pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu s požadavkem žalobkyně na zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ze zmatečnostního důvodu dle ust. § 229 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zrušení uvedených rozhodnutí proto, že jimi rozhodly soudy o restitučním nároku žalobkyně, aniž by k tomu měly pravomoc, neboť o restitucích podle zák. 229/1991 Sb. musel rozhodnut primárně Pozemkový úřad, tedy správní orgán. Pravomocným zamítnutím žaloby o vydání věci tak nastolily režim věci pravomocně rozhodnuté, čímž se žalobkyně nemůže domáhat svého nároku u správního orgánu. Ve světle závěrů nálezu Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3567/14 je tak třeba tato rozhodnutí odklidit.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v předmětném sporu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. [spisová značka], byl uplatněn nárok žalobkyně a dalších restituentů na vydání pozemků parc. [číslo] v k. ú. [část obce] podle zák. č. 87/1991 Sb. Ohledně pozemku parc. [číslo] konstatoval tehdejší soud prvního stupně, že tento měl být jako orná půda uplatněn podle zák. č. 229/1991 Sb., dle názoru Městského soudu v Praze jako tehdejšího odvolacího soudu však bylo možné uplatnit nárok na vydání tohoto pozemku i podle zák. č. 87/1991 Sb. Po uplatnění restituce ohledně tohoto pozemku u Pozemkového úřadu byla řešena u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod spisovou značkou [spisová značka] žaloba podle části V. o. s. ř. proti jeho zamítavému rozhodnutí. Proti vyhovujícím rozhodnutím v této věci byla žalovaným podána žaloba pro zmatečnost, všechna zamítavá rozhodnutí však byla Ústavním soudem, který shledal v rozhodnutí ve věci [spisová značka] Sb. překážku rei judicatae s potřebou toto rozhodnutí odklidit. Po posouzení procesních podmínek dospěl soud prvního stupně k závěru, že pro rozhodnutí o žalobě opírající se o zmatečnostní důvod podle § 229 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nejsou dány podmínky, neboť nebyla podána včas v tříměsíční či maximálně v tříleté lhůtě od doručení napadeného rozhodnutí dle § 234 odst. 1 o. s. ř., proto žalobu postupem podle § 235e odst. 2 o. s. ř. zamítl. Náklady řízení posoudil podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

4. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, v němž zrekapitulovala celou problematiku ohledně potřeby odklidit původní rozhodnutí ohledně pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce] vedené pod sp. zn. [spisová značka], a za tím účelem podala tuto zmatečnostní žalobu jako podle ní jediný možný procesní institut. V řízení o žalobě pro zmatečnost vedeném pod sp. zn. [spisová značka] totiž Nejvyšší správní soud zamítl usnesením ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] spor o pravomoc s žádostí o zrušení původního rozhodnutí, neboť zde neshledal svou pravomoc, když proti sobě stojí dvě pravomocná rozhodnutí civilních soudů. Ohledně pozemku 504 v k. ú. [část obce] měla být restituce uplatněna podle zák. č. 229/1991 Sb., neboť v době odnětí se jednalo o ornou půdu, přičemž stejný názor vyslovil i Ústavní soud ve shora uvedeném nálezu, kdy konstatoval, že soud měl řízení zastavit a věc ohledně tohoto pozemku postoupit Pozemkovému úřadu. Žalobkyně si je vědoma tříměsíční lhůty od doručení rozsudku stanovené v § 234 odst. 1 o. s. ř. pro podání žaloby pro zmatečnost, nicméně v tomto ohledu je tato lhůta neústavní, bránící znovuotevření věci a zrušení nezákonného rozhodnutí. Proto navrhla, aby odvolací soud řízení přerušil a podal návrh Ústavnímu soudu na zrušení § 234 odst. 1 o. s. ř. ve vztahu ke zmatečnostnímu důvodu uvedenému v § 229 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

5. K odvolání žalobkyně žalovaný uvedl, že v první řadě není z odvolání žalobkyně zřejmé, v čem spatřuje nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu. V dané věci se žalobkyně žalobou pro zmatečnost domáhá zrušení pravomocných rozhodnutí o jejím restitučním nároku, které brání tomu, aby byl tento nárok posouzen ještě podle jiného restitučního zákona, a to po 26 letech od vydání rozhodnutí v odvolacím řízení, což označil za absurdní. Pokud měla žalobkyně, či její právní předchůdci za to, že rozhodoval nepravomocný soud, měli dle tehdejší právní úpravy možnost iniciovat kompetenční spor u Vrchního soudu, což neudělali. Je tak zřejmé, že se žalobkyně snaží pouze odstranit pro ni nepříznivé rozhodnutí, což však nelze učinit tímto způsobem a po takové době. Lhůty stanovené v § 234 o. s. ř. rozhodně nemohou být neústavní a výjimečnost institutu žaloby pro zmatečnost je dána i tím, že je stanoveno, že není přípustné ani prominutí zmeškání lhůty. Právní moc rozhodnutí pak představuje projev principu právní jistoty o tom, jak se právní vztahy mají, a mimořádné opravné prostředky, které mají možnost prolomit tuto právní moc, tak logicky musí být navázány na pevné propadné lhůty. Nelze tolerovat možnost domáhat se zrušení pravomocných rozhodnutí po neomezeně dlouhou dobu, což nakonec judikoval i Ústavní soud. Žalovaný dále poukázal i na to, že užití tohoto institutu brání i skutečnost, že v době vydání napadených rozhodnutí ještě nebyla v občanském soudním řádu zmatečnost upravena, neboť tato byla zakotvena až zákonem č. 30/2000 Sb., a do té doby bylo možno podat proti rozsudku, který byl vydán soudem, jenž k rozhodování neměl pravomoc, dovolání. Soudy však pravomoc rozhodovat o mimosoudních rehabilitacích měly. Navrhl, aby rozsudek byl jako věcně správný potvrzen.

6. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

7. Podle § 229 odst. 1 písm. a) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů.

8. Podle § 234 odst. 1 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, musí být žaloba pro zmatečnost podána ve lhůtě tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí.

9. Podle části dvanácté hlavy I. bodu 1. zák. č. 30/2000 Sb. není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Podle části třinácté zák. č. 30/2000 Sb. tento zákon nabývá účinnosti dnem [datum].

10. Žaloba pro zmatečnost je mimořádným opravným prostředkem a přípustnost žaloby je tak limitována nejen zákonnými taxativně uvedenými důvody, ale i pevně stanovenou dobou, do které je možné tuto žalobu podat.

11. Nedodržení zákonných lhůt pro podání mimořádných (ale i řádných) opravných prostředků má jediný možný dopad, a to prekluzi práva takovýto opravný prostředek podat. Jak správně uvedl žalovaný, základem řádného fungování právního státu je princip právní jistoty, tedy jednoznačnost, vymahatelnost a nezměnitelnost právního řádu. Jeho nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Co se týká žaloby pro zmatečnost, pak právě proto, že jí mohou být prolomeny účinky pravomocných rozhodnutí, vedl zájem na ochraně právní jistoty nastolené pravomocným rozhodnutím po uplynutí zákonných lhůt pro jejich podání zákonodárce k zákazu prominutí zmeškání takových lhůt.

12. Z provedeného dokazování vyplynulo, že právní moci nabyl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], jejichž„ odklizení“ se touto žalobou žalobkyně domáhá, dne [datum]. Je tedy zřejmé, že nejpozději tohoto dne byl žalobkyni a jejím právním předchůdcům rozsudek doručen. Jestliže byla tato žaloba pro zmatečnost podána až [datum], tedy po více než 15 letech, soud prvního stupně nepochybil, když ji posoudil jako podanou opožděně, po uplynutí zákonné lhůty a o tento závěr opřel své zamítavé rozhodnutí.

13. K tomuto je však ještě třeba dodat, že dle názoru odvolacího soudu ani není možné výše uvedená rozhodnutí napadnout žalobou pro zmatečnost, neboť v době jejich vydání občanský soudní řád ještě zdaleka neznal procesněprávní institut žaloby pro zmatečnost, který byl do něj implementován až zákonem č. 30/2020 Sb. s účinností od [datum], tj. po více než čtyřech letech od doručení rozsudku odvolacího soudu, a na tato rozhodnutí se nemohla vztahovat ani přechodná ustanovení této velké novely občanského soudního řádu. Pokud se tedy žalobkyně hodlala domáhat zrušení rozhodnutí vydaného soudem, který k takovému rozhodnutí neměl pravomoc, měla k disposici jiné tehdy platné procesní prostředky, např. dovolání, které by ovšem musela podat také v zákonem stanovené lhůtě jednoho měsíce od doručení takového rozhodnutí dle § 240 tehdy platného o. s. ř. Nelze navíc přehlédnout, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3567/14, týkajícím se této restituce, jako jedinou možnost„ odklizení“ touto žalobou napadených rozhodnutí shledal postup podle § 5 odst. 2 zák. č. 131/2002 Sb., nikoliv cestu žaloby pro zmatečnost.

14. S ohledem na uvedené považuje odvolací soud požadavek žalobkyně na určení neústavnosti lhůty upravené v § 234 odst. 1 o. s. ř. ve vztahu ke zmatečnostnímu důvodu uvedenému v § 229 odst. 1 písm. a) o. s. ř. za zcela neopodstatněný, neboť výše uvedená rozhodnutí není vůbec možné žalobou pro zmatečnost napadnout, a i kdyby zde taková možnost byla (což odvolací soud vylučuje), závisela by možnost podat takovou žalobu rozhodně na dodržení zákonné lhůty k jejímu podání. Z tohoto důvodu také odvolací soud požadavku žalobkyně na přerušení řízení a předložení návrhu Ústavnímu soudu ČR na zrušení citovaného ustanovení pro uvedený důvod zmatečnosti nevyhověl.

15. Pokud tedy soud prvního stupně žalobu pro zmatečnost jako nedůvodnou zamítl, bylo jeho rozhodnutí věcně správné, proto je odvolací soud postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Rozhodl formou rozsudku i přesto, že si je vědom ustanovení § 235e odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud rozhoduje o žalobě pro zmatečnost usnesením, neboť soud prvního stupně sám rozhodl rozsudkem a odvolací soud neměl jinou možnost, než rozhodnout o potvrzení napadeného rozsudku stejným typem rozhodnutí.

16. O nákladech v odvolacím řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný byl ve věci zcela úspěšný. Žalovanému výjimečně přiznal i náklady právního zastoupení, byť je mu známa judikatorní praxe, která vychází z toho, že žalobce je statutárním městem vybaveným personálně i materiálně k tomu, aby právní záležitosti vyřizoval sám bez zastoupení advokátem. Výjimečnost případu spatřuje odvolací soud v nutnosti řešit právní otázky týkající se restitučních nároků uplatněných žalobkyní, které byly navíc zcela odlišně řešeny soustavou obecných soudů a Ústavním soudem ČR, přičemž jednotlivé kauzy spolu souvisejí a vzájemně na sobě závisí. Skutková a právní povaha sporu se tak vymyká běžné činnosti žalobce a zjevně jde o skutkově i právně složitější věc, jak dokládá obsah spisu a průběh soudního řízení. Žalobcem uplatněné náklady řízení proto odvolací soud považuje za účelně vynaložené ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. a neshledal, že by šlo o případ zneužití práva žalobce na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny na úkor stěžovatele. Výši nákladů odvolací soud určil jako náhradu odměny právního zástupce za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání před odvolacím soudem dne [datum]) po [částka] dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., náhrady hotových výdajů za uvedené 2 úkony po [částka] dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a DPH ve výši [částka], tj. v celkové částce [částka].