pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]

9. Proti tomuto rozsudku se odvolaly obě procesní strany.

10. Žalobkyně vytkla nalézacímu soudu, že se nevypořádal přezkoumatelně s její argumentací, pokud jde o adekvátní výši zadostiučinění. Dovozovala, že vzhledem k celkové extrémní délce řízení, která se přiblížila k osmi letům, a skutečnosti, že věc projednávaná v předmětném řízení byla poměrně jednoduchá, je na místě základní částku zadostiučinění zvýšit o 20 %. Žalobkyně se na průtazích v řízení nepodílela, proto je na místě základní částku zadostiučinění zvýšit o 20 %. Průtahy v řízení vznikly zejména z důvodu prodlení na straně soudů. [příjmení] byla věc projednána ve dvou stupních soudní soustavy, ale nelze si nevšimnout velkých neodůvodněných časových rozestupů mezi jednotlivými úkony soudů a též při předávání věci mezi jednotlivými stupni soudní soustavy. Z těchto důvodů je na místě základní částku zadostiučinění zvýšit o dalších 20 %.

11. Vytkla dále nalézacímu soudu, že při stanovení výše základní částky odškodnění vyšel bez dalšího ze závěrů stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. [stanovisko NS]. Zdůraznila, že Nejvyšší soud při určení výše základních částek v citovaném stanovisku vycházel z částek přiznávaných v letech [rok] – [rok] [anonymizováno] jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Jestliže podmínkám roku [rok] odpovídala podle Nejvyššího soudu základní částka v rozmezí [částka] – [částka], pak tyto částky nemohou zůstat neměnné. Jestliže by totiž zůstaly neměnné, pak by náhrada nemajetkové újmy během let působením inflace zcela ztratila hodnotu. Dovozovala, že náhrada nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, která neodráží působení inflace, nemůže být považována za přiměřenou ani spravedlivou. V období let [rok] – [rok] se inflací snížila hodnota české koruny o cca 53 %. Pokud by byla poškozené poskytnuta pouze náhrada odpovídající nominální výši základní částky uvedené ve Stanovisku, pak by tím byla poškozená nepřípustně diskriminována, protože by na náhradu srovnatelné újmy obdržela o 53 % nižší náhradu, než jaká byla přiznávána ve srovnatelných případech [anonymizováno] v r. [rok], tedy před patnácti lety. Odkaz soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] nic neříká o navýšení náhrady nemajetkové újmy z důvodu inflace. Tento rozsudek posuzoval, zda může založit přípustnost dovolání otázka formulovaná takto:„ zda výchozí rozmezí základní částky [částka] až 20 [anonymizováno] [spisová značka] odpovídá současné životní úrovni v [země] a zda je v současné době již relevantní úvaha o navýšení základní částky na obou koncích doporučeného rozpětí, a to s ohledem na podstatný nárůst životní úrovně ve společnosti.“ K ničemu jinému, než k přípustnosti dovolání se Nejvyšší soud nevyjadřoval. Ostatně přípustnost dovolání tato otázka nezakládá proto, že už byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, což dává Nejvyšší soud najevo tím, že v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] odkazuje v odstavci [číslo] na své usnesení sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], který dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] a jeho výklad:„ Stanovisko nezakládá při výpočtu částky odškodnění obligatorní rámec, v rámci kterého se soudy nižších stupňů musí bezpodmínečně pohybovat. Jedná se o rozmezí orientační, kdy soudy nižších stupňů nejen že mohou, nýbrž i musí individuálně posoudit každý jednotlivý případ a v závislosti na takovém posouzení stanovit adekvátní částku zadostiučinění, přičemž tato se může pohybovat i mimo rozmezí koncipované Nejvyšším soudem v návaznosti na judikaturu [anonymizováno]“

12. Dále pak žalobkyně namítala, že jí nelze přičítat k tíži, že podala proti rozhodnutí [anonymizováno] správní žalobu, se kterou byla úspěšná, a Městský soud v Praze jí rozsudkem ze dne [datum] zcela vyhověl. Jestliže následně žalovaná podala proti tomuto rozsudku kasační stížnost a po rozsudku Nejvyššího správního soudu musel znovu rozhodovat Městský soud v Praze, bylo to dáno pouze tím, že si jednotlivé soudní instance mezi sebou musely vyjasnit svá právní stanoviska. Tento„ soudní ping-pong“, který se týkal jen výkladu právní otázky, nelze přičítat k tíži žalobkyni, jak aktuálně judikoval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. [ústavní nález] ze dne [datum]. Dovozovala, že z těchto důvodů není na místě jakkoli krátit nárok žalobkyně z důvodu složitosti věci (či instančnosti řízení), protože takový postup by byl v rozporu s citovaným nálezem Ústavního soudu.

13. Odvolacímu soudu navrhla, aby rozsudek nalézacího soudu změnil v zamítavé části tak, že žalobě vyhoví.

14. Žalovaná ve svém odvolání zdůraznila, že částka ve výši [částka], kterou Ministerstvo spravedlnosti žalobkyni vyplatilo za délku soudního řízení, plně kompenzuje nemateriální újmu žalobkyně, a je v souladu se Stanoviskem.

15. Brojila pak proti závěru nalézacího soudu, že řízení správní a soudní tvoří jeden celek, a z uvedeného pak dovozuje příslušnost České republiky – Ministerstva financí. Žalovaná dovozovala, že na správní řízení o zápisu ochranné známky, jehož délka je předmětem žaloby, nedopadá čl. 6 [anonymizováno] o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť v něm nejde o spor o právo, které by mělo soukromoprávní povahu. Dále pak upozornila na to, že podle [ustanovení pr. předpisu], o ochranných známkách, je vyloučeno ustanovení § 71 odst. 1 a 3 správního řádu o zákonných lhůtách pro vydání rozhodnutí. V řízení o zápisu ochranné známky tedy platí lhůty přiměřené. Odkázala na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], které se týká správního řízení o přihlášce ochranné známky a navazujícího soudního řízení správního. Dovozovala z citovaného judikátu, že i pokud by bylo posuzováno řízení jako celek, jednalo by se v části týkající se správního řízení u Úřadu průmyslového vlastnictví o postup, který je v rozporu s ust. § 45 zákona o ochranných známkách, neboť dle tohoto ustanovení se neposuzuje přiměřenost celkové délky řízení, nýbrž toliko dodržení lhůty k učinění úkonu nebo pro vydání rozhodnutí. Pokud by řízení bylo posuzováno jako celek (správní a soudní), a bylo by postupováno v části správní podle ustanovení již zmiňovaného § 45, tudíž by nebyla posuzována přiměřenost celkové délky řízení, a v soudním řízením správním by naopak byla posuzována celková délka řízení, pak je zcela zřejmé, že se jedná o dvě zcela samostatná řízení a pasivní legitimace České republiky – Ministerstva financí tudíž není dána. Zdůraznila v této souvislosti, že před Úřadem v řízení o přihlášce ochranné známky O [číslo] k žádným průtahům nedocházelo. Nalézacímu soudu vytkla, že nezohlednil skutečnost, že řízení před Úřadem nejenže nebylo zatíženo průtahy, ale především vedlo k vydání rozhodnutí, které obstálo v rámci soudního přezkumu.

16. Žalovaná rovněž nesouhlasila se zvýšením částky o 20 % z důvodu zvýšeného významu pro žalobkyni. Uvedené kritérium je ustáleně vykládáno tak, že v případě vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti poškozeného. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci [anonymizováno], opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního [anonymizováno], sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho [anonymizována dvě slova], je třeba vyřídit přednostně, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) [anonymizováno] presumuje. Obecně je totiž třeba vyjít z toho, že nejde-li o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní. Žalovaná v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] a rozsudek Městského soudu v Praze č. j. [číslo jednací].

17. Žalovaná rovněž nesouhlasila se zvýšením částky o 20 % z důvodu délky kompenzačního řízení, neboť k této délce podstatnou měrou přispěla žalobkyně, resp. její právní zástupce. Poukázala na průběh kompenzačního řízení a postup (zde) žalobkyně v tomto řízení.

18. Dále pak brojila i proti výši nákladů řízení, když argumentovala, že žalobkyni nenáleží náhrada nákladů řízení spočívající v odměně advokáta za uplatnění předžalobního nároku u žalované, a to s přihlédnutím k ust. § 31 odst. 4 [anonymizováno]. Dále pak částečné zpětvzetí ze dne [datum] a repliky ze dne [datum] a [datum], které byly žalované a soudu předány krátkou cestou při ústním jednání dne [datum], mohly být koncipovány jako jedno vyjádření a rozděleny byly za účelem případného zvyšování nákladů řízení. Žalovaná vystupovala před soudem jako jediná organizační složka státu, a nebyl dán tudíž důvod k několika podáním žalobkyně. Rovněž tak je nedůvodné přiznat žalobkyni [částka] za opravu protokolu. Jedná se o písařskou chybu a v podstatě by stačilo, aby žalobkyně tuto opravu navrhla v dalších svých podáních, které učinila, popř. při ústním jednání.

19. Odvolacímu soudu navrhla, aby napadený rozsudek ve výroku I. změnil tak, že žaloba se zamítá, ve výroku III. změnil tak, že žaloba se zamítá, ve výroku V. uložil žalobkyni uhradit žalované náklady řízení ve výši [částka].

20. K odvolání žalované se vyjádřila žalobkyně. Odvolací argumentaci zcela odmítla. Oponovala názoru žalované, že řízení správní a soudní má být v daném případě posuzováno z hlediska jeho délky jako jeden celek. Upozornila, že se zcela zásadní změnou výkladu ohledně posuzování nepřiměřené délky řízení pro rozhodovací praxi obecných soudů přišel nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález]. Ve zkratce jde o to, že podle výkladu Ústavního soudu ve správních řízeních, na která navazovalo soudní řízení správní, se nepožaduje jejich separátní posuzování, ale tato řízení se podle závazného právního názoru Ústavního soudu posuzují jako jeden celek. To platí i za předpokladu, že předmětem věci nebylo občanské právo nebo závazek, na druhou stranu se dle citovaného nálezu musí pro uplatnění domněnky o vzniku nemajetkové újmy jednat o rozhodování o základním právu či svobodě. Tímto závěrem o jednotě řízení Ústavní soud překonává dřívější judikaturu Nejvyššího soudu Ústavní soud nastolil nová pravidla pro posuzování nepřiměřenosti délky řízení, které bylo zahájeno správním řízením a navazovalo na něj soudní řízení především v nálezu shora citovaném a rovněž pak v nálezu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], na které navázal rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] a rozsudky Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] a ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Z citovaných rozhodnutí pak vyvodila závěr, že právo přihlašovatele ochranné známky, o které se řízení vede, je právem vlastníka ochranné známky vyloučit ostatní z užívání jeho ochranné známky. Takové právo je nepochybně právem občanským (civilním) i základním lidským právem, neboť jde o právo vlastnické. Žalovaná prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti již v projednávané věci ve svém stanovisku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka] výslovně uznala, že délka řízení před soudem byla nepřiměřená, avšak posuzovala jen nepřiměřenost délky řízení před soudem. Protože žalovaná poskytla pouze dílčí náhradu jen za část řízení, jehož délku měla posoudit, je nyní třeba přiznat náhradu nemajetkové újmy za celé řízení (včetně správní fáze).

21. Dále odmítla obranu žalované, že průtahy bylo stiženo pouze řízení před soudem, ale nikoli řízení správní. Zdůraznila, že v tomto řízení nejde o posuzování toho, zda byly zjištěny konkrétní průtahy v postupu správního orgánu či soudu, ale jde o posouzení přiměřenosti délky řízení jako celku, jak vyžaduje aktuální judikatura.

22. Rovněž pak odmítla názor žalované, že namítané řízení pro ni nemělo zvýšený význam. Dovozovala, že zvýšený význam průtažného řízení pro žalobkyni byl dán tím, že ta byla udržována po dlouhá léta v nejistotě o tom, zda bude moci výlučně používat předmětné označení jako ochrannou známku ve svém podnikání, což významně brzdilo její podnikatelský rozvoj, čímž žalobkyně přišla o řadu podnikatelských příležitostí a poškodilo to její pověst v podnikatelském prostředí (obchodní partneři očekávali zahájení činnosti žalobkyně pod touto značkou, ale ta jim musela stále dokola opakovaně vysvětlovat, proč své podnikání pod touto značkou musí odložit).

23. Dále odmítla argumentaci žalované o tom, že by měla zásadní podíl na délce kompenzačního řízení. Jednání dne [datum] bylo následně odročeno na den [datum] a bylo by bývalo odročeno v každém případě, protože nalézací soud si nepřipojil správní a soudní spisy z průtažného řízení, které žalobkyně navrhovala již v žalobě. Nebylo tak možno provádět dokazování. Dále bylo odročeno za účelem zaslání výzvy vedlejšímu účastníku, Úřadu pro průmyslové vlastnictví (týkajícího se jeho vedlejšího účastenství). Při tomto jednání dostala též žalovaná výzvu dle § 118a o. s. ř. Jednání soudu prvního stupně bylo dne [datum] odročeno na nový termín, a to na den [datum]. Již při jednání právní zástupce žalobkyně soud informoval, že je možné, že bude na tento den předvolán k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 v [anonymizováno] věci jako obhájce, a to se také stalo. Proto žalobkyně požádala soud o odročení jednání z důvodu časové kolize. Soud následně jednání nařízené na [datum] posunul na den [datum]. Na jednání dne [datum] soud provedl potřebné dokazování. Žalobkyně však obdržela vyjádření žalované ze dne [datum] k jejím podáním až dne [datum], proto se k němu nemohla podrobně vyjádřit. Soud proto žalobkyni poskytl lhůtu k vyjádření v délce 30 dnů od doručení protokolu z jednání konaného dne [datum]. Nebylo vinou žalobkyně, že se nemohla včas seznámit s vyjádřením žalované ze dne [datum] a připravit k němu odpovídající reakci. Jednání soudu prvního stupně bylo dne [datum] odročeno na den [datum]. Pokud žalovaná uvádí, že žalobkyně zcela ignorovala lhůtu 30 dnů od doručení protokolu z jednání konaného dne [datum], pak je toto tvrzení nepravdivé. Žalobkyně obdržela protokol z jednání soudu konaného dne [datum] až dne [datum], a to až po vlastní urgenci. Po prostudování tohoto protokolu žalobkyně obratem dne [datum] požádala soud o jeho opravu a téhož dne učinila též repliku k podání žalované, kterou měla učinit do 30 dnů od doručení tohoto protokolu. Tuto repliku zaslala žalobkyně dne [datum] jak soudu, tak žalované do její datové schránky. Žalobkyně postupovala plně v souladu s výzvou soudu z protokolu ze dne [datum] a počínala si velmi promptně. Žalobkyni proto nelze přičítat vznik jakýchkoli průtahů v náhradovém řízení. Rovněž odmítla i výtky žalované ohledně výše nákladů řízení.

24. K odvolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná. Odmítla požadavek žalobkyně na navýšení základní částky odškodnění z důvodu inflace, když poukázala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí]. Rovněž odmítla požadavek žalobkyně na navýšení základní částky odškodnění z důvodu zvýšeného významu namítaného řízení. Argumentovala, že uvedené řízení nepatří do těch typů řízení, u kterých je zvýšený význam presumován. Žalobkyně je tedy povinna zvýšený význam nejenom tvrdit, ale i prokázat, což žalobkyně neučinila. Uvedla pouze, že řízení se podstatně dotýkalo jejího majetku, podnikání a pověsti. Žalobkyní uváděná kritéria lze více méně v podstatě vztáhnout na všechna řízení, což by ve svém důsledku vedlo k tomu, že kritérium zvýšeného významu by ztratilo svůj význam, neboť by bylo překonáno subjektivním náhledem účastníka řízení. Nelze opominout ani fakt, že řízení, u kterých je zvýšený význam řízení presumován, se týkají fyzických osob. Proto postup nalézacího soudu v této otázce je v rozporu s konstantní judikaturou vyšších soudů. Žalobkyně neunesla důkazní břemeno zvýšeného významu řízení, a přesto jí byl tento zvýšený význam soudem přiznán. Dále pak znovu zdůraznila, že v průběhu kompenzačního řízení žalobkyně nerespektovala lhůty k doplnění svých tvrzení, které žalobkyni stanovil nalézací soud. Svá obsáhlá vyjádření žalobkyně předkládala soudu krátkou cestou při jednání, takže žalovaná neměla možnost se s těmito vyjádřeními seznámit, což bylo ve svém důsledku příčinou toho, že řízení musela být odročována, což při vytíženosti soudů zcela logicky musí vést k prodloužení řízení. Byla to tedy žalobkyně, která se podílela na délce kompenzačního řízení. Z tohoto důvodu se žalované jeví zcela absurdní požadavek žalobkyně na zvýšení tvrzené nemajetkové újmy v důsledku délky kompenzačního řízení.

25. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal odvolací soud rozsudek nalézacího soudu včetně řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (ust. § 212, § 212a o. s. ř.). Poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné není, odvolání žalované je důvodné toliko částečně.

26. Právo na projednání věci v přiměřené lhůtě je zakotveno v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v čl. 38 odst. 2 Listiny. Zákonná úprava zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudních řízení se po novele zákonem č. 160/2006 Sb., nachází v zákoně č. 82/1998 Sb., zejména v § 13, § 22 a v § 31a. Na tuto zákonnou úpravu pak navazuje Stanovisko, které se podrobněji zabývá mimo jiné posouzením celkové doby řízení, v němž mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí či § 22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a výkladem ustanovení § 31a zákona.

27. Podle § 13 [anonymizováno], stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).

28. Podle § 31a [anonymizováno] bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Dle odst. 2 téhož ustanovení, se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závaznosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Dle odst. 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k

a) celkové délce řízení,

b) složitosti řízení,

c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,

d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a

e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

29. Uvedená právní úprava zakotvuje objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě.

30. K otázce, zda řízení správní a soudní má být v daném případě posuzováno z hlediska jeho délky jako jeden celek, se odvolací soud ztotožňuje s právním posouzením nalézacího soudu a argumentací žalobkyně, která případně odkázala na rozhodnutí soudu zdejšího jako odvolacího v analogických věcech, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Nejvyšší soud na základě nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 570/20, se rozhodl odchýlit od závěrů uvedených v rozsudku sp. zn. [spisová značka] a uzavřel, že …pod prizmatem citovaného nálezu Ústavního soudu tak již nadále nebude při posuzovávání nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení na místě odlišně posuzovat délku těch řízení, která spadají do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 [anonymizováno] a těch, které do ní nespadají. [příjmení] rozhodné pouze to, zda jde o správní řízení, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, neboť u nich vyplývá právo na jejich přiměřenou délku z § 38 odst. 2 Listiny. Z uvedených důvodů velký senát Nejvyššího soudu dospívá k závěru, že právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, mají účastníci správních řízení, na něž dopadá čl. 6 [anonymizováno], nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na daná správní řízení navazoval či nenavazoval soudní přezkum. S ohledem na výše uvedený výklad je zřejmé, že odvolací soud nepochybil, dospěl-li v souladu s názorem velkého senátu k závěru, že u posuzovaného správního řízení je třeba zkoumat přiměřenost jeho délky ve smyslu čl. 6 odst. 1 [anonymizováno], a to i přesto, že na ně nenavazoval soudní přezkum. K tomu velký senát dodává, že se s ohledem na formulaci dovolacích námitek a vázanost dovolacím důvodem již nezabýval otázkou, zda posuzované řízení věcně do působnosti uvedeného článku skutečně spadá, či zda byla jeho předmětem základní práva a svobody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Vycházejíc z uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, resp. soudu [anonymizováno], ke kterému se zdejší soud přihlásil mimo jiné ve svém rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] (viz ust. § 13 o. z.), dospěl odvolací soud k závěru, že správní řízení o registraci ochranné známky je řízením, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda (právo vlastnické), přičemž právo na přiměřenou délku tohoto řízení vyplývá z čl. 38 odst. 2 Listiny. Nárok uplatněný žalobkyní je proto namístě posoudit podle § 13 a § 31a [anonymizováno].

31. K nepřiměřenosti délky namítaného řízení nalézací soud důvodně uzavřel, že je dána odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Rovněž správně uzavřel, že je namístě poskytnout odškodnění ve formě finanční, neboť pro jinou formu odškodnění neshledal spolu s nalézacím soudem zákonný podklad.

32. K výši odškodnění se odvolací soud rovněž ztotožnil se stanovením základní částky přiměřeného zadostiučinění ve výši [částka]. Namítané řízení trvalo od [datum] do [datum], tedy 7 let, [anonymizováno] měsíců a [anonymizováno] dnů. Nalézací soud důvodně stanovil výši základní roční sazby v částce [částka] (za prvé 2 roky v poloviční výši).

33. Odvolací soud se neztotožňuje s námitkou žalobkyně, že náhrada nemajetkové újmy stanovené výpočtem naznačeným ve Stanovisku již není možná, neboť by tak během let působením inflace zcela ztratila hodnotu. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst v [země], se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález]). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Kromě toho z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka [částka] až [částka] za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti [země] Evropský soud pro lidská práva Nejvyšší soud proto ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nadále jinak (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] či ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 1844/21; srov. též body 43 a následující nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález]). K uvedeným rozhodnutím se pak Nejvyšší soud znovu nejnověji přihlásil ve svém usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], kterým odmítl dovolání, jehož přípustnost nezakládá otázka valorizace částek odškodnění nemajetkové újmy za jeden rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení vyčíslených ve Stanovisku Odvolací soud se s uvedenými závěry zcela ztotožňuje a odvolací argumentaci žalobkyně v této otázce nepovažuje za důvodnou.

34. Odvolací soud se pak ztotožňuje s právním posouzením nalézacího soudu v otázce krácení základní částky odškodnění o 20 % z důvodu složitosti předmětu řízení. Nutno zdůraznit, že namítané řízení probíhalo nejdříve u správního orgánu – Úřadu průmyslového vlastnictví, dále před Městským soudem v Praze, před Nejvyšším správním soudem a znovu před Městským soudem v Praze. Původní rozhodnutí Městského soudu v Praze však bylo zrušeno nikoli pro procesní pochybení či nerespektování závazného právního názoru (což by státu mohlo být přičítáno k tíži při hodnocení délky namítaného řízení), ale z důvodu, že Nejvyšší správní soud dospěl k jinému právnímu posouzení věci, tedy odchýlil se od výkladu práva provedenému Městským soudem v Praze. Věc se týkala složité právní (nikoli skutkové) otázky, která byla jednotlivými soudy zodpovězena rozdílně, a teprve na základě závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu bylo ve věci pravomocně rozhodnuto. Nejedná se tedy o žalobkyní namítaný„ soudní ping – pong“, ke kterému dochází při vracení věci např. bez věcného vyřízení, pro závažné procesní pochybení či z důvodu již zmíněného nerespektování závazného právního názoru vyššího soudu, ale o výklad práva zaujatý soudem. Věc tedy byla právně složitá a probíhala před správním orgánem a na dvou stupních soudů. Proto je namístě z důvodu složitosti věci snížit základní částku odškodnění o 20 %.

35. Odvolací soud se však odchyluje od právního posouzení nalézacího soudu, pokud dospěl k závěru, že je namístě zvýšit základní částku odškodnění o 20 % z důvodu zvýšeného významu namítaného řízení pro žalobkyni. Odvolací soud z důvodu významu řízení pro žalobkyni neshledal důvody pro navýšení či snížení základní částky. S ohledem na obsah předmětného řízení lze uzavřít, že toto nemělo pro žalobkyni zvýšený význam jak ze subjektivního pohledu, kdy předmětnou ochrannou známku na základě konečného rozhodnutí nemohla ani v budoucnu užívat (a těžko uvěřit argumentaci žalobkyně předestřené při jednání odvolacího soudu, že důvody, proč nemůže konkrétní známku užívat, musela podrobně vysvětlovat svým obchodním partnerům, což pro ni bylo frustrující), tak i z pohledu objektivního, kdy předmětné řízení nepatří mezi ta, s nimiž je obecně judikatorně spojován zvýšený význam pro účastníka (např. řízení [anonymizováno], opatrovnické, pracovní atd.).

36. Odvolací soud se pak rovněž odchyluje od právního posouzení nalézacího soudu v otázce navýšení základní částky odškodnění pro nepřiměřeně dlouhé odškodňovací řízení. Ohledně tohoto navýšení lze nalézacímu soudu především vytknout nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů, pro které přistoupil k navýšení základní částky odškodnění. Nalézací soud pouze odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], avšak zásad v něm vyjádřených se nedržel. Předně pominul bod 37. citovaného rozhodnutí„ Uvedený procesní rozbor vede k závěru, že soud prvního stupně ani soud odvolací nemůže nepřihlížet k tomu, že poškozený žalobce v průběhu kompenzačního řízení uplatní skutečnost nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení. Se zřetelem ke konstrukci presumpce vzniku nemajetkové újmy je pak na žalovaném státu, aby ke své obraně tento odpovědnostní předpoklad případně popřel. Je pak na soudu, aby svůj závěr promítl do zjištění skutkového [anonymizováno] věci a do výroku svého rozhodnutí. Pokud soudy přistoupí k přiznání a popř. i k nepřiznání zadostiučinění v důsledku jeho zjištěného, popř. úspěšně popřeného, pozdního poskytnutí (jehož předpokladem je nepřiměřená délka samotného kompenzačního řízení), musí to, včetně uvedení jeho rozsahu, v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřit nejen v zájmu přezkoumatelnosti svého rozhodnutí, ale i pro to, aby byl dán identifikovatelný rámec předmětu nejen tohoto řízení, ale i případných řízení dalších.“ Nalézací soud však nikterak nevyjevil, z jakého důvodu považuje vlastní odškodňovací řízení za nepřiměřeně dlouhé, ev. v čem konkrétně shledává v tomto řízení své vlastní průtahy, a posléze ani neodůvodnil, proč navyšuje základní částku odškodnění (poměrně vysoce) o 20 %. Na to konečně navazuje i odkaz Nejvyššího soudu (bod 24. rozhodnutí) na to, že„ Dle ustálené judikatury [anonymizováno] platí, že i když samotné odškodňovací řízení trpělo průtahy, lze situaci napravit, jestliže soud rozhodující o daném kompenzačním prostředku nápravy sám uzná nepřiměřenost délky tohoto řízení a přizná zvláště vysokou částku peněžitého odškodnění (srov. mj. Cocchiarella proti Itálii, [číslo] rozsudek velkého senátu ze dne 29. 3 [rok], § 98, [příjmení] proti Francii, [číslo] rozsudek ze dne [datum], § 24, Musci proti Itálii, [číslo] rozsudek velkého senátu ze dne [datum], § 99, či rozsudek ze dne [datum] ve věci [příjmení] a ostatní proti Polsku [číslo] kde [anonymizováno] odmítl argumentaci polské vlády, že dodatečně vzniklá nemajetková újma způsobená průtahy samotného řízení o odškodnění může být po skončení tohoto řízení napravena tím, že stěžovatel následně zahájí samostatné občanskoprávní řízení na náhradu škody; takovou právní úpravu, která připouštěla řetězení kompenzačních řízení, [anonymizováno] podrobil značné kritice a rozhodl, že je v rozporu s článkem 13 [anonymizováno]).“ Z uvedených závěrů tedy není možné dovodit to, co dovodil nalézací soud, tedy že, pokud odškodňovací řízení trvá déle než 1,5 roku, musí být„ automaticky“ pokládáno za nepřiměřeně dlouhé.

37. Odvolací soud na rozdíl od nalézacího soudu neshledal zákonné důvody pro navýšení základní částky z důvodu nepřiměřeně dlouhého odškodňovacího řízení, neboť předně toto za nepřiměřeně dlouhé nepovažuje. Řízení bylo zahájeno dne [datum], po vyjevení stanovisek obou procesních stran bylo první jednání nařízeno na [datum], na němž bylo žalobkyni poskytnuto poučení podle ust. § 118a o. s. ř. ohledně povinnosti doplnit a vylíčit skutkový děj a odůvodnění nadstandardního významu namítaného řízení pro ni a byla mu poskytnuta lhůta 30 dnů. Není důvodná argumentace žalobkyně o tom, že řízení by muselo být odročeno i v případě, že by se jí poučení podle ust. § 118a o. s. ř. nedostalo, neboť nalézací soud neměl připojeny potřebné spisy. Jednání bylo primárně odročeno právě z důvodu, že žalobní tvrzení nebyla úplná, tedy vinou žalobkyně. Jednání bylo odročeno na [datum] a o odročení požádala opět žalobkyně a to z důvodu kolize. Nelze však přehlédnout, že datum odročeného jednání bylo žalobkyni známo již při skončení jednání dne [datum], avšak vyrozumění obhájce o nařízení hlavního líčení v kolidující věci bylo advokátu žalobkyně sděleno soudem přípisem z [datum], tedy později. Kolidující jednání měl tedy advokát žalobkyně v podobě řízení před nalézacím soudem, nikoli v [anonymizováno] věci před Obvodním soudem pro Prahu 1, a tudíž jeho žádost o odrok byla zcela nedůvodná a přispěla k prodloužení odškodňovacího řízení, neboť to bylo přeodročeno na [datum]. Jednání dne [datum] bylo odročeno na [datum] za účelem poskytnutí lhůty účastníkům ke„ shrnutí judikatury, resp. k vyjádření, které mohou pojmout jako závěrečnou řeč“. Lze přistoupit k závěru, že toto jednání bylo odročeno bezdůvodně, neboť k uvedeným úkonům mohli být účastníci vyzváni již na tomto jednání, které nebylo nutno odročovat. Nicméně odročeno bylo na [datum], tedy řízení se prodloužilo o dva měsíce, což ani nelze považovat za průtah. Na jednání [datum] došlo k rozšíření žalobního petitu, skončení dokazování a byly předneseny závěrečné návrhy. Jednání bylo za účelem vyhlášení rozsudku odročeno na [datum], na kterém byl vyhlášen zde přezkoumávaný rozsudek. Odvolací soud tak uzavírá, že toto řízení nebylo (a není) nepřiměřeně dlouhé. Žalobkyni tak nenáleží navýšení základní částky odškodnění z důvodu nepřiměřeně dlouhého odškodňovacího řízení.

38. Na rozdíl od nalézacího soudu pak odvolací soud dospěl k závěru, že je namístě zvýšit základní částku odškodnění pro nesprávní postup státu, potažmo správních soudů, když nelze odhlédnout od správného skutkového zjištění nalézacího soudu o průběhu řízení před nimi. Řízení před Městským soudem v Praze (jako správním soudem) trvalo přes tři roky s jediným jednáním, na kterém byl vyhlášen rozsudek. Takové řízení je nepřiměřeně dlouhé, zatížené nepominutelným průtahem. Stejně tak řízení před Nejvyšším správním soudem trvalo samo o sobě rok, soud nevyžadoval ničeho nového, nenařizoval jednání. I toto řízení lze hodnotit jako nepřiměřeně dlouhé. Další řízení před Městským soudem v Praze již průtažné nebylo. Nalézací soud sice správně zjistil průtahy v řízení před Městským soudem v Praze i před Nejvyšším správním soudem, avšak tento skutkový závěr nepromítl do svého právního posouzení. Odvolací soud shledává v tomto směru důvody pro navýšení základní částky odškodnění o 10 %.

39. Odvolací soud tedy rekapituluje, že základní částku odškodnění [částka] snížil o 20 % z důvodu složitosti řízení a počtu instancí, na kterých bylo vedeno a zvýšil je o 10 % z důvodu shledaných průtahů v řízení před Městským soudem v Praze i před Nejvyšším správním soudem. [příjmení] k odškodnění tak činí [částka], po odečtu již vyplacené částky [částka] zbývá k doplacení částka [částka], a to i se zákonným úrokem z prodlení, jehož výši a počátek doby plnění nalézací soud stanovil správně. Zákonný úrok z prodlení rovněž náleží žalobkyni z částky [částka] a to ode dne, kdy měla být poskytnuta, do dne, kdy zaplacena byla. Z tohoto důvodu odvolací soud napadený rozsudek v části výroků I., III. a IV., jak jsou vymezeny ve výroku tohoto rozsudku, za použití ust. § 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. změnil, jinak rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o věci samé potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

40. Vzhledem k částečné změně rozsudku odvolací soud nově rozhodl i o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a to podle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., pro odvolací řízení v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. Zabýval se odvolací argumentací žalované ohledně úkonů právní služby započítaných do odměny procesně úspěšné žalobkyně a přisvědčil její argumentaci, že advokátu žalobkyně v tomto typu řízení náhrady škody proti státu podle [anonymizováno] odměna za předžalobní výzvu nenáleží, neboť se nejedná o účelně vynaložený náklad. Odvolací soud vychází z ust. § 31 odst. 4 [anonymizováno], které jasně vyslovuje, že poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu. Předběžné projednání nároku podle § 14 [anonymizováno] má za účel umožnit mimosoudní vyřešení sporu. Nejde o formální řízení, a proto není potřeba, aby byl v něm poškozený zastoupen profesionálem. Z toho důvodu zákon neumožňuje odškodnit náklady právního zastoupení vynaložené na předběžné uplatnění nároku. Námitka protiústavnosti daného ustanovení byla opakovaně odmítnuta [anonymizováno] i [název soudu] ([spisová značka] a III. ÚS 3120/11). Pokud pak žalovaná (stát) odmítne takto předběžně uplatněný nárok uspokojit, je zcela zřejmé a vyplývá to i z logiky věci, že tak neučiní ani na základě další„ předžalobní výzvy k plnění“ učiněné podle ust. § 142a odst. 1 o. s. ř. V tomto typu řízení tedy není zaslání předžalobní výzvy k plnění nic jiného, než umělým navyšováním nákladů řízení ze strany žadatele (zde žalobkyně) a ve svém důsledku i obcházením již citovaného ust. § 31 odst. 4 [anonymizováno]. Lze konstatovat, že sama předžalobní výzva k plnění v jiném typu řízení má rovněž za cíl umožnit mimosoudní vyřešení sporu, proto je náklad na ni vynaložený považován za účelný. V řízeních o náhradu škody proti státu podle [anonymizováno] však tento cíl zřetelně ztrácí, neboť ten je upraven právě institutem povinného předběžného uplatnění nároku před zahájením soudního řízení, který výslovně nahrazen advokátovi není. Nárok na náhradu nákladů za úkon právní pomoci v souvislosti se zasláním předžalobní výzvy k plnění proto odvolací soud v této věci nepovažuje za účelný a uzavírá, že za tento úkon advokáta náhrada nákladů žalobci nenáleží, neboť byl zcela nadbytečný. Stejně tak se odvolací soud shoduje s argumentací žalované v tom, že replika žalobkyně k vyjádření ze dne [datum] ze dne [datum] a ke stanovisku žalované ze dne [datum] ze dne [datum] mohly být zahrnuty do jediného podání, když nelze odhlédnout od toho, že replika k dřívějšímu stanovisku byla vyhotovena později, než replika ke stanovisku pozdějšímu, tedy v době, kdy při podání repliky ke stanovisku ze dne [datum] bylo žalobkyni známo i stanovisko ze dne [datum], takže vyjádření mohlo být spojeno do podání jediného. Stejně tak za žádost o opravu protokolu nelze advokátu žalobkyně přiznat odměnu za úkon právní služby. Za řízení před nalézacím soudem proto advokátu žalobkyně náleží odměna za 11 úkonů právní služby dle identifikace provedené nalézacím soudem pod bodem 15. rozsudku, bez odměny za úkony specifikované shora, podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen„ AT“ po [částka] (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka]), dále paušální částku náhrad hotových výdajů za 11 úkonů právní služby po [částka] (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 AT), náhrada za celkem 30 započatých půlhodin za ztrátu času na cestě z místa sídla advokátní kanceláře k procesnímu soudu a zpět, to vše navýšeno o 21 % DPH (§ 137 odst. 1 o. s. ř.) ve výši [částka], dále náhrada cestovních nákladů za cesty z místa sídla advokátní kanceláře k procesnímu soudu a zpět na celkem tři jednání nalézacího soudu za celkem [částka] a zaplacený soudní poplatek ve výši [částka], celkem tedy náklady žalobkyně za řízení před nalézacím soudem činí [částka].

41. Náklady žalobkyně, kterou nutno považovat v odvolacím řízení za procesně úspěšnou, neboť žalovaná navrhovala zamítnutí celé žaloby, v odvolacím řízení jsou pak tvořeny odměnou advokáta podle ust. § 9 odst. 4 písm. a) AT za tři úkony právní služby (podání odvolání, vyjádření se k odvolání žalované a účast u jednání odvolacího soudu) po [částka], paušální částkou náhrad hotových výdajů za 3 úkony právní služby po [částka] (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 AT), náhradou za celkem 30 započatých půlhodin za ztrátu času na cestě z místa sídla advokátní kanceláře k procesnímu soudu a zpět, to vše navýšeno o 21 % DPH (§ 137 odst. 1 o. s. ř.) ve výši [částka] a náhradou cestovních nákladů za cestu z místa sídla advokátní kanceláře k procesnímu soudu a zpět osobním vozidlem [anonymizována tři slova], při spotřebě pohonných hmot 9,10 l na 100 km a ceně paliva 47, [částka] za jeden litr, při délce zpáteční cesty 418 km s přičtením amortizace auta [částka] za 1 ujetý kilometr v celkové výši [částka] Celkem tedy náklady odvolacího řízení činí [částka].

42. Za řízení před soudy obou stupňů tak žalobkyni náleží náhrada v celkové výši [částka].

Proti tomuto rozsudku lze do 2 měsíců od jeho doručení podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu I. stupně; přípustnost dovolání je oprávněn posoudit dovolací soud.