o určení vlastnického práva k nemovité věci,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že pozemek parc. č. [číslo], zastavěná plocha a nádvoří, a pozemek parc. č. [číslo], zahrada, oba zapsané v katastru nemovitostí na LV č. [číslo] pro k. ú. [adresa], vedené u Katastrálního úřadu pro [adresa], Katastrální pracoviště [adresa] jsou ve vlastnictví žalobkyně (výrok I.). Současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 1 500 Kč (výrokem II.) a na účet soudu soudní poplatek ve výši 5 000 Kč (výrok III.).

2. Žalobkyně se domáhala určení svého vlastnického práva k pozemkům parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa], obec [adresa] (dále také jen předmětné pozemky). Žaloba vycházela z tvrzení, že žalovaný je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník pozemku parc. č. [číslo] o výměře 220 m2, zastavěná plocha a nádvoří, a pozemku parc. č. [číslo] o výměře 375 m2, zahrada, a to na základě jeho podání ze dne 7. 11. 2001, které je ve výpisu z katastru nemovitostí označeno jako „Souhlasné prohlášení o nabytí do vlastnictví (zák. č. 172/1991 Sb.) [číslo]“. Tento zápis v katastru byl dle žalobkyně proveden neoprávněně, neboť ze strany žalovaného nebyla splněna zákonná podmínka faktického užívání věci, jejíž splnění je nutné k přechodu vlastnického práva na obec dle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. Žalovaný s předmětnými pozemky v rozhodné době ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. k 24. 5. 1991, nehospodařil, nevyužíval je k plnění svých úkolů, nepečoval o ně, ani se neprojevoval jako účastník právního poměru založeného ve vztahu k němu smlouvou o zřízení práva stavby sjednanou dne 26. 5. 1922. Předmětné pozemky tak nemohly přejít do vlastnictví žalovaného.

3. Žalovaný nárok odmítl. Namítal, že podmínka faktického hospodaření dle zákona č. 172/1991 Sb. byla ke dni 24. 5. 1991 splněna, neboť žalovaný s pozemky hospodařil ve vlastním slova smyslu, s ohledem na uzavřenou smlouvu o stavebním právu ze dne 26. 5. 1922, ale oprávněné z práva stavby nemohl rušit při výkonu jejich práva užívacího a požívacího.

4. Z provedených důkazů soud prvního stupně jistil, že mezi [orgán] jménem [orgán] jako majitelem zemského statku v [adresa] a [orgán] (dále jen „Družstvo“) byla dne 26. 5. 1922 uzavřena smlouva o stavebním právu. Na základě této Smlouvy bylo Družstvu zřízeno stavební právo stavby na části pozemku zemského statku č. k. [číslo] v [adresa], zapsaného ve vložce čís. [číslo] desek zemských za účelem zastavení nemovitosti domky s malými byty dle podmínek smlouvy. Stavební právo bylo zřízeno na dobu 80 let. Družstvo se zavázalo platit počínaje dnem 1. 5. 1922 pachtovné (činži stavební) v částce 1 200 Kč čtvrtletně. Dále bylo ujednáno, že po ukončení stavebního práva uplynutím doby spadají veškeré stavby na něm do vlastnictví zemského fondu, který měl zaplatit odškodné. Dne 22. 7. 1922 bylo dle smlouvy o stavebním právu ode dne 15. 6. 1922 vloženo stavební právo na dobu 80 let na části tohoto pozemku s označením kat. č. [číslo]. Tento pozemek byl dále rozdělen na několik stavebních parcel, mj. i na pozemek [číslo], tato parcela pak byla rozdělena na pozemky stav. parc. č. k. [číslo] s domem č. p. [číslo] a poz. parc. č. k. [číslo]. Podle nového číslování pozemků se pak jednalo o stav. parc. č. [číslo] s domem č. p. [číslo] a zahradu parc. č. [číslo]. Dne 9. 12. 1938 byla mezi družstvem jako postupujícím a manželi [jméno FO] jako nabývajícími uzavřena postupní smlouva, na jejímž základě bylo převedeno na manžele [jméno FO] stavební právo podle smlouvy o stavebním právu a nabývající se zavázali plnit povinnosti dle smlouvy o stavebním právu, zejména platit pachtovní činži. Na základě této postupní smlouvy byl dne 13. 12. 1938 byl vložen zápis převodu stavebního práva na [jméno FO]. Na listu vlastnictví č. [číslo] obce [adresa], jsou vedeny předmětné pozemky ve vlastnictví Československého státu – [orgán]. Usnesením Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 22. 1. 2018, č. j. [spisová značka] připadlo vlastnické právo k budově č. p. [číslo] na pozemku parc. č. [číslo] v k. ú [adresa] [jméno FO] jako pozůstalé manželce po [jméno FO]. Žalobkyně učinila dne 10. 1. 2002 listinou ze dne 7. 11. 2001 u katastrálního úřadu [adresa] – město ohlášení přechodu vlastnického práva mimo jiné k pozemkům parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo]. Žalovaný je v současnosti zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků.

5. Soud prvního stupně nejprve řešil, zda má žalobkyně ve smyslu § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Dovodil, že podmínka naléhavého právního zájmu splněna byla, neboť žalovaný je jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán v katastru nemovitostí a podkladem pro zápis změny v operátech katastru nemovitostí pro případ, že by žalobkyně prokázala své vlastnické právo k tomuto pozemku, je rozsudek soudu.

6. Po právní stránce soud prvního stupně aplikoval především § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, dle kterého do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům. Ohledně kontinuity přechodu vlastnického práva k pozemkům ze Země české na právní nástupce odkázal na znění § 9 odst. 2 zákona č. 126/1920 Sb., o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé, § 149 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., § 29 a § 31 zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů a čl. 4 odst. 4 a čl. 7 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci. V tomto kontextu dovodil, že předmětné pozemky se nestaly vlastnictvím České a Slovenské Federativní republiky, neboť nijak nesouvisely s úkoly svěřenými do působnosti České a Slovenské republiky (do které patřila zahraniční politika a uzavírání mezinárodních smluv) a zůstaly tak ve vlastnictví České republiky.

7. Zdůraznil, že dle § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. musely být pro přechod vlastnického práva splněny kumulativně tři podmínky: 1) muselo jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, 2) ke dni 23. 11. 1990 muselo k tomuto majetku svědčit právnímu předchůdci obce – národnímu výboru právo hospodaření a 3) s tímto majetkem musely obce ke dni 24. 5. 1991 hospodařit, k tomu odkázal na (nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996 ve věci sp. zn. IV. 185/96). K výkladu pojmu „hospodaření“ soud prvního stupně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu zastávající názor, že toto ustanovení předpokládá, aby příslušná organizace pro to měla příslušný titul a aby s takovým majetkem fakticky hospodařila, přitom se nejedná jen o hospodaření ve smyslu užívaní věci, ale též v ostatním právním smyslu zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření.

8. V projednávané věci dle zjištění soudu prvního stupně předmětné pozemky jak k 23. 11. 1990, tak i k 24. 5. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb., reálně užívaly osoby rozdílné od žalovaného ([jméno FO] a jejich právní předchůdci). Činily tak nikoli na podkladě svěření pozemků do dočasného užívání ze strany Národního výboru [adresa] vykonávajícího právo hospodaření (založené na uplatnění principu tzv. věcné příslušnosti ke správě), nýbrž na základě vlastního užívacího práva (práva stavby, vzniklého podle zákona č. 86/1912 ř. z.), které jak ke dni 23. 11. 1990, tak i k 24. 5. 1991, trvalo. Právo stavby, zřízené v daném případě jako právo věcné, tak dle soudu prvního stupně nepředstavuje užívací titul, který mají na mysli ty judikáty, které připouštějí, že znak pojmu hospodaření ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. splňuje i přenechání věci do nájmu, resp. do dočasného užívání, na základě užívacích práv odvozených od práva hospodaření s národním majetkem jako tzv. primárního užívacího institutu k pozemkům ve vlastnictví státu.

9. Soud prvního stupně uzavřel, že předmětné pozemky nebyly způsobilým předmětem přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obce, žalovaný faktické hospodaření ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. neprokázal, ani netvrdil žádné skutečnosti, z nichž by jeho faktické hospodaření plynulo (nevybíral pachtovné ani jej dle smlouvy nenavyšoval). Na základě toho dospěl k závěru, že k přechodu vlastnického práva na žalovaného nedošlo, proto žalobě vyhověl.

10. Pokud šlo o námitky žalované, že v rozhodnutích sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka] Městský soud v [adresa] potvrdil názor žalovaného, že pro přechod příslušných pozemků v katastrálním území [adresa] do vlastnictví žalovaného, k nimž bylo zřízeno právo stavby, byly splněny všechny podmínky uvedené v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., soud prvního stupně uvedl, že se jednalo o ojedinělý názor odvolacího soudu, neboť ve vztahu k žalobci bylo v mnoha dalších řízeních vedených u Obvodního soudu pro [adresa] (např. sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka]) shledáno, že s pozemky fakticky nehospodařil, což bylo potvrzeno i odvolacím soudem v daných řízeních. To potvrdila i konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu, která následně obstála i v rovině ústavněprávního přezkumu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, č. j. [spisová značka] a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. [spisová značka]).

11. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný včasné odvolání. Zásadně nesouhlasil se závěrem, že nebyla splněna podmínka faktického hospodaření s pozemky, pročež nemohlo dojít k přechodu vlastnického práva k pozemkům na žalovaného. Argumentaci soudu prvního stupně považoval za nepřiléhavou souzené věci, pro kterou je základním východiskem jejího posuzování právo stavby zřízené k pozemkům smlouvou. Zopakoval svá tvrzení, že mu nezbývalo nic jiného než primárně hospodařit s pozemky prostřednictvím oprávněných z práva stavby, když sekundárním projevem z tohoto práva plynoucím, byla jeho povinnost oprávněné při výkonu jejich výlučného práva nerušit. Opětovně poukázal na rozhodnutí Městského soudu v [adresa] ze dne 18. 11. 2021, č. j. [spisová značka], ze dne 25. 11. 2021, č. j. [spisová značka], a ze dne 25. 3. 2022, č. j. [spisová značka], v nichž byl kromě jiného potvrzen jeho názor, že ve skutkově obdobných případech splnil všechny podmínky uvedené v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a v nichž odvolací soud dovodil, že je vlastníkem dotčených pozemků. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu žalovaný zdůraznil, že i přenechání věci do nájmu, případně do dočasného užívání naplňuje znaky faktického hospodaření. Stavební právo oprávněným poskytovalo téměř „právo vlastníka“ ke stavbě i k pozemku, na kterém stavba stála a žalovanému ani jeho právním předchůdcům jej neumožňovalo fakticky jakkoliv jinak využít než respektovat dlouhodobě nastavený právní stav dle smlouvy. Ohledně výběru pachtovného, soudu prvního stupně vytkl, že se vůbec nezabýval možnostmi žalovaného je vybírat, naopak řešil jako rozhodné jeho nevybírání, což dle žalovaného je excesem a nesouvisí to s řešením otázky faktického hospodaření k datu přechodu vlastnictví. Navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek, tak že se žaloba zamítá a přiznal mu plnou náhradu nákladů řízení, případně aby rozsudek zrušil a vrátil věc k novému řízení.

12. Žalobkyně písemné vyjádření k odvolání nepodala. Při jednání před odvolacím se se závěry soudu prvního stupně ztotožnila a navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

13. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo dle § 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

14. Zásadní spornou otázkou, jejíž nesprávné posouzení žalovaný soudu prvního stupně vytýkal především, bylo, zda žalovaný ke dni 24. 5. 1991 s předmětnými pozemky hospodařil, a zda splnil podmínky pro přechod předmětných pozemků z majetku státu do vlastnictví obce. Soud prvního stupně k této otázce provedl dokazování v potřebném rozsahu, správně zjistil skutkový stav, který i správně právně posoudil a odvolací soud nemá, co by jeho závěrům vytkl.

15. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona (tj. k 24. 5. 1991 -pozn. odvolacího soudu) přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v [adresa] též na městské části, pokud obce a v [adresa] též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.

16. Dle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí nepřecházejí z vlastnictví České republiky pozemky, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání a pozemky, které byly k tomuto účelu přiděleny,

17. Ustálená soudní praxe dlouhodobě vykládá ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčícího národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (k tomu srov. § 68 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích), ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také skutečně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i hospodaření realizované ostatními zákonu neodporujícími dispozicemi, zahrnujícími např. držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, či možnost uvedené věci pronajmout (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012, a ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1768/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, a ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007, a ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4365/2010, a ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3302/2010). K výkladu citovaného ustanovení se již dříve vyslovil též Ústavní soud, jenž v nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 131/1996, dospěl k závěru, že k přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí je třeba kumulativního naplnění všech tří stanovených podmínek, včetně podmínky realizace práva hospodaření. V nálezu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 116/2013, pak zaujal rovněž názor, že pojem „hospodaření“ uvedený v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Podle názoru Ústavního soudu tak zákonodárce vyjádřil vůli převést do vlastnictví obce podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů (srovnej obdobně též usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1105/07, ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1399/11, nebo ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2566/14).

18. Nejvyšší soud v obdobné skutkové věci, historicky založené na uzavření smlouvy z 26. 5. 1922, v usnesení sp. zn. [spisová značka] v bodu 5. uvedl „vyšel-li odvolací soud ze zjištění, že v rozhodné době žalobce (zde žalovaný - pozn. odvolacího soudu) s předmětným pozemkem fakticky nikterak nehospodařil, nepečoval a neprojevoval se ani jako účastník právního poměru založeného smlouvou o zřízení práva stavby ze dne 26. 5. 1922 (nevymáhal dojednanou stavební činži a neprojevoval ani vůli nabýt následně ke stavbě umístěné na dotčeném pozemku v souladu se smlouvou o zřízení práva stavby vlastnické právo), správně odvolací soud uzavřel, že zákonné předpoklady přechodu vlastnického práva ze státu na obec (vzdor zápisu vlastnického práva obce do katastru nemovitostí realizovanému na základě ohlášení přechodu vlastnického práva dle zákona dle zákona č. 172/1991 Sb. podaného katastrálnímu úřadu až 10. 1. 2002), nebyly naplněny pro nedostatek fakticity obecního hospodaření s ním (§ 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb.), a nikterak se neodchýlil od judikatury citované v bodu 4.“ Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 2049/22 odmítl ústavní stížnost s tím, žádné nedostatky v citovaných závěrech neshledal.

19. Uvedené závěry přitom v plné míře dopadají i na projednávanou věc a předmětné pozemky, které původně byly částí pozemku č. k. [číslo], v k. ú. [adresa].

20. Jak uvedl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 24. 1. 2023 sp. zn. [spisová značka] „polemikou o nemožnosti jakkoli fakticky hospodařit s předmětným pozemkem ze strany žalobce (zde žalovaného – pozn. odvolacího soudu), jestliže sporný pozemek byl smlouvou o zřízení práva stavby ze dne 26. 5. 1922 přenechán do užívání osobám oprávněným z práva stavby, jakož i o možnostech a významu výběru stavební činže ke dni 24. 5. 1991, pak dovolatel nepřípadně marginalizuje význam faktické podmínky přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obce, přestože všechny podmínky pro přechod vlastnického práva státního majetku na obec musejí být splněny kumulativně. Ve vztahu k předmětnému pozemku však splnění faktické podmínky absentuje“. Od citované judikatury přitom nemá odvolací soud důvodu se v této věci jakkoliv odchylovat, respektuje princip předvídatelnosti rozhodovací činnosti zakotvený v ustanovení § 13 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

21. Ve světle výše uvedených závěrů odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že žalovaný nesplnil podmínku faktického hospodaření s předmětnými pozemky, nepečoval o ně a neprojevoval se ani jako účastník právního poměru založeného smlouvou o zřízení práva stavby ze dne 26. 5. 1922 (nevymáhal dojednanou stavební činži a neprojevoval ani vůli nabýt následně ke stavbě umístěné na dotčeném pozemku v souladu se smlouvou o zřízení práva stavby vlastnické právo).

22. Odvolací soud nad rámec závěrů soudu prvního stupně pouze dodává, že za situace, kdy Národní výbor [adresa] ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. s předmětným pozemkem nemohl fakticky hospodařit, neboť mu ve faktickém výkonu práva hospodaření bránilo existující stavební právo, byl uvedený správní úřad k předmětným pozemkům v obdobném vztahu, jako by k nim bylo zřízeno právo osobního užívání. Takové pozemky však zákon č. 172/1991 Sb. z přechodu vlastnického práva ze státu na obce vylučoval (§ 4 odst. 1 písm. a/ cit. zák.). Jak dovodila skupina občanského práva hmotného v rámci gremiální porady Městského soudu v [adresa] konané dne 4. 5. 2022 právě za účelem sjednocení rozhodování uvedeného soudu v těchto věcech, bylo-li úmyslem zákonodárce nepřevést do vlastnictví obcí pozemky v osobním užívání občanů zastavěné rodinnými domky, je namístě argumentem a simili vztáhnout tento závěr i na pozemky, na nichž se nacházejí rodinné domky postavené na základě práva stavby. Jedinou možnou realizací hospodaření pak mohlo být opravdu jen vybírání pachtovného, což uvedený správní úřad (ani později žalovaný) nečinil.

23. Skutečnost, že s předmětným pozemkem žalovaný v rozhodné době k datu účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. nehospodařil, tj. nevyužíval jej k plnění svých úkolů (ani jej nepronajímal či svým aktem nepřenechával do užívání), soud prvního stupně správně promítl do jediného možného závěru, že na žalovaného nemohlo ani přejít vlastnické právo podle zák. č. 172/1991 Sb. Skutečnost, že žalovaný byl pouze knihovním a nikoliv faktickým držitelem pozemku, je pak třeba vyhodnotit jako okolnost bránící možnosti žalovaného předmětné pozemky vydržet. Správně tedy soud prvního stupně uzavřel, že vlastnické právo k předmětným pozemkům svědčí žalobkyni.

24. Odvolací soud si je vědom rozhodnutí odvolacích senátů, které otázku přechodu vlastnického práva podle zákona č. 172/1991 Sb. v obdobných případech posoudily jinak, konkr. rozhodnutí sp. zn. 36 Co 249/2021, sp. zn. 36 Co 241/2021 a sp. zn. 70 Co 55/2022, ovšem tato rozhodnutí byla vydána v době, kdy ještě nebyla k dané otázce vydána sjednocující judikatura, která takové závěry odmítla.

25. Vzhledem k uvedenému tedy odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný včetně správného rozhodnutí o nákladech řízení postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

26. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a jejich náhradu přiznal plně úspěšné žalobkyni. Náklady řízení tvoří paušální náhrada nákladů za 1 úkon ve výši 300 Kč dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za účast na odvolacím jednání.