o vydání věci,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném uložení povinnosti vydat žalobkyni nájemní smlouvu podepsanou k bytu [adresa], platnou od tohoto roku a podepsanou pouze žalovaným a aktuálním nájemníkem (výrok I.), dále zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném uložení povinnosti vydat žalobkyni nový aktuální klíč ke dveřím od bytu [adresa], v budově č.[Anonymizováno][číslo], [číslo], [číslo], [číslo], zapsané na LV č. [hodnota] pro katastrální území [adresa], Katastrální úřad pro [adresa] (výrok II.) a současně uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 7 500 Kč (výrok III.).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o požadavku žalobkyně, která se žalobou domáhala vydání aktuální nájemní smlouvy a klíčů k bytu v [adresa], číslo bytové jednotky [číslo], k. ú. [adresa] (dále jen „předmětný byt“ nebo „předmětná jednotka“) s odůvodněním, že je její spolumajitelkou v režimu dosud nevypořádaného zaniklého společného jmění manželů.

3. Soud prvního stupně žalobu zamítl ve výroku I. i II. na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku, a které není třeba v zájmu stručnosti písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu podrobně opakovat.

4. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně a žalovaný jsou bývalí manželé, jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem téhož soudu, mezi účastníky bylo vedeno řízení o vypořádání společného jmění manželů pod sp. zn. [spisová značka]. Rozsudkem ze dne 21. 6. 2022, č. j. [spisová značka] byla výrokem I. bod 3 do výlučného jmění žalobce (v tomto řízení žalovaného) přikázána předmětná bytová jednotka. Na podkladě odvolání žalované (v tomto řízení žalobkyně) Městský soud v [adresa] rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 8. 12. 2022, č. j. [spisová značka] tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. pouze v bodě 8/, jinak rozsudek potvrdil (tedy i v rozsahu přikázání předmětné bytové jednotky do výlučného vlastnictví žalovaného). Na podkladě dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2023, č. j. 22 Cdo 1321/2023-2201 rozhodnuto o odložení vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 8. 12. 2022, č. j. [spisová značka], ve znění opravného usnesení ze dne 12. 1. 2023, č. j. [spisová značka], do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci proti uvedenému rozhodnutí. Žalobkyně žalovaného prostřednictvím jeho právní zástupkyně informovala, že na základě usnesení Nejvyššího soudu se opět stala spolumajitelkou daného bytu, vyzvala jej, aby jí sdělil, že vyměnil zámek a předal jí klíč k dispozici, a pro případ, že by byt byl pronajat, žádala o zaslání nájemní smlouvy a sdělení nájemníkům o změně, jinak se obrátí na [orgán]. Dne 22. 6. 2023 zaslala žalobkyně další email, kde uvedla, že jí bylo [orgán] za přítomnosti žalovaného sděleno, že byt je pronajat, z toho důvodu opět požadovala předložení nájemní smlouvy, v opačném případě byt pronajme. Právní zástupkyně žalovaného emailem ze dne 26. 6. 2023 žalobkyni sdělila, že vydané usnesení Nejvyššího soudu o odložení vykonatelnosti neznamená, že se vše vrací do původního stavu, pouze se pozastavují kroky, které měly dle rozsudků nastat, ohledně nájmu bytu žalobkyni sdělila, že byt pronajatý je a nedoporučuje její záměr vyměnit zámky. Žalobkyně se opakovaně pokoušela dostat do bytu, a to i za asistence [orgán], nechala byt otevřít a vyměnit zámek od bytu – kování a vložku. Žalobkyně žalovaného před podáním této žaloby vyzvala k vydání nájemní smlouvy a klíčů. Žalovaný je v katastru nemovitostí zapsán jako výlučný vlastník předmětné bytové jednotky, řízení je dotčeno změnou právního vztahu. Soud pro nadbytečnost zamítl návrh žalobkyně na doplnění dokazování o výslech zaměstnance katastru nemovitostí a uvedl, že z ostatních předložených nebo provedených důkazů nezjistil žádné informace relevantní pro řízení.

5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil dle ustanovení § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), přičemž uzavřel, že usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2023, č. j. 22 Cdo 1321/2023-2201 bylo rozhodnuto o odložení vykonatelnosti; odklad vykonatelnosti přichází pojmově v úvahu pouze pro ty části rozsudku, kde výrok rozhodnutí ukládá vynutitelnou povinnost, tedy konat nebo se konání zdržet, jinak řečeno netýká se těch výroků, které žádnou vynutitelnou povinnost neukládají. Na případy potřeby dočasného odložení takových výroků pamatuje institut odkladu právní moci podle ust. 243 písm. b) o. s. ř. Jelikož k odložení právní moci uvedených rozhodnutí v projednávané věci nedošlo, ani to nebylo účastníky tvrzeno, žalobkyně se tedy nestala opětovně jedním z vlastníků předmětného bytu. Z toho důvodu nemá tedy ani právo na nakládání s bytem a ani právo po žalovaném požadovat, aby jí doložil existenci nájemního vztahu nájemní smlouvou, resp. předal klíče od bytu. Soud proto žalobu zamítl v obou výrocích.

6. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy procesně zcela úspěšnému žalovanému byla přiznána náhrada nákladů vzniklých v souvislosti se zastoupením advokátem ve výši 7 500 Kč.

7. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, a to z důvodu a) nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť soud neprovedl jí navržené důkazy potřebné k prokázání potřebných skutečností (výslech zaměstnance katastrálního úřadu), b) z důvodu, že soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům a c) z důvodu, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V odvolání zopakovala veškeré námitky uplatněné před soudem prvního stupně a zdůraznila, že hodlala při jednání dne 10. 9. 2024 rozšířit žalobu, což jí nebylo umožněno. Žalobkyně závěrem navrhla rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, že se žalobě vyhovuje, popřípadě aby odvolací soud rozsudek zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Žalobkyně v doplnění odvolání ze dne 13. 2. 2025 upozornila na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2024, č. j. 22 Cdo 1321/2023-2224, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v [adresa] ze dne 8. 12. 2022, č. j. [spisová značka], ve znění opravného usnesení ze dne 12. 1. 2023, č. j. [spisová značka] a věc byla vrácena Městskému soudu v [adresa] k dalšímu řízení.

9. Žalovaný navrhl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdit. Při odvolacím řízení upřesnil, že předmětný byt je od května 2023 pronajat na základě písemné smlouvy s nájemcem [jméno FO], který si vyměnil po předchozí dohodě s žalovaným zámky z obavy o své soukromí, neboť ze strany žalobkyně v období června 2023 došlo k pokusu o vstup do předmětného bytu, a to za účasti [orgán]. Jednal tak za účelem ochrany soukromí nájemníka, který smlouvu uzavřel v dobré víře pouze s žalovaným jako pronajímatelem, který v té době byl rovněž jediným vlastníkem předmětného bytu. Žalovaný zopakoval, že klíče od předmětného bytu z důvodu výše uvedeného nemá.

10. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný, byť na základě jiného právního důvodu, než uváděl soud prvého stupně.

11. Především odvolací soud uvádí, že bylo třeba ve věci přihlédnout k rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2024, č. j. 22 Cdo 1321/2023-2224, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v [adresa] ze dne 8. 12. 2022, č. j. [spisová značka], ve znění opravného usnesení ze dne 12. 1. 2023, č. j. [spisová značka], kterým byla věc (vypořádání společného jmění manželů) vrácena Městskému soudu v [adresa] k dalšímu řízení. Mezi účastníky jako bývalými manžely tak nadále není pravomocně vypořádáno jejich zaniklé společné jmění. Odvolací soud tak v tomto směru rozhodoval za změněného skutkového stavu než soud prvního stupně.

12. Dle ustálené judikatury právní vztahy mezi bývalými manžely, popř. mezi nimi a třetími osobami týkající se majetku a závazků, které tvořily předmět společného jmění manželů, se v době mezi zánikem a vypořádáním společného jmění manželů řídí analogicky právními předpisy o společném jmění manželů (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2593/2008 ze dne 1. 8. 2008.)

13. Dle § 713 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“), součásti společného jmění užívají, berou z nich plody a užitky, udržují je, nakládají s nimi, hospodaří s nimi a spravují je oba manželé nebo jeden z nich podle dohody.

14. Dle § 713 odst. 2 o. z. povinnosti a práva spojená se společným jměním nebo jeho součástmi náleží oběma manželům společně a nerozdílně.

15. Dle § 1040 odst. 1 o. z. kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby věc vydal.

16. Odvolací soud, pokud jde o skutková zjištění, především odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně, když soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a učinil na jejich základě odpovídající skutkové závěry. Soud postupoval správně, pokud již pro nadbytečnost zamítl žalobkyní navržený výslech pracovníka katastrálního úřadu k vysvětlení postupu katastrálního úřadu ve věci řízení o zápisu vlastnického práva žalovaného k předmětné bytové jednotce. Za změněného skutkového stavu navíc tento žalobkyní navržený důkaz je bezpředmětný. Odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř. proto nebyl shledán důvodným.

17. Důvodnou neshledal odvolací soud ani odvolací námitku dle § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř., když z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, že soud prvního stupně nepřihlédl k žalobkyní tvrzeným skutečnostem nebo k jí označeným důkazům; z obsahu protokolu z jednání dne 10. 9. 2024 je zřejmé, že žalobkyně ani žádná další tvrzení či důkazní návrhy (krom navrženého výslechu pracovníka katastrálního úřadu) již neučinila.

18. Pokud žalobkyně v odvolání namítla, že se při jednání pokoušela rozšířit žalobu o další nároky, ze zvukového záznamu z jednání dne 10. 9. 2024 před soudem prvního stupně však vyplývá, že žalobkyně akceptovala, že žalobu rozšiřovat nebude a podá samostatnou žalobu. I v tomto ohledu je odvolání nedůvodné.

19. Po právní stránce odvolací soud posoudil věc za změněného skutkového stavu následovně. Z provedeného dokazování před soudem prvního stupně plyne, že žalobkyně a žalovaný jsou bývalí manželé, žalobkyně žalovaného prostřednictvím jeho právní zástupkyně informovala, že na základě usnesení Nejvyššího soudu ČR o odkladu vykonatelnosti rozsudku o vypořádání společného jmění manželů se opět stala „spolumajitelkou“ daného bytu, vyzvala jej, aby jí sdělil, zda vyměnil zámek a předal jí klíč k dispozici, a pro případ, že by byt byl pronajat, žádala o zaslání nájemní smlouvy a sdělení nájemníkům o změně, jinak se obrátí na [orgán]. Právní zástupkyně žalovaného žalobkyni sdělila, že byt pronajatý je a nedoporučuje její záměr vyměnit zámky. Žalobkyně se opakovaně pokoušela dostat do bytu, a to i za asistence [orgán], nechala byt otevřít a vyměnit kování a vložku. Při opakovaném vstupu do bytu o týden později však byl zámek od bytu opět vyměněn.

20. Odvolací soud při jednání znovu zopakoval postupem dle § 213 odst. 2 o. s. ř. důkazy - úřední záznamy o potvrzení [adresa] o přijatém oznámení ze dne 19. 6. 2023, a č. j. [číslo] ze dne 28. 6. 2023, ze kterých zjistil, že dne 19. 6. 2023 bylo na základě oznámení žalobkyně hlídkou [orgán] zjištěno, že v předmětném bytě došlo k výměně zámku, proto se žalobkyně do bytu nemůže bez pomoci zámečníka dostat. Rovněž dne 28. 6. 2023 bylo opětovně provedeno oznámení o výměně zámku od předmětného bytu, o čemž bylo vystaveno potvrzení. K tomuto žalobkyně při odvolacím jednání uvedla, že ohledně předmětné bytové jednotky hodlala realizovat prohlídky bytu, za tím účelem se pokoušela vstoupit do bytu, a to jak 19. 6. 2023, tak následně 28. 6. 2023. Při vstupu dne 28. 6. 2023 se na místo dostavil rovněž žalovaný, sdělil, že byt je pronajatý, písemnou nájemní smlouvu předložil [orgán], žalobkyni ji však odmítl ukázat. Žalovaný tuto skutečnost nečinil při odvolacím jednání spornou.

21. Z judikatury plyne, že bývalý účastník společného jmění manželů nemůže zcela vyloučit druhého z užívání věci, která dosud nebyla po zániku společného jmění vypořádána, nejde-li o případ, že účastníci měli ve společném jmění anebo ve vlastnictví dvě věci sloužící stejnému účelu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 2263/2004).

22. Každý z manželů má vlastnické právo k celé věci ve společném jmění manželů, jež je ovšem omezeno stejným právem druhého manžela (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4208/2008 ze dne 17. 9. 2009.) Ohledně užívání věci ve společném jmění manželů se vychází ze zásady, že toto právo je přiznáno oběma manželům stejně, a to k celé věci.

23. Správa majetku dle § 713 odst. 1 a 2 zákona o. z. je veškerá činnost související s řádnou péčí o něj; rozsah této činnosti je dán povahou a kvalitou věci; správou majetku jsou i dispoziční úkony s ním (rozsudek Nejvyššího soudu 22 Cdo 3336/2006 ze dne 31. 3. 2009). Z judikatury plyne rovněž rovné postavení ve společné správě i rozvedených manželů (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2242/2021). Správou se tedy rozumí, kdo a jak bude určitou součást společného jmění manželů užívat, může jít o užívání oběma manžely nebo i třetí osobou na základě obligačního vztahu (např. nájem). Pokud mezi bývalými manžely tedy panuje neshoda o užívání, popř. správě společného majetku, a pokud jeden z bývalých manželů obstarává správu společné věci fakticky bez souhlasu druhého, lze dovodit povinnost tohoto faktického správce umožnit druhému z bývalých manželů seznámit se s obsahem listin týkajících se společné věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 49/2004).

24. Žalobou na vydání věci (reivindikační žalobou) uplatňuje vlastník ochranu svého vlastnického práva tak, že požaduje vydání věci, kterou mu žalovaný neoprávněně zadržuje. V souladu se zásadou speciality mohou být předmětem vindikace pouze jednotlivé existující věci.

25. Ohledně požadavku žalobkyně na vydání nájemní smlouvy soud uvádí, že nárok na vydání této listiny nemůže být důvodný již z toho důvodu, že se jedná o listinu, kterou sepsal žalovaný, je v jeho vlastnictví, zvláště pak za situace, kdy ji sepisoval s nájemcem v době, kdy se po pravomocně skončeném řízení o vypořádání společného jmění manželů stal jediným vlastníkem předmětné nemovitosti. Vydání věci lze tedy vést v zájmu ochrany vlastnického práva, což žalobkyni v daném případě nepřísluší. Za nynějšího skutkového stavu, kdy se žalovaný (původně výlučný vlastník předmětné jednotky) ujal fakticky správy předmětné (nyní opět společné) nemovitosti a tuto pronajal, svědčilo by žalobkyni právo na informace o tom, jak je s tímto majetkem náležejícím do masy společného jmění manželů nakládáno, případně nahlédnutí do nájemní smlouvy, informace ohledně jejího obsahu a zejména pak informace, za jakou částku byl byt nájemci pronajat. Žalovaný tedy má, jak bylo výše uvedeno, povinnost umožnit žalobkyni seznámit se s listinami týkajícími se společné věci, žalobkyni však nesvědčí právo na vydání této smlouvy (viz výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 49/2004, publikovaném v časopisu [nazev] ročník [číslo], pro poměry podílového spoluvlastnictví).

26. Ohledně výroku II. napadeného rozsudku, požadavku na vydání klíčů od předmětného bytu, uvádí soud, že zvolený petit žaloby na vydání klíčů slouží nároku na výlučnou držbu nemovité věci. Z konstantní judikatury však plyne, že věci ve společném jmění manželů užívají oba (bývalí) manželé společně. Zde soud znovu poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.července 2005, sp. zn. 22 Cdo 2263/2004 a zde publikovaný závěr: „Podle § 145 odst. 1 ObčZ majetek, který tvoří společné jmění manželů, užívají a udržují oba manželé společně (po zániku manželství se do doby vypořádání společného jmění použije toto ustanovení analogicky). Toto ustanovení je obsahově shodné s § 144 větou před středníkem ObčZ ve znění do novely č. 91/1998 Sb., podle kterého platilo: „Věci v bezpodílovém spoluvlastnictví užívají oba manželé společně“. Proto je stále použitelné i R 42/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze kterého se podává: „Správa jmění patřícího do bezpodílového spoluvlastnictví manželů představuje nepochybně hospodaření společným majetkem, které směřuje k využití společného jmění podle účelu, kterému ta či ona součást společného jmění má sloužit. Hospodaření zahrnuje v sobě také nakládání se společným majetkem. Poněvadž podle § 144 cit. zák. oba manželé užívají společné věci v bezpodílovém spoluvlastnictví a jednou z hlavních zásad majetkového práva manželského je úplná rovnoprávnost manželů v manželských vztazích, je třeba právo užívání přiznat oběma manželům stejně k celé věci, když také účel manželství předpokládá, že manželé cestou dohody si sami upraví vhodný způsob užívání, který by oběma nejlépe vyhovoval. Pakliže by se v určitém případě o užívání nedohodli, má kterýkoliv z nich možnost obrátit se na soud se žádostí o rozhodnutí“ (k tomu viz též § 20 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů). Dále se zde dovozuje, že je-li předmětem bezpodílového spoluvlastnictví osobní vůz, nemůže se jeden z manželů domáhat na druhém manželovi vydání dokladů k vozu, a tak vyloučit druhého manžela z možnosti společného užívání vozu.“

27. Žalobkyně tak jako bývalý účastník společného jmění manželů nemůže zcela vyloučit druhého účastníka z užívání věci, která dosud nebyla po zániku společného jmění vypořádána. Jsou-li mezi manžely neshody o užívání společných věcí, případně o způsobu užívání, mají právo podat žalobu k soudu. Žalobkyně však požadavkem na vydání klíčů od bytu uplatnila zjevně nezpůsobilý prostředek na ochranu svého práva a již jen z tohoto důvodu nemohla být žaloba v této části důvodná. V řízení bylo navíc prokázáno, že je byt pronajat a nájemce po dohodě s žalovaným vyměnil zámky v bytě (na což má právo v rámci ochrany domovní svobody a rovněž takový postup předpokládá § 4 písm. b) nařízení vlády č. 308/2015 Sb., o vymezení pojmů běžná údržba a drobné opravy související s užíváním bytu); žalovaný tak klíči, jejichž vydání se žalobkyně domáhá, nedisponuje. Pakliže žalobkyně argumentuje, že chce byt kontrolovat, na což má za daného skutkového stavu právo, konstatuje soud, že toto právo lze realizovat výzvou nájemce ke zpřístupnění bytu ke kontrole.

28. Odvolací soud proto ze všech uvedených důvodů napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. ohledně výroků I. a II. jako věcně správný potvrdil.

29. Pokud jde o náklady řízení, a to jak v řízení před soudem prvého stupně, tak před soudem odvolacím, dospěl odvolací soud k závěru, že jsou zde důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. a výjimečnému nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému, kterému podle výsledku řízení vzniklo právo na jejich náhradu (§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř.). Soud přihlédl k tomu, že mezi bývalými manžely nadále panuje značná animosita. Již řízení před soudem prvého stupně mohlo být mimosoudně odklizeno, pokud by žalovaný v době odkladu vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu v řízení o vypořádání společného jmění manželů informoval žalobkyni o tom, zda danou bytovou jednotku pronajal. Poté, co navíc bylo zrušeno pravomocné rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů, měl si být žalovaný vědom toho, že je zde opět společný majetek, o němž je povinen žalobkyni informovat (zejména o tom, jak s ním nakládá, a pokud s ním nakládá, informovat ji o způsobu nakládání, popřípadě se s ní dohodnout o jiném užívání předmětné nemovitosti, jakož i umožnit jí nahlédnutí do nájemní smlouvy nebo předložit jí kopii či ověřenou kopii této smlouvy); žalovaný se za současného skutkového stavu nemůže stavět do pozice, že žalobkyni ohledně nevypořádané masy společného jmění nebude podávat jakékoliv informace. Žalobkyni (byť se tohoto práva na informace v tomto řízení nedomáhala) toto právo přísluší. Odvolacímu soudu by se jevilo nespravedlivým zavázat žalobkyni k povinnosti nahradit žalovanému náklady řízení za situace, kdy mezi účastníky dochází evidentně ke vzájemným „naschválům.“ Odvolací soud dospěl k závěru, že nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému se nijak závažně nedotkne jeho majetkové sféry vzhledem k jejich poměrně nízké výši a za situace, kdy nevypořádanou masu zaniklého společného jmění krom předmětné bytové jednotky tvoří (mimo jiné) další nemovité věci. Odvolací soud proto uzavřel, že vzhledem k uvedeným okolnostem projednávané věci jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele odůvodňující nepřiznání náhrady nákladů řízení jinak v řízení úspěšnému žalovanému dle § 150 o. s. ř. Soud proto výrok III. napadeného rozsudku změnil tak, že se žalovanému právo na náhradu nákladů nepřiznává (§ 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.), a ze stejných důvodů rozhodl i o nákladech odvolacího řízení, ve kterém byl žalovaný rovněž úspěšný (výrok III. tohoto rozsudku).