o nahrazení rozhodnutí Finančního arbitra dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)

1. Ve výroku I. shora označeného rozsudku soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně v řízení dle části páté o. s. ř. domáhala nahrazení výroků I. a III. nálezu [orgán] ze dne 25. 1. 2023 č. j. [spisová značka] ve spojení s rozhodnutím [orgán] o námitkách ze dne 21. 4. 2023 č. j. [spisová značka] soudním rozhodnutím, jímž by byl návrh účastnice [jméno FO] (dříve [jméno FO]) proti žalobkyni na zaplacení částky 86 764 Kč zamítnut. Současně ve výroku II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované (přiléhavě „účastnici“) na náhradě nákladů řízení částku 72 444,13 Kč.

2. [orgán] rozhodoval dle ust. § 1 odst. 1, písm. c) zákona č. 229/2002 Sb., o [orgán] (dále také „zákon o [orgán]“), o návrhu účastnice (navrhovatelky) proti žalobkyni (instituci) na určení neplatnosti 16 smluv o úvěru uzavřených mezi navrhovatelkou – spotřebitelkou a institucí – poskytovatelkou spotřebitelského úvěru, a to 1) smlouvy o úvěru č. [číslo] ze dne 12. 4. 2018, 2) smlouvy o úvěru č. [číslo] ze dne 11. 5. 2018, 3) smlouvy o úvěru č. [číslo] ze dne 17. 8. 2018, 4) smlouvy o úvěru č. [číslo] ze dne 17. 9. 2018, 5) smlouvy o úvěru č. [číslo] ze dne 17. 10. 2018, 6) smlouvy o úvěru č. [číslo] ze dne 19. 11. 2018, 7) smlouvy o úvěru č. [číslo] ze dne 18. 12. 2018, 8) smlouvy o úvěru č. [číslo] ze dne 13. 3. 2019 ve znění smlouvy o prodloužení splatnosti úvěru ze dne 17. 4. 2019 č. [číslo], 9) smlouvy o úvěru č. [číslo] ze dne 27. 5. 2019, 10) smlouvy o úvěru č. [číslo] ze dne 17. 6. 2019, 11) smlouvy o úvěru č. [číslo] ze dne 16. 7. 2019, 12) smlouvy o úvěru č. [číslo] ze dne 22. 8. 2019, 13) smlouvy o úvěru č. [číslo] ze dne 23. 9. 2019, 14) smlouvy o úvěru č. [číslo] ze dne 24. 10. 2019, 15) smlouvy o úvěru č. [číslo] ze dne 21. 11. 2019 a 16) smlouvy o úvěru č. [číslo] ze dne 20. 10. 2020, a o návrhu na zaplacení částky 86 764 Kč, která odpovídá bezdůvodnému obohacení získanému institucí na úkor navrhovatelky plněním podle uvedených úvěrových smluv. Částka 86 764 Kč představuje finanční plnění, které bylo navrhovatelkou na základě neplatných úvěrových smluv zaplaceno navíc, tj. nad vrácené jistiny poskytnutých úvěrů. Navrhovatelka dovodila neplatnost smluv o úvěru jednak ze zjevně nepřiměřené smluvní odměny instituce za poskytnutí úvěrů a jednak ze skutečnosti, že instituce před uzavřením úvěrových smluv neposoudila s odbornou péčí úvěruschopnost navrhovatelky.

3. [orgán] ve výroku I. shora označeného nálezu (ve spojení s rozhodnutím o námitkách) uložil instituci povinnost zaplatit navrhovatelce částku 86 764 Kč, ve výroku II. návrh ve zbývající části (v požadavku na určení neplatnosti úvěrových smluv) zamítl a ve výroku III. uložil instituci podle ust. § 17a zákona o [orgán] zaplatit sankci ve výši 15 000 Kč.

4. [orgán] dovodil, že instituce před uzavřením předmětných smluv o spotřebitelském úvěru porušila povinnost dle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru“), neposoudila úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí ve smyslu ust. § 2 odst. 1, písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a ve smyslu požadavků dovozených judikaturou Nejvyššího soudu (viz zejména rozsudky ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu (viz nález ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018). V důsledku neposouzení úvěruschopnosti navrhovatelky jsou výše označené úvěrové smlouvy absolutně neplatné dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž není třeba, aby neplatnost navrhovatelka namítla (viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR – Finance s.r.o.). V posuzovaných případech nadto navrhovatelka nezmeškala tříletou promlčecí lhůtu k uplatnění námitky, běžící ode dne uzavření smlouvy, podle úpravy v ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022. Z neplatnosti úvěrových smluv a ze zjištěné skutečnosti, že navrhovatelka nad jistinu poskytnutých úvěrů instituci zaplatila částku 86 764 Kč, dovodil [orgán] existenci nároku navrhovatelky na vrácení této částky z titulu bezdůvodného obohacení. Nárok vychází z ust. § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).

5. [orgán] zjistil, že navrhovatelka na základě smlouvy o úvěru 1) převzala od instituce 6 000 Kč a uhradila 7 800 Kč, na základě smlouvy o úvěru 2) převzala 8 000 Kč a uhradila 10 400 Kč, na základě smlouvy o úvěru 3) převzala 9 000 Kč a uhradila 11 700 Kč, na základě smlouvy o úvěru 4) převzala 11 000 Kč a uhradila 14 300 Kč, na základě smlouvy o úvěru 5) převzala 13 000 Kč a uhradila 16 900 Kč, na základě smlouvy o úvěru 6) převzala 14 000 Kč a uhradila 18 200 Kč, na základě smlouvy o úvěru 7) převzala 15 000 Kč a uhradila 19 500 Kč, na základě smlouvy o úvěru 8) převzala 15 000 Kč a uhradila 27 000 Kč, na základě smlouvy o úvěru 9) převzala 16 000 Kč a uhradila 19 200 Kč, na základě smlouvy o úvěru 10) převzala 17 000 Kč a uhradila 22 100 Kč, na základě smlouvy o úvěru 11) převzala 18 000 Kč a uhradila 25 200 Kč, na základě smlouvy o úvěru 12) převzala 20 000 Kč a uhradila 26 000 Kč, na základě smlouvy o úvěru 13) převzala částku 22 000 Kč a uhradila 28 600 Kč, na základě smlouvy o úvěru 14) převzala částku 23 000 Kč a uhradila 29 900 Kč, na základě smlouvy o úvěru 15) převzala částku 23 000 Kč a uhradila 37 714 Kč a na základě smlouvy o úvěru 16) převzala částku 5 000 Kč a uhradila 7 250 Kč. Smlouvy o úvěru byly uzavírány elektronicky, úvěry měly být splaceny za cca jeden měsíc najednou spolu s úroky (navrhovatelka vždy uváděla účel úvěru „na auto“, „na domácnost“ a „do výplaty“). Instituce měla před uzavřením úvěrových smluv k dispozici prohlášení navrhovatelky o jejích měsíčních příjmech, prohlášení o tom, že navrhovatelka žije buď sama nebo s dcerou a dále stručné prohlášení o závazcích. Instituce měla k dispozici výplatní pásky zaměstnavatelů navrhovatelky; z těch [orgán] zjistil, že příjmy navrhovatelky byly proměnlivé a obsahovaly nenárokové složky jako prémie a odměny (v některých případech byl zjištěn nesoulad mezi příjmy uvedenými v systému instituce a skutečnými příjmy doloženými výplatními páskami a výpisy z účtů). [orgán] v této souvislosti uzavřel, že instituce si neověřila stálost příjmů navrhovatelky (nevyžádala si pracovní smlouvu, nepotvrdila informaci o příjmech u zaměstnavatelů, neověřila příjmy ve třech na sebe navazujících měsíčních obdobích předcházejíc uzavření každé úvěrové smlouvy). Z těch výpisů z běžného účtu navrhovatelky, které měla instituce k dispozici, zjistil [orgán] nízké či záporné zůstatky, které nedosahovaly výše sjednaných plateb podle úvěrových smluv, a rovněž indicie dalších závazků vůči jiným úvěrujícím společnostem (splátky či úvěry). I institucí předložené otisky nebankovního registru naznačovaly zatížení navrhovatelky dalšími dluhy, případně exekuce (instituce se spokojila s nejasnou informací o vysokém počtu „negativních záznamů“ a nižším počtu „pozitivní záznamů“ bez jakéhokoli upřesnění). [orgán] je přitom z úřední činnosti známo mnoho dalších věřitelů, kteří v době, kdy byly uzavřeny předmětné úvěrové smlouvy, navrhovatelce rovněž poskytovali nové spotřebitelské úvěry nebo jim navrhovatelka již poskytnuté spotřebitelské úvěry měla hradit. Instituce dluhové zatížení navrhovatelky blíže nezjišťovala. Instituce při výpočtu pravidelných měsíčních výdělků navrhovatelky vycházela z paušálních částek životního minima a normativních nákladů na bydlení, nikoliv ze skutečných výdajů domácnosti, ty vůbec nezjišťovala. Při stanovení normativních nákladů na bydlení navíc vycházela z toho, že navrhovatelka bydlí ve „vlastním“ bydlení, ačkoliv měla informaci, že navrhovatelka obývá byt ve vlastnictví [adresa], který má v nájmu.

6. Soud I. stupně před novým posouzením důvodnosti návrhu účastnice vzal dle ust. § 250e odst. 2 o. s. ř. za svá skutková zjištění [orgán]. Na jejich základě došel ke stejným právním závěrům jako [orgán] (využil i stejnou judikaturu Nejvyššího soudu). Soustředil se na otázku, zda žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost účastnice ve smyslu ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění. Zopakoval, že poskytovatel úvěru je povinen jednat s odbornou péčí a před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných a spolehlivých informací. Chráněným zájmem této povinnosti je ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěrů, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a zároveň i ochrana poskytovatele a celospolečenský zájem na minimalizaci negativních jevů spojených s předlužením. Úvěruschopnost se skládá ze dvou složek – schopnosti (ability) a vůle (propensity) úvěr splatit; obě je nutné zohlednit. Poskytovatel musí vycházet z nezbytných, spolehlivých a dostatečných informací; nelze spoléhat na jeden nebo dva doklady, protože to neumožňuje ověřit stálost příjmů, ani průměrnou finanční situaci spotřebitele; je nutné pracovat s podklady v dostatečném časovém rozsahu a zohlednit variabilitu příjmů a výdajů. Judikatura Nejvyššího soudu potvrzuje, že věřitel nesmí spoléhat pouze na prohlášení spotřebitele, ale musí aktivně ověřovat jeho schopnost splácet. Posouzení úvěruschopnosti musí zahrnovat nejen příjmy, ale i výdaje a dosavadní závazky; poskytovatel má povinnost prověřit insolvenční rejstřík, nebankovní registry a využít dostupné výpisy z účtů k identifikaci dalších závazků. Ignorování těchto údajů vede k chybnému závěru o schopnosti spotřebitele splácet. Soud I. stupně připomněl, že v dané věci byly přítomny indikátory rizika předlužení, které vyžadovaly zvýšenou obezřetnost při posuzování úvěruschopnosti. Účastnice postupně uzavřela 16 smluv se žalobkyní, současně měla další závazky vůči jiným věřitelům. Důsledkem řádného neposouzení úvěruschopnosti účastnice je dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost předmětných úvěrových smluv a povinnost účastnice vrátit poskytnuté jistiny spotřebitelských úvěrů v době přiměřené jejím možnostem. Pokud účastnice žalobkyni plnila nad posledně uvedenou povinnost, jde o plnění (na úroky) bez právního důvodu (na základě neplatného právního důvodu) a toto plnění je na místě vrátit jako bezdůvodné obohacení.

7. Soud I. stupně zdůraznil, že na právní posouzení nemá vliv skutečnost, že žalovaná úvěry podle úvěrových smluv uhradila. Poukázal především na aktuální rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024 C-755/22, kde bylo dovozeno, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru (dále jen „Směrnice“), nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Rozsudek vyzdvihuje sankční charakter úpravy důsledků řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele dle čl. 8 Směrnice a skutečnost, že účely této úpravy jsou nezávislé na situaci nebo chování konkrétního spotřebitele a není jich dosaženo samotným úplným splněním úvěrové smlouvy, kterou spotřebitel uzavřel. Rozsudek rovněž zmiňuje, že nežádoucí finanční důsledky pro spotřebitele mohou nastat i po splacení úvěru.

8. Soud I. stupně tedy uzavřel, že správní orgán rozhodl o návrhu účastnice věcně správně, a žalobu proto dle ust. § 250i a o. s. ř. zamítl.

9. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšné účastnici bylo proti neúspěšné žalobkyni přiznáno právo na náhradu vynaložených nákladů řízení v částce 72 444,13 Kč. Přiznaná částka představuje následující náklady na zastoupení advokátem vypočtené dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále také „vyhláška“): a) 5x odměnu za úkon právní služby po 3 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis vyjádření ze dne 8. 2. 2024 a ze dne 12. 4. 2024, účast na jednání soudu I. stupně dne 19. 9. 2024 a sepis vyjádření ze dne 30. 9. 2024) dle ust. § 7 a § 9 odst. 4, písm. a) a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky, ve znění účinném do 31. 12. 2024, b) 3x odměnu za úkon právní služby po 4 620 Kč (účast na jednání soudu I. stupně dne 15. 7. 2025, dne 18. 9. 2025 a dne 13. 11. 2025) dle ust. § 7 a § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky, ve znění účinném od 1. 1. 2025, c) 5x paušální náhradu hotových výdajů advokáta po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky, ve znění účinném do 31. 12. 2024, d) 3x paušální náhradu hotových výdajů advokáta po 450 Kč dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky, ve znění účinném od 1. 1. 2025, e) náhradu výdajů za cestu advokáta osobním vozidlem ze [adresa] do [adresa] a zpět k jednání soudu I. stupně dne 19. 9. 2024 ve výši 4 679,88 Kč, vypočtenou dle ust. § 157 a § 158 zákona č. 262/2006 Sb. (průměrná spotřeba dle TP 5,1l/100 km; cena paliva 38,20 Kč/1l; sazba základní náhrady 5,60 Kč/1 km; počet km 620), f) náhradu výdajů za cestu advokáta osobním vozidlem ze [adresa] do [adresa] a zpět k jednáním soudu I. stupně dne 15. 7. 2025, 18. 9. 2025 a 13. 11. 2025 – 3x ve výši 4 727,10 Kč (průměrná spotřeba dle TP 5,1 l/100 km; cena paliva 35,80 Kč/1l; sazba základní náhrady 5,80 Kč/1 km; počet km 620), g) náhradu za ztrátu času advokáta při cestě k jednání soudu I. stupně dne 19. 9. 2024 a zpět dle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhlášky, ve znění účinném do 31. 12. 2024, tj. 16 půlhodin po 100 Kč, h) náhradu za ztrátu času advokáta při cestě k jednání soudu I. stupně ve dnech 15. 7. 2025, 18. 9. 2025 a 13. 11. 2025 a zpět dle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhlášky, ve znění účinném od 1. 1. 2025, tj. 3× 16 půlhodin po 150 Kč, i) zvýšení souhrnu odměny a náhrad advokáta o 21 % DPH v částce 12 572,95 Kč.

10. Rozsudek napadla včasným odvoláním žalobkyně. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že jejímu návrhu na nahrazení výroků I. a III. nálezu [orgán] ve spojení s rozhodnutím [orgán] o námitkách (zamítavým rozhodnutím soudu) bude vyhověno, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně soudu I. stupně především vytkla, že převzal skutková zjištění správního orgánu, čímž rezignoval na vlastní hodnocení sporných skutkových otázek. Podle žalobkyně měl soud I. stupně (minimálně u klíčových otázek) důkazy opakovat nebo doplnit, aby bylo jednoznačné, co bylo k dispozici před uzavřením jednotlivých úvěrových smluv. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud případně sám zopakoval dokazování její interní dokumentací k posouzení úvěruschopnosti účastnice u všech dotčených smluv a dokumentaci sám vyhodnotil. Žalobkyně označila za nesprávné skutkové závěry soudu I. stupně (převzaté ze závěrů [orgán]) konstatování, že ignorovala záznamy z registrů obsahující desítky negativních údajů včetně exekucí, že z výpisů z účtu bylo zřejmé, že účastnice měla další závazky, a že žalobkyně vycházela z nesprávného předpokladu ohledně bydlení žalované. Žalobkyně soudu I. stupně dále vytkla nesprávné právní posouzení zjištěných skutečností dle ust. § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Je přesvědčena, že soud I. stupně (a před ním [orgán]) posoudil věc formalisticky a nezohlednil, že sankce neplatnosti úvěrové smlouvy se váže na situaci, kdy poskytovatel úvěru poskytne úvěr přes existenci důvodných pochybností o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Soud I. stupně (a před ním [orgán]) však neplatnost dovodil automaticky z faktu, že u části smluv nebyl předložen určitý typ nebo rozsah dokladů (zejména nebyly doloženy příjmy za 3 měsíce). Zákon přitom nestanoví minimální tříměsíční standard doložení příjmů pro všechny situace a ze zákona a už vůbec neplyne, že každá procesní nedokonalost v dokumentaci nutně znamená, že existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Žalobkyně trvá na tom, že u jednotlivých smluv měla před jejich uzavřením k dispozici takové podklady (kombinace informací od spotřebitelky a relevantní vnější zdroje), že absentovaly důvodné pochybnosti o úvěruschopnosti účastnice.

11. Účastnice navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Zdůraznila, že žalobkyně zcela rezignovala na řádné zjištění její výdajové stránky, spokojila se s použitím obecných normativních částek životního minima, které o reálné finanční situaci účastnice nevypovídají ničeho. Dále nevěnovala pozornost stávajícím finančním závazkům účastnice vůči třetím osobám, ačkoliv existence velkého množství takových závazků jednoznačně vyplývala z dostupného výpisu z nebankovního registru. Žalobkyně mohla předpokládat, že se účastnice může řítit do dluhové pasti, neboť měla indicie o tom, že účastnice má problém s nedostatkem financí.

12. [orgán] (za využití svého práva na vyjádření dle ust. § 250c odst. 2 o. s. ř.) rovněž navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Zdůraznil, že ve svých rozhodnutích transparentně pracoval s obsahem žalobkyní předložených listinných důkazů a že žalobkyně ani v odvolání neupřesňuje, v čem konkrétně spočívá údajná nesprávnost skutkových zjištění [orgán], potažmo soudu I. stupně.

13. Odvolací soud přezkoumal podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo, a došel k závěru, že odvolání důvodné není.

14. Soud I. stupně procesně nepochybil, pokud neopatřoval skutková zjištění vlastním dokazování, nýbrž převzal skutková zjištění [orgán], jak mu umožňuje ust. § 250e odst. 2 o. s. ř. (soud může vzít za svá skutková zjištění správního orgánu; možnost zopakovat důkazy provedené před správním orgánem není dotčena). Procesní postup soudu I. stupně byl v tomto směru racionální, neboť [orgán] učinil podrobná zjištění a žalobkyně v průběhu soudního řízení nezpochybňovala [orgán] zjištěná konkrétní fakta (plynoucí ostatně z obsahu ve správním spise založených listinných důkazů). Žalobkyně se omezila jen na kritiku (právního) zhodnocení zjištěných skutečností [orgán], potažmo soudem I. stupně. Stejně žalobkyně postupovala i při formulaci odvolání. Přestože soudu I. stupně obecně vytkla nesprávná skutková zjištění, v konkrétnostech jde o výtky k hodnocení zjištěných (z podkladů zjevně plynoucích) skutečností. Sama žalobkyně ve svých interních zprávách popisuje, že z lustrace v nebankovním registru zjistila 76 negativních záznamů znamenajících, že účastnice měla historicky vyšší desítky záznamů o zpoždění se splátkou úvěru. Na předložených výpisech z účtu pak [orgán] zřetelně identifikoval platby účastnice na jiné spotřebitelské úvěry a platby jiným poskytovatelům spotřebitelských úvěrů. Z těchto skutečností logicky plyne, že žalovaná měla další závazky tohoto typu; závazky ostatně připouštěla i ve svých prohlášeních. To, že žalobkyně vycházela z nesprávného předpokladu ohledně bydlení účastnice, je zcela zřejmé z toho, že při výpočtu normativních (tj. fiktivních) nákladů na bydlení počítala s vlastním bydlením účastnice. Sama přitom zjistila (předložila [orgán] výpis katastru nemovitostí ohledně vlastnictví nemovitosti na adrese trvalého bydliště účastnice), že účastnice bydlí v nájemním bytě, jehož vlastníkem je [adresa].

15. Skutkové závěry, ze kterých soud I. stupně vycházel před novým posouzením existence nároku uplatněného účastnicí/navrhovatelkou v řízení před [orgán], jsou dostatečné pro rozhodnutí ve sporu a odvolací soud nepokládá za nutné tato zjištění doplňovat či ověřovat jejich správnost opakováním listinných důkazů založených ve správním spise, případně předložených žalobkyní v řízení před soudem I. stupně. Odvolací soud pokládá za právně relevantní především zjevně správné zjištění, že žalobkyně při odhadu výdajů účastnice vycházela toliko z paušálních částek životního minima a normativních nákladů na bydlení a že nijak nezjišťovala skutečné výdaje účastnice/navrhovatelky. Již toto zjištění, jak bude dále uvedeno, vede k právnímu závěru o důvodnosti účastnicí/navrhovatelkou uplatněného nároku.

16. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, v témže znění, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů, hodnotu majetku přitom zohlední jen tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebiteli povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Směrnice ukládá členským státům (při zohlednění zvláštních charakteristických rysů úvěrových trhů) přijmout vhodná opatření na podporu odpovědných praktik ve všech fázích úvěrového vztahu. Cílem je v rámci úvěrového trhu zabránit tomu, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti (odstavec 26 odůvodnění Směrnice) členské státy mají povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi (článek 8 Směrnice). Je na každém členském státu by stanovil pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě Směrnice a přijal veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování s tím, že sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující (článek 23 Směrnice).

19. Výkladem článku 8 a článku 23 Směrnice se zabýval aktuální rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024 C-755/2022, na který případně poukázal soud I. stupně. Soudní dvůr odpověděl na otázku položenou českým soudem, zda je účelem Směrnice postihovat poskytovatele úvěru za neúplné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i tehdy, pokud spotřebitel beze zbytku úvěr splatil a proti smlouvě v průběhu svého splácení nic nenamítal. Soudní dvůr odpověděl kladně, poukázal na předsmluvní povahu povinnosti posuzovat úvěruschopnost spotřebitele, na to, že účely této povinnosti jsou nezávislé na situaci nebo chování konkrétního spotřebitele, a na to, že účelů této povinnosti není dosaženo úplným splněním úvěrové smlouvy, kterou spotřebitel uzavřel. V odstavci 36 odůvodnění uvedl, že jakýkoli jiný výklad napomáhá tomu, aby věřitel neplnil povinnost, která pro něj vyplývá z článku 8 Směrnice a mohl by zbavit toto ustanovení užitečného účinku. V odstavci 39 odůvodnění zmínil i to, že úplné splnění úvěrové smlouvy nemá vliv na existenci pohledávky založené na povinnosti vydat bezdůvodné obohacení, kterou stanoví vnitrostátní právní úprava… Neplatnost úvěrové smlouvy a zánik nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků není dle Soudního dvora nepřiměřenou sankcí, neboť povinnost zkoumat úvěruschopnost má dvojí účel. Jejím cílem je nejen chránit spotřebitele před riziky úvěru, ale i zodpovědné jednání věřitelů. Zánik nároku na úroky v situaci, kdy spotřebitel úvěr splatil a neutrpěl škodlivé následky, není nepřiměřený účelu sledovanému článku 8 Směrnice a nepředstavuje zásah do svobody podnikání.

20. Výše uvedený autoritativní výklad článků 8 a 23 Směrnice učinil obsoletními právními závěry vyjádřené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku vycházel z jediného cíle Směrnice, a to z ochrany spotřebitele před neuváženým poskytováním úvěrů dlužníkům, kteří nejsou schopni úvěr splácet. Z tohoto jediného cíle dovodil, že pro závěr o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nepostačuje zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitel, neboť samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Pokud spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Stěžejní žalobní argumentace opírající se právě o rozsudek sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 tedy již není relevantní a pro důvodnost nároku uplatněného účastnicí v řízení před [orgán] je podstatné jen a pouze, zda žalobkyně posoudila úvěruschopnost účastnice způsobem, blíže definovaným ve výše zmíněné judikatuře Nejvyššího soudu.

21. Právní závěr soudu I. stupně, že žalobkyně před uzavřením všech úvěrových smluv porušila svoji povinnost posoudit úvěruschopnost účastnice ve smyslu ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je správný. Požadavek posuzování úvěruschopnosti dlužníka předpokládá ověření údajů, které věřitel získal od dlužníka, a to údajů o pravidelných měsíčních výdajích žadatele o úvěr včetně výdajů osob žijících se žadatelem ve společné domácnosti. Za pochybení Nejvyšší soud opakovaně prohlásil, nebylo-li přihlédnuto k faktickým pravidelným měsíčním výdajům žadatele a výdaje byly dovozeny jen z publikovaných údajů o životním minimu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024 sp. zn. 33 Cdo 656/2024, v němž Nejvyšší soud navázal na závěry rozsudků sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Nejvyšší soud za součást posuzování úvěruschopnosti výslovně označil verifikaci pravidelných měsíčních výdajů dlužníka.

22. Je-li správný právní závěr o porušení povinnosti žalobkyně dle ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru před uzavřením všech výše uvedených úvěrových smluv, jsou správné i navazující právní závěry o neplatnosti úvěrových smluv a vzniku povinnosti žalobkyně vrátit účastnici dle ust. § 2993 o. z. finanční plnění, které žalobkyně na základě neplatných úvěrových smluv od účastnice získala (vyjma plnění odpovídajícího poskytnutým jistinám).

23. [orgán] tedy o uplatněném nároku účastnice rozhodl správně a soud I. stupně žalobu na nahrazení pozitivního rozhodnutí [orgán] rozhodnutím negativním správně zamítl. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný včetně správného výroku o nákladech řízení. Výrok o věci samé (výrok I.) byl potvrzen ve zpřesněném (srozumitelném) znění žalobního návrhu, který byl rozsudkem zamítnut.

24. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud přiznal úspěšné účastnici proti neúspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Přiznaná částka 21 159,27 Kč zahrnuje náklady na zastoupení advokátem vypočtené dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. 2x odměnu úkon právní služby po 4 620 Kč (sepis vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu dne 15. 4. 2026) dle ust. § 7 a § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1, písm. g) a k) vyhlášky, 2x paušální náhradu hotových výdajů advokáta po 450 Kč dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky, náhradu cestovních výdajů za cestu advokáta osobním vozidlem ze [adresa] do [adresa] a zpět k jednání odvolacího soudu dne 15. 4. 2026 ve výši 4 947 Kč (spotřeba dle TP 6,0 l/100 km, cena paliva 34,70 Kč/1l, sazba základní náhrady 5,90 Kč/1 km, počet kilometrů 620), náhradu za ztrátu času advokáta při cestě k jednání odvolacího soudu a zpět dle ust. § 14 odst. 1, písm. a) odst. 3 vyhlášky, tj. 16 půlhodin po 150 Kč, a zvýšení souhrnu odměny a náhrad advokáta o 21 % DPH v částce 3 672,27 Kč.