o zaplacení částky 287 987,59Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 147 357 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 140 630,59 Kč zamítl (výrok II.), a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody, jež mu vznikla tím, že žalovaná řádně nezajistila systém zálohování a ochrany dat žalobce, k čemuž se zavázala ve smlouvě uzavřené dne 1. 10. 2003, a žalobci se tak nepodařilo, po napadení jeho počítačové sítě třetí osobou, obnovit soubory ze zálohovaných dat. Výši škody žalobce vyčíslil součtem vynaložených mezd na přesčasy svých zaměstnanců a související odvody za práci při obnově datových souborů v celkové výši 132 837 Kč a za úhradu obnovy dat účetní firmě [společnost 2] ve výši 14 520 Kč, a dále za úhradu obnovy dat (jejich zpřístupnění) vyděrači ve výši 140 630,59 Kč.

3. Žalovaný se v řízení bránil především nedostatkem příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a tvrzeným porušením jeho povinností, když jako bezprostřední příčinu vzniku škody označil skutečnost, že došlo k napadení jeho počítačové sítě neznámým útočníkem. Zdůraznil, že žádný počítačový systém není zcela imunní vůči hackerskému útoku, o čemž svědčí zkušenosti uživatelů po celém světě včetně amerického ministerstva obrany (Pentagonu). Obecně tak není objektivně v silách uživatele sítě a ani jejího správce zabránit útoku zvenčí ani při vynaložení veškeré odpovídající péče.

4. Soud prvního stupně ve věci již jednou rozhodl, když rozsudkem ze dne 11. 10. 2022, č. j. 45 C 56/2019-178, žalobu v plném rozsahu zamítl. Odvolací soud k odvolání žalobce usnesením ze dne 26. 6. 2023, č. j. [spisová značka], rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu zrušil a věc vrátil zpět k dalšímu řízení.

5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi účastníky byla 1. 10. 2003 uzavřená smlouva o správě a provozním servisu výpočetní techniky, na jejímž základě se žalovaný jakožto zhotovitel zavázal provádět pro žalobce jakožto objednatele správu a provozní servis výpočetní techniky včetně konfigurace síťového prostředí, antivirové politiky, bezpečnostní politiky, systému zálohování a ochrany dat, údržby serverů, doplňování a výměny běžného spotřebního materiálu a dalších prací. Podle uvedené smlouvy žalovaný plně odpovídá za antivirovou ochranu svěřených zařízení k termínu poslední provozní údržby v rámci použitého a schváleného antivirového software. Současně byla mezi stranami sjednána pravidelná profylaxe 2x ročně vždy první čtvrtek v měsíci dubnu a říjnu. Poslední profylaxe proběhla ve čtvrtek 27. 4. 2017. Již 14. 3. 2017 však vydala společnost [společnost 3] kritickou bezpečnostní záplatu, která měla zabránit neoprávněnému vniknutí do počítačových systémů svých uživatelů. Dne 12. 5. 2017 poté došlo k celosvětovému šíření viru [název]. Žalobce následně zjistil, že jeho data byla napadena hackerem [jméno FO], který za zpřístupnění dat žalobce požadoval výkupné. v Bitcoinech ve výši 1,5 BTC, což odpovídá částce 140 630,59 Kč. Žalobce na požadavek pachatele přistoupil a provedl úhradu s pomocí žalovaného. Pachatel však svůj slib nesplnil a požadoval další úhradu ve výši 1 BTC, na což však žalobce již nepřistoupil. V rámci obnovy dat se podařilo získat data ke dni 19. 9. 2016.

6. Ze znaleckého posudku a následných výslechů znalce vyplynulo, že systém zálohování dat na úložiště [název], který žalovaný zvolil, nebylo možné pravidelně kontrolovat, a data nebyla provázána s externími zařízeními, se kterými pracoval zaměstnanec žalobce. Kontrola těchto dat ze strany obou stran nebyla prováděna dostatečně. Znalec dále uvedl, že se jednalo o ransom virus využívající k přístupu neošetřený protokol [název] v rámci síťových sdílení, přičemž je pravděpodobné, že právě uváděná kritická záplata (která byla vydána ještě před pravidelnou servisní kontrolou) měla tomuto přístupu a tím pádem zranitelnosti systému zabránit (jak se ukázalo u 99 % systémů). Znalec výslovně uvedl, že předpokladem vzniku bezpečnostního incidentu a ztráty dat byla nedostatečná aplikace bezpečnostních záplat správy systému. Žalovaná tedy porušila svou povinnost vyplývající ze smlouvy o správě a provozním servisu dbát o maximální bezpečnosti dat žalobce. Protože žalovaná tuto svou povinnost porušila, došlo ke ztrátě dat žalobce a tento byl nucen veškerá data (včetně účetnictví) obnovit. Za tímto účelem pak vynaložil náklady na práci svých zaměstnanců, kteří ztracená data obnovovali, ve výši 132 837 Kč a dále platbu účetní firmě [společnost 2] ve výši 14 520 Kč.

7. Ohledně nároku žalobce na náhradu výkupného ve výši 140 630,59 Kč zaplacených vyděrači za zpřístupnění dat soud prvního stupně konstatoval, že v tomto případě byla přetržena příčinná souvislost mezi vznikem škody a výše popsaným porušením povinnosti žalované, když žalobce na základě vlastního rozhodnutí uvedenou částku vyděrači uhradil. Platba výkupného v podobných případech je přitom určitou sázkou na nejistotu, vydíraný přistupuje na účelovou hru vyděrače s nejistým výsledkem, přičemž se nemůže spolehnout na dodržení slova daného vyděračem, který sleduje jen svůj majetkový prospěch. V daném případě se tak jednalo o rozhodnutí žalobce, které žalovaná nemohla nijak ovlivnit. Soud prvního stupně proto v této části žalobu zamítl.

8. V dalších podrobnostech odvolací soud odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které není třeba, v zájmu stručnosti písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, podrobně opakovat.

9. Proti tomuto rozsudku (jeho vyhovujícímu výroku I.) podala žalovaná včasné odvolání. Zopakovala svá tvrzení uvedená před soudem prvního stupně s tím, že po zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně v podstatě nedošlo k žádné změně. Za primární příčinu vzniku bezpečnostního incidentu považovala (podle závěrů [Anonymizováno]) prolomení bezpečnostního hesla některého ze zaměstnanců žalobce, neboť nebýt tohoto prolomení, nedošlo by k napadení systému virem. Ze závěrů znaleckého posudku vyplývá, že důvodem ztráty dat byla nedostatečná aplikace bezpečnostních oprav a zřejmě též zvolená technologie zálohování dat, která nebyla způsobilá svými parametry zabránit natolik masivnímu hackerskému útoku. Žalovaná zdůraznila, že zvolená technologie zálohovacího systému byla vždy výlučně věcí uživatele jako zákazníka žalované, a proto také technologické limity systému byly omezeny finančními možnostmi žalobce, který se vždy přiklonil k co nejlevnější variantě řešení. V kombinaci obou stěžejních faktorů, tedy zvoleného technologického řešení a četnosti servisních prohlídek, nebylo ani v možnostech žalované zabránit vzniku škodné události.

10. Žalovaná dále tvrdila, že i přes to, že, vzhledem k opravenému datu vydání bezpečnostní záplaty a datu poslední servisní prohlídky, byla bezpečnostní záplata instalována, nebylo zabráněno zašifrování dat žalobce. Žalovaná tedy nemůže nést za ztrátu dat odpovědnost. Závěrem proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. změnil a žalobu zamítl a ve výroku II. aby byl napadený rozsudek potvrzen.

11. Proti tomuto rozsudku (jeho zamítavému výroku II.) podal odvolání žalobce. Nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že pokud jde o žalobcem požadovanou náhradu výkupného ve výši 140 630,59 Kč za zpřístupnění dat, které žalobce hackerovi zaplatil, byla přetržena příčinná souvislost samotným žalobcem, když na základě vlastního rozhodnutí uvedenou částku vyděrači uhradil. Žalobce poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu a uvedl, že se jednalo o řetězení škodního jednání žalovaného a dalších následků, které mělo svůj počátek v porušení smluvní povinnosti žalovaného dbát o maximální bezpečnosti dat žalobce. Zaplacení výkupného jako dalších nákladů vzniklých v důsledku porušení povinnosti žalovaného ve výši 140 630,59 Kč za zpřístupnění dat, které žalovaný aktivně sjednal, a dokonce pomohl žalobci uhradit v Bitcoinech, je pouze dalším následkem protiprávního jednání žalovaného, spočívajícího v tom, že řádně nezajistil systém zálohování a ochrany dat žalobce. Závěrem proto navrhl, aby i v této části bylo žalobě vyhověno.

12. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání účastníků nejsou důvodná.

13. Odvolací soud především odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a učinil na jejich základě odpovídající skutkové závěry. V návaznosti na to soud prvního stupně věc i přiléhavě právně posoudil a odvolací soud, aniž by parafrázoval či opakoval části dotčeného rozhodnutí, již prakticky nemá k věci co dodat.

14. Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále též jen „OZ“), není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

15. Podle § 3030 OZ i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I.

16. Podle § 3079 OZ právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.

17. Na základě výše citovaných přechodných ustanovení posuzoval odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) věc podle dosavadních právních předpisů, tedy podle obchodního zákoníku, ve spojení s některými ustanoveními části první hlavy I. OZ.

18. Podle § 373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.

19. Podle § 5 odst. 1 OZ kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži.

20. K prvnímu nároku žalobce (náklady vynaložené žalobcem na mzdy a odvody jeho zaměstnanců za přesčasy a spolupráci externí účetní firmy) a námitce žalované, že nezanedbala žádnou povinnost vyplývající ze smlouvy včetně instalace kritické záplaty ze dne 14. 3. 2017, odvolací soud nad rámec odůvodnění soudu prvního stupně doplňuje toto. Ze závěrů znaleckého zkoumání vyplynulo, že počítačové systémy, které byly ošetřeny touto kritickou záplatou, se dokázaly viru ubránit. Předmětný virus se šířil v systémech, které nebyly ošetřeny touto záplatou. Systém žalobce sice již nebylo možno prozkoumat (již neexistoval), nicméně 99 % ošetřených systémů nebylo napadeno a je tedy velká pravděpodobnost, že by k napadení nedošlo. Odvolací soud proto souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že i přes to, že kritická bezpečnostní záplata byla vydána již 14. 3. 2017 a žalovaná prováděla pravidelnou údržbu systému dne 27. 4. 2017, tuto záplatu do systému žalobce nenainstalovala, v důsledku čehož došlo ke ztrátě (zašifrování) dat žalobce a vzniku škody. Žalovaná tedy porušila svou povinnost sjednanou v článku III. smlouvy o správě a provozním servisu výpočetní techniky, kde se zavázala maximálně dbát na bezpečnost dat objednatele a učinit veškerá potřebná opatření k zabránění vstupu cizích osob do systému (neimplementovala kritickou bezpečnostní záplatu vydanou dne 14. 3. 2017) s tím, že podle smlouvy plně odpovídá za antivirovou ochranu svěřených zařízení k termínu poslední provozní údržby (srov. čl. 10. smlouvy). Žalovaná je proto povinna podle § 373 ObchZ nahradit žalobci tím způsobenou škodu, jejíž výše byla v řízení prokázána.

21. Odvolací soud v této souvislosti rovněž odkazuje na shora citovaný § 5 odst. 1 OZ, jehož smyslem je chránit dobrou víru třetích osob v případech, kdy se někdo jeví svému okolí, včetně svých smluvních partnerů, na základě svého přihlášení se, jako příslušník určité profese. S touto příslušností si veřejnost spojuje jistou úroveň odbornosti, kompetentnosti, která ovlivňuje chování těchto osob, které takovému člověku poskytnou svou důvěru. Zákon spojuje s profesionalitou vyšší míru odpovědnosti, protože taková osoba má obecnou povinnost odborné péče.

22. V projednávané věci se žalovaná prezentuje jako profesionál v oboru prodeje a správy výpočetní techniky, a proto měla žalobce důrazně upozornit i na skutečnost, že jím zvolená technologie zálohování dat bez možnosti kontroly správcem (žalovanou) není způsobilý svými parametry zabránit masivnějšímu hackerskému útoku, a že v případě užití takového systému nemůže převzít za případnou ztrátu dat odpovědnost. Nevhodné technologické řešení zálohování dat žalobce tedy rovněž dopadá na žalovanou.

23. Pokud jde o druhý žalobní nárok na zaplacení náhrady výkupného zaplaceného žalobcem vyděrači, uvádí odvolací soud následující.

24. Otázkou příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a škodou se Nejvyšší soud i Ústavní soud zabývaly v četných svých rozhodnutích. Bylo dovozeno, že vztah příčinné souvislosti je naplněn, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (conditio sine qua non). Současně však odpovědnost nelze neomezeně činit závislou na kauzalitě, neboť by to mohlo vést k zákonu neodpovídajícímu a ve společenských poměrech neúnosnému ukládání povinnosti nahradit škodu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2999/2018). Je-li tu více příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod číslem C 8673]. Právně relevantními příčinami tedy nemohou být kterékoli faktické příčiny sebevíce vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků, adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, uveřejněný v Souboru pod číslem C 17004). Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního následku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod číslem 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012). Tato tzv. teorie adekvátnosti kausálního nexu vychází z toho, že smyslem subjektivní odpovědnosti za škodu je nařídit náhradu škody tam, kde škůdce škodu způsobil, ačkoli mu lze vytknout, že ji způsobit nemusel, že mohl jednat jinak. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je tedy předvídatelnost škodního následku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 83/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1788/2021).

25. O vztah příčinné souvislosti se tedy jedná, vznikla-li škoda následkem porušení smluvní povinnosti žalovanou, tedy pokud nebýt jejího pochybení, nedošlo by k újmě v majetkové sféře žalobce (zaplacení výkupného vyděrači). Byla-li však příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává. Příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Na druhé straně řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou jen tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnuti a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 979). K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009, uveřejněný v Souboru pod C 10104). Časové hledisko pak není jediným ani rozhodujícím kritériem a příčinnou souvislost nelze zaměnit za souvislost časovou, neboť újma může být důsledkem škodné události, i když nevznikla v době škodné události, ale později (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, publikovaný pod č. 7/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3453/2018).

26. Z výše uvedeného vyplývá, že zásadní při zjišťování příčinné souvislosti je, za jakou konkrétní újmu je požadována náhrada. V posuzované věci žalobce požaduje náhradu za výkupné, které uhradil vyděrači po napadení a zašifrování dat v jeho počítačové síti. Příčinou vzniku této škody zde byla skutečnost, že žalobce se sám rozhodl podstoupit toto riziko a vstoupil (prostřednictvím žalované) do jednání s vyděračem, neboť se domníval, že mu vyděrač následně zpřístupní jeho ztracená data. Je to právě tato skutečnost (rozhodnutí žalobce), bez jejíž existence by škodný následek nevznikl, a je nerozhodné, zda mu žalovaná v jednání s vyděračem pomáhala či nikoli. Nejde sice o příčinu jedinou (této příčině předcházelo porušení smluvní povinnosti žalovanou), avšak rozhodující je, že jde o příčinu podstatnou, která přerušila příčinnou souvislost mezi jednáním žalované a vznikem této škody, neboť na jednání žalované (nedostatečném zabezpečení počítačové sítě žalobce proti napadení virem) je zcela nezávislá a byla vyvolána především jednáním samotného žalobce, tedy jeho rozhodnutím, že výkupné zaplatí.

27. Odvolací soud ze všech výše uvedených důvodů napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil včetně správného výroku o nákladech řízení.

28. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když oba účastníci byli se svými odvoláními neúspěšní.