Rozhodnutí 69 Co 305/2024-147

1. Napadeným rozsudkem nalézací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 149 400 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 149 400 Kč ve výši 15 % ročně od 15.12.2022 do zaplacení (výrok I.), žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 20 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 20 000 Kč ve výši 15 % ročně od 15.12.2022 do zaplacení, zamítl (výrok II.), zamítl vzájemný návrh žalované, kterým se žalovaná domáhala zaplacení částky 17 594 Kč (výrok III.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 50 318 Kč (výrok IV.).

2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala uhrazení částky 169 400 Kč s příslušenstvím z titulu vrácení jistoty složené v souvislosti s uzavřenou nájemní smlouvou. Mezi účastníky bylo nesporé, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena Smlouva o podnájmu nebytových prostor v budově s číslem popisným [číslo] na LV č. [číslo], stojící na pozemku parcelní číslo [číslo] na LV [číslo], v obci a [adresa] (dále též „Smlouva“). Nadále sporným zůstalo, zda byla žalobkyní složena jistota ve výši 169 000 Kč ve prospěch žalované, v kladném případě, zda tato pohledávka za žalovanou přešla či nepřešla v rámci převodu závodu ze žalobkyně na společnost [právnická osoba] a konečně zda došlo k zániku této pohledávky zápočtem učiněným žalovanou. V této souvislosti pak byl zkoumán i vzájemný návrh žalované na úhradu smluvní pokuty uplatněné vůči žalobkyni, ve výši převyšující započtenou částku.

3. Nalézací soud vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že žalovaná je jako nájemce v důsledku smlouvy o postoupení právním nástupcem společnosti [společnost] a smlouvou ze dne 26. 7. 2019 (dále jen „Smlouva“) podnajala žalobkyni prostory v budově na adrese [adresa]. Ve smlouvě byla sjednána jistota ve výši 242 000 Kč. Dle deklarace smluvních stran podnájemce složil před podpisem této smlouvy část jistoty ve výši 169 400 Kč, jež odpovídá jistotě, kterou složil podnájemce právnímu předchůdci nájemce, tedy společnosti [společnost]. V zájmu zamezení všech pochybností podnájemce prohlásil, že souhlasí s tímto způsobem vypořádání předchozí jistoty, a že z tohoto důvodu není oprávněn ani vůči nájemci ani vůči společnosti [společnost] požadovat vrácení předchozí jistoty.

4. Žalobce prodal smlouvou o koupi závodu z 1. 12. 2022 svůj závod, avšak bez práv a povinností vyplývajících ze smluv o pronájmu prostor, které byly předmětem podnájemní smlouvy. Nájemní vztah ze smlouvy o pronájmu prostor ze dne 26. 7. 2019 zanikl výpovědí žalobkyně k 30. 10. 2022. Žalovaná se se správcem nemovitosti pověřeným žalovanou domluvila na tom, že v nemovitosti může zůstat do konce listopadu 2020, za což jí bylo vyúčtováno a žalobkyní i zaplaceno nájemné dle smlouvy o pronájmu prostor ze dne 26. 7. 2019. Fakticky žalobkyně nebytové prostory vyklidila dne 9.12.2022.

5. Takto zjištěný skutkový stav nalézací soud posoudil podle ust. § 2302 zákona č. 89/2012 Sb. – občanský zákoník (dále též i „o. z.“) v návaznosti na ust. § 2201 a násl. o. z. a § 556 odst. 1, § 2048 a § 430 o. z., jejichž znění citoval.

6. Ve vztahu ke složené jistotě soud odkázal na text uzavřené Smlouvy, v níž si strany dohodly, že žalobkyně složila část jistoty, která je sporná a jíž se domáhá žalobkyně zpět, tím, že ji složila právnímu předchůdci žalované. Nalézací soud nepochyboval, že smlouvou o postoupení nájemní smlouvy byla i tato otázka mezi žalovanou a jejími právními předchůdci upravena, a právě proto v ustanovení smlouvy mezi účastníky je jasně uvedeno, že jistota se považuje za složenou, přestože byla složena právnímu předchůdci žalované. To ostatně vyplývá i ze samotné podstaty postoupení práv a povinností z nájemní smlouvy na žalovanou jakožto nového nájemce.

7. Soud vypořádal i další námitku žalované ohledně aktivní legitimace žalobkyně ve sporu, když s odkazem na uzavřenou smlouvu o koupi závodu práva a povinnosti z podnájemního vztahu na nového nabyvatele nepřešla, a proto je žalobkyně ve sporu aktivně legitimována.

8. Dále se nalézací soud zabýval zápočtem a vzájemným nárokem žalované, která uplatnila svůj nárok ze smluvní pokuty sjednané v čl. V. bodu 4. Smlouvy, když tvrdila, že v důsledku pozdního vyklizení předmětu (dle předávacího protokolu dne 9. 12. 2022) podnájmu se žalobkyně dostala do prodlení, za které byla sjednána ve smlouvě smluvní pokuta ve výši 5 000 Kč denně od šestého dne prodlení. Soud vycházel z nesporné skutečnosti, že nájemní vztah zanikl výpovědí žalobkyně k 30. 10. 2022. Proto bylo třeba k argumentaci žalobkyně zkoumat, zda nebyla smlouva „prodloužena“. Soud dospěl k závěru, že smlouvu, která zanikla, nelze prodloužit, lze maximálně uzavřít smlouvu novou v totožném znění. Za použití ust. § 556 o. z. dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena na měsíc listopad nová nájemní smlouva na nebytové prostory, v témže znění jako smlouva původní, byť účastníci měli za to, že nájemní smlouvu o měsíc „prodlužují“. Takovou smlouvu lze uzavřít ústně. Byť zprvu mělo dojít k vyklizení nemovitosti do 30. 10. 2022, vzal soud za prokázanou vůli účastníků s ohledem na prodlení žalobkyně a možná i s ohledem na jednání se společností [právnická osoba], užívání prostor žalobkyní nějakým způsobem „zlegalizovat“, tedy vztah o měsíc „prodloužit“. Zdůraznil, že vystavená faktura žalované bezprostředně navazuje na jednoznačný shrnující email žalobkyně ze 14.112022, v němž dohodu o „prodloužení“ nájemního vztahu na měsíc listopad (do 30.11.2022) deklaruje. Vyúčtované plnění za užívání prostor jednoznačně koresponduje s nájemným v stanoveným v původní nájemní smlouvě. Soud by považoval za nemravné v případě, kdy bylo žalobkyni vyúčtováno nájemné a bylo jí dovoleno v daných prostorech zůstat, následně vyúčtovat smluvní pokutu za prodlení s předáním prostor.

9. Pokud žalovaná namítala, že pan [jméno FO] nemohl za žalovanou uzavírat žádné smlouvy, odkázal nalézací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21Cdo 2114/2019, ze dne 19. 3. 2021, a dovodil, že pověření k určité činnosti může být učiněno neformálně. V nyní posuzované věci soud vyšel ze skutečnosti, že pan [jméno FO] byl žalovanou pověřen jako správce nemovitosti, je nesporné, že se žalující společností komunikoval v podstatě výhradně on a řešil veškeré otázky týkající se podnájemního vztahu. V takovém případě není neobvyklé, že osoba správce může domluvit s nájemcem „prodloužení“ nájmu, tedy nechat i po uplynutí nájemní smlouvy podnájemce po dohodě v pronajatých prostorech o měsíc déle a vyfakturovat o jedno měsíční nájemné více. Je to právě osoba správce, která má povědomí o obsazenosti prostor a o tom, zda je či není možné. Na základě ustanovení § 430 o. z. tedy není vyloučeno uzavření smlouvy o podnájmu na měsíc listopad panem [jméno FO], byť nejde o statutární orgán žalované.

10. Ohledně námitky, že započtení žalované bylo přeci co do základů důvodné, když žalobkyně vyklidila předmětné nebytové prostory až 9. 12. 2022 namísto 30. 11. 2022 a dostala se na základě výše dovozené ústní smlouvy, která měla stejný obsah jako smlouva původní, do prodlení s předáním prostor o 4 dny, když 5 dnů po ukončení nájmu bylo koncipováno jako období „tolerance“. Smluvní pokuta tak celkem představuje částku 20 000 Kč, o kterou byl žalobní nárok v rámci započtení pokrácen, neboť do této částky pohledávka žalobkyně zanikla.

11. O náhradě nákladů řízení za žalobu rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jenž byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 50 318,09 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 8470 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „advokátní tarif”) z tarifní hodnoty ve výši 169 400 Kč sestávající z částky 7 900 Kč za každý ze sedmi úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, vyjádření ve věci ze dne 3.1.2024, ústní jednání konané dne 7.2.2024, 27.4.2024, 22.5.2024) včetně sedmi paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Tato částka v celkové výši 65 870 Kč je však krácena neúspěchem žalobkyně, což představuje celkovou procentuální úspěšnost žalobkyně ve výši 76,39 % (to vše při respektování pravidla, že nejprve je třeba od úspěchu odečíst neúspěch, z čehož vyplyne finální úspěšnost účastníka). Proto soud z částky 65 870 žalobkyni na náhradu nákladů řízení za žalobu přiznal částku 50 318 Kč.

12. O náhradě nákladů řízení za vzájemný návrh rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jenž byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 6 360 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 advokátního tarifu, z tarifní hodnoty ve výši 17 594,11 Kč sestávající z částky 1820 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 advokátního tarifu (vyjádření ze dne 12.3.2024, ústní jednání konané dne 27.4.2024, 22.5.2024) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu.

13. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, a to v rozsahu výroků I., III. a IV. rozsudku.

14. Nalézacímu soudu předně vytkla nesprávné právní posouzení ohledně možnosti složení jistoty, když nalézací soud se nedostatečně vypořádal s námitkou žalované ohledně absolutní neplatnosti ujednání čl. III. odst. 6 Smlouvy. Poukázal na to, že část jistoty ve výši 169 400 Kč složila žalobkyně společnosti [společnost], a to na základě smlouvy o podnájmu nebytových prostor, kterou dne 1. 3. 2017 uzavřela společnost [společnost] a žalobkyně. Zbývající část jistoty ve výši 72 600 Kč se zavázala žalobkyně v souladu s čl. III odst. 7 Smlouvy uhradit na základě faktury. Faktura na úhradu zbývající části jistoty byla žalovanou vystavena dne 1. 8. 2019, č. fa [číslo] tato však nebyla ze strany žalobkyně uhrazena. Žalobkyně však žalované neuhradila jistotu, a to ani částečně. Není tak možné dovodit ani vznik nároku na vrácení jistoty.

15. Dále poukázala na to, že ve Smlouvě uvedené prohlášení stran, že je žalovaná právní nástupcem společnosti [společnost], respektive společnosti [společnost 2] a.s., je nesprávné. V čl. I odst. 3 a 4 Smlouvy je uvedeno, že došlo k postoupení nájemní smlouvy, a to nejprve ze strany společnosti [společnost] na společnost [společnost 2] a.s. na základě smlouvy o postoupení nájemní smlouvy ze dne 1. 3. 2018 a společnost [společnost 2] a.s. následně nájemní smlouvu postoupila na žalovanou, a to smlouvou o postoupení nájemní smlouvy ze dne 12. 12. 2018. Postoupení nájemní smlouvy však bez dalšího nezakládá skutečnost, že došlo k postoupení i podnájemních smluv s touto souvisejících. Podnájemní vztah a předmětná Smlouva byla uzavřena až následně po postoupení nájemní smlouvy mezi aktuálním nájemcem, jímž byla žalovaná a žalobkyní, jako podnájemcem. Postoupení původní podnájemní smlouvy na žalovanou ve smyslu ust. § 1895 o. z. tak nenastalo a nelze jej z ničeho dovodit. Dovozovala, že k platnosti a účinnosti ujednání čl. III. odst. 7 Smlouvy ohledně výše jistoty bylo třeba souhlasu společnosti [společnost], jež finančními prostředky ve výši 169 400 Kč disponovala. Společnost [společnost] ovšem takovýto souhlas nikdy nedala. Tedy částka 169 400 Kč nemůže být za jistotu ve smyslu Smlouvy považována.

16. Dále pak vytkla nalézacímu soudu nesprávné hodnocení důkazů ve vztahu ke skončení podnájemního vztahu dle Smlouvy a nároku žalované na úhradu smluvní pokuty. Žalované vznikl nárok na úhradu smluvní pokuty dle ust. čl. V odst. 4 Smlouvy v celkové výši 195 000 Kč s příslušenstvím, představující smluvní pokutu za pozdní předání předmětu podnájmu. Smlouva byla ze strany žalobkyně vypovězena výpovědí ze dne 6. 4. 2022, výpovědní doba činí dle čl. III. odst. 2 Smlouvy šest měsíců a počíná běžet od prvního měsíce následujícího po doručení této výpovědi. K ukončení Smlouvy tak došlo ke dni 31. 10. 2022, nikoli 30. 10. 2022, jak je v rozsudku nesprávně uvedeno. Předávání prostor předmětu podnájmu probíhalo postupně, a to částečně ke dni 30. 11. 2022 na základě protokolu o předání prostor soužících k podnikání ze dne 30. 11. 2022 (dále jen „PP1“), přičemž konečné předání předmětu podnájmu proběhlo až ke dni 9. 12. 2022, jak vyplývá z protokolu o předání prostor sloužících k podnikání ze dne 9. 12. 2022 (dále jen „PP2“). Obsahem tohoto PP2 je i vzájemná deklarace stran, že k ukončení Smlouvy došlo uplynutím výpovědní doby, tedy dnem 31. 10. 2022. Tento protokol ani žádný jiný dokument nikde neuvádí, že by snad existovala smlouva jiná, či zda došlo k prodlužování výpovědní doby, a tedy i k prodloužení Smlouvy. Nikdy nedošlo k uzavření nové smlouvy. Žalobkyně žalované prodloužení nájmu navrhovala, k tomuto návrhu však žalovaná nikdy nepřistoupila a žádnou novou podnájemní smlouvu s žalobkyní neuzavřela. Takový předběžný názor vyslovil soud i u jednání dne 7. 2. 2022. Od tohoto svého závěru a hodnocení důkazu se však v rozsudku odchýlil.

17. Dále namítala, že vystavení Faktury 11/22 uzavření nové smlouvy nedokládá. Tato faktura přišla žalobkyni až ke konci měsíce listopadu, kdy již bylo zřejmé, že žalobkyně předmět podnájmu po celou dobu užívala (aniž by k tomu měla platný právní důvod). Bylo tak logickým krokem žalované, vymáhat po žalobkyni užívání předmětu pronájmu bez právního důvodu. Je tak chybným stanovisko nalézacího soudu, který dovozuje vznik nové podnájemní smlouvy pouze z e-mailové komunikace a této faktury, kdy faktura nemůže představovat důkaz o vzniku právního vztahu. Navíc upozornila, že u jednání dne 7. 2. 2024 soud sdělil účastníkům svůj předběžný náhled, že z e-mailové komunikace nevyplývá uzavření nové podnájemní smlouvy.

18. Nesprávné je rovněž posouzení obvyklých činností správce budovy. Mezi činnosti správce budovy se ani objektivně nemůže zařazovat i zatěžování budov novými smlouvami, či prodlužováním smluv starých.

19. Odvolacímu soudu navrhla, aby v rozsahu podaného odvolání rozsudek zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení.

20. K podanému odvolání se vyjádřila žalobkyně a odvolací argumentaci zcela odmítla. Pokud žalovaná namítá nesprávné právní posouzení ohledně možnosti složení jistoty a tvrdí absolutní neplatnost ujednání účastníků v čl. III odst. 6 Smlouvy, neboť bylo třeba souhlasu společnosti [společnost], jež finančními prostředky ve výši 169 400 Kč disponovala, poukázala na to, že mezi účastníky není sporu o tom, že došlo k postoupení nájemní smlouvy ze strany společnosti [společnost] na společnost [společnost 2]. na základě smlouvy o postoupení nájemní smlouvy ze dne 1. 3. 2018 a společnost [společnost 2]. následně nájemní smlouvu postoupila na žalovanou, a to smlouvou o postoupení nájemní smlouvy ze dne 12. 12. 2018. Žalovaná v čl. I odst. 3 a 4 Smlouvy uvedla, že je právním nástupcem společnosti [společnost], resp. [společnost 2].

21. Pokud žalovaná namítá, že Postoupení nájemní smlouvy však bez dalšího nezakládá skutečnost, že došlo k postoupení i podnájemních smluv s touto souvisejících, …“, tato námitka je neopodstatněná. Poukázala na znění ust. § 1895 o. z. a dovozovala, že okamžikem účinnosti postoupení smlouvy o nájmu přešla na žalovanou jako postupníka práva a povinnosti ze smlouvy o nájmu, přičemž není pochyb o tom, že sukcese do práv a povinností závazkového vztahu, jehož předmětem je nájem nebytových prostor, zahrnuje i práva a povinnosti ze smlouvy o podnájmu těchto prostor mezi přechozím nájemcem a žalobkyní jako podnájemcem. Žalovaná o smlouvě o podnájmu uzavřené mezi předchozím nájemcem a žalobkyní věděla, jakož i věděla o tom, že žalobkyně uhradila předchozímu nájemci jistotu ve výši 169 400 Kč a o závazku vrácení jistoty podnájemci při skončení podnájmu, jak potvrzuje čl. III odst. 6 Smlouvy a potvrzuje i čl. III. odst. 7 Smlouvy, kde smluvní strany dohodly úhradu rozdílu ve výši jistoty a předchozí jistoty ve výši 72 600 Kč. Tímto byla prokázána jako zcela nesporná dohoda smluvních stran o celkové výši jistoty, a to 200 000 Kč, jakož i způsob, jakým je uhrazena, a to částka 169 400 Kč úhradou právnímu předchůdci nájemce – žalované - a částka 72 600 Kč odpovídající rozdílu ve výši jistoty a předchozí jistoty na základě faktury nájemce - žalované, vystavené podnájemci - žalobkyni. Přičemž Smlouva byla uzavřena dne 26. 7. 2019 a dne 1. 8. 2019 vystavil nájemce fakturu k úhradě částky 72 600,- Kč č. fa. [číslo]. Ujednání smluvních stran ve Smlouvě je zcela určité, obě smluvní strany zde shodně prohlašují, komu byla částka 169 400 Kč uhrazena a že tímto žalobkyně jako podnájemce splnila povinnost k úhradě jistoty ve výši 169 400 Kč nájemci, tedy žalované, a nájemce vystaví fakturu na jistotu pouze ve výši rozdílu mezi dohodnutou výší jistoty 200 000 Kč a částkou 169 400 Kč, tj. na 72 600 Kč, což se také stalo. Zdůraznila s odkazem na § 1879 o. z., že k postoupení své pohledávky na vrácení jistoty souhlas právního předchůdce žalované nepotřebovala. Zdůraznila, že právo požadovat vrácení jistoty po předchozím nájemci přešlo dle Smlouvy na nového nájemce, tj. žalovanou.

22. Stejně tak odmítla námitku nesprávného hodnocení důkazu, překvapivosti rozhodnutí. Uzavření nové podnájemní smlouvy na listopad 2022 byla prokázána nejen emailem žalobkyně z 14. 11. 2022, ale i emailem žalobkyně z 9. 11. 2022, a rovněž emailem z 24. 11. 2022, kterým poté žalovaná v souladu s požadavkem žalobkyně z 9. 11. 2022 a 14. 11. 2022 vyúčtovala žalobkyni nájemné za měsíc listopad 2022, a to fakturou č. [číslo]. Pokud žalovaná tvrdí, že se jedná o náhradu za bezdůvodné obohacení, nic jí nebránilo, aby takto fakturovanou částku označila ve faktuře. Tvrzení žalované je proto zcela účelové. Pokud žalovaná fakturovala plnění – dodávku- jako nájem, jde o nájem a o nic jiného.

23. Rovněž odmítla námitku, že nalézací soud učinil „názorovou otočku“, neboť slova citovaná žalovanou nelze považovat za předběžný právní náhled na věc. Předběžný právní náhled na věc předsdělil soud účastníkům po přerušení jednání, kdy mimo jiné vyzval žalobkyni, aby byla připravena k příštímu jednání tvrdit a prokazovat dohodu o právu užívat předmětné prostory v měsíci listopadu roku 2022.

24. Jako nepřípadný odmítla odkaz žalované na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 402/99, který se však vztahuje na skutkově zcela jiný případ, a to prokázání nároku na odpočet daně daňovým dokladem zaúčtovaným podle zvláštního právního předpisu dle § 19 odst. 2 z. č. 588/1992 Sb., nicméně lze souhlasit s názorem zde vysloveným, a to že důkaz daňovým dokladem je, kromě jiného, formálním důkazem dovršujícím hmotně právní aspekty skutečného provedení zdanitelného plnění.

25. Konečně odmítla i námitku nesprávného právního posouzení obsahu obvyklých činností správce budovy. Tvrzení žalované, že jednající [tituly před jménem] [jméno FO] nebyl oprávněn jednat za žalovanou je účelové, neboť z provedeného dokazování vyplývá, že za žalovanou jednal pouze [tituly před jménem] [jméno FO]. Tuto skutečnost potvrzuje kromě jiného též e-mail právního zástupce žalované ze dne 30. 11. 2022. Také není pravda, že žalobkyně nebyla schopna prostory vyklidit včas. Žalobkyně již e-mailem z 28. 10. 2022 vyzvala žalovanou k převzetí prostor a převodu elektřiny na nového podnájemce. K tomu však žalovaná neposkytla dostatečnou součinnost.

26. Odvolacímu soudu navrhla, aby v napadeném rozsahu rozsudek potvrdil.

27. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal odvolací soud rozsudek nalézacího soudu v odvoláním napadených výrocích a přezkoumal zároveň i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (ust. § 212, § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

28. Nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu, z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutková zjištění, která následně přiléhavě posoudil i po stránce právní. Odvolací soud tak odkazuje v této souvislosti na písemné odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, s nímž se ztotožňuje a zcela se ztotožňuje i s argumentací žalobkyně, jak byla předestřena v replice na podané odvolání.

29. Ve zde souzené věci bylo jednoznačně a nevyvratitelně prokázáno, jak se obě účastnice v této věci dohodly ohledně způsobu zaplacení jistoty ve Smlouvě, konkrétně v jejím čl. III odst. 6 a 7. Toto smluvní ujednání bylo již opakovaně citováno a netřeba jej na tomto místě replikovat znovu. Vyplývá z něho, že částečně (v žalované výši) byla smluvená jistota žalobkyní složena (zaplacena) k rukám společnosti [společnost], tedy účastníci si jasně dohodli platební místo a způsob zaplacení ohledně této části jistoty s tím, že rozdíl mezi jistotou, která byla stanovena žalobkyni, a jistotou ve výši složené u společnosti [společnost], tedy částku 72 600 Kč, bude podnájemce hradit nájemci na základě vystavené faktury. Mezi stranami nebylo sporu o tom, jakým způsobem bude ze strany žalobkyně jistota zaplacena a pokud nyní žalovaná namítá neplatnost tohoto smluvního ujednání ohledně platebního místa, a dovozuje z toho nedostatek své věcné pasivní legitimace, nelze její námitku hodnotit jako souladnou s dobrými mravy. Žalovaná v tomto znění smlouvu uzavřela, byla si vědoma veškerých svých práv a povinností, které jí ze Smlouvy plynou a buď již v době uzavření smlouvy plánovala zpochybnit platnost citovaného smluvního ustanovení tak, aby získala majetkový prospěch tím, že se vyvlékne z povinnost vrátit složenou jistotu podnájemci poté, co podnájemní vztah skončí, jak bylo mezi stranami ujednáno v čl. III odst. 11 Smlouvy, nebo tuto námitku „vymyslela“ poté, co jí výzva k vrácení jistoty byla doručena, ze stejného důvodu. Tudíž námitku neplatnosti citovaného ujednání vznesenou stranou, která se v rámci své podnikatelské činnosti zcela dobrovolně a vědomě se smluvním partnerem určitým jednoznačným způsobem dohodla, lze rovněž označit jako rozpornou se zásadami poctivého obchodního styku, byť tento termín již není obsažen v platné právní úpravě. V podstatě se jedná o to, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla. Žalovaná se zde snaží porušit římskoprávní zásadu „pacta sunt servanda“, která symbolizuje podstatu právního institutu smlouvy a celého závazkového práva vůbec. Bez dodržování uzavřených dohod by nemohl existovat obchod i jiné společenské vztahy. Je tedy zcela lhostejné, zda došlo k postoupení původní podnájemní smlouvy na žalovanou, když v citovaném smluvním ujednání si účastníci jednoznačně dohodli způsob úhrady jistoty a platební místo.

30. Nutno v tomto kontextu poznamenat, že je zcela nadbytečné zkoumat vztah předchozího nájemce – společnosti [společnost] a žalobkyně, neboť Smlouvu jako nájemkyně uzavřela žalovaná. Jednalo se tedy o typické dvoustranné právní ujednání, se kterým předchozí nájemce, společnost [společnost] neměla nic společného, pouze mezi účastníky Smlouvy existovala dohoda o způsobu zaplacení a platebním místu části jistoty.

31. Stejně tak zcela nedůvodná je námitka týkající se překvapivosti rozhodnutí. Z protokolu o jednání dne 27. 3. 2024 se podává, že soud sdělil účastníkům svůj předběžný právní náhled, že smluvní vztah mezi účastníky existoval i v měsíci listopadu 2022. I pokud by soud změnil svůj právní náhled na věc od jednání dne 7. 2. 2024, jak žalovaná namítala, ničeho to nemění na tom, že soud včas informoval účastníky o svém aktuálním právním náhledu, který následně nezměnil až do vynesení rozsudku. Není tedy důvod označil jeho rozsudek jako „překvapivý“. Navíc nalézací soud postupoval zcela správně i při hodnocení provedených důkazů, které jej vedly k závěru o uzavření nové podnájemní smlouvy na listopad 2022. K tomu závěru jej nevedl pouze důkaz fakturou č. [číslo], kde je expresis verbis uvedeno „Fakturujeme Vám dle Smlouvy o podnájmu nebytových prostor nájem na listopad 2022“, ale i obsah e-mailové komunikace mezi účastnicemi. Hodnotil tedy každý důkaz jednotlivě, avšak v jejich vzájemné souvislosti, kdy e-mailová komunikace jasně vyústila v konstataci důvodu fakturace, jak byl shora citován, a závěr nalézacího soudu, že nová smlouva o podnájmu uzavřena byla, je zcela správný. Pokud by žalovaná měla za to, že nová smlouva uzavřena nebyla (potažmo stará Smlouva nebyla „prodloužena“), jistě by tento důvod fakturace neuvedla a uvedla by informaci o tom, že je fakturováno bezdůvodné obohacení z důvodu bezprávného užívání předmětných prostor. Konečně tomuto závěru nasvědčuje i jednání svědka [jméno FO], jak bude pojednáno níže.

32. K tomu odvolací soud pouze podotýká, že i tato argumentace žalované vede soud k závěru o úmyslu žalované vymanit se z povinnosti vracet jistotu po skončení podnájmu a lze ji tedy označit za zcela účelovou.

33. Konečně se odvolací soud zcela shoduje se soudem nalézacím v závěru, že svědek [jméno FO] byl oprávněn uzavřít (i ústní formou) smlouvu o podnájmu na měsíc listopad 2022. Odvolací soud zde pro stručnost odkazuje na precizní odůvodnění rozsudku pod bodem 21, se kterým se plně ztotožňuje a nepovažuje za nutné jej na tomto místě znovu replikovat. Uvedenému závěru rovněž nasvědčuje i poukaz žalobkyně na skutečnost, že po celou dobu podnájemního vztahu s ní jednal za žalovanou pouze svědek [jméno FO], který navíc ve svědecké výpovědi uvedl, že instruoval účetní, aby fakturu za měsíc listopad 2022 vystavila. Stejně tak vypověděl, že když mu pan [jméno FO] řekl, že vyklidí budovu na konci listopadu, nechal následně vystavit fakturu. Jinak řečeno sám svědek [jméno FO] svědčil, že byl oprávněn faktury vystavovat (resp. účetní na jeho pokyn).

34. Z uvedených důvodů odvolací soud neshledal jako důvodnou žádnou ze vznesených odvolacích námitek a napadený rozsudek v odvoláním napadených výrocích jako věcně správný potvrdil za použití ust. § 219 o. s. ř., když výrok II. nebyl odvoláním napaden a zůstal mimo přezkumnou činnost odvolacího soudu.

35. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn plným úspěchem žalobkyně v odvolacím řízení. Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 23 Cdo 4609/2017 podal výklad, že „V případě, že ve věci jsou nároky uplatněny žalobou a vzájemnou žalobou ve stejném (společném) řízení, je třeba při rozhodování o náhradě nákladů řízení posoudit věc uplatněnou žalobou a věc uplatněnou vzájemnou žalobou samostatně.“. Z uvedeného plyne, že náklady žalobkyně v odvolacím řízení jsou za odvolání do výrok I. jsou tvořeny odměnou advokáta stanovenou podle ust. § 7 advokátního tarifu, z merita věci 149 400 Kč, a to za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) po 7 100 Kč a dále paušální částkou náhrad hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300 Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu), tedy 14 800 Kč, když advokátka žalobce není plátkyní DPH. Za odvolání do výroku III. jsou tvořeny odměnou advokáta stanovenou podle ust. § 7 advokátního tarifu, z merita věci 17 594,11 Kč, a to za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) po 1 820 Kč a dále paušální částkou náhrad hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300 Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu), tedy 4 240 Kč.

36. Celkem tedy náklady odvolacího řízení činí 19 040 Kč. Bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.