[anonymizováno] [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]

1. Napadeným rozsudkem nalézací soud zamítl žalobu s návrhem, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení [částka] (výrok II.).

2. Takto nalézací soud rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení, které žalované vyplatil za užívání pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí], obec [anonymizováno] [obec], zapsaného u [anonymizována čtyři slova] [část Prahy] (dále i jen„ pozemek parc. [číslo]“), s nímž tvoří jeden funkční celek pozemky parc. [číslo] v [katastrální uzemí], obec [anonymizováno] [obec], zapsané u [anonymizována čtyři slova] [část Prahy] (dále též i jen„ předmětné pozemky“), když později bylo postaveno najisto, že žalovaná, potažmo obec [územní celek], není vlastníkem těchto předmětných pozemků. Žalovaná nesporovala, že se bezdůvodně na úkor žalobce obohatila, namítla však promlčení nároku.

3. Nalézací soud vyšel ze zjištění, že žalobce je jedním ze spoluvlastníků pozemku parc. [číslo] který tvoří funkční celek s předmětnými pozemky. Na pozemku parc. [číslo] stojí dům [adresa], ostatní pozemky jsou zahrada a ostatní plocha a pozemky jsou oploceny. Žalobce všechny čtyři pozemky užívá od roku [rok], kdy byly předány k trvalému užívání jeho právnímu předchůdci ([ulice] bytové družstvo – [okres]) na základě hospodářské smlouvy. Předmětné pozemky parc. [číslo] byly převedeny dne [datum] na [územní celek], správou byla pověřena [ulice] část [obec a číslo] (tj. žalovaná), [územní celek] bylo v katastru nemovitostí zapsáno jako vlastník. Pozemek parc. [číslo] byl převeden do vlastnictví žalobce od státu na základě smlouvy o bezúplatném převodu dle [ustanovení pr. předpisu], o majetku [země] a jejím vystupování v právních vztazích. Vzhledem k tomu, že žalobce užíval vedle svého pozemku rovněž předmětné pozemky parc. [číslo] vedené ve vlastnictví [územní celek], žalovaná vyzvala žalobce k úhradě úplaty za toto užívání a k uzavření nájemní smlouvy. Žalobce byl do [anonymizováno] [rok] jediným vlastníkem pozemku parc. [číslo] i jediným uživatelem předmětných pozemků parc. [číslo] kdy sám platil úhrady za jejich užívání žalované. Žalobce na základě výzev žalované uhradil částku [částka] dne [datum], částku [částka] dne [datum], částku [částka] dne [datum] a částku [částka] dne [datum]; celkem tedy uhradil žalované částku [částka]. Žalobce měl pochybnosti, že žalovaná není oprávněným vlastníkem pozemků, proto podal (spolu s dalšími spoluvlastníky) dne [datum] žalobu na určení vlastnictví předmětných pozemků. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci dne [datum], bylo určeno, že vlastníkem předmětných pozemků parc. [číslo] je [země], nikoliv [územní celek]. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne [datum rozhodnutí] pod sp. zn. [spisová značka]. Následně byla ode dne [datum] zapsána [země] jako vlastník pozemků do katastru nemovitostí (aktuální stav). Žalobce podal žalobu na vydání bezdůvodného obohacení dne [datum].

4. Po právní stránce nalézací soud vyšel z ustanovení [ustanovení pr. předpisu]“), z něhož vyplývá, že citovaný zákon dopadá na práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry než ty, které se týkají práv osobních, rodinných a věcných, tedy zejména poměry závazkové, vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzešlá, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. [anonymizováno] závazky z bezdůvodného obohacení lze z těchto pravidel vyvodit, že právní úprava obsažená v § 2991 a násl. o. z. zásadně dopadá na situace, v nichž bezdůvodné obohacení vzniklo po [datum]. Naproti tomu, bylo-li bezdůvodné obohacení získáno do [datum], uplatní se dřívější právní úprava, tedy zejména § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb. – občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Z uvedeného dovodil, že na částku [částka] uhrazenou žalované žalobcem dne [datum] a na částku [částka] uhrazenou žalované žalobcem dne [datum] se vztahuje zákonná úprava účinná do [datum], tedy obč. zák., a na částku [částka] uhrazenou žalované žalobcem dne [datum] a na částku [částka] uhrazenou dne [datum] se použije zákonná úprava účinná od [datum], tedy o. z. Nárok pak následně posoudil podle ust. § 451 obč. zák. a § 2991 o. z.

5. Nalézací soud dále dovodil, že vzhledem k tomu, že žalobce platil za užívání pozemků [anonymizována dvě slova] [obec], respektive [anonymizována dvě slova] [obec a číslo], která nebyla jejich vlastníkem, jednalo se na straně žalované o vznik bezdůvodného obohacení na úkor žalobce.

6. Námitku promlčení pak posoudil podle ust. § 3036 o. z. v návaznosti na ust. § 107 obč. zák. a ust. § 610 odst. 2, 619, § 621 a § 638 odst. 1 o. z. Vyložil, že oba právní předpisy v případě bezdůvodného obohacení stanoví dvojí promlčecí lhůtu – subjektivní a objektivní. Jejich počátek je upraven odlišně a tyto dvě promlčecí lhůty počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Jakmile uplyne jedna z nich, nelze požadavku na vydání bezdůvodného obohacení vyhovět, uplatní-li žalovaný během soudního řízení důvodně námitku promlčení. [anonymizováno] posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty [anonymizováno] vydání bezdůvodného obohacení je rozhodný okamžik, kdy se ochuzený dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání konkrétního bezdůvodného obohacení a kdo je získal (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Touto okolností se rozumí znalost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

7. Subjektivní promlčecí lhůta tedy běží od okamžiku, kdy se oprávněný dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle obč. zák. činí tato subjektivní promlčecí lhůta dva roky a podle o. z. roky tři.

8. Objektivní lhůta pak běží od okamžiku, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo. Podle obč. zák. se jedná o tři roky a v případě úmyslného přijetí bezdůvodného obohacení o deset let. Podle o. z. činí objektivní promlčecí lhůta deset let a v případě úmyslného přijetí bezdůvodného obohacení dokonce patnáct let.

9. Nalézací soud se neztotožnil s názorem žalobce, že subjektivní promlčecí doba začala běžet až od okamžiku, kdy nabyl právní moci rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], jenž nabyl právní moci dne [datum], kterým bylo určeno, že [územní celek] není vlastníkem předmětných pozemků. Určovací žaloba má totiž pouze deklaratorní účinky, což znamená, že deklaruje, že z hlediska hmotněprávního zde právo či povinnost existuje (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] pod sp. zn. [spisová značka]). Odkázal na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze o tom, že [územní celek] se nikdy nemohlo stát oprávněným vlastníkem pozemků, ačkoliv bylo jejich knihovním vlastníkem. [územní celek] založilo své vlastnictví na základě prohlášení učiněného před notářem, že je vlastníkem pozemků na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku [země] do vlastnictví obcí, nebyly však splněny podmínky [anonymizováno] tento přechod, neboť žalovaná se o pozemky nikdy fakticky nestarala, a nestala se proto nikdy jejich oprávněným vlastníkem. Žalobce věděl, že žalovaná není oprávněným vlastníkem, a to minimálně v době podání žaloby na určení, tj. ode dne [datum], kdy toto sám žalobce v žalobě na určení vlastnictví tvrdil. Tříletá subjektivní promlčecí lhůta (resp. dvouletá subjektivní promlčecí lhůta [anonymizováno] první dvě částky, na něž se vztahuje„ stará“ právní úprava) tedy uběhla nejpozději dne [datum], přičemž na objektivní promlčecí lhůtě zde nezáleží, jak shora vyloženo. Právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ze strany žalované tak bylo ke dni podání této žaloby promlčeno, neboť žaloba byla podána u soudu až dne [datum], tj. o více než dva roky později.

10. S námitkou žalobce, že by soud neměl k námitce promlčení vznesené žalovanou s ohledem na § 107 odst. 3 obč. zák. a § 610 odst. 2 o. z. přihlédnout, se soud neztotožnil. Ustanovení § 610 odst. 2 o. z. navazuje na § 107 odst. 3 obč. zák., který sděloval, že, jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat. Ve zde souzené věci však citované ustanovení uplatnit nelze, neboť zde chybí právě ono oběma občanskými zákoníky vzpomínané vzájemné plnění stran. Základním předpokladem je totiž povinnost obou stran vrátit si, co nabyly na základě neplatné smlouvy nebo zrušeného závazku, zde však tato vzájemná povinnost absentuje, neboť žalobce poskytl peníze za užívání pozemků bez právního důvodu a žalobou požaduje své plnění zpět; naproti tomu nemá povinnost vydat žádné plnění nebo věc zpět žalované. Ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. a § 610 odst. 2 o. z. proto na danou věc nedopadají a soud je tak z uvedeného důvodu neaplikoval.

11. Dále nalézací soud vyložil, že institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Je zásadně věcí poškozeného, aby byl svých práv bdělý a dbal o jejich včasné uplatnění (zásada vigilantibus iura scripta sunt). Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby ničím nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku promlčení byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, [anonymizováno] které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí] pod sp. zn. [spisová značka]). Takové okolnosti však žalobce v dané věci netvrdil. Tyto výjimečné okolnosti pak nemohly nastat za situace, kdy žalobce mohl podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení ze strany žalované již v roce [rok], a to spolu s žalobou na určení vlastnického práva.

12. Ani námitce žalobce, že by soud k námitce promlčení vznesené ze strany žalované neměl přihlížet z důvodu, že podle § 614 o. z. se vlastnické právo nepromlčuje, soud nepřisvědčil, neboť se v daném případě nejedná o promlčení vlastnického práva, nýbrž o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení.

13. Ze všech uvedených důvodů proto soud I. stupně žalobu zamítl.

14. O nákladech řízení rozhodl podle úspěchu účastníků ve sporu (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

15. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Nalézacímu soudu vytkl, že v rámci odůvodnění rozsudku nikterak nevysvětluje, proč má začít běžet subjektivní promlčecí lhůta právě od podání určovací žaloby dne [datum]. Jediné, co se v tomto období změnilo, bylo přesvědčení žalobce, že žalovaná mu předmětné pozemky, na které si žalobce činil nárok podle ustanovení [ustanovení pr. předpisu], o majetku [země] a jejím zastupování v právních vztazích (dále jen„ zákon o majetku ČR“), do vlastnictví nevydá. Žalobce ačkoli nebyl přesvědčen, že [územní celek] nabylo předmětné pozemky po právu, se stále snažil dosáhnout se žalovanou dohody o vydání předmětných pozemků, a proto také byl ochoten hradit požadované náhrady za užívání těchto pozemků. Druhým důvodem byl zápis žalované jako vlastníka předmětných pozemků v katastru nemovitostí. V roce [rok] však žalobce došel k závěru, že žalovaná takovou dohodu neuzavře, a proto začal hledat cestu, jak by předmětné pozemky mohl získat od státu. Proto byla podána určovací žaloba na určení, že vlastníkem předmětných pozemků je [země]. Naopak změna vědomosti o oprávněném vlastníkovi předmětných pozemků mezi lety [rok] a [rok] byla markantní. Teprve nabytím právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] dosáhla intenzita přesvědčení žalobce o tom, že oprávněným vlastníkem předmětných pozemků je [země] a že na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení, právně významné úrovně. Proto počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty by měl být spojen právě s tímto okamžikem, tedy se dnem [datum]. Poukázal i na průběh řízení o určení vlastnictví, kdy nalézací soud nejprve žalobě vyhověl, odvolací soud jej zrušil, nalézací soud žalobu zamítl a teprve po druhém odvolání odvolací soud žalobě s konečnou platností vyhověl. To jistě nepřispělo k pevnosti přesvědčení a vědomosti žalobce o tom, kdo je skutečným vlastníkem předmětných pozemků. Navíc ani [země] nejevila žádný zájem o svůj majetek a naopak tvrdila, že předmětné pozemky jsou ve vlastnictví [územní celek], a tak by to mělo i zůstat. Z tohoto pohledu je pak nesprávný závěr nalézacího soudu, že žalobce již dne [datum] musel zcela nepochybně vědět, kdo je vlastníkem, respektive kdo není vlastníkem předmětných pozemků a že došlo k bezdůvodnému obohacení na straně žalované.

16. Dále vytkl nalézacímu soudu, že se dostatečně nevypořádal s otázkou, zda ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo z důvodu plnění bez právního důvodu nebo z důvodu který odpadl. Soud se vůbec nezabýval otázkou, zda právní jednání, na jehož základě došlo k zápisu žalované do katastru nemovitostí, totiž prohlášení zaměstnankyně žalované formou notářského zápisu, bylo neplatné absolutně či relativně. Občanský zákoník zakotvuje zásadu, že na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné než neplatné (§ 574 o. z.), a upřednostňuje relativní neplatnost na základě vznesené námitky před neplatností absolutní. Pokud není neplatnost namítnuta, považuje se jednání za platné.

17. V případě plnění bez právního důvodu právní důvod neexistoval od počátku, tedy i v době, kdy bylo poskytnuto plnění. O plnění bez právního důvodu se jedná také tehdy, pokud je jeho základem absolutně neplatné právní jednání. V případech, kdy je následně uplatněna námitka relativní neplatnosti, je podstatné, zda došlo k plnění před nebo po jejím uplatněním. Plnění před uplatněním relativní neplatnosti je plněním z důvodu, který odpadl. Pokud bylo plněno až poté, jedná se o plnění bez právního důvodu. Absolutně neplatné je dle ustanovení § 588 občanského zákoníku právní jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, odporuje zákonu nebo zjevně narušuje veřejný pořádek. O tento případ se ale v případě předmětných pozemků nejednalo. Relativní neplatnosti se ale může dovolat jen osoba, na ochranu jejíhož zájmu se neplatnost stanovena. Touto osobou je v tomto případě [země]. Ta však zájem zneplatnit uvedené právní jednání neměla a neplatnost nenamítla. Žalobce tedy jako třetí osoba byl nucen užít institut určovací žaloby, neboť namítat neplatnost právního jednání žalované z roku [rok] nemohl. Kdyby neplatnost právního jednání žalované úspěšně namítl skutečný vlastník, tedy [země], jednalo by se zjevně o právní důvod, který odpadl a promlčecí lhůta by počala běžet až odpadnutím tohoto právního důvodu. Jelikož se žalobce dovolával vlastně téhož, pouze jiným právním prostředkem, měla by promlčecí lhůta analogicky počít běžet až právní mocí výše uvedeného rozsudku. Protože na základě tohoto rozsudku došlo i ke změně zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, když se nabývací titul žalované ukázal jako neplatný. V katastru nemovitostí byla ode dne [datum] do [datum] zapsána jako vlastník žalovaná. V § 980 odst. 2 o. z. je vyjádřen princip pravdivosti zápisu ve veřejném seznamu. Dovozoval, že nárok promlčen není. Navrhl, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že žalobě bude vyhověno.

18. Žalovaná se k podanému odvolání písemně nevyjádřila. U jednání odvolacího osudu odkázala na závěry přezkoumávaného rozsudku, s nimiž se ztotožnila, a navrhla jeho potvrzení.

19. Žalobce u jednání odvolacího soudu znovu poukázal na to, že samo datum podání určovací žaloby nemohlo být datem, od kterého žalobce věděl, že žalovaná není oprávněna k přijímání nájemného za dotčené pozemky. Poukázal na to, že ani soudy se ve svých právních závěrech zprvu neshodly na tom, kdo je právoplatným vlastníkem předmětných nemovitostí. Tím méně to mohl vědět žalobce jako právní laik.

20. K dotazu odvolacího soudu pak účastníci potvrdili nespornost výše jednotlivých částek, které žalobce žalované zaplatil, jakož i datum jejich zaplacení.

21. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal odvolací soud rozsudek nalézacího soudu včetně řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (ust. § 212, § 212a o. s. ř.). Poté dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.

22. Nalézací soud provedl potřebné dokazování, ze kterého vyvodil rovněž správné skutkové závěry, avšak od jeho posouzení ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty se odvolací soud odchyluje, což má dopad na důvodnost nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení za platbu ve výši [částka] uskutečněnou dne [datum] a na platbu ve výši [částka] uskutečněnou dne [datum] (dále též„ druhé dvě platby“)

23. Nalézací soud jinak správně po právní stránce posoudil, že na platbu ve výši [částka] uskutečněnou dne [datum] a ve výši [částka] uskutečněnou dne [datum] (dále též„ prvé dvě platby“), se vztahují promlčecí doby, jak byly stanoveny v ust. § 107 odst. 1, 2 obč. zák. V prvním odstavci tohoto ustanovení je upravena tzv. subjektivní promlčecí doba, v odstavci druhém pak promlčecí doba objektivní. Vzájemný vztah těchto dvou promlčecích dob je takový, že, skončí-li běh jedné z nich, a je vznesena námitka promlčení, právo se promlčí a nelze je přiznat. Promlčení nevede k zániku práva (pohledávky), brání pouze jeho vymahatelnosti. [anonymizováno] počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal (není rozhodné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve).

24. Na druhé dvě platby se vztahují promlčecí doby stanovené v ust. § 629 odst. 1 a § 638 odst. 1 o. z. Rovněž zde občanský zákoník ustavuje koncepci dvou na sobě nezávislých obecných promlčecích lhůt, jednak tříleté a zpravidla subjektivní (§ 629 odst. 1), jež je v zásadě navázána na vědomost oprávněného o existenci jeho promlčitelného práva, jednak desetileté objektivní (§ 638 odst. 1), jež uplyne za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo. I zde platí, že pokud marně uplyne jedna z promlčecích lhůt, právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí, což znamená, že dlužník ztratí svoji hmotněprávní povinnost plnit (§ 609 o. z.) a věřitel pozbude své aktivní legitimace k prosazení žalobního požadavku, pokud dlužník během řízení namítne promlčení (§ 610 odst. 1 o. z.).

25. [anonymizováno] prvé dvě platby tak platí, že počátek subjektivní promlčecí doby práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se neváže k datu splatnosti, jak je tomu u počátku obecné promlčecí doby podle ustanovení § 101 obč. zák., ale k jiné skutečnosti, kterou je vědomost oprávněného o tom, že na jeho úkor došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se obohatil. [anonymizováno] stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 107 odst. 2 obč. zák. je rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo. Ke splnění předpokladů [anonymizováno] počátek běhu subjektivní promlčecí doby proto nemůže dojít předtím, než bezdůvodné obohacení vůbec vznikne. Subjektivní promlčecí doba tedy může začít běžet nejdříve s počátkem lhůty objektivní. Nejvyšší soud pak ve svém rozsudku sp. zn. [spisová značka] vyložil, že„ [anonymizováno] počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby [anonymizováno] vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodný den, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Vyžaduje se skutečná (prokázaná) vědomost oprávněného a tedy nepostačuje, že měl možnost se potřebné skutečnosti dovědět i dříve. Touto vědomostí však ustanovení § 107 odst. 1 OZ nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit.“

26. Ve zde souzené věci se odvolací soud odchyluje od právního závěru nalézacího soudu o tom, že žalobci byly veškeré rozhodné skutečnosti, tedy že na jeho úkor došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se obohatil, známy nejpozději ke dni podání žaloby dne [datum]. Tento právní závěr správný není. Nelze přehlédnout skutkové zjištění nalézacího soudu o tom, že žalovaná (potažmo obec [anonymizováno] [obec]) se prohlašovala za vlastníka předmětných nemovitostí, obec [anonymizováno] [obec] byla jako jejich vlastník zapsána v katastru nemovitostí, s žalobcem byla uzavřena nájemní smlouva a žalovaná vyzívala žalobce k platbě nájemného. Pokud tedy žalobce poskytoval žalované žádané platby, činil tak v důvěře (mimo jiné) ve správnost zápisu ve veřejném rejstříku. Pokud pak při snaze získat předmětné pozemky a pochybnostech, kdo je skutečným vlastníkem předmětných pozemků, podal určovací žalobu, ani nemohl jednat jinak. [jméno] formulace žaloby, ze které nalézací soud vyšel, je [anonymizováno] posouzení toho, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že k bezdůvodnému obohacení došlo a kdo se na jeho úkor obohatil, nerozhodná. Žalobce pochopitelně podřídil svá žalobní tvrzení svému právnímu názoru ohledně vlastníka předmětných nemovitostí, avšak podstatné je, zda byla jeho tvrzení v průběhu řízení prokázána, resp. zda jeho právnímu názoru soud přitakal. Lze tedy uzavřít, že žalobce se dozvěděl a mohl v daném případě i dozvědět (bez pochybností) o tom, že se žalovaná bezdůvodně obohatila na jeho úkor, až dnem právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], tedy dnem [datum rozhodnutí].

27. V případě prvních dvou plateb, realizovaných ve dnech [datum] a [datum], došlo ovšem k marnému uplynutí objektivní tříleté promlčecí doby ve smyslu ust. § 107 odst. 2 OZ, když žaloba v této věci byla podána dne [datum], tedy více než tři roky poté, kdy k bezdůvodnému obohacení žalované na úkor žalobce došlo.

28. K tomu odvolací soud i podotýká, že ve zde souzené věci nedošlo ze strany žalované k úmyslnému bezdůvodnému obohacení, neboť žalovaná byla přesvědčena o tom, že skutečným vlastníkem předmětných nemovitostí je obec [územní celek], a ona byla pověřena jejich správou. Bezdůvodné obohacení žalované spočívající v přijetí prvých dvou plateb je tedy promlčeno, jak správně usoudil soud I. stupně.

29. Nemůže obstát ani námitka rozporu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy, když uplatnění námitky promlčení nebylo ve zde souzené věci výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil. Odvolací soud se tak ztotožňuje se všemi závěry soudu nalézacího ohledně nerozpornosti vznesené námitky promlčení s dobrými mravy a [anonymizováno] stručnost na odůvodnění rozsudku nalézacím soudem odkazuje.

30. Naproti tomu ohledně druhých dvou plateb (uhrazených ve dnech [datum] a [datum]) byla žaloba podána dne [datum] při běhu obou promlčecích lhůt.

31. Subjektivní tříletá promlčecí lhůta stanovená v ust. § 629 odst. 1 o. z. je vázaná na vědomost oprávněného o okolnostech rozhodných [anonymizováno] počátek a běh promlčecí lhůty se presumuje ode dne, kdy se o nich tato osoba měla a mohla dozvědět (§ 619 odst. 1, 2 o. z.). Objektivní desetiletá promlčecí lhůta je vázaná na událost samu, tedy, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení.

32. Podle § 621 o. z. okolnosti rozhodné [anonymizováno] počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

33. Subjektivní promlčecí lhůta podle současné úpravy o. z. běží nejen od doby, kdy se oprávněný dozvěděl o svém nároku a o tom, kdo je povinen jej plnit, ale případně i od doby, kdy se měl a mohl dozvědět o okolnostech způsobujících počátek běhu promlčecí lhůty, tedy o okolnostech, z nichž lze vyvodit závěr o bezdůvodném obohacení, jakož i vědomost o osobě povinné bezdůvodné obohacení vydat. Je zřejmé, že takováto úprava klade na soudy břemeno citlivého přístupu k otázce alternativního plynutí subjektivní promlčecí lhůty a že k užití alternativní možnosti počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty z hlediska,„ kdy se ochuzený měl a mohl dozvědět o rozhodných okolnostech“, by mělo být přistoupeno jen v situaci, kde lze usoudit, že ochuzený o svá práva hrubě nedbal, ačkoli o nich nebyly pochybnosti. V projednávané věci je zřejmé, že žalobce sice měl pochybnosti o vlastnickém právu žalované k předmětným pozemkům již v roce [rok], ale ty byly rozptýleny až v důsledku pravomocného rozsudku v řízení o určení vlastnictví (k jeho žalobě), které ani nebylo skutkově a právně jednoduché (opakovaně rozhodoval soud I. stupně i odvolací soud). Žalobce o svá práva dbal a k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení přistoupil po té, co jeho pochybnosti o vlastnictví předmětných pozemků (a tedy o osobě povinné k případnému vydání bezdůvodného obohacení) byly rozptýleny. Nelze rozumně (spravedlivě) požadovat, aby žalobce uplatňoval nároky z bezdůvodného obohacení v situaci, kdy měl toliko pochybnosti o vlastnickém právu k předmětným pozemkům osoby zapsané v katastru nemovitostí (viz i odst. 26.).

34. Jak bylo shora vysvětleno, subjektivní tříletá promlčecí doba ohledně druhých dvou plateb tudíž počala běžet, když se žalobce dozvěděl o okolnostech rozhodných [anonymizováno] počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty dnem právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], tedy dnem [datum rozhodnutí], a žaloba v projednávané věci byla podána před uplynutím subjektivní tříleté promlčecí lhůty. Námitka promlčení proto v tomto případě nemůže obstát, když zjevně neuplynula ani desetiletá objektivní promlčecí lhůta.

35. Mezi účastníky pak nebylo sporu o tom, že žalovaná druhé dvě platby od žalobce přijala, ani o výši těchto plateb, tedy 2 x [částka]. Promlčeno tedy není bezdůvodné obohacení žalované získané na úkor žalobce ve výši [částka].

36. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

37. Bezdůvodné obohacení označuje objektivně nastalý přesun majetkových hodnot, jenž proběhl bez náležité opory v právním řádu, tedy způsobem, který právní řád neuznává ([spisová značka], [spisová značka], [spisová značka]). Jde o jinou právní skutečnost ve smyslu § [číslo] odst. 1 (nejde tedy o smlouvu ani protiprávní čin), jež zakládá specifický závazkový vztah směřující k obnovení majetkové rovnováhy narušené daným majetkovým přesunem. Vznik bezdůvodného obohacení a závazku k jeho vydání není podmíněn zaviněním obohaceného; naopak k němu může dojít i bez vůle či vědomí dotčených osob. Stěžejní je toliko objektivní stav právně nepodloženého rozhojnění majetkové sféry obohaceného, jež bylo získáno na úkor ochuzeného. Ve zde souzené věci jsou splněny všechny předpoklady vzniku závazku z bezdůvodného obohacení, jimiž jsou a) získání majetkového prospěchu obohaceným, dále b) skutečnost, že byl prospěch získán na úkor jiné osoby (vznik obohacení se tedy negativně projevil v majetkové sféře ochuzeného; viz [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka]), a současně c) že k jeho nabytí obohacenému nesvědčil spravedlivý důvod.

38. Odvolací soud proto z těchto důvodů částečně změnil napadený rozsudek za použití ust. § 220 odst. 1. písm. a/ o. s. ř. tak, že žalované uložil povinnost vrátit žalobci plnění spočívající ve druhých dvou platbách z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobce však nesprávně požadoval přiznání zákonného úroku z prodlení již ode dne realizace každé z druhých dvou plateb. Žalobce žalovanou vyzval k plnění až výzvou ze dne [datum], která byla žalované doručena dne [datum], a v této výzvě sám stanovil termín splatnosti nejpozději do 30 dnů od obdržení této výzvy. Poslední den žalobcem stanovené lhůty k plnění byl tedy den [datum] a teprve dnem následujícím, tedy dnem [datum], se žalovaná dostala do prodlení s plněním. Úrok z prodlení ve smyslu ust. § 1968 o. z. byl tedy stanoven ode dne [datum], a to v žalobcem požadované výši 8,05 % (kterou soud nemohl překročit, byť jinak by výše úroků z prodlení byla podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. vyšší) z částky, ohledně níž bylo žalobě vyhověno. Lhůta ke splnění uložené povinnosti byla stanovena v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. Jinak byl rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku I. o věci samé jako věcně správný potvrzen podle § 219 o. s. ř.

39. Vzhledem k částečné změně rozsudku soudu I. stupně odvolací soud rozhodl nově o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a to s ohledem na částečný úspěch obou účastníků přibližně v poloviční výši za použití ust. § 142 odst. 2 v návaznosti na ust. § 224 odst. 1, 2 o. s. ř tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.