pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 4 C 51/2022-30

1. Napadeným rozsudkem vydaným formou rozsudku pro uznání nalézací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s přísl. (výrok I.) a dále jí uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení [částka] (výrok II.).

2. 2. V odůvodnění nalézací soud konstatoval, že usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 4 C 51/2022-19, žalovanou v souladu s ustanovením § 114b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), vyzval, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení uvedeného usnesení písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě, která jí byla doručena spolu s ním. Zároveň soud žalovanou uvedeným usnesením poučil o následcích nesplnění této výzvy vyplývajících ze shora uvedeného zákonného ustanovení. Dne [datum] bylo shora uvedené usnesení doručeno žalované do datové schránky. Žalovaná se však k výzvě vyjádřila až podáním ze dne [datum], tedy po uplynutí 30 denní lhůty, aniž by soudu sdělila omluvitelný důvod, který jí bránil se vyjádřit včas. Nalézací soud vyložil, že opožděně podané vyjádření ve věci může mít právní význam jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu ve vyjádření bránil vážný důvod, a současně jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu bránil podat včas písemné vyjádření (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 1660/2018). S ohledem na uvedené pak nalézací soud s odkazem na ustanovení § 114b o. s. ř. dospěl k závěru, že žalovaná uznala nárok, který je žalobou uplatňován, a proto ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání dle ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř., neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír ve smyslu ustanovení § 99 odst. 1 o. s. ř. a nárok uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. O nákladech řízení rozhodl podle úspěchu účastníků ve sporu (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

3. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání. Předně namítla, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Předně vůbec nebyl důvod pro vydání usnesení, kterým soud žalované ukládá, aby se ve věci písemně vyjádřila. S odkazem na ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu dovozovala, že i pokud účastník řízení nepodá na výzvu soudu podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. včas své vyjádření, nicméně z listin, které byly předloženy před vydáním usnesení soudu, bylo zjevné, že příslušný účastník žalovaný nárok neuznává a v čem spočívá základ obrany proti nároku uplatněnému v žalobě, nelze rozsudek pro uznání vydat. Vzhledem k tomu, že tímto způsobem byl v dostatečné míře ozřejměn základ obrany žalované ve věci a že se u soudu nacházely listiny z pohledu této obrany žalované významné (které navíc sama založila žalobkyně v rámci žaloby a které byla následně uvedeny ve vyjádřené žalované ze dne [datum]), je nepochybné, že vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. nevyžadovaly povaha věci a ani okolnosti případu.

4. Dále pak nalézací soud neměl výzvu usnesením dle § 114b odst. 1 o. s. ř. vydat také proto, že v projednávané věci (i) žaloba obsahovala vady, které měl soud nejprve postupem dle § 43 o. s. ř. odstranit, a dále že (ii) se nejednalo o věc skutkově ani právně složitou a k jejímu prokázání či zamítnutí tak nebylo potřeba takového opatření v rámci přípravy jednání. Argumentovala, že v projednávané věci žaloba trpěla vadami, když z předmětu prací, za které žalobkyně požadovala slevu z ceny díla, nebyly smlouvy o dílo dle žalobkyní tvrzené smlouvy o dílo vzniklé na základě objednávky ze dne [datum], ale smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky na základě nabídky žalované ze dne [datum]. Práce provedené žalovanou spočívající v pokládce dlažby totiž byly předmětem samostatné smlouvy o dílo, která byla uzavřena na základě nabídky žalované ze dne [datum]. V projednávané věci nejenže byl žalobní návrh založen na zcela jiném právním titulu, ale navíc nebyly tvrzeny, natož prokázány, skutečnosti vztahující se k žalovanému nároku, a to zejména (i) uplatnění vad a volby jejích odstranění, (ii) skutečnost, zda žalobkyní tvrzená oprava domněle vadného provedení díla byla skutečně provedena a (iii) zda žalobkyně náklady na údajnou opravu vadně provedeného díla žalovanou skutečně uhradila. Nalézací soud tak měl postupovat tak, že žalobkyni nejprve vyzve k odstranění vad žaloby dle § 43 o. s. ř. S ohledem na to, že vady žaloby nebyly odstraněny, neměl soud přistoupit ani k vydání usnesení dle § 114b o. s. ř.

5. Odkázala i na judikaturu Nejvyššího soudu a její výklad, že ve zcela jednoduchých věcech nevyžadujících podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání považuje praxe postup podle § 114b o. s. ř. za nepřípustný (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1109/2004 nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2674/2010). V projednávané věci se jednalo o v zásadě jednoduchý spor ze smlouvy o dílo, ke kterému není zapotřebí náročnější příprava jednání, a pokud by žalobkyně řádně tvrdila a prokázala všechny potřebné skutečnosti (což neučinila), bylo by možné spor rozhodnout v rámci prvního jednání.

6. Dále pak z procesní opatrnosti žalovaná učinila procesní obranu a započetla svou pohledávku z titulu nároku na žalobkyní neuhrazenou cenu díla dle smlouvy o dílo ze dne [datum] za provedení pokládky dlažby a instalace šachty a dalších prací uvedených v nabídce proti nároku žalobkyně požadovaném žalobou. Odvolacímu soudu navrhla, aby napadený rozsudek co do jeho výroku I. a II. zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu. Jestliže by odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek nalézacího soudu byl vydán po právu, žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s příslušenstvím.

7. Žalobkyně se k podanému odvolání nevyjádřila.

8. U jednání odvolacího soudu žalobkyně opět ponechala odvolání bez vyjádření a rozhodnutí ve věci samé pak na úvaze odvolacího soudu.

9. Žalovaná odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu – rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 399/2007 a Ústavního soudu – rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 1298/2017 a I. ÚS 1261/2015 a z jejich závěrů dovozovala, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro postup podle § 114b o. s. ř.

10. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a, § 205b o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

11. Podle § 153a odst. 1 o. s. ř., uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce. Podle odst. 3 rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6).

12. Podle § 114b odst. 1 o. s. ř., vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Podle odst. 5, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.

13. Bylo-li usnesení obsahující výzvu k vyjádření s poučením o možných následcích doručeno žalované do datové schránky dne [datum], a lhůta k podání vyjádření byla stanovena v délce 30 dnů od doručení usnesení, započala ve smyslu ust. § 57 odst. 1 o. s. ř. lhůta k podání vyjádření běžet [datum] a skončila ve smyslu ust. § 57 odst. 2 o. s. ř. dne [datum], neboť den [datum] připadl na sobotu a první následující pracovní den připadl na pondělí [datum]. Následujícího dne pak nastala fikce uznání nároku ve smyslu shora citovaného ust. § 153a odst. 3 o. s. ř. a sama skutečnost, že žalovaná své vyjádření podala až po marném uplynutí této lhůty, dne [datum], je zcela irelevantní a právní posouzení důvodnosti vydání rozsudku pro uznání v této věci nemůže nikterak ovlivnit.

14. Namítá-li žalovaná, že souzená věc není mimořádně obtížná a tudíž nebylo namístě ji vyzývat podle § 114b odst. 1 o. s. ř., odvolací soud shledal napadené rozhodnutí v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 1109/2004 se zcela jasným výkladem práva v jeho právní větě:„ Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout.“ Okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. v zejména takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že - ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou - tu jsou takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto.

15. Zároveň odvolací soud neshledal v postupu nalézacího soudu ani rozpor s nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1261/15, neboť ze skutečností tvrzených v žalobě je zcela zřejmé, jaký závazek účastníci sjednali, co bylo jeho obsahem i předmětem, takže vydání kvalifikované výzvy ani v tomto ohledu nic nebránilo. Stejně tak irelevantní je poukaz žalované na to, že i z listin předložených žalobkyní soudu bylo patrno, že nárok neuznává. Korespondence mezi účastníky před započetím sporu je pro soud z hlediska zkoumání podmínek pro vydání rozsudku pro uznání nerozhodná, neboť svůj postoj k žalobě musí žalovaný vyjevit vůči soudu právě na základě výzvy vydané podle ust. § 114b o. s. ř.

16. Lze tedy konstatovat, že nalézací soud nepochybil, pokud vydal ve zde souzené věci výzvu podle ust. § 114b o. s. ř. Žaloba je postavena na tvrzení uzavřené smlouvy o dílo, které žalovaná neprovedla řádně a vytčené vady díla odmítla odstranit, ačkoli žalovaná potřebovala dílo užívat. Podle těchto žalobních tvrzení se jedná o skutkově složitou věc (zjištění existence a obsahu smlouvy, povinnosti plnění podle nich ze strany žalobkyně i žalované, vytčení vad díla, uznání vad ze strany žalované a ochota tyto odstranit, potřeba užívání díla ze strany žalobkyně po uplynutí lhůty k provedení díla, nutnost objednat odstranění vad díla u jiné firmy, cena za tyto opravy) a k řádné přípravě jednání bylo třeba znát stanovisko žalované strany proto, aby mohl soud zaměřit pozornost na okruh dokazovaných skutečností, zejména obsahu uzavřené smlouvy, porušení povinností ze strany žalované, řádné vytčení vad díla ze strany žalobkyně, existence vad díla, povinnost k odstranění vad díla ze strany žalované, důvody neodstranění vad díla ze strany žalované, objednání odstranění vad díla u jiné firmy a výše zaplacené ceny. Z toho vyplývá, že povaha věci umožňovala vydání výzvy dle § 114b o. s. ř. za účelem řádné přípravy jednání.

17. Judikatura Nejvyššího soudu konstantně vychází z toho, že vyzve-li soud žalovaného podle § 114b odst. 1 o. s. ř., aby se ve věci písemně vyjádřil, žalovaný výzvě soudu vyhoví tím, že se ve stanovené lhůtě písemně vyjádří, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, a to zcela, zčásti nebo co do základu. Uzná-li nárok uplatněný v žalobě zcela, nemusí písemné vyjádření obsahovat žádné další údaje. V případě, že nárok zcela neuzná (tj. uzná-li nárok jen zčásti nebo co do základu, popřípadě jej neuzná vůbec), musí písemné vyjádření obsahovat též vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě, popřípadě označení důkazů, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení. Vylíčením rozhodujících skutečností žalovaný reaguje na to, co o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce; obrana žalovaného spočívá v tom, že – ačkoliv pravdivost některých tvrzení žalobce může potvrzovat – vyvrací svými konkrétními údaji pravdivost jiných tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít v jeho prospěch. Svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě nemusí žalovaný rozvádět do všech podrobností a výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením žalobce; postačí, jestliže postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2149/2021, které se výslovně přihlásilo k dřívějším rozhodnutím téhož osudu – kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 26 Cdo 2284/2004, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 33 Cdo 4373/2008, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 33 Cdo 2766/2011, a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 33 Cdo 3163/2013). Žalovaná ovšem nic takového v soudem řádně stanovené lhůtě neučinila, pročež nastala fikce uznání nároku uplatněného žalobkyní.

18. Nalézací soud tedy, jak shora vyloženo, postupoval správně, rozhodl-li rozsudkem pro uznání, když byly splněny všechny podmínky dle § 153a ve spojení s § 114b o. s. ř., a žalovaná se ve stanovené lhůtě k žalobě nevyjádřila.

19. Relevantní v tomto procesním stádiu pak není ani námitka započtení učiněná žalovanou v rámci odvolacího řízení. Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí sp. zn. 12 Cmo 153/2002 vyložil, že„ Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřil, ani v této lhůtě nesdělil soudu, jaký vážný důvod mu ve vyjádření brání, nemohl se soud při vydání rozsudku pro zmeškání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) zabývat později vznesenou námitkou započtení.“ Z uvedeného výkladu pak jednoznačně vyplývá závěr, že tím méně je možné uplatnit námitku započtení ve stádiu odvolacího řízení. Tento závěr je pak plně kompatibilní i s prostou logikou věci. Zákon stanoví v § 205b o. s. ř. taxativně odvolací důvody proti rozsudku pro uznání. Protože mezi taxativní výčet odvolacích důvodů nespadá možnost vznesení námitky započtení podle § 98 o. s. ř., nemůže být tato odvolací obrana (založená nadto i na nových tvrzeních) proti rozsudku pro uznání úspěšná a nelze k ní ani přihlížet (§ 41a odst. 3, § 98, § 211, § 216 odst. 1 o. s. ř.).

20. Z uvedených důvodů proto odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil jako věcně správné dle § 219 o. s. ř. včetně akcesorického výroku o nákladech řízení.

21. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn plným úspěchem žalobkyně v odvolacím řízení (§ 224 odst. 1, v návaznosti na § 142 odst. 1 o. s. ř.) Náklady odvolacího řízení na straně žalobkyně jsou tvořeny odměnou advokáta podle ust. § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění (advokátní tarif – dále jen AT) při meritu věci [částka], za jeden úkon právní služby (účast u jednání odvolacího soudu) za [částka], dále paušální částkou náhrad hotových výdajů za jen úkon právní služby za [částka] (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 AT) a 21 % DPH (§ 137 odst. 1 o. s. ř.) ve výši [částka], celkem tedy [částka]. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.