o zaplacení 227 800 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem rozhodl soud prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 8 200 Kč s úrokem z prodlení z částky 8 200 Kč ve výši 14,75 % ročně od 19. 6. 2024 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu částky 219 600 Kč s úrokem z prodlení z částky 219 600 Kč od 19. 6. 2024 do zaplacení (výrok II.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 14 342 Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.).

2. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 227 800 Kč s příslušenstvím z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce civilního řízení. Žalobu odůvodnila tím, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] vystupovala v pozici žalobkyně, soudní řízení bylo zahájeno dne 17. 7. 2012 na podkladě její žaloby, kterou se po žalované Nemocnici na [adresa] domáhala zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku při poškození zdraví. Řízení skončilo rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 28. 7. 2023, č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne 9. 11. 2023, řízení tedy trvalo 11 let a 3 měsíce. Žalobkyně uplatnila včas dopisem ze dne 8. 12. 2023 svůj nárok na nemajetkovou újmu ve výši 400 000 Kč u žalované. Žalobkyně obdržela stanovisko žalované ze dne 27. 5. 2024, ve kterém jí žalovaná sdělila, že jí přiznala náhradu ve výši 172 200 Kč, kterou jí následně vyplatila.

3. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Učinila nesporným, že žalobkyně u ní dne 8. 12. 2023 uplatnila nárok ve výši 400 000 Kč, žádost byla shledána částečně důvodnou, proto žalobkyni bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 172 200 Kč, neboť ve věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky soudního řízení. Žalovaná vyšla ze základní částky ročního odškodnění 16 000 Kč, odškodnila délku trvání řízení 11 let a 3 měsíců, když shledala důvody pro procentuální zvýšení základní výše zadostiučinění, a to navýšení o 20 % v kritériu postupu soudů v průběhu řízení a o 15 % v kritériu významu řízení pro žalobkyni.

4. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že u Obvodního soudu pro [adresa] bylo vedeno řízení pod sp. zn. [spisová značka] na podkladě žaloby žalobkyně doručené soudu dne 18. 7. 2012 o zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku vzniklé pracovní neschopností žalobkyně v období od 21. 9. 2010 do 30. 4. 2011, která byla způsobena poškozením pravého lýtkového nervu žalobkyně při operaci na ortopedické klinice žalované (Nemocnice na [adresa]). V řízení byl ustanoven znalec z oboru zdravotnictví – chirurgie (neurochirurgie), následně také znalecký ústav z oboru zdravotnictví, [číslo]. lékařská fakulta [právnická osoba] v [adresa], k podání revizního znaleckého posudku. Rozsudek byl vyhlášen dne 30. 5. 2016, odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně, věc vrátil k dalšímu řízení s pokynem doplnit dokazování o stanovisko ortopeda a provést výslech osob pověřených vypracováním revizního znaleckého posudku. Po doplnění revizního znaleckého posudku dne 2. 3. 2020 soud vyhlásil rozsudek, kterým žalobu zamítl, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil, věc vrátil k dalšímu řízení z důvodu, že rozhodnutí je obtížně přezkoumatelné, některé závěry nevyplývají z provedených důkazů a rozpory ve znaleckých posudcích nebyly odstraněny. Dne 4. 5. 2022 soud vyhlásil rozsudek, kterým žalobu zamítl, tento rozsudek byl opět zrušen, protože závěry rozsudku soudu prvního stupně nevyplývají z provedeného dokazování, a současně odvolací soud nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný soudce. Dne 28. 7. 2023 soud vyhlásil rozsudek, kterým žalobě vyhověl. Rozsudek soudu nabyl právní moci dne 9. 11. 2023. Žalobkyně žalobou uplatněný nárok u žalované předběžně uplatnila dne 8. 12. 2023, žalovaná stanoviskem ze dne 27. 5. 2024 přiznala žalobkyni částku 172 200 Kč, která jí byla vyplacena.

5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil dle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), zejména dle jeho § 13 odst. 1, dle kterého stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, přičemž nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, dle § 31a odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb., dle kterého bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 citovaného ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] došlo k nesprávnému úřednímu postupu, k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a v důsledku toho žalobkyni vznikla nemajetková újma. Předmětné řízení vůči žalobkyni trvalo od 17. 7. 2012 do 9. 11. 2023, tedy 11 let a 3 měsíce. Žalobkyni vznikla nemajetková újma v podobě nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení. V důsledku porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě jí vznikla nemajetková újma (presumovaný vznik újmy žalovaná nevyvracela), kterou je nutno odškodnit v penězích, neboť nebyly shledány žádné okolnosti, pro něž by bylo na místě spokojit se v dané věci pouze s konstatováním porušení práva.

7. Při stanovení základní částky ročního odškodnění soud vyšel ze základního rozmezí 15 000 až 20 000 Kč za jeden rok řízení, uzavřel, že soudní řízení trvající 11 let a 3 měsíce bude odškodňováno základní částkou 16 000 Kč za první dva roky řízení a částkou 16 000 Kč za každý další rok řízení, tj. částkou 1 333 Kč za každý další měsíc řízení. Základní částku 164 000 Kč pak soud prvního stupně upravil tak, že a) pro složitost věci modifikoval základní částku snížením o 20 %, b) u kritéria postupu soudu během řízení soud prvního stupně shledal, že bylo postupováno ve věci nekoncentrovaně a v řízení vzniklo období průtahů, proto modifikoval základní částku odškodnění navýšením o 20 %; c) z důvodu významu předmětu řízení pro poškozeného navýšil soud základní částku o 10 % s ohledem na to, že se jednalo o pracovní neschopnost pouze dočasnou a bez trvalejších následků, d) důvody pro modifikaci základní částky pro jednání poškozeného soud prvního stupně neshledal. Základní odškodnění ve výši 164 000 Kč po zohlednění shora provedených procentních modifikací soud navýšil o 10 % na výsledných 180 400 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobkyni již poskytla jakožto finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky soudního řízení částku 172 200 Kč, soud přiznal žalobkyni rozdíl těchto částek, který činí 8 200 Kč včetně úroků z prodlení, ve zbývající částce žalobu zamítl.

8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 14 342 Kč.

9. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání do výroku I. a III. z důvodu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná považuje žalobkyni již vyplacenou výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu za zcela dostačující a přiměřenou všem okolnostem případu. Nesouhlasila zejména se závěrem soudu prvního stupně ohledně procentní modifikace pro složitost věci. Dle žalované soud nedostatečně v rámci procentní modifikace základní částky zadostiučinění zohlednil složitost posuzovaného řízení, snížení o 20 % se žalované jeví neadekvátně nízké, neboť předmětem posuzovaného řízení byl nárok žalobkyně na náhradu škody spočívající v ušlém výdělku za dobu pracovní neschopnosti, přičemž k prodloužení pracovní neschopnosti žalobkyně mělo dojít v důsledku vadného postupu žalované Nemocnice Na [adresa], řešena tak byla odpovědnost žalované za prodloužení pracovní neschopnosti žalobkyně. Bylo provedeno rozsáhlé dokazování i k otázce výše případného ušlého výdělku žalobkyně. Byl zadán znalecký posudek a revizní znalecký posudek, oba včetně doplňků. Následně soud vyzýval znalce ke sjednocení rozcházejících se závěrů ze znaleckých posudků. Žalovaná k tomu dále uvádí, že nebyl zcela správný postup soudu prvního stupně, který určil výši zadostiučinění ve velmi podobné výši jako žalovaná, kdy rozdíl ve stanovených částkách je marginální a činí 5 %, ať již k výsledné částce bylo dospěno jakýmkoli postupem. Lze tak uzavřít, že liší-li se částka peněžitého zadostiučinění přiznaná žalobkyni v rámci předběžného projednání nároku od částky určené soudem pouze nepatrně, v rozsahu jednotek procent, je namístě dříve přiznanou (a již vyplacenou) částku hodnotit jako přiměřenou bez ohledu na to, že je nepatrně nižší než částka, k níž dospěl svým výpočtem soud. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. změnil tak, že se žaloba zamítá, a ve výroku o nákladech řízení tak, že se přizná tato náhrada žalované.

10. Žalobkyně navrhla rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdit. Zdůraznila, že co se týče žalovanou napadeného závěru soudu prvního stupně ohledně procentního zohlednění složitosti případu, složitost řízení v namítané věci padá na vrub a) opakovaně nesprávnému postupu soudu prvního stupně a b) podřadné kvalitě znalecké činnosti znaleckého ústavu. Rozsudky soudu prvního stupně musely být odvolacím opakovaně rušeny pro rozporuplnost jeho skutkových zjištění a obdobně rozporuplné byly i závěry znaleckého ústavu, Fakultní nemocnice [adresa], jež měl vypracovat revizní znalecký posudek k posudku znalce [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 19. 11. 2014. Odpovědnost státu za jednání jím ustanovených znalců přitom připomíná rozsáhlá judikatura, na kterou žalobkyně poukázala.

11. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

12. Dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

13. Dle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 citovaného ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

14. Dle § 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ustanovení odst. 3 je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

15. Dle § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

16. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce nebo v jeho prospěch. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

17. Odvolací soud především odkazuje na podrobné a zcela vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a učinil na jejich základě odpovídající skutkový závěr. V návaznosti na to soud prvního stupně věc i zcela přiléhavě právně posoudil, odvolací soud se s tímto právním posouzením zcela ztotožňuje, přičemž pro stručnost na podrobné právní hodnocení odkazuje.

18. Zejména se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, čímž žalobkyni vznikla nemajetková újma v podobě nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení. V důsledku porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě jí vznikla nemajetková újma, kterou je nutno odškodnit v penězích, neboť nebyly shledány žádné okolnosti, pro něž by bylo na místě spokojit se v dané věci pouze s konstatováním porušení práva (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, p. zn. 30 Cdo 2828/2011).

19. Při stanovení základní částky ročního odškodnění soud prvního stupně správně vyšel ze základního rozmezí 15 000 až 20 000 Kč za jeden rok řízení s odkazem na Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“). Soud prvního stupně dále správně uzavřel, že soudní řízení trvající 11 let a 3 měsíce bude odškodňováno základní částkou 16 000 Kč za první dva roky řízení (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná), a částkou 16 000 Kč za každý další rok řízení, tj. 1 333 Kč za každý další měsíc řízení.

20. Odvolací soud se zcela ztotožnil i se soudem prvního stupně provedenou modifikací základní částky 164 000 Kč, tedy se snížením o 20 % pro složitost věci, s navýšením o 20 % z hlediska kritéria postupu během řízení a s navýšením základní částky o 10 % pro význam předmětu řízení pro poškozeného (zde žalobkyni); odvolací soud se zcela ztotožňuje rovněž s pečlivým a podrobným odůvodněním úvahy soudu o jednotlivých modifikacích, na které pro stručnost zcela odkazuje (viz bod 18. napadeného rozsudku).

21. K odvolacím námitkám žalované odvolací soud uvádí, že ohledně výše přiměřeného zadostiučinění se soud prvního stupně a žalovaná rozcházeli pouze v rozsahu 5 %, tato skutečnost však sama o sobě nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby, jak se domnívá žalovaná, když tento závěr z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ani Nejvyššího soudu ČR nevyplývá.

22. Pokud jde o složitost věci jako jedno z kritérií pro snížení základní výše přiměřené náhrady (žalovaná navrhuje 30 %, soud modifikoval základní částku o 20 %), i v tomto ohledu soud odkazuje na zcela přiléhavou argumentaci soudu prvního stupně, se kterou se odvolací soud zcela ztotožňuje. Je třeba vzít v potaz, že v nalézacím (naříkaném) řízení soud prvního stupně rozhodoval celkem čtyřikrát, přičemž třikrát byly rozsudky odvolacím soudem rušeny, a to nikoliv pro nadměrnou složitost věci, ale pro vady řízení. Pokud v tomto ohledu dále žalovaná poukazuje na nutnost vypracování revizního znaleckého posudku a jeho doplnění včetně výslechu znalce a zpracovatelů revizního znaleckého posudku, z čehož má plynout dle žalované rovněž vyšší složitost věci, uvádí odvolací soud, že z provedeného dokazování soudu prvního stupně bylo zjištěno, že nutnost sjednotit závěry znaleckých posudků nevyplynula ani tak z komplikovanosti celkového znaleckého posouzení, ale tato potřeba vyvstala spíše z důvodu rozporuplných závěrů znaleckého ústavu. Tuto okolnost však nelze přičítat k tíži žalobkyně (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009). Modifikace základní částky snížením o 20 % se jeví i odvolacímu soudu jako odpovídající složitosti věci a konkrétním okolnostem daného případu.

23. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I.) dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, když jako věcně správný shledal též jeho výrok o nákladech řízení.

24. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla i v této fázi řízení zcela procesně úspěšná. Náleží jí proto náhrada účelně vynaložených nákladů, které jsou tvořeny odměnou jejího advokáta za dva úkony právní služby ve výši 1 500 Kč (vyjádření k odvolání ze dne 3. 3. 2025 a účast u jednání dne 19. 3. 2025) dle § 6 a § 9a odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění od 1. 1. 2025 (dále jen „a. t.“) určené z tarifní hodnoty 8 200 Kč, dále paušální náhradou dle § 13 odst. 4 a. t. ve výši 450 Kč za každý z těchto dvou úkonů právní služby a 21 % DPH, celkem tedy 4 719 Kč.