pro zaplacení 36 900 Kč

1. Napadeným rozsudkem nalézací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] (výrok I.), na náhradě nákladů řízení částku [částka] (výrok II.) a České republice na náhradě nákladů řízení [částka] (výrok III.).

2. Takto nalézací soud rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že žalovaná prostřednictvím svého jednatele inzerovala prodej automobilu [značka] přes sociální síť [společnost] s kupní cenou [částka]. Na tento inzerát zareagovala žalobkyně s tím, že má o vozidlo zájem. Jednatel žalobkyně ji předal kontakt na svou přítelkyni, svědkyni [jméno FO], která prodej realizovala a sjednala si se žalobkyní osobní schůzku za účelem prodeje vozidla na parkovišti obchodního centra Futurum v [adresa]. Tato schůzka byla sjednána dne [datum] původně na 13:00 hod, s ohledem na zpoždění paní [jméno FO] posunuta na 13:30 hod. Prodeje v obchodním centru se účastnila paní [jméno FO], žalobkyně, její manžel a nezletilý syn. Po prohlídce vozidla byla podepsána kupní smlouva, jež je formulářového typu, do které byly doplněny některé údaje, některé údaje zcela vynechány. Bez provedené zkušební jízdy a bez toho, aby byla žalobkyně poučena o svých spotřebitelských právech, jí na parkovišti obchodního centra byl předán vůz, za který na místě uhradila kupní cenu v hotovosti. Žalobkyně se vydala na cestu domů, přičemž její manžel jel druhým vozem, kterým se na místo prodeje dopravili. Po předání dále zjistili, že nemají zelenou kartu, kterou jim prodejkyně zaslala elektronicky ve 13:59 hod a následně při cestě domů na výjezdu z [adresa] zastavili natankovat na benzinové pumpě, a to v 14:19 hod. Po příjezdu domů žalobkyně zjistila, že vozidlo má vady, o kterých nebyla informována. Žalobkyně se obrátila na jednatele žalované a následně odstoupila od smlouvy s tím, že vyzvala žalovanou, nechť si vůz vyzvedne. Dopis, jež obsahoval odstoupení od předmětné smlouvy, byl žalobkyní odeslán dne [datum]. Žalovaná ji sdělila, že odstoupení odmítá, že cena vozidla odpovídá jeho stavu.

3. Po právní stránce soud posoudil právní jednání mezi účastníky dle § 570 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění do [datum] (dále jen „občanský zákoník“ nebo „o. z.“) v návaznosti na ust. § 1820 a násl. téhož zákona, která citoval. Následně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně vůči žalované je po právu.

4. [adresa] pro nalézací soud bylo skutkové zjištění ohledně místa prodeje, když soud měl za prokázáno, že smlouva byla uzavřena na parkovišti obchodního centra, kde si prodejkyně žalované sjednala s žalobkyní schůzku. Schůzka mezi stranami byla sjednána na 13:30 hod, již v 13:59 byla žalobkyni zaslána zelená karta, a to elektronicky, neboť na toto prodejkyně během uzavření smlouvy zapomněla. Je tedy zřejmé, že již v tuto dobu spolu žalobkyně a prodejkyně nebyly a smlouva tak musela být uzavřena v tomto časovém rámci. Soud uvěřil údajům z dokladu o zaplacení pohonných hmot a odmítl námitku žalované, že z pokladního lístku nikterak nevyplývá, že nákup byl v daný čas činěn žalobkyní. Dospěl k závěru, že v kombinaci s ostatními důkazy je závěr prokázán. Časově zcela odpovídá tvrzení žalobkyně ohledně časového rámce, nadto přihlédl k tomu, že některé skutečnosti začala žalovaná doplňovat až v průběhu řízení. Je tedy málo pravděpodobné, že za čas cca 30 minut by byla žalobkyně s prodejkyní schopna prohlédnout vozidlo, projet s ní zkušební jízdu v trvání 15 – 20 km, která měla trvat cca 25 minut, zakončit tuto jízdu na prodejně Karla IV., kde mělo dojít k předání zapomenutých klíčů od provozovny, poté dojít do provozovny, zde započít proces uzavírání kupní smlouvy, tedy vyplnit všechny potřebné údaje, podat žalobkyni všechna spotřebitelská poučení a poté dojet na čerpací stanici. V souhrnu všech nesrovnalostí soud hodnotil výpověď svědkyně [jméno FO] za málo věrohodnou, neboť se často rozcházela s dalšími skutkovými zjištěními, tvrzeními účastníků, listinnými důkazy či časovým rámcem.

5. Soud konstatoval, že žalovaná k tvrzení, které se ji nepodařilo prokázat, přistoupila až v průběhu řízení, neboť se to jevilo jako vhodná obrana proti nároku žalobkyně, avšak tato svá tvrzení věrohodně neprokázala. Soud tedy vzal za prokázané, že k uzavření smlouvy došlo mimo obchodní prostory žalované, a to právě na parkovišti obchodního centra Futurum, kde si paní [jméno FO] s žalobkyní sjednala schůzku.

6. Dále vzal soud v úvahu, že ve smlouvě chybí vyplněné jak kilometry ohledně zkušební jízdy, tak další informace ohledně předaných listin a klíčů, toto rovněž nekoresponduje s výpovědí prodávající, proto soud neměl důvodu pouze na základě toho, že byla žalobkyni předložena formulářová smlouva žalované, předpokládat, že jízda proběhla, když nadto není ani uvedena její délka a dá se tak uvažovat, že také proběhla v délce nula kilometrů.

7. S ohledem na to, že vzal soud za prokázané, že smlouva byla uzavřena mimo obchodní prostory žalované, proto dále zkoumal, zda k odstoupení ze strany žalobkyně došlo včas. Kupní smlouva byla uzavřena dne [datum], odstoupení bylo žalobkyní učiněno, resp. odesláno poštovními službami dne [datum], soud zvažoval dobu dojití 3 dny po odeslání. Z tohoto dovodil, že i pokud by se žalobkyni dostalo řádné poučení spotřebitele, tak žalobkyně bezesporu provedla úkon odstoupení ve 14denní lhůtě, kterou k tomuto má zákonem stanovenou. Nadto důvod odstoupení uvádět nemusela vůbec, neboť spotřebitel může dle výše uvedeného ustanovení občanského zákoníku od smlouvy v předepsané lhůtě odstoupit bez udání jakéhokoliv důvodu.

8. Odstoupením od smlouvy ze strany žalobkyně tak došlo k zániku závazku, a to od počátku. Žalobkyni tak mělo být následně žalovanou vráceno peněžité plnění, které za převzatý automobil uhradila, tj. [částka], a automobil měl být předán zpět žalované. Ukončením právního jednání mezi žalobkyní a žalovanou totiž došlo k zániku právního důvodu, na základě kterého žalobkyně žalované plnila a na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení ve výši [částka].

9. Žalovaná byla k převzetí vyzvána již dopisem odeslaným dne [datum], přesto se však žalovaná rozhodla tuto skutečnost ignorovat, s odstoupením nesouhlasila a vůz nepřevzala ani žalobkyni nesdělila, kde by měla vůz žalované předat. Nemůže jít k tíži žalobkyně, jako spotřebitele, že se žalovaná rozhodla po tak dlouhou dobu ignorovat právní jednání učiněné ze strany žalobkyně a skutečnost, že žalobkyně ponechala zaparkované vozidlo před jejím domem, jí nemůže jít k tíži a nelze po ní požadovat další nároky na uskladnění. Argument, že žalobkyně nemůže od smlouvy odstoupit, neboť již vozidlo není ve stavu, v jakém bylo v době uskutečnění prodeje s odkazem na ust. § 2110 o. z., není přiléhavý. V době, kdy došlo k řádnému a platnému odstoupení od smlouvy, měla žalobkyně automobil v držení méně než dva týdny, lze tedy předpokládat, že ke dni odstoupení byl automobil ve stavu, ve kterém jej obdržela, a skutečnost, že se tento stav mohl jeho odstavením k dnešnímu dni změnit, na tomto nic nemění. Žalovaná nadto ani nenamítala, že by již ke dni odstoupení měl být automobil v nevyhovujícím stavu pro jeho vrácení.

10. Z uvedených důvodů nalézací soud žalobě vyhověl.

11. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání. Vytkla nalézacímu soudu nesprávný závěr, že žalobkyně uzavřela kupní smlouvu jako spotřebitel mimo prostor obvyklý pro podnikání, a proto byla žalobkyně oprávněna od kupní smlouvy odstoupit i bez udání důvodu, což učinila. Zdůraznila, že žalobkyně nejdříve odstoupila od smlouvy z důvodu porušení smlouvy (namítala, že žalovaná není/nebyla výlučným vlastníkem, byl „stočen“ tachometr a nebyla provedena zkušební jízda – toto skutkové tvrzení bylo součástí nejen odstoupení od smlouvy, ale i podané žaloby) a až následně – až v replice ze dne [datum] – změnila svá žalobní tvrzení a uvedla, že odstoupila jako spotřebitel dle ustanovení § 1829 odst. 1 o. z. Dovozovala, že se jednalo až o ex post nalezený důvod k úspěchu ve věci. Ten je však nepravdivý a účelový. Brojila proti tomu, že nalézací soud sestavil časovou osu, ze které dovodil nemožnost přesunu z nákupního centra do provozovny žalovaného. Není vina žalované, že jednání o kupní smlouvě, resp. podpis smlouvy (vč. zkušení jízdy) by zabral cca 30 minut – je na každé smluvní straně, jakým způsobem ke smlouvě přistoupí, kolik času věnuje prohlídce vozidla, zkušební jízdě, kontrole smlouvy apod. Nelze klást k tíží žalované, že obchod byl uzavřen v relativně krátkém čase.

12. Dále vytkla nalézacímu soudu, že nepřiléhavě vyložil ustanovení § 2110 o. z., kdy de facto vyložil, že po odstoupení od smlouvy nemá kupující ani základní povinnost věc opatrovat, tedy může jí klidně i zničit, a přesto může požadovat zpět uhrazenou kupní cenu.

13. Dovozovala, že nalézací soud neúplně zjistil skutkový stav (posouzení, že kupní smlouva byla uzavřena mimo obchodní prostory) a dospěl k nesprávnému právnímu závěru minimálně týkajícímu se jeho výkladu ustanovení § 2110 o. z. Odvolacímu soudu navrhla, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení.

14. K podanému odvolání se vyjádřila žalobkyně a odvolací argumentaci odmítla. Konstatovala, že v odstoupení od smlouvy se neodvolávala na žádné konkrétní ustanovení občanského zákoníku a důvody pro odstoupení od smlouvy uvedla nad rámec svých zákonných povinností. To však nijak nezakládá možnost odepřít jí její práva na odstoupení dle § 1829 odst. 1 o. z. To, že si žalovaná nebyla vědoma svých práv jako spotřebitele, nebo si uvedení důvodů pro odstoupení od smlouvy vykládala po svém, nelze přičítat k tíži žalobkyně. Právo na odstoupení od kupní smlouvy dle § 1829 odst. 1 o. z. je faktické, a tedy jej nelze označovat jako nepravdivé či účelné. Uvedení informací nad rámec zákonných povinností nelze považovat za změnu žalobních tvrzení.

15. Soud nepochybil ani při hodnocení výpovědi svědků. Zdůraznila, že kromě svědkyně [jméno FO] nikdo ze svědků nespojil údajné místo podpisu smlouvy s kanceláří společnosti. Navíc výpovědi svědků se v klíčových informacích zcela rozcházely. Nikdo ze svědků, kromě svědkyně [jméno FO], v soudní síni neoznačil žalobkyni, která byla přítomna, jako osobu, kterou u kanceláře měli spatřit. Nikdo ze svědků, kromě svědkyně [jméno FO], nepotvrdil, že by byl přítomen podpisu smlouvy. Časová osa byla sestavena na základě výpovědí svědků a tvrzení samotné žalované. Časová osa byla sestavena relevantně a vystihuje situaci sporu.

16. Žalobkyně se o vůz starala tak, jak po ní mohlo být požadováno. Vůz zajistila proti poškození třetí stranou. Vůz byl pod stálým dohledem před bydlištěm žalobkyně a s vozem nebylo nakládáno, aby nedošlo k jeho opotřebení. Po žalobkyni nelze spravedlivě požadovat, aby vůz pravidelně servisovala, měnila olej, vyměňovala akumulátor a prováděla další servisní zásahy. Navíc stav automobilu při prodeji nebyl ze strany žalované doložen.

17. Odvolacímu soudu navrhla, aby napadený rozsudek potvrdil.

18. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal odvolací soud rozsudek nalézacího soudu a přezkoumal zároveň i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (ust. § 212, § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“). Poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

19. Odvolací argumenty vyjádřené v odvolání nejsou způsobilé zvrátit správnost přezkoumávaného rozsudku. Nalézací soud provedl zcela dostačující dokazování, provedené důkazy zhodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a učinil na jejich základě odpovídající skutkové závěry, od nichž nemá odvolací soud (bez provedení dokazování), důvod ani možnost se odchylovat, přičemž výtky odvolatelky týkající se hodnocení důkazů a právních závěrů nalézacího soudu, neshledal odvolací soud opodstatněnými.

20. Nalézací soud nepochybil, pokud hodnotil provedené důkazy každý jednotlivě, avšak v jejich vzájemném kontextu. Pokud se tvrzení žalobkyně a žalované rozcházela zejména ohledně místa uzavření smlouvy, nalézací soud postupoval zcela správně, pokud vytvořil tzv. časovou osu průběhu skutkového děje (bod 36. rozsudku), dle níž zjistil, že tvrzení žalované nemohou obstát. Ve smlouvě uzavřené mezi účastníky není ve formuláři vyplněn počet kilometrů ujetých v rámci žalovanou tvrzené zkušební jízdy, z čehož vyplývá logický závěr, že tato jízda se vůbec neuskutečnila, jak tvrdí žalobkyně, neboť v opačném případě by naopak bylo zcela kruciálním zájmem žalované, aby tento údaj pečlivě a pravdivě ve smlouvě uvedla. Stejně tak je zcela nelogické, aby zelená karta byla žalované elektroniky zasílána v čase 13:59 hod., když bylo prokázáno, že svědkyně [jméno FO], jednající jménem žalované, se na dohodnuté místo setkání nedostavila dříve než ve 13.30 hodin a pokud by podle jejího tvrzení měla proběhnout prohlídka auta a následně zkušební jízda v délce cca 25 – 30 minut, nemohla být v uvedeném čase tato ještě ukončena, natož aby účastnice po skončení jízdy došly do místa sídla žalované a tam projednaly veškeré náležitosti smlouvy. Pokud smlouva ještě v čase 13:59 hod. uzavřena nebyla, nebylo důvodu zasílat žalobkyni zelenou kartu k vozidlu, ohledně něhož dosud nebyla uzavřena kupní smlouva. Navíc už vůbec nebyl důvod zasílat tuto kartu elektronickou poštou, pokud dle tvrzení žalované byla žalobkyně v té době v provozovně žalované a uzavírala tam smlouvu. Tento důkaz, v kontextu s důkazem o tom, kdy se svědkyně [jméno FO] dostavila na dohodnutou schůzku, s důkazem o tom, že ve smlouvě není uveden počet najetých kilometrů při zkušební jízdě a v kontextu s dokladem žalobkyně o čerpání pohonných hmot ve 14.19 hod. (potvrzeno navíc svědkem [jméno FO]) jednoznačně prokazuje tvrzení žalobkyně o tom, že smlouva byla uzavřena mimo prostor obvyklý pro podnikání žalované (§ 1820 o. z.) a že zkušební jízda provedena nebyla.

21. Rovněž nalézací soud správně hodnotil výslech svědkyně [jméno FO] o tom, že žalobkyni poučila o jejích právech jako spotřebitelky (a contrario § 1820 písm. f/ o. z.). Nutno zdůraznit, že ve smyslu citovaného zákonného ustanovení spotřebitel musí být informován v první řadě o možnostech odstoupení od smlouvy, podmínkách, lhůtách a postupech pro uplatnění tohoto práva. Spotřebiteli musí být poskytnut i vzorový formulář pro odstoupení od smlouvy uvedený v příloze nařízení vlády č. 363/2013 Sb.

22. Pro smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory jsou formální požadavky stanoveny v § 1828 odst. 1 o. z. Jde-li o informace poskytované v souvislosti s uzavřením smlouvy mimo obchodní prostory, musejí být informace poskytnuty v písemné formě (§ 561 o. z.), v jiné textové podobě jenom se souhlasem spotřebitele (§ 1819 o. z.). Je proto zřejmé, že informační povinnost je splněna, pouze jestliže je dodržena požadovaná forma. To se ve zde souzené věci nestalo.

23. V kontextu uvedeného výkladu zní až absurdně výpověď svědkyně [jméno FO] o tom, že jako profesionálka v oboru zpaměti nezná poučení, které poskytuje zákazníkům a vždy je „čte z papíru“. Nalézací soud hodnotil důkaz správně, pokud této svědkyni neuvěřil.

24. Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně po právu odstoupila od kupní smlouvy uzavřené se žalovanou, ve lhůtě zákonem stanovené (§ 1829 o. z.). Zákon spotřebiteli neukládá uvést přesný důvod odstoupení od smlouvy, a tudíž je nedůvodná námitka žalované, že žalobkyně v průběhu řízení měnila svá tvrzení o důvodech odstoupení. Platným odstoupením od smlouvy došlo ke zrušení smlouvy a žalobkyni vznikl nárok na vrácení zaplacené kupní ceny (oproti vrácení předmětu prodeje).

25. V tomto kontextu je zcela nepřípadná obrana žalované odkazem na ust. § 2110 o. z. Žalobkyně řádně sdělila žalované, kde si může předmět koupě převzít (po vrácení kupní ceny) a sama skutečnost, že žalovaná na právní jednání žalobkyně nikterak nereagovala, kupní cenu nevrátila a předmět koupě si nepřevzala, rozhodně nemůže jít k tíži žalobkyně. Naopak žalovaná tím, že si předmět koupě nepřevzala, zavinila další snížení jeho hodnoty, které jde k její tíži. Žalovaná nemůže těžit ze svého protiprávního jednání, kdy nerespektovala platné odstoupení od smlouvy a automobil si nepřevzala (§ 5 odst. 1, § 6 o. z.).

26. Z uvedených důvodů proto odvolací soud shledal napadený rozsudek věcně správným a jako takový jej za použití ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně rovněž správného akcesoricky navazujícího výroku o nákladech řízení.

27. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn skutečností, že žalobkyně, zcela úspěšná v odvolacím řízení, se svého práva na náhradu nákladů odvolacího řízení výslovně vzdala. Bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 v návaznosti na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a contario.