o zaplacení částky 335 981,70 Kč,

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 321 126,60 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (I.), žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 14 855,10 Kč, zamítl (II.), dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 135 508,39 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (III.), a rozhodl o vrácení nespotřebované zálohy na náklady důkazů ve výši 13 059,36 Kč (IV.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 365 227,40 Kč jako náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, přičemž požadoval náhradu nákladů na zastoupení obhájcem ve výši 57 160,40 Kč, náhradu nákladů na znalecký posudek ve výši 8 067 Kč a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč. Žalovaná v řízení namítala, že část požadovaných nákladů na zastoupení obhájcem není účelná, zejména pokud jde o úkony nesměřující ke změně či zrušení nezákonného rozhodnutí, a že náklady na znalecký posudek lze uznat pouze v rozsahu odpovídajícím mimosmluvní odměně znalce podle vyhlášky. K nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalovaná namítala, že nebyly prokázány konkrétní závažné dopady do osobní sféry žalobce a že délka trestního stíhání byla přiměřená.

3. Soud prvního stupně rozhodl o jednotlivých nárocích žalobce na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku, a které není třeba, v zájmu stručnosti písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, opakovat.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce byl v důsledku nezákonného trestního stíhání vystaven významné psychické zátěži, která se projevila v jeho osobním, rodinném i pracovním životě a že trestní stíhání bylo jednou z příčin rozpadu jeho manželství a ztráty možnosti ucházet se o místo primáře.

5. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 5, § 8, § 31 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jen „OdpŠk“). Soud prvního stupně vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, 30 Cdo 3414/2016) a Ústavního soudu (např. sp. zn. IV. ÚS 3193/10), podle které stát odpovídá za škodu i nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, a při stanovení výše zadostiučinění přihlížel k povaze trestní věci, délce trestního stíhání a konkrétním dopadům do osobnostní sféry žalobce. Soud prvního stupně podrobně rozebral, že žalobce byl stíhán pro [podezřelý výraz], za který mu hrozil trest odnětí svobody v rozmezí 1 až 6 let, přičemž s ohledem na výsledek předchozího trestního stíhání jiného lékaře mu reálně hrozil i trest zákazu činnosti, což by pro něj znamenalo profesní likvidaci. Soud prvního stupně přihlédl k tomu, že žalobce byl trestně stíhán poprvé, což intenzitu zásahu do jeho osobnostní sféry umocnilo, a že trestní stíhání mělo významné dopady do jeho psychického i fyzického stavu včetně rozvoje [diagnóza], nutnosti psychiatrické a psychologické péče a užívání medikace. Soud dále zohlednil, že trestní stíhání bylo jednou z příčin rozpadu manželství žalobce a vedlo ke ztrátě možnosti ucházet se o místo primáře. Naopak soud prvního stupně nepřihlédl k tvrzené obavě ze zpřísnění právní kvalifikace, neboť tato nebyla prokázána a nebyla racionálně opodstatněná. Soud prvního stupně také konstatoval, že délka trestního stíhání (2 roky a 8 měsíců) byla s ohledem na okolnosti nepřiměřená, což dále umocnilo vzniklou nemajetkovou újmu.

6. Pokud jde o jednotlivé nároky, soud prvního stupně aplikoval zákon č. 82/1998 Sb. a vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, na náhradu nákladů obhajoby, přičemž uznal pouze ty úkony, které byly účelně vynaložené na změnu či zrušení nezákonného rozhodnutí, a to včetně části porad s obhájcem, které měly přímou souvislost s konkrétními úkony v řízení. U nákladů na znalecký posudek soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3414/2016 a uznal pouze částku odpovídající mimosmluvní odměně znalce podle vyhlášky, nikoliv skutečně uhrazenou částku. U nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu soud prvního stupně aplikoval § 31a OdpŠk, přihlédl k povaze trestní věci, délce řízení a konkrétním dopadům do osobní, rodinné a pracovní sféry žalobce, přičemž srovnal případ žalobce s obdobnými případy v judikatuře a zohlednil i vývoj inflace. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce má právo na náhradu nákladů obhajoby ve výši 46 742,30 Kč, na náhradu nákladů na znalecký posudek ve výši 3 630 Kč a na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 375 000 Kč.

7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné odvolání, kdy rozhodnutí vytýkala zejména nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci. Žalovaná namítala, že soud prvního stupně nesprávně přiznal žalobci náhradu nákladů za porady s obhájcem, které podle jejího názoru nebyly účelné ani hospodárné, neboť k těmto poradám absentuje jakýkoliv písemný výstup v trestním spise a nelze u nich vysledovat souvislost s konkrétním následným procesním úkonem. Žalovaná odkázala na judikaturu, podle které je možné přiznat náhradu pouze za porady, které korespondují s konkrétním úkonem obhájce v trestním řízení. Dále žalovaná vytýkala soudu prvního stupně, že nesprávně stanovil výši finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu, když při jeho určení zohlednil údajnou nepřiměřenost délky trestního řízení, aniž by konkrétně uvedl, v čem tato nepřiměřenost spočívala, ačkoliv podle žalované byla délka trestního stíhání zcela přiměřená s ohledem na nutnost vypořádat se s řadou znaleckých posudků a odborných otázek.

8. Žalovaná dále namítala, že soud prvního stupně nesprávně navýšil základní částku zadostiučinění o 50 procent z důvodu inflace, ačkoliv podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu nemá inflace na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění vliv. Podle žalované není možné konkrétnímu žalobci poskytovat zvýhodnění v podobě navýšení zadostiučinění o inflaci, neboť inflace je objektivní skutečností, která zasáhla všechny subjekty ve společnosti. Žalovaná rovněž poukazuje na to, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, a není proto vždy namístě přiznávat finanční zadostiučinění v požadované výši. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla odvolacímu soudu, aby rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se v napadeném rozsahu zamítá a žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů

9. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

10. Odvolací soud přezkoumal z podnětu a v mezích podaného odvolání napadené rozhodnutí ve výroku I. (a v závislém výroku III.) včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

11. Odvolací soud především odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, když soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a učinil na jejich základě odpovídající skutkové závěry. V návaznosti na to soud prvního stupně věc i zcela přiléhavě právně posoudil.

12. K nároku na majetkovou škodu spočívající v náhradě nákladů na právní zastoupení odvolací soud plně odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, když odvolací soud, aniž by parafrázoval či opakoval části dotčeného rozhodnutí, již nemá k této části uplatněného nároku co dodat.

13. To samé platí i pro posouzení nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání. Soud prvního stupně nepochybil, když při svém rozhodování vyšel z hledisek vymezených zejména v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, podle kterého soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vycházejí především z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání a z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby s tím, že forma a případná výše zadostiučinění přitom nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Po promítnutí správných skutkových zjištění, která na podkladě provedeného dokazování soud prvního stupně ve vztahu k tomuto nároku učinil, a ze kterých vyplynuly zjevné negativní vlivy, které posuzované trestní stíhání mělo na jeho osobní a rodinný život, pak rovněž přiléhavě uzavřel, že je i z tohoto titulu namístě mu přiznat odškodnění finanční.

14. V intencích judikatury Nejvyššího soudu, reprezentované například rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, provedl soud prvního stupně srovnání s obdobnými případy nezákonných trestních stíhání, kdy poškozenému ve věci, kterou považoval za nejbližší posuzovanému případu (stíhání gynekologa pro zavinění [podezřelý výraz]) byla při obdobných sociálních dopadech vyplacena částka odškodnění ve výši 142 600 Kč. Soud prvního stupně správně přihlédl k tomu, že v nyní projednávaném případě se však jednalo o vysoce specializovaného dětského lékaře za zavinění [podezřelý výraz], a právě proto považoval za odpovídající zadostiučinění v částce 250 000 Kč. Soud prvního stupně správně přihlédl i k tomu, že ve srovnávaném případě bylo o odškodnění rozhodováno před devíti lety (březen 2016), a proto zohlednil extrémní inflačního znehodnocení peněz, ke kterému došlo v roce 2017 až 2024, a přiznanou částku zadostiučinění proto navýšil o 50 %.

15. K námitce žalované, kterou zpochybňuje důvodnost úvahy soudu prvního stupně o zohlednění míry inflace při výpočtu výše zadostiučinění a její odkaz na související judikaturu Nejvyššího soudu, odvolací soud uvádí, že tato judikatura se týká nároků na zadostiučinění poskytovaná za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení, nikoli odškodnění újmy vzniklé z nezákonného rozhodnutí. K tomu lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022.

16. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku I. o věci samé podle § 219 o. s. ř. potvrdil včetně navazujícího správného výroku III. o nákladech řízení.

17. Ve výroku II. a IV. zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláními účastníků nedotčen (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

18. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.

19. Žalobce měl v odvolacím řízení ve věci plný úspěch a náleží mu tak náhrada nákladů řízení, a to odměna za zastoupení advokátem podle § 7, § 9 vyhl. č. 177/96 Sb. za dva úkony právní služby po 9 620 Kč (vyjádření k odvolání žalované, účast na odvolacím jednání), dva režijní paušály po 450 Kč (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky), cestovné k odvolacímu jednání z [adresa] do [adresa] a zpět v celkové výši 3 972 Kč, náhrada za promeškaný čas při cestě k odvolacímu jednání za celkem 8 půlhodin po 150 Kč, což spolu s 21% DPH z těchto částek (5 316 Kč) činí celkem 30 628 Kč.