o zadostiučinění za nemajetkovou újmu,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně konstatoval porušení práva žalobce na spravedlivý proces nevydáním rozhodnutí v přiměřené lhůtě (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení částky 3 695 061 Kč (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalované uhradit žalobci náklady řízení ve výši 600 Kč (výrok III.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaná uhradila 3 695 061 Kč jako náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního sudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále též jen „posuzované řízení“), přičemž tvrdil, že řízení trvalo více než 9 let a že touto délkou bylo zasaženo do jeho práv. Žalovaná namítala promlčení nároku, dále poukazovala na vlastní chování žalobce jako hlavní příčinu délky řízení a tvrdila, že dostatečnou formou zadostiučinění je pouze konstatování porušení práva.

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, zejména z obsahu spisu Okresního soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] a listinných důkazů předložených účastníky, zjistil průběh původního řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že posuzované řízení bylo zahájeno 8. 6. 2015 a skončilo dne 15. 7. 2024, trvalo tedy přes 9 let. Zároveň bylo prokázáno, že značná část délky posuzovaného řízení byla způsobena podáním neurčité žaloby, opakovanými nedůvodnými námitkami podjatosti, požadavky na vstup vedlejších účastníků a dalšími úkony žalobce.

4. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování posoudil věc po právní stránce podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“, nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“). Stát odpovídá za nesprávný úřední postup orgánů veřejné moci spočívající v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a takovou odpovědnost je nutné posuzovat v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s judikaturou Nejvyššího soudu, která se týká zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (zejména se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010).

5. Nejprve se zabýval námitkou promlčení, přičemž uzavřel, že promlčecí doba počala běžet dnem pravomocného skončení původního řízení, tedy 15. 7. 2024, a že stanovisko žalované ze dne 29. 4. 2025 nebylo doručeno do dispoziční sféry obecného zmocněnce žalobce, jelikož odeslání na neuvedenou doručovací adresu nepostačuje. Proto dovodil, že nárok žalobce nebyl promlčen i přes to, že žaloba byla podána 20. 6. 2025.

6. Po vypořádání této otázky soud prvního stupně hodnotil splnění podmínek pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 1 až 3 OdpŠk. Dospěl k závěru, že celková délka původního řízení, přesahující devět let, je sice nepřiměřená, avšak byla téměř výhradně způsobena procesním chováním žalobce, zejména podáním neurčité žaloby, nereagováním na opakované výzvy soudu, rozsáhlým podáváním nedůvodných námitek podjatosti a zapojením velkého počtu subjektů do řízení. Věc samotná měla pro žalobce pouze nepatrný význam, neboť i případné vyhovění by nijak významně nezasáhlo do jeho právního postavení. Soud prvního stupně ještě zdůraznil, že žalobce byl opakovaně poučován o absenci naléhavého právního zájmu a o neúspěšnosti zvoleného procesního postupu.

7. Soud prvního stupně proto uzavřel, že – ačkoli k porušení práva na spravedlivý proces došlo – intenzita případné újmy nedosahuje úrovně, která by odůvodňovala finanční zadostiučinění a v souladu s citovanou judikaturou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 40/2009) považoval za postačující samotné konstatování porušení práva. Na tomto základě žalobě vyhověl co do požadavku na konstatování porušení práva na spravedlivý proces, co do požadavku na finanční zadostiučinění žalobu zamítl.

8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř., když žalobci přiznal celkem 600 Kč za podání žaloby a účast obecného zmocněnce u jednání.

9. Proti tomuto rozsudku (zamítavému výroku II.) podal žalobce včasné odvolání, kdy rozhodnutí vytýkal formální vadu spočívající v absenci malého státního znaku na jeho písemném vyhotovení. Dále namítal nesprávné právní posouzení otázky naléhavého právního zájmu (tvrdil, že určení řádného a včasného podání odporu – včetně doručení faxem v intencích judikatury Ústavního soudu – by významně ovlivnilo jeho postavení), neúplné a nesprávné hodnocení skutkového stavu a opomenuté důkazy k významu věci a dopadům na jeho osobní sféru (insolvence, nutnost požádat o předčasný důchod, zhoršení psychického i zdravotního stavu). Žalobce akcentoval, že průtahy přičitatelné soudům tvořili převážnou část doby řízení (z 3 151 dnů přičítá soudům 2 604 dnů, tj. 83 %), zejména z důvodu nesprávného zařazení věci do jiného spisu v období 12. 4. 2016 až 16. 5. 2019 (1 129 dnů) a další nečinnosti mezi 17. 1. 2020 a 31. 1. 2024 (1 475 dnů). Zdůraznil přitom, že věc byla podle něj triviální a mohla být rozhodnuta při respektování judikatury, a proto je konstatování porušení práva bez peněžité satisfakce nedostatečné.

10. Z uvedených důvodů žalobce navrhl odvolacímu soudu, aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání se závazným právním názorem.

11. Odvolací soud přezkoumal z podnětu a v mezích podaného odvolání napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že toto odvolání není důvodné.

12. Odvolací soud především odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, když soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a učinil na jejich základě odpovídající skutkové závěry. V návaznosti na to soud prvního stupně věc i přiléhavě právně posoudil.

13. Rozhodující úvahou pro nepřiznání peněžitého zadostiučinění byl závěr, že význam posuzovaného řízení pro žalobce nedosahoval takové intenzity, aby odůvodňoval satisfakci v penězích, neboť jej bylo lze hodnotit toliko jako nepatrný.

14. V usnesení ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11), Nejvyšší soud dovodil, že „samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce.“ K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudcích ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 911/2017, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, či ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4024/2019.

15. Z výše uvedených východisek pro volbu formy přiměřeného zadostiučinění vyplývá, že satisfakce ve formě pouhého konstatování porušení práva přichází v úvahu zejména tehdy, byla‑li nepřiměřená délka posuzovaného řízení v nezanedbatelné míře způsobena procesním postupem poškozeného, případně je‑li význam předmětu řízení pro poškozeného toliko nepatrný.

16. V projednávané věci se kumulativně prosazují oba uvedené korektivy. Poškozený v posuzovaném řízení opakovaně činil podání, jež byla neurčitá či neúplná, a uplatněný nárok vykazoval znaky zřejmě bezúspěšného uplatňování práva, o čemž byl v průběhu řízení žalobce opakovaně procesně poučován. Žalobce současně nevyhovoval výzvám k doplnění a opravě podání, opakovaně uplatňoval nedůvodné námitky podjatosti a k řízení se připojovaly další „osoby blízké“ žalobci s iniciativou vstupu do řízení na jeho straně, čímž objektivně přispíval k průtahům a zvyšoval procesní složitost věci. Soud prvního stupně tyto okolnosti přezkoumatelně vyhodnotil a popsal v napadeném rozsudku a odvolací soud se s jeho skutkovými zjištěními i navazujícími právními závěry ztotožňuje.

17. Za takto zjištěného skutkového stavu nelze dovodit intenzitu nemajetkové újmy odůvodňující peněžité zadostiučinění, neboť význam posuzovaného řízení pro poškozeného (žalobce) je za popsaných okolností nepatrný. Přiměřenou formou zadostiučinění je proto konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.

18. Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé II. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil včetně správného výroku o nákladech řízení III.

19. Ve výroku I. zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

20. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná dosáhla plného procesního úspěchu v této fázi řízení a byla jí proto přiznána plná náhrada nákladů řízení. Přiznaná částka 900 Kč představuje 2× paušální náhradu hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (za úkony: účast na jednání odvolacího soudu a příprava na tuto účast) a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb. Odvolací soud ve shodě s argumentací obsaženou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025 sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, na níž lze pro stručnost odkázat, neaplikoval § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (podzákonný právní předpis) pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a vzniklou mezeru v právu vyplnil analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Nezastoupenému účastníku tak byla přiznána náhrada hotových výdajů ve srovnatelné výši, která by náležela účastníku zastoupenému advokátem které jsou tvořeny podle § 1 a § 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. dvěma paušálními náhradami po 450 Kč za vyjádření k odvolání a účast na odvolacím jednání.