realizovaný úkon, když se jednalo pouze o odpověď, zda chce mediaci, totéž se týká požadovaného uznání úkonu za účast na mediaci dne 3. 5. 2023, když účast na ní je povinná pro účastníky, nikoliv pro jejich advokáty.