o náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. října 2023, č. j. 40 C 198/2022-50,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky [částka] (výrok I.), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce [částka] (výrok II.).

2. Žalobce se domáhal náhrady škody, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem státu. V žalobě vylíčil, že Československo si ponechalo německý nepřátelský majetek ve své pravomoci formou dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., pokud vlastník takového majetku nebyl nepřátelský Němec, byl ponechaný majetek započten do reparačních podílů (Postupimská dohoda ze dne 2. 8. 1945, dohoda č. 150/1947 Sb., o reparacích od Německa, o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata). Žalobce bez dalšího dovodil, že nominální vlastníci ponechaného majetku se „postupem srovnatelným s účinky tehdejšího § 1392 ABGB i dnešního § 1879 a následujících o. z.“ stali tím okamžikem „ze zákona“ reparačními věřiteli Německa. Na žalobce byla smlouvou postoupena reparační pohledávka [jméno FO], jehož majetek byl bez náhrady zkonfiskován dekretem č. 108/1945 Sb. a následně Československem prodán; dnem konfiskace přešla část reparačního podílu Československa v hodnotě majetku zkonfiskovaného [jméno FO] na [jméno FO], po jeho smrti pohledávka přešla na děti [jméno FO], ti pohledávku postoupili žalobci. Spolková republika Německo dopisy Velvyslanectví Spolkové republiky Německo v ČR ze dne [datum] a [datum] odmítla po výzvě sourozenců [jméno FO] uhradit jejich reparační pohledávku, a to s ohledem na Česko-německou deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji ze dne [datum]. Žalobce nesprávný úřední postup státu spatřoval v nečinnosti Ministerstva zahraničních věcí a dalších ústředních orgánů státní správy, které po konfiskaci majetku nenavrhly právní normy, které by upravovaly postavení vlastníků individuálních reparačních pohledávek za Německem. Tento nesprávný úřední postup je dle žalobce v příčinné souvislosti se vznikem škody na straně žalobce. Výši škody, tedy hodnoty reparační pohledávky [jméno FO], vyčíslil žalobce podle hodnoty majetku [jméno FO] (zjištěného v amerických dolarech) ke dni účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb. ze dne [datum], zvýšenou o index spotřebitelských cen Spojených států a o úrokovou míru do okamžiku zaplacení.

3. Z provedených důkazů soud prvního stupně zjistil, že [jméno FO], československému státnímu občanu německé národnosti, byl na základě § 1 odst. 1, 2 a 3 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. ve spojení s vyhláškou Okresního národního výboru ve [adresa] č. j. 33.148./46, ze dne [datum], bez náhrady zkonfiskován nemovitý majetek, dům na [adresa] a č. [hodnota]. vše v katastrálním území [adresa]-[Anonymizováno]. Po jeho smrti bylo dědické řízení zastaveno pro nezanechání majetku. Děti zesnulého [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], rozená [jméno FO], pod dojmem, že jsou dědici „reparační pohledávky“ po svém otci [jméno FO], postoupili pohledávku na náhradu představující část německých válečných reparací na [tituly před jménem] Ivu Javůrkovou, která ji následně postoupila žalobci. Před postoupením pohledávky se [jméno FO], rozená [jméno FO], snažila domoci reparační náhrady u Spolkové republiky Německo, avšak neúspěšně. Žalobce poté, co mu byla tvrzená pohledávka na reparační náhradu postoupena, neúspěšně uplatnil nárok na náhradu škody u organizačních složek státu.

4. Soud prvního stupně předeslal, že na zmírnění majetkových křivd oprávněným fyzickým osobám, k níž došlo neposkytnutím náhrady za znárodněný majetek dle předpisů o znárodnění z let 1945 - 1948, pamatuje ustanovení § 2 odst. 3 věty druhé zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1325/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 28 Cdo 253/2005), současně je vyloučena možnost uplatňování nároků na vyplácení náhrad přímo na základě poválečných předpisů, proto se vyplacení náhrady na základě předpisů o znárodnění (dekret presidenta republiky č. 108/1945 Sb. a dohoda č. 150/1947 Sb.) již s úspěchem domáhat nelze (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1484/2015).

5. Dále akcentoval to, že z dohody č. 150/1947 Sb., o reparacích od Německa, o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata, která v článku 6 bod A umožňovala, aby si Československo ponechalo zabavený německý majetek (tedy i majetek [jméno FO]) a započetlo jej na svůj reparační podíl vůči Německu, nikterak neplyne povinnost přijmout právní úpravu ve vztahu mezi osobou, jejíž majetek byl bezplatně zkonfiskován, a který si Československo ponechalo jako podíl na reparacích, a Německem jakožto státem, jemuž byla uložena povinnost poskytnout jednotlivým státům reparace. Neshledal tak žádný podklad pro závěr, že z důvodu ponechání si oprávněně zkonfiskovaného majetku [jméno FO] jakožto části reparací Československa vůči Německu, vznikl [jméno FO] individuální reparační nárok vůči Německu, jehož vymáhání by Československo mělo právně upravit.

6. Soud prvního stupně poukázal také na to, že dědické řízení po [jméno FO] bylo zastaveno z důvodu, že zůstavitel nezanechal žádný majetek. Jestliže zůstavitel nezanechal žádný majetek, nemohla jeho údajná pohledávka (individuální restituční nárok) vůči Německu přejít na jeho děti [jméno FO] a [jméno FO] a následně být postoupena až na žalobce. K případům legislativní úpravy jednorázových odškodnění, na které žalobce poukazoval (německé odškodnění Romů, kteří přežili holocaust; odškodnění nemovitý majetek zanechaný na území Podkarpatské Rusi, odškodnění osobám sterilizovaným v rozporu s právem, aj.) soud prvního stupně uvedl, že šlo o případy odškodnění obětí bezpráví či živelné katastrofy. V projednávané věci ale tomu tak dle soudu prvního stupně nebylo, [jméno FO] se dobrovolně přihlásil k německé národnosti, a proto mu byl vyvlastněn majetek bez náhrady.

7. Soud prvního stupně tak neshledal, že by ze strany státu došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a uzavřel, že žalobou uplatněný nárok nespadá pod náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., proto žalobu zamítl.

8. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné odvolání, které následně ještě doplnil. V jeho úvodu odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 z 28. 2. 2006 (vyhlášeným ve sbírce zákonů pod č. 252/2006 Sb.), podle nějž je dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí právního předpisu protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Z něj žalobce dovodil, že je-li jakákoliv nečinnost protiústavní, nemůže být správným úředním postupem, s čímž se dle jeho názoru soud prvního stupně nijak nevypořádal. S ohledem na legislativní činnost státu v jiných srovnatelných situacích má dle žalobce nečinnost státu v případě žalobce za následek ústavně neakceptovatelnou nerovnost a v konečném důsledku porušení ústavních principů, v čemž žalobce spatřuje nesprávný úřední postup. Žalobce soudu prvního stupně také vytýkal, že k osobě [jméno FO] uvedl, že se dobrovolně přihlásil k německé národnosti, žalobce připomenul, že pro účely konfiskací bylo vycházeno z údaje o mateřském jazyku dle sčítání lidu v roce 1930. Žalobce ovšem nevytýkal státu jen nečinnost zákonodárného sboru, úpravu hospodářsky ekvivalentního právního postavení vlastníků individuálních reparačních pohledávek za Německem totiž nenavrhl žádný ústřední orgán státní správy, včetně absence jakékoliv snahy uzavřít se Spolkovou republikou Německo mezinárodní smlouvu, která by nároky žalobce řešila. Žalobce také odmítl, že by se pokoušel obcházet restituční zákony, nepožaduje totiž restituci ve smyslu vrácení konfiskovaného nemovitého majetku, ale náhradu za existující, neuhrazenou a nedobytnou pohledávku za Německem postoupenou Československem právnímu předchůdci žalobce před 25. 2. 1948 v důsledku Postupimské dohody a prováděcí dohody o reparacích č. 150/ 1947 Sb. K rozsahu majetku [jméno FO] ke dni jeho úmrtí žalobce uvedl (a také doložil), že podal návrh na obnovu dědického řízení, v němž by byla jeho reparační pohledávka projednána. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví.

9. Žalovaná při jednání před odvolacím soudem setrvala na tom, že nárok není důvodný a navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Uvedla, že k odvolání žalobce podala písemné vyjádření, odvolacímu soudu však takové vyjádření doručeno nebylo a ve spise se nenachází.

10. Odvolací soud na základě odvolání žalobce přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Odvolací soud musí předeslat, že za nesprávný úřední postup nelze považovat zákonodárnou činnost Parlamentu (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. 25 Cdo 1210/2009) a bez dalšího ani jeho legislativní nečinnost. Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 z 28. 2. 2006, na který odkazoval žalobce, řešil otázku nečinnosti státu při deregulaci nájemného v okamžiku, kdy Ústavní soud již po několik let opakovaně státu vytýkal tehdejší právní úpravu tuhé regulace nájemného popírající vlastnické právo majitelů bytů a nedotaženou transformaci nájemních vztahů. V situaci, kdy stát dlouhodobě nežádoucí stav legislativně neřešil, shledal Ústavní soud dlouhodobou nečinnost Parlamentu České republiky za neslučitelnou s požadavky právního státu. V žádném případě však nelze z citovaného nálezu obecně dovozovat, jak činí žalobce, že nepřijetí právní úpravy je nesprávným úředním postupem.

12. Odvolací soud zdůrazňuje, že konfiskace majetku osob německé národnosti podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. byla provedena bez náhrady, jak vyplývá přímo z § 1 odst. 1 dekretu, a i žalobce to činil nesporným. Právní předchůdce žalobce, ani jeho právní nástupci tak nemohli mít žádné legitimní očekávání v tom smyslu, že by Československý stát, nebo později Česká republika byly zavázány k tomu legislativně jakkoli upravit odškodnění osob konfiskací postižených. Z faktu, že stát legislativně upravil odškodnění osob postižených živelní katastrofou, nebo nějakou formou bezpráví, tak nelze ve vztahu ke konfiskovanému majetku [jméno FO] dovozovat naprosto nic.

13. Odvolací soud také ve shodě se soudem prvního stupně odmítá konstrukci žalobce, který dovozoval, že započtením hodnoty jeho zkonfiskovaného majetku na reparační pohledávku Československa za Německem získal [jméno FO] individuální pohledávku vůči Německu, k čemuž dle žalobce došlo dle § 1392 tehdy účinného zákona č. 946/1811 Sb., obecný zákoník občanský (ABGB). Zmíněný § 1392 ABGB upravoval postoupení (cessi) pohledávky, když stanovil, že je-li pohledávka jednou osobou převedena na druhou a touto přijata, vzniká změna práva přistoupením nového věřitele; takové jednání nazývá se postup (cesse) a může býti sjednáno za plat nebo bezplatně. Šlo tedy o úpravu postoupení pohledávky, které zákon spojoval s příslušným projevem vůle obdobně jako současná právní úprava v občanském zákoníku. Soud prvního stupně však správně poukázal na to, že z dohody č. 150/1947 Sb., o reparacích od Německa, o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata, nelze dovodit nic, co by byť jen naznačovalo, že osobám, kterým byl konfiskován majetek jako nepřátelský, vzniká vůči Německu jakákoli individuální pohledávka. Projev vůle stran signatářů dohody směřující k postoupení pohledávek za Německem na osoby postižené konfiskací v uvedené dohodě chybí. Žalobce k tomu odkazoval na e-mailovou komunikaci ze dne [datum] a [datum] mezi [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO]. V něm sice přisvědčil [tituly před jménem] [jméno FO] názoru [jméno FO], který je shodný s prezentovanou konstrukcí žalobce, ale učinil tak pouze stručně, fakticky jednoslovně, bez jakéhokoli sebemenšího právního rozboru a argumentace. Z uvedeného e-mailu tak nelze učinit žádný relevantní závěr.

14. S ohledem na to, že z dohody č. 150/1947 Sb., ani z jiných právních předpisů nelze dovodit, že by [jméno FO] vznikla pohledávka za Německem odpovídající hodnotě jeho majetku, který mu byl dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. konfiskován bez náhrady, nemohla být taková pohledávka postoupena ani na žalobce. Je proto zcela bez významu, zda žalobce podal návrh na její zahrnutí od dědictví po [jméno FO].

15. Na straně žalované tak nebyla povinnost jednat s Německem o úhradě tvrzené pohledávky [jméno FO], ani nebyla žalovaná povinna její odškodnění jakýmkoli způsobem legislativně upravit. Na straně [jméno FO], ani jeho právních nástupců, nemohlo vzniknout legitimní očekávání, že by tomu tak mělo být.

16. Odvolací soud se tak zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že na straně žalované, nelze shledat nesprávný úřední postup dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb.

17. Odvolací soud proto z výše uvedených důvodů podle § 219 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu potvrdil, včetně správného a výsledku řízení odpovídajícího výroku o náhradě nákladů řízení.

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná byla procesně úspěšná v daném odvolacím řízení, má proto právo na náhradu nákladů řízení, které tvoří paušální náhrada za dva úkony po [částka] dle § 151 odst. 3 o.s.ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. a to za přípravu a účast na jednání, celkem [částka].