Rozhodnutí 69 Co 340/2024-107

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, že žalovaná 1 je povinna zaplatit žalobci částku 180 797 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu, že žalovaná 2 je povinna zaplatit žalobci částku 180 797 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok II.), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému 1 na náhradě nákladů řízení částku 36 771,90 Kč a stanovil podmínky splatnosti (výrok III.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované 2 na náhradě nákladů řízení částku 1 500 Kč a stanovil podmínky splatnosti (výrok IV.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal na každém z žalovaných zaplacení částky 155 787 Kč se specifikovaným příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení za dobu od 18. 3. 2021 do 13. 4. 2024 za bezesmluvní užívání pozemků zapsaných na LV [hodnota] v k. ú. [adresa] parc. č. [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota] a [hodnota] (dále také i jen „pozemek parc. č. [hodnota]“, „pozemek parc. č. [hodnota]“, „pozemek parc. č. [hodnota]“, „pozemek parc. č. [hodnota]“, „pozemek parc. č. [hodnota]“ nebo „předmětné pozemky“) v rozsahu jejich výměry 235 m² (u části pozemku parc. č. [hodnota] v rozsahu 24 m², na kterých se nachází několik soukromých parkovacích míst, vydání bezdůvodného obohacení nepožadoval), a částky 25 000 Kč za náklady na pořízený znalecký posudek k ocenění bezdůvodného obohacení.

3. Žalovaný 1 namítal, že není ve sporu věcně pasivně legitimován, ani pokud by byl nárok prokázán.

4. Žalovaná 2 namítala, že se nemůže jakkoli obohacovat užíváním předmětných pozemků jako veřejného prostranství, neboť to z právního, věcného ani technického hlediska není možné. Na předmětných pozemcích se nacházejí součástí staveb, které byly financovány, postaveny a zkolaudovány původním developerem jako nezbytná součást staveb dle schválené projektové dokumentace na základě podmínek daných územním rozhodnutím, jakož i stavebním povolením a kolaudačními rozhodnutími. Developer postavil tyto součásti stavebního komplexu i na předmětných pozemcích, které zakoupil od [právnická osoba]., a které nyní vlastní žalobce. Žalobce zřejmě spekulativně využil toho, že developer řádně nevypořádal předmětné pozemky, aby je převedl na vlastníky jednotek postavených bytových domů. Žalobní nároky jsou i v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce jako místopředseda výboru příslušného SVJ musel být dobře obeznámen se všemi uvedenými skutečnostmi, ale jako snadnější cíl svého nároku se snaží přimět žalované ke směně předmětných pozemků podle svých požadavků.

5. Soud I. stupně vyšel (mimo jiné) ze zjištění, že žalobce na základě kupní smlouvy ze dne [datum] (s účinky ke dni [datum]) nabyl předmětné pozemky do vlastnictví od převodce [právnická osoba]. V katastru nemovitostí jsou předmětné pozemky vedeny jako ostatní plocha nebo ostatní komunikace a přiléhají k parkovišti v těsném sousedství obytného domu č. p. [hodnota] na [adresa]. Na pozemku parc. č. [hodnota] se nachází chodník s přístupem od křižovatky [adresa] a [adresa] k parkovišti, částečně se na pozemku nachází 3 samostatná parkovací místa (s cedulí zákaz parkování, soukromý pozemek). Na pozemcích parc. č. [hodnota] a [hodnota] se nachází komunikace – vjezd pro vozidla z [adresa] na přilehlé parkoviště. Na pozemcích parc. č. [hodnota] a [hodnota] se nachází chodník pro pěší spojující [adresa] přes průchod v domě č. p. [hodnota] dále s ulicí [adresa] a dále směrem k [adresa]. O dotčeném území a stavbách rozhodl [Orgán veřejné moci] dne 31. 4. 1999 ve věci navrhovatele [právnická osoba]., IČO [IČO] (dále jen „[právnická osoba]“) o umístění stavby „[podezřelý výraz]“ s tím, že stavba bude mimo jiné obsahovat i komunikace, navržené komunikace budou doplněny systémem pěších tras, které budou propojovat [adresa]. Z kolaudačních rozhodnutí vydaných stavebním odborem [Orgán veřejné moci] ze dne 28. 11. 2000 a 25. 4. 2001 na návrh stavebníka [právnická osoba] vyplývá, že se povoluje užívání bytových objektů „[podezřelý výraz]“ včetně komunikací a chodníků. Ze znaleckého posudku zhotoveného znaleckou kanceláří [právnická osoba]. ze dne 13. 4. 2023, včetně dodatku č. [hodnota] ze dne 3. 8. 2023 se podává, že znalec předmětné pozemky hodnotil jako pozemky stavební a v korigovaném závěru byla obvyklá cena nájemného předmětných pozemků určena za období od 18. 3. 2021 do 31. 12. 2021 částkou 46 964 Kč, za období od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2022 částkou 79 618 Kč a za období od 1. 1. 2023 do 13. 4. 2023 částkou 29 205 Kč, to je celkem 155 787 Kč. Za zpracování znaleckého posudku bylo žalobci účtováno 25 000 Kč. Žalobce nabízel žalovanému 1 směnu předmětných pozemků, ale žalovaný 1 neprojevil o směnu zájem.

6. Soud I. stupně dovodil, že na pozemku parc. č. [hodnota] se nachází soukromá parkovací stání v rozsahu 25 m², přičemž soukromé parkoviště nemůže být veřejným prostranstvím podle § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), respektive podle § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o Hlavním městě Praze. Potřeby občanů žalovaných tak nemohou být saturovány veřejným užíváním uvedené části pozemku parc. č. [hodnota] a ani pozemků parc. č. [hodnota] a [hodnota], jež představují silniční spojení soukromého parkoviště, které nemají jiný dopravní význam než jako dopravní obsluha přilehlého bytového domu. Prospěch neurčité množiny občanů města zde nelze dovodit (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1884/2022).

7. Pozemky parc. č. [hodnota] a [hodnota], na nichž se nachází chodník pro pěší, a zbývající část pozemku parc. č. [hodnota] lze označit za veřejné prostranství a v tomto případě soud I. stupně zkoumal, zda se žalovaní na úkor žalobce obohatili bez spravedlivého důvodu (§ 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“). Měl za to, že bez významu pro rozhodnutí nejsou závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2012, č. j. 8 As 54/2011-344. Pro otázku přiznání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku jako veřejného prostranství bude mít vliv, zda vlastník, byť i konkludentně, dal v rámci územního a stavebního řízení souhlas s užíváním svého pozemku jako veřejného prostranství. V takovém případě není důvodu nárok na vydání bezdůvodného obohacení přiznat (zde odkázal na článek MÁCHA, Aleš. Souhlas vlastníka se vznikem veřejného prostranství a rozhodování o jeho existenci. Právní rozhledy, 2020, č. 11, s. 409-413). Vzhledem k tomu, že předmětné pozemky byly a jsou součástí stavebního projektu – „[podezřelý výraz]“, kdy byly příslušným úřadem stanoveny podmínky zbudování developerského komplexu, včetně doplnění komunikací, je zřejmé, že předchozí vlastník předmětných pozemků musel souhlasit s výstavbou komunikací v rámci vybudování stavebního projektu „[podezřelý výraz]“. Vlastník, který umožnil zřízení komunikací na svých pozemcích v rámci developerského projektu, nutně udělil souhlas s jejich veřejným užíváním. Žalobci jako pozdějšímu nabyvateli předmětných pozemků proto nepřísluší právo na vydání bezdůvodného obohacení z veřejného užívání takovýchto pozemků. Žalobce navíc měl a mohl zjistit stav předmětných pozemků. Protože právní důvod ospravedlňující obohacení veřejnosti prostřednictvím žalovaných je založen rozhodnutím orgánu veřejné moci (stavebního úřadu) a předchozí vlastník byl přinejmenším srozuměn se zřízením veřejného prostranství na jeho pozemcích a s jeho užíváním veřejností, dospěl soud k závěru, že žalovaní se ve sledovaném období na úkor žalobce bezdůvodně neobohatili, a proto žalobu zamítl.

8. Podle výsledku řízení uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení žalovaným (§ 142 odst. 1 občanského soudního řádu).

9. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání. Vyjádřil přesvědčení, že předmětné pozemky jsou veřejným prostranstvím. Okolnost, že se zde nachází v rozsahu 24 m² soukromá parkovací místa neznamená, že zbývající část předmětných pozemků není veřejným prostranstvím, které je přístupné každému bez omezení. Žalobce vypočítává náhradu za bezdůvodné obohacení právě čistě jen z 235 m² veřejného prostranství bez soukromých parkovacích míst. Navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.

10. Žalovaní považovali rozsudek soudu prvního stupně za správný a navrhli jeho potvrzení.

11. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 věta první, § 212a odst. 1, 3, 5 o. s. ř.).

12. Předně je třeba připomenout, že z obsahu spisu (zejména žaloby) se podává, že žalobce podle žalobních tvrzení žaloval z opatrnosti oba žalované o částku 180 790 Kč s příslušenstvím a že petit žaloby (v němž žalobce uvedl, že žalovaným má být uloženo zaplatit žalobci částku 180 790 Kč s příslušenstvím) byl z tohoto hlediska ve vztahu k žalobním tvrzením nejasný. Tuto nejasnost (vadu) žaloby odstranil žalobce na výzvu soudu I. stupně při jednání dne 29. 5. 2024 a upravil žalobní petit tak (§ 43 o. s. ř.), že požaduje částku 180 790 Kč s příslušenstvím po každém z žalovaných.

13. Soud I. stupně provedl potřebné důkazy, z nichž správně zjistil skutkový stav věci, a zjištěný skutkový stav věci posoudil v podstatě správně i po právní stránce (odvolací soud na skutkové i právní závěry soudu I. stupně pro stručnost odkazuje).

14. Veřejné prostranství upravuje § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o Hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů. Veřejné prostranství je definováno jako všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k nim.

15. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi setrvává na závěru, podle něhož obecně platí, že, není-li v občanskoprávní rovině (například smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce protiprávním užitím cizí hodnoty (§ 2991 o. z.), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takový prospěch ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) získávala bezplatně (k tomu například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012, ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3310/2018 nebo usnesení ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3025/2013, ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4228/2015, ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4595/2018, nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1607/11, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 3735/11, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2520/15).

16. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu také vyplývá, že pasivní věcná legitimace ke vzniku a vydání bezdůvodného obohacení užíváním pozemku jako veřejného prostranství je dána zásadně na straně žalované městské části, nikoli [Orgán veřejné moci] (k tomu například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014, ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3391/2016 nebo usnesení ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2491/2015).

17. Žalovaný 1 tak není nositelem věcné pasivní legitimace v tomto sporu, a proto již jen z tohoto důvodu nemůže být žaloba vůči žalovanému 1 opodstatněná.

18. Ve vztahu k žalované 2 (což by i jinak dopadalo na žalovaného 1) odvolací soud souhlasí se soudem I. stupně, že část pozemku parc. č. [hodnota] jako soukromá parkovací místa a pozemky parc. č. [hodnota] a [hodnota] neplní funkci veřejného prostoru, když u nich není dáno účelové určení k uspokojování potřeb občanů obce a funkční význam těchto prostranství pro sídelní celek obce (k tomu také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. [spisová značka]).

19. Odvolací soud souhlasí se soudem I. stupně i v tom, že pozemky parc. č. [hodnota] a [hodnota] (stejně ovšem jako i pozemky parc. č. [hodnota] a [hodnota] a část pozemku parc. č. [hodnota] kde nejsou soukromá parkovací místa, i pokud by sloužily jako veřejné prostranství) byly v rámci výstavby „[podezřelý výraz]“ původním vlastníkem předmětných pozemků [právnická osoba] vědomě vybudovány (v rámci developerského projektu – záměru i realizace) jako (případné) veřejné prostranství sloužící (i) veřejnosti a tehdejší vlastník s tím byl již v rámci přípravy a realizace výstavby srozuměn. Jestliže tímto postupem tehdejší vlastník předmětných pozemků souhlasil (konkludentně) s užíváním (svých) předmětných pozemků sloužících ke komunikačním účelům jako veřejné prostranství, není zde již prostor pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. ani pro pozdější nabyvatele předmětných pozemků, neboť již nelze takové užívání označit za užívání bez spravedlivého důvodu (protiprávní); jinými slovy nejde o bezdůvodné omezení vlastnického práva. Tento závěr není v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2049/21, na který poukazoval žalobce.

20. Protože není důvodný nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nemůže být důvodný ani související nárok na náhradu nákladů za znalecký posudek.

21. Pro úplnost lze poukázat i na okolnost, že žalobce jako místopředseda výboru Společenství vlastníků domu č.p. [hodnota], k ú. [adresa], IČO [IČO] (k tomu veřejně přístupný výpis z příslušného veřejného rejstříku), se mohl (a měl) z titulu svého postavení snažit spíše o to, aby předmětné pozemky byly (alespoň dodatečně) vypořádány developerem ve prospěch vlastníků bytových jednotek, když chtěl podle svých slov před odvolacím soudem zachránit situaci, aby se k předmětným pozemkům nedostala cizí osoba, místo aby je pak sám nabízel obci ke směně za jiné pozemky pro sebe.

22. V samotném počínání žalobce spatřuje odvolací soud i nepoctivý a nemravný požadavek na vydání bezdůvodného obohacení, kterému tak ani proto nelze v daném případě výjimečně přiznat ochranu výkonu práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 6 a § 8 o. z.).

23. Odvolací soud proto z těchto důvodů potvrdil napadený rozsudek v zamítavých výrocích I. a II. jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. včetně správného výroku IV. o náhradě nákladů řízení ve vztahu k druhé žalované.

24. Odvolací soud změnil podle § 220 odst. 1 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně v nákladovém výroku III. jen ohledně výše nákladů. V tomto případě je třeba přihlédnout k judikatuře Ústavního soudu ČR, podle níž u [Orgán veřejné moci] a statutárních měst, a lze sem podřadit i jejich jednotlivé městské části, lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. V daném případě spočívala obrana prvního žalovaného v nedostatku věcné pasivní legitimace, která je podpořena konstantní judikaturou. Z tohoto důvodu nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým (např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09). Odvolací soud proto přiznal prvnímu žalovanému pouze paušální náhradu za 4 úkony po 300 Kč (vyhláška č. 254/2015 Sb.), tj. celkem 1 200 Kč. Jinak v tomto výroku napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil ve smyslu ustanovení § 219 o. s. ř.

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaným, kteří měli v odvolacím řízení úspěch, přísluší právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

26. Náklady odvolacího řízení žalovaného 1 sestávají z paušální náhrady za 2 úkony po 300 Kč (vyhláška č. 254/2015 Sb.), tj. celkem 600 Kč.

27. Náklady odvolacího řízené žalované 2 sestávají z paušální náhrady za (požadovaný) 1 úkon po 300 Kč (vyhláška č. 254/2015 Sb.).