pro zaplacení 133 476 Kč,

1. Napadeným rozsudkem nalézací soud zamítl žalobu s návrhem na zaplacení částky 133 476 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 300 Kč (výrok II.).

2. Takto soud rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení žalované částky s tím podstatným odůvodněním, že dne 21. 1. 2022 podal u žalované žádost o informace pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „posuzované řízení“), když zákonem předepsaná lhůta uplynula dne 6. 2. 2022. Žalovaná poskytla informaci až dne 8. 4. 2024. Za 808 dnů trvajících průtahů žalobce žádal zadostiučinění v celkové výši 142 740 Kč. S ohledem na částečné plnění žalovanou se žalobce v žalobě nadále domáhal částky 133 476 Kč s příslušenstvím.

3. Průběh posuzovaného řízení byl mezi účastníky nesporný, stejně jako skutečnost, že žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení dne 14. 4. 2024, když žalovaná v rámci předběžného projednání přiznala dne 5. 6. 2024 žalobci finanční odškodnění ve výši 9 264 Kč.

4. Zjištěný skutkový stav nalézací soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), jehož konkrétní ustanovení citoval.

5. Následně nalézací soud dospěl k závěru, že celková délka posuzovaného řízení je nepřiměřená. Řízení bylo zahájeno dne 21. 1. 2022 podáním žádosti o informaci, a trvalo do 8. 4. 2024, kdy byla informace žalobci poskytnuta. Řízení tedy trvalo celkem 808 dní. Dále dospěl k závěru, že posuzované řízení nebylo skutkově, právně ani procesně složité, jednalo se o žádost o informace podle zákona č. 106/1999 Sb. Věc byla opakovaně řešena druhým stupněm při rozhodování o rozkladu. Zohlednění počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná.

6. Žalobce je na délce řízení svým postupem ve smyslu obstrukčním nepodílel.

7. V posuzovaném řízení nalézací soud opakovaně shledal průtahy, a to především v období od 29. 4. 2022, kdy byl vydán první rozklad, do vydání rozhodnutí žalované dne 24. 2. 2023 a následně od podání druhého rozkladu ve věci dne 27. 2. 2023 do rozhodnutí žalované ze dne 21. 2. 2024.

8. Význam řízení pro žalobce nalézací soud shledal jako nepatrný. Soud zohlednil, že ani Evropský soud pro lidská práva nepřiznává oproti řízením typu: opatrovnických sporů, pracovně právních sporů, věci osobního stavu, věci sociálního zabezpečení, trestní věci a věci týkající se zdraví nebo života zvýšený význam. V řízení o poskytnutí informace se význam jeho předmětu pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk odvíjí od toho, jak významná je požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí (popřípadě v průběhu řízení o její poskytnutí) pro žadatele. Význam předmětu řízení o poskytnutí informací se zásadně liší v okamžiku, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva (např. žalobce v řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, jež neskončilo odsouzením, se domáhá u konkrétního soudu poskytnutí soudních rozhodnutí vydaných ohledně téhož nároku v jiných věcech, aby mohl odůvodnit jím požadovanou výši přiměřeného zadostiučinění) a v okamžiku, kdy žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně žadatel informaci potřebuje. Právě zjevnost reálné potřeby informaci získat by měla vést příslušný orgán k tomu, aby ji poskytl plně a bez prodlení. O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze proto uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv, přičemž se význam předmětu posuzovaného řízení může lišit v čase. Jde-li o situaci, kdy žalobce informaci k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřebuje, bude možné uvažovat o tom, že význam posuzovaného řízení bude snížený, případně nepatrný (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022).

9. Ve zde souzené věci soud dospěl k závěru, že požadovaná rozhodnutí se žalobce osobně nijak netýkala a význam požadované informace byl pro něj toliko zprostředkovaný. Žalobce význam řízení odvozoval toliko od množství vloženého času a úsilí o poskytnutí informace, zejména v podobě opravných prostředků. Nicméně podávání opravných prostředků je právem účastníka řízení, které zákon předpokládá a nelze při jeho využití automaticky hovořit o zvýšeném významu.

10. Soud tak dospěl k závěru, že není namístě poskytnout žalobci relutární zadostiučinění, když konstatování porušení práva shledal dostatečným prostředkem satisfakce, neboť význam řízení soud shledal jako nepatrný. Pokud tedy žalovaná poskytla žalobci finanční zadostiučinění, poskytla žalobci více, než by mu přiznal soud, pročež soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, i s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011.

11. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Nalézacímu soudu vytkl, že neuvedl, na základě jakých konkrétních skutečností individuálně posoudil význam žádaných informací pro žalobce. Dovozoval, že v případě že jsou žádány listiny (rozhodnutí povinného subjektu a kasační stížnost), jde o to, že jejich konkrétní obsah z podstaty věci nemůže být žadateli znám před jejich získáním. Žadatel může mít důvodně za to, že jejich obsah je pro něj důležitý, a to minimálně do doby, nežli zjistí, co konkrétně obsahují. Po celou dobu je pociťována minimálně stejná újma zvyšující se od podání žádosti do okamžiku jejich poskytnutí, a počtem opravných prostředků. Skutečná důležitost pro žadatele se vyjeví teprve po seznámení s obsahem žádaných listin. Žádané listiny (rozhodnutí a kasační stížnost) obsahují informace, u kterých předem nelze stanovit, zda a v jaké míře budou pro žadatele významné.

12. Vytkl soudu, že nepřihlédl ke skutečnosti, že jde o žádost o informace, u které žalovaná neprokázala snížený nebo dokonce nepatrný význam pro žadatele. Vytkl soudu, že se na žádost o informace nezaměřil z hlediska užitečnosti obsahu žádaných písemností pro žalobce. Jinak řečeno soud nezvážil skutečnost, že obsah požadovaných písemností, které se samy o sobě žalobce nijak netýkají, neznamená že nemohou obsahovat pro žalobce významné informace. Soud neuvážil, že žádost byla učiněna na základě předpokladu, že se v žádaných písemnostech nacházejí pro žadatele užitečné informace. Soud správně neuvážil o skutečnosti, že množství času a úsilí, které bylo věnováno získání uvedených písemností, odpovídalo jejich předpokládanému významu obsahu pro žalobce.

13. Dále soudu vytkl, že nepřihlédl k nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/20 ze dne 14.10.2020 ve kterém je uvedeno, že bez ohledu na počet opravných prostředků se z ústavněprávního hlediska jedná o jediné řízení od okamžiku podání žádosti až do okamžiku poskytnutí informace. Z toho nálezu vyplývá, že za průtahy je třeba považovat celé řízení po marném projití zákonné lhůty do poskytnutí informace. Rovněž tak soud nevzal do úvahy, že povinný subjekt se musí řídit především zákonnou lhůtou, nikoli svým uvážením, kdy informaci poskytne. Navíc v případě že žalovaná neuvedla a nedoložila důkazy o nízkém významu žádané informace pro žalobce není soud oprávněn aktivisticky sám dovozovat a zjišťovat tyto skutečnosti.

14. Odvolacímu soudu navrhl, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobě zcela vyhoví.

15. K podanému odvolání se vyjádřila žalovaná. Poukázala na množství sporů, které s ní žalobce vede, a v souvislosti s tím poukázala na to, že podané odvolání je generické, zcela beze smyslu kopírované mezi jednotlivými soudními řízeními, které žalobce vede, na což lze usuzovat z množství chyb, které obsahuje. Na str. 2 a 3 je např. uvedena spisová značka[Anonymizováno][spisová značka]. I v označení napadeného rozsudku je chybně uvedeno v čísle jednacím číslo listu 32 (správně 36). Číslo listu 32 měl např. rozsudek v již zmíněné věci (č. j. [spisová značka]). Byť soud v těchto věcech dospěl ke shodnému závěru, jeho odůvodnění je lehce odlišné. Žalobce toto v podaných odvoláních nereflektuje a pouze dokola polemizuje s přijatým závěrem soudu, nehledě na samotný rozsudek a jeho odůvodnění.

16. Konstatovala, že z odůvodnění napadeného rozsudku je jednoznačně seznatelné, že soud postupoval metodicky krok za krokem, když zjišťoval splnění zákonných podmínek pro vyvození odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., přičemž tyto své úvahy založil na skutkových zjištěních a všech známých okolnostech posuzovaného případu, kdy, shodně s žalovanou, a s odkazem na přiléhavou judikaturu usoudil na nepatrný význam řízení pro žalobce, čemuž správně přizpůsobil formu přiznaného zadostiučinění.

17. Odvolacímu soudu navrhla, aby napadený rozsudek potvrdil.

18. K této replice se znovu vyjádřil žalobce. Znovu zdůraznil, že žalovaná neprokázala nepatrný význam informace pro žalobce. Přijetím tohoto nepodloženého tvrzení nalézací soud zatížil řízení vadou. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu v konstantním závěru, že při absenci skutečností zakládajících zvýšený nebo snížený význam pro poškozeného ve smyslu ust. § 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk je nutné dojít k závěru o jeho standardním významu.

19. Za souhlasu účastníků odvolací soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání za použití ust. § 214 odst. 3 o. s. ř. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek nalézacího soudu včetně řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (ust. § 212, § 212a o. s. ř.). Poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

20. Nalézací soud provedl potřebné důkazy, z nichž vyvodil odpovídající skutková zjištění, která následně přiléhavě posoudil i po stránce právní. Odvolací soud tak odkazuje v této souvislosti na písemné odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, s nímž se ztotožňuje.

21. Předně není důvodná námitka žalobce o tom, že ani sama žalovaná netvrdila snížený význam posuzovaného řízení pro žalobce, přičemž nalézací soud si „aktivisticky“ tuto skutečnost posoudil sám. Žalobce přehlíží, že žalovaná již v samotném vyjádření k žalobě jasně v rámci své obranné argumentace namítala, že význam posuzovaného řízení je pro žalobce marginální. Odkazovala pak na závěry jak usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 156/02, tak rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2800/2009 s jasným výkladem o tom, že „Jde-li o situaci, kdy žalobce informaci k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřebuje, bude možné uvažovat o tom, že význam posuzovaného řízení bude snížený, případně nepatrný (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 760/2022).“ O závěry těchto judikatorních rozhodnutí následně nalézací soud opřel i závěry v této věci.

22. Mezi účastníky pak nebylo sporu o průběhu posuzovaného řízení a o jeho obsahu, tedy nebylo sporu ani o tom, že žalobcem požadované informace se jej nikterak netýkaly a nalézací soud tak učinil zcela správný závěr, že význam požadované informace byl pro něho toliko zprostředkovaný.

23. Nalézací soud tudíž nikterak „aktivisticky“, bez tvrzení žalované, nepátral po marginálním významu posuzovaného řízení pro žalobce, ale vyšel z argumentace žalované, kterou měl za prokázanou právě charakterem informací, které žalobce požadoval; jinak řečeno, vzal tvrzení žalované o marginálním významu posuzovaného řízení pro žalobce jako prokázaná. Odvolací soud se pak s tímto závěrem zcela ztotožňuje.

24. Rovněž pak námitka, že za průtah měla být považována celá doba následující po skončení zákonné lhůty k vydání rozhodnutí do dne jeho vydání, je lichá. Jako průtahy v řízení je možné posoudit toliko období nedůvodné nečinnosti příslušného státního orgánu v průběhu řízení, nikoli celou dobu, po kterou je takové řízení nepřiměřeně dlouhé, resp. po dobu, která přesahuje zákonnou lhůtu k vydání rozhodnutí.

25. Odvolací soud se tedy ze všech shora uvedených důvodů ztotožňuje se závěrem soudu nalézacího o tom, že význam požadované informace pro žalobce byl zcela marginální a v takovém případě byla namístě toliko konstatace porušení práva žalobce na poskytnutí informace v zákonné lhůtě, nikoli náhrada poskytnutá v penězích.

26. Navíc nelze odhlédnout od skutečnosti soudu známé z úřední činnosti, že žalobce vede v podobném duchu mnoho dalších sporů, na což nejen odkázala žalovaná, ale pouze za roky 2024 a 2025 vede tentýž žalobce jen u tohoto odvolacího soudu 10 sporných řízení.

27. V rozsudku ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, Nejvyšší soud vysvětlil, že okolnost vedení většího množství sporů žalobce staví ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení. Ústavní stížnost proti uvedenému rozsudku byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1129/2014. Tentýž závěr zaujal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, v usnesení ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1481/2014, v usnesení ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5973/2017, v usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5608/2016, a v mnohých dalších svých rozhodnutích, přičemž takto Nejvyšším soudem setrvale formulovaný právní závěr současně představuje i promítnutí rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) o nepřijatelnosti stížností ve věcech Havelka proti České republice ze dne 20. 9. 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a 61523/10, a ve věcech Dudek proti Německu ze dne 23. 11. 2010, č. stížností 12977/09, 15856/09, 15890/09, 15892/09 a 16119/09. Lze konstatovat, že v uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud jasně odsoudil jednání některých účastníků, které lze charakterizovat jako litigiózní, tedy sudičské, které vykazuje i zde žalobce. Z takového jednání pak lze dovodit i nižší intenzitu prožívání újmy spojené a nesprávným úředním postupem na straně státu.

28. Konečně, a nad rámec celé věci, odvolací soud podotýká, že i za situace, pokud by nebyl zjištěn marginální význam požadované informace pro žalobce a byla namístě náhrada imateriální újmy v penězích, plně by postačovala náhrada ve výši, kterou žalovaná poskytla dobrovolně, před zahájením tohoto řízení.

29. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil za použití ust. § 219 o. s. ř. včetně rovněž správného akcesoricky navazujícího výroku o nákladech řízení.

30. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn plným úspěchem žalované v odvolacím řízení. Náklady žalované před odvolacím soudem činí celkem 300 Kč a sestávají z paušální náhrady hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. za 1 úkon žalované v tomto řízení (vyjádření k odvolání). Bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. Lhůta k plnění je určena podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.