Rozhodnutí 69 Co 272/2024-318

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 225 697,10 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení částku 117 954,60 Kč (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení žalované částky s tím, že dne [datum] uzavřela se žalovanou smlouvu o poskytování elektronických karet [podezřelý výraz], na základě které se žalovaná zavázala dodávat žalobkyni elektronické platební karty [podezřelý výraz] a poskytovat služby s tím související (dále jen „Smlouva“). Žalobkyně v případě zájmu o nahrání finančních prostředků na karty zaslala žalované objednávku, žalovaná vystavila fakturu a po jejím uhrazení nahrála finanční prostředky na karty. Na podzim roku 2023 zjistila žalobkyně, že karty [podezřelý výraz] nefungují, a proto odstoupila od smlouvy pro její podstatné porušení a (marně) požadovala po žalované vydání bezdůvodného obohacení, které představuje celkové nevyužité zůstatky na kartách zaměstnanců žalobkyně.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Namítala nedostatek aktivní i pasivní věcné legitimace. Podle ní jsou aktivně legitimováni jednotliví držitelé karet (zaměstnanci žalobkyně) a pasivně věcně legitimována je společnost [právnická osoba]. (dále i jen také „Společnost“), neboť prostředky na kartách [podezřelý výraz] jsou elektronické peníze podle § 4 zákona o platebním styku a představují pohledávku držitelů karet vůči uvedené Společnosti.

4. Soud po provedeném dokazování shledal, že žalobkyně a žalovaná uzavřeli nepojmenovanou Smlouvu podle § 1746 odst. 2 ve spojení s § 1725 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen „o. z.“), na základě které měla žalovaná poskytovat žalobkyni karty [podezřelý výraz] a služby s tím související (zejména nabíjet a dobíjet karty), žalobkyně se zavázala hradit za poskytnuté služby žalované poplatky podle Smlouvy (jejíž součástí jsou i Všeobecné smluvní podmínky, Všeobecné podmínky užívání [podezřelý výraz] a Ceník žalované). Vydavatelem karet [podezřelý výraz] je smluvní partner žalované – Společnost, přičemž karta je nástrojem k provádění bezhotovostních plateb za stravování nebo volnočasové benefity zaměstnanců žalobkyně. Žalobkyně zasílala podle smluvních ujednání peněžní prostředky k dobití karet na účet žalované. Žalobkyně po předchozí výzvě k poskytování služeb podle Smlouvy a upozornění na možnost odstoupení od Smlouvy, odstoupila od Smlouvy dopisem ze dne [datum], který byl žalované doručen do datové schránky dne [datum] pro podstatné porušení Smlouvy spočívající v tom, že karty [podezřelý výraz] nefungují, a vyzvala žalovanou k zaplacení částky 225 697,10 Kč, což představuje celkový nevyužitý zůstatek na kartách zaměstnanců žalobkyně ke dni odstoupení od Smlouvy. Skutečnost, že karty [podezřelý výraz] nefungovaly a zaměstnanci žalobkyně nemohli pomocí karet provádět příslušné platební transakce, je porušením Smlouvy žalovanou podstatným způsobem ve smyslu § 2002 odst. 1 o. z., neboť placení uvedenými kartami bylo podstatou uzavřené Smlouvy. Žalobkyně tudíž platně odstoupila od Smlouvy, čímž došlo ke zrušení závazku od počátku podle § 2004 odst. 1 o. z. Žalovaná tak byla povinna vrátit žalobkyni podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. částku představující nevyčerpané zůstatky na kartách [podezřelý výraz] zaměstnanců žalobkyně, které představují částku 225 697,10 Kč, jako bezdůvodné obohacení žalované.

5. Soud I. stupně připomněl, že v dané věci je aktivně legitimována žalobkyně, nikoli její zaměstnanci, a pasivně legitimována je žalovaná, nikoli Společnost, jakožto smluvní partner žalované, který technicky zajišťoval platební proces. Smlouva mezi žalobkyní a žalovanou neměla povahu smlouvy zprostředkovatelské, neboť žalovaná nezprostředkovávala smluvní vztah mezi žalobkyní a třetí osobou. Byť je ve Smlouvě uvedeno, že karty vydává Společnost, nikoli žalovaná, nemá to vliv na povinnost žalované vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení spočívající v nevyčerpaných zůstatcích na kartách [podezřelý výraz] zaměstnanců žalobkyně. Restituční povinnost ze zrušené smlouvy stíhá pouze smluvní strany (k tomu soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. I ÚS 383/05, jakož i narozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 263/2010 nebo sp. zn. 29 Cdo 4364/2016, která jsou aplikovatelná i při stávající právní úpravě).

6. Soud I. stupně i dodal, že peněžní prostředky na kartách [podezřelý výraz] nejsou elektronickými penězi s ohledem na § 4 odst. 2 zákona o platebním styku, neboť se jedná o peněžní prostředky ve smyslu § 3 odst. 3 písm. c) bod 6. zákona o platebním styku, a zůstatky na kartách nepředstavují pohledávku držitele karty vůči vydavateli elektronických peněz podle § 4 odst. 1 zákona o platebním styku. Prostředky na kartách [podezřelý výraz] sloužily pouze vnitrostátní platbě, byly určeny k zaplacení nepeněžitého plnění poskytovaného zaměstnavatelem zaměstnanci nebo jinému rodinnému příslušníkovi z fondu kulturních a sociálních potřeb a peněžní prostředky zasílané na kartu [podezřelý výraz] žalobkyní žalované byly účtovány na vrub výdajů, které nejsou výdaji na dosažení, zajištění a udržení příjmů (daňově neuznatelné náklady).

7. Soud prvního stupně proto z těchto důvodů žalobě vyhověl. O úroku z prodlení soud rozhodl podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů. O nákladech spojených s uplatněním pohledávky rozhodl podle § 513 o. z. a § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

8. Povinnost k náhradě nákladů řízení uložil žalované podle výsledku řízení (§ 142 odst. 1 občanského soudního řádu).

9. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání. Namítala, že soud I. stupně nesprávně posoudil, že prostředky na kartách nepředstavují elektronické peníze ve smyslu zákona o platebním styku, a v důsledku této skutečnosti nesprávně posoudil otázku pasivní legitimace žalované. Prostředky nahrané na jednotlivých kartách představují tzv. elektronické peníze. Podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o platebním styku představují elektronické peníze pohledávku vůči tomu, kdo je vydal. Soud I. stupně nesprávně dovozuje, že karty byly schopny rozeznat konkrétní zboží, což neodpovídá smluvní dokumentaci. Soud s ohledem na nesprávné skutkové zjištění nedůvodně zamítl návrhy na doplnění dokazování svědeckými výpověďmi [jméno FO] a [jméno FO] právě za účelem prokázání technického nastavení a reálného ne/omezení plateb pomocí karet. Neúplné a nesprávné zjištění skutkového stavu vyústilo v nesprávné právní posouzení. Navrhl, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že žaloba bude zamítnuta, případně aby byl zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.

10. Žalobkyně považovala rozsudek soudu prvního stupně za správný a navrhla jeho potvrzení.

11. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 věta první, § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“).

12. Soud I. stupně provedl potřebné důkazy, z nichž správně zjistil skutkový stav věci. Soud I. stupně také v odůvodnění rozsudku logicky a srozumitelně vysvětlil, proč neprovedl některé důkazní návrhy ze strany žalobkyně a ze strany žalované (bod 10. in fine, bod 14. odůvodnění napadeného rozsudku). Zjištěný skutkový stav soud I. stupně odpovídajícím způsobem posoudil i po právní stránce.

13. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. V projednávané věci je podstatné, že žalobkyně (jak správně uzavřel soud prvního stupně) platně odstoupila od Smlouvy, čímž došlo ke zrušení smluvních závazků ze Smlouvy od počátku. Byl-li závazek zrušen, plyne z toho povinnost smluvních stran vrátit si vše, co ze Smlouvy získaly. Věcně legitimovány k plnění ze zrušeného závazku jsou pouze smluvní strany.

15. Jestliže, jak bylo zjištěno, žalobkyně poskytovala žalované na základě Smlouvy peněžní prostředky zasílané na „dobití“ karet [podezřelý výraz], pak tyto nevyužité prostředky (zůstatky na nefunkčních kartách) v souvislosti s odstoupením žalobkyně od Smlouvy, je žalovaná žalobkyni povinna vrátit jako získané bezdůvodného obohacení ze zrušené Smlouvy.

16. Skutečnost, že žalovaná měla smluvní vztah se Společností o distribuci a prodeji karet [podezřelý výraz] a jaký byl obsah jejich smluvního vztahu, nemá na posouzení důvodnosti žaloby v projednávané věci mezi účastníky žádný vliv.

17. Stejně tak je nerozhodné, zda nevyužité zůstatky na kartách představují elektronické peníze podle zákona o platebním styku (§ 4 zákona č. 370/2017 Sb.), neboť v daném případě nejde o otázku platebního styku při používání platebních karet, ale o vydání bezdůvodného obohacení žalované ze zrušeného závazku mezi účastníky. Nadto se ale odvolací soud i ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že se o elektronické peníze nejedná (a na závěry soudu prvního stupně v tomto směru pro stručnost odkazuje, a to i přes okolnost, že Společnosti byl pro účely insolvenčního řízení ustanoven zvláštní insolvenční správce pro řešení problematiky věřitelů – držitelů elektronických peněz).

18. Nelze ani přehlédnout, že (i) sama žalovaná požaduje vůči Společnosti (která je nyní v insolvenci) úhradu zůstaků na jednotlivých kartách (viz odst. 13. odůvodnění napadeného rozsudku).

19. Odvolací soud proto z těchto důvodů potvrdil napadený rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně, která měla v odvolacím řízení úspěch, má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

21. Náklady odvolacího řízení žalobkyně sestávají z odměny jejího právního zástupce za 1 úkon právní služby (účast na odvolacím jednání) po 9 220 Kč (§ 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů; dále i jen „Vyhláška“), jedné paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 Vyhlášky), náhrady za promeškaný čas advokáta cestou k odvolacímu jednání [adresa] za 16 půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 Vyhlášky) a náhrady cestovních výdajů za cestu motorovým vozidlem [podezřelý výraz] RZ [SPZ] k odvolacímu jednání [adresa] v délce 743 km při kombinované spotřebě 8,5 l/100 km, průměrné ceně pohonných hmot 38,20 Kč/l (§ 4 písm. a) vyhl. č. 398/2023 Sb.) a náhradě za použití vozidla 5,60 Kč/km (§ 1 písm. b) vyhl. č. 398/2023 Sb.), tj. 6 602 Kč, a náhrady 21 % DPH ve výši 3721,62 Kč (počítáno z částky 17 722 Kč; § 137 odst. 3 o. s. ř.), to je celkem 21 443,62 Kč. Za vyjádření k odvolání, které bylo zasláno až den před jednáním odvolacího soudu, nebyla náhrada nákladů přiznána, neboť tento úkon již nelze z časového hlediska považovat za účelný právě vzhledem k tomu, že jeho obsah již neměl význam pro argumentaci před jednáním a seznámení se s ní a mohl být (a byl) sdělen při samotném jednání ve věci.