o zaplacení 683 893 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 683 893 Kč s příslušenstvím (výrok I.), současně žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 260 045,10 Kč (výrok II.) dále rozhodl, že se žalobkyni vrací záloha na náklady důkazu ve výši 1 000 Kč (výrok III.), a dále rozhodl, že se žalované vrací záloha na náklady důkazu ve výši 8 664 Kč (výrok IV.).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení za provedené úklidové práce a údržbu zeleně, konkrétně úklid motoristických a nemotoristických komunikací a údržbu zeleně dle specifikace žalované. Výše uvedené vykonávala žalobkyně pro žalovaného na podkladě objednávky č. [číslo].

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní, jakožto dodavatelem, a žalovanou, jakožto objednatelem, byla uzavřena smlouva o poskytování úklidových prací motoristických a nemotoristických komunikací a údržby zeleně dle specifikace žalované, a to na podkladě objednávky č. [číslo] pokrývající období od 1. 5. 2018 do 31. 10. 2018. Odměna byla sjednána na paušální částku 160 000 Kč měsíčně bez DPH, tedy celkem na částku 193 600 Kč měsíčně, s dohodnutou splatností faktur 60 dnů. Za měsíce červenec, srpen a září nebyla žalovanou žalobkyni vyúčtovaná odměna uhrazena.

4. Dále vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že na základě objednávky ze dne 15. 8. 2018 vykonala žalobkyně pro žalovanou práce při akci [název] ve dnech 19. až 27. 8. 2018 v místě [místo] za dohodnutou cenu 150 Kč/hod/bez DPH, přičemž tyto práce žalobkyně vyúčtovala fakturou ze dne 2. 9. 2018, č. [číslo], na částku 80 042 Kč splatnou 13. 9. 2018. Tuto částku žalovaná žalobkyni dosud neuhradila.

5. Dále vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že na základě objednávky ze dne 4. 9. 2018 vykonala žalobkyně pro žalovanou práce při akci [název] ve dnech 8. 9. až 9. 9. 2018 na [místo] za dohodnutou cenu 150 Kč/hod/bez DPH, přičemž tyto práce žalobkyně vyúčtovala fakturou dne 19. 9. 2018, č. [číslo], na částku 23 051 Kč splatnou 3. 10. 2018. Tuto částku žalovaná žalobkyni rovněž dosud neuhradila.

6. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 1746 o. z., neboť v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně a žalovaná uzavřeli inominátní smlouvu, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované plnění, které žalovaná neuhradila.

7. Pokud jde o námitku započtení, kterou žalovaná uplatnila z titulu náhrady škody, kterou jí žalobkyně (její pracovník) způsobila na stroji [název], posoudil jí soud prvního stupně podle § 1987 odst. 2 o. z., podle něhož není k započtení způsobilá nejistá nebo neurčitá pohledávka. V této souvislosti soud prvního stupně taktéž odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 9. 9. 2020 sp. zn. 31 Cdo 684/2020 a rozsudek ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 57112017). Uvedl, že žalobkyně se opakovaně dovolala relativní neplatnosti úkonu započtení a započítávaná pohledávka žalované z titulu náhrady škody na stroji [název] je právě pohledávkou nejistou ve smyslu odkazované judikatury Nejvyššího soudu. Soud prvního stupně byl toho názoru, že další dokazování ve věci prokazování pohledávky žalovaného (aktivní pohledávky) by nepřiměřeně časově zatížilo již tak dlouho trvající soudní řízení, což by bylo porušením práva žalobkyně na spravedlivý proces. Dále uvedl, že pasivní i aktivní pohledávky nevznikly ze zcela stejného právního vztahu (i když logicky vznikly mezi totožnými subjekty), když pohledávka žalobkyně vyplývá ze smlouvy o letní údržbě a tvrzená pohledávka žalobkyně se týká náhrady škody na stroji [název], tedy by se jednalo o pohledávku na základě nájemní smlouvy vztahující se k zimnímu období.

8. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, ve kterém se zaměřila na posouzení jí vznesené námitky započtení. Namítala, že existenci své pohledávky dostatečně prokázala. V rámci řízení bylo dostatečně prokázáno, že žalobkyně stroj [název] užívala, tento byl v souvislosti s plněním pracovních povinností svěřen panu [jméno FO] – zaměstnanci žalobkyně, který jej v průběhu tohoto užívání naboural a takto nabouraný jej pokoutně vrátil žalované. Výši škody přitom žalovaná v rámci řízení doložila příslušnými servisními listy a fakturami. Dále žalovaná uvedla, že v rámci řízení však došlo dvakrát ke změně osoby soudce, přičemž veškeré svědecké výpovědi byly provedeny [tituly před jménem] [jméno FO], tedy soudcem, který rozhodoval jako první v pořadí. Žalovaná má přitom zásadní výhrady ke způsobu a strategii, jak tento soudce v průběhu řízení svědecké výpovědi vedl. Žalovaná je toho názoru, že za situace, kdy jsou svědecké výpovědi jednotlivých svědků zcela protichůdné, je na místě, aby tyto výpovědi byly v rámci řízení při změně soudce zopakovány, neboť bez jejich autentického osobního vnímání a možnosti případných doplňujících dotazů nelze tyto důkazy toliko z obsahu spisu správně hodnotit ve vzájemném kontextu a přiznat jim odpovídající váhu. Žalovaná rovněž namítala, že žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně dostatečně neprokázala, že veškeré jí účtované práce byly vůbec provedeny a zda byly provedeny řádně. Závěrem žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Žalobkyně navrhovala rozsudek jako věcně správný potvrdit.

10. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

11. Odvolací soud především odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a učinil na jejich základě odpovídající skutkové závěry. V návaznosti na to soud prvního stupně věc i zcela přiléhavě právně posoudil. Soud prvního stupně se v této souvislosti i vypořádal s veškerými námitkami žalované, které žalovaná zčásti zopakovala i v odvolání, a odvolací soud, aniž by parafrázoval či opakoval části dotčeného rozhodnutí, již prakticky nemá k věci co dodat a na skutkové i právní závěry rozsudku soudu prvního stupně odkazuje.

12. Námitka žalované týkající se opakování výslechů svědků v důsledku výměny soudce v průběhu řízení, není relevantní. Ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř. upravuje pravidlo pro případ, kdy dochází ke změně v obsazení soudu, a to z hlediska návaznosti na dosavadní průběh řízení a provedeného dokazování. Zákonným požadavkem v této souvislosti je, aby na začátku dalšího jednání předseda senátu sdělil obsah přednesů a provedených důkazů, čímž je zajištěna návaznost na dosavadní řízení a důkazní stav. V takovém případě zůstanou výsledky dosavadního řízení zachovány, odročené jednání na ně může navázat, provedené důkazy jsou v dalším jednání použitelné a mohou být podkladem pro rozhodnutí ve věci. Z uvedeného vyplývá, že postup soudu podle ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř. zásadně dopadá na případy, kdy dojde ke změně v obsazení soudu po odročení jednání v důsledku odchodu soudce na jiný soud, do důchodu, nemoci, změn v rozvrhu práce apod. Použití ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř. v takových případech nebrání ani zásada ústnosti (vyjádřená v ustanovení § 115, § 214 odst. 1 o. s. ř. ), ani zásada přímosti provádění důkazů (vyjádřená v ustanovení § 122 odst. 1, § 211, § 213 o. s. ř.), neboť ani tyto zásady se v občanském soudním řízení neuplatňují bezvýjimečně, ale působí ve spojení s ostatními zásadami, zejména s požadavkem, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§ 6 o. s. ř.). Ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř. brání tomu, aby pro změnu v obsazení senátu bylo třeba opakovat provedené důkazy, případně celé dokazování. Ani Ústava ani Listina základních práv a svobod neobsahují při regulaci práva na spravedlivý proces požadavek, aby v občanském soudním řízení byly při změně v obsazení senátu opakovány všechny provedené důkazy (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1916/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 127/2015).

13. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně postupoval při jednání konaném dne 23. 4. 2024 v souladu s § 119 odst. 3 o. s. ř. (viz č.l. 355 p. v. spisu), nelze jeho postupu nic vytknout a tento jeho postup byl v souladu se zákonem.

14. Rovněž posouzení námitky započtení soudem prvního stupně považuje odvolací soud za správné. Z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudku ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020), na niž správně odkázal ve svém rozhodnutí již soud prvního stupně, vyplývá, že „Nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. je zásadně pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu anebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění formou námitky započtení vyvolá spory o existenci či výši aktivní pohledávky. Za nejistou či neurčitou nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává nebo že je sporná její právní kvalifikace. Za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku (uplatněnou k započtení) považovat zpravidla tehdy, jeví-li se jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. Dovolá-li se věřitel pasivní pohledávky (uplatněné žalobou) vůči dlužníku relativní neplatnosti jeho právního jednání (jednostranného započtení), účinky započtení nenastanou (pasivní pohledávka nezanikne).

15. V nyní projednávané věci uplatnila žalovaná k započtení pohledávku vyplývající z tvrzené náhrady škody, proti které žalobkyně uplatnila řadu relevantních námitek. Z již provedeného dokazování soudem prvního stupně navíc vyplynulo, že prokazování této žalovanou tvrzené pohledávky by neúměrně zatížilo řízení o žalobou uplatněném nároku (na zaplacení za poskytnuté služby), který byl v řízení prokázán včetně žalovanou namítaného rozsahu a kvality (viz svědecká výpověď [jméno FO], absence reklamace provedených prací ze strany žalované, pochvalná komunikace ze strany [jméno FO]) provedených prací, které ani nebyly žalovanou reklamovány. Jedná se tedy ze strany žalované typicky o pohledávku k započtení nejistou ve smyslu § 1987 o. z.

16. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil včetně správného výroku o nákladech řízení.

17. Ve výrocích III. a IV. nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním napaden a zůstal nedotčen (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

18. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla i v této fázi řízení zcela procesně úspěšná. Náleží jí proto náhrada účelně vynaložených nákladů, které jsou tvořeny odměnou jejího advokáta za dva úkony právní služby po 11 060 Kč (účast na jednání odvolacího soudu a vyjádření k odvolání žalobkyně) podle § 6, § 9 odst. 3 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen a. t.) dvěma režijními paušály po 300 Kč (§ 13 odst. 3 a. t.), náhradou cestovného k odvolacímu jednání z [místo] do [místo] a zpět osobním automobilem [název] zn. [SPZ] v celkové výši 556,90 Kč a náhradou za ztrátu času za 4 půlhodiny po 100 Kč, což činí celkem částku 23 876,90 Kč.