Rozhodnutí 69 Co 270/2024-88

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 170 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč (výrok II.). Takto soud prvního stupně rozhodl o požadavku žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení, které bylo zahájeno a vedeno před finančním arbitrem a následně u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 163/2015 (dále též jen „posuzované řízení“).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že posuzované řízení bylo zahájeno návrhem, kterým se žalobce dne [datum] obrátil na finančního arbitra s odkazem na § 6 zákona o spotřebitelském úvěru o snížení úročení úvěru na úroveň diskontní sazby [Orgán veřejné moci] platné v den uzavření smlouvy, a to z důvodu, že banka neuvedla pro výpočet RPSN náklady na službu notáře. Žalobce současně požadoval vrácení přeplatku vzniklého z již zaplacených úroků při úrokové sazbě vyšší, než byla diskontní sazba. Dne [datum] finanční arbitr rozhodl rozhodčím nálezem, dne 8. 8. 2015 měl k dispozici vyjádření se k námitkám ze strany obou účastníků, přičemž o námitkách rozhodl 19. 3. 2015. Na to se [právnická osoba] žalobou ze dne 18. 5. 2015 domáhala ve správním soudnictví zrušení rozhodčího nálezu. Řízení proběhlo dvakrát před soudem prvního stupně, dvakrát před odvolacím soudem, dvakrát před dovolacím soudem, přičemž dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021 odmítnuto. Usnesením z 2. 8. 2022 Ústavní soud ústavní stížnost [tituly před jménem] [jméno FO] odmítl. Řízení před soudy vykazovalo období nečinnosti (např. více než 6 měsíců od podání žaloby do doby odeslání žaloby k vyjádření žalovanému, 1 rok od podání vyjádření [tituly před jménem] [jméno FO] k žalobě do nařízení prvního jednání, 6 měsíců pro nařízení jednání u odvolacího soudu). Ve vztahu k žalobci obě řízení (před finančním arbitrem a navazující soudní řízení) trvalo 8 let 5 měsíců a 12 dnů, když řízení o ústavní stížnosti soud prvního stupně do celkové doby posuzovaného řízení nezapočetl.

3. Po provedeném dokazování posoudil soud prvního stupně věc po právní stránce podle § 13 a násl. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“, nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“). Stát odpovídá za nesprávný úřední postup orgánů veřejné moci spočívající v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a takovou odpovědnost je nutné posuzovat v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s judikaturou Nejvyššího soudu, která se týká zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (zejména se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dále též jen „Stanovisko“). Soud prvního stupně přitom s ohledem na provedené dokazování dospěl k závěru, že celková délka posuzovaného řízení nebyla sice ideální, neshledal ji však nepřiměřenou, nedošlo tedy k nesprávnému úřednímu postupu, a proto žalobci zadostiučinění nepřiznal. Přitom soud prvního stupně přihlédl i k tomu, že žalovaná se v rámci předběžného projednání nároku za průtahy žalobci omluvila.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Namítal, že soud prvního stupně nesprávně stanovil délku posuzovaného řízení, když do ní nezapočítal dobu řízení před Ústavním soudem. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1508/2011), podle které „řízení o ústavní stížnosti je třeba pro účely aplikace zákona č. 82/1998 Sb. považovat za integrální součást řízení před soudy, neboť při úvaze o přiměřenosti doby řízení, jakož i při stanovení celkové výše přiměřeného zadostiučinění, je třeba vycházet z celkové doby řízení.“. Žalobce rovněž namítl, že posuzované řízení bylo zatíženo průtahy čítajícími celkem 31 % celkové délky soudního řízení. Dále žalobce nesouhlasil s hodnocením kritérií významu posuzovaného řízení pro žalobce a jeho složitosti, jak je vyhodnotil soud prvního stupně, neboť jeho závěry odporují judikatuře Nejvyššího soudu a rovněž judikatuře ESLP. Žalobce závěrem odvolání vyjádřil názor, že posuzované řízení nelze považovat za přiměřeně dlouhé a lze proto učinit závěr o splnění všech předpokladů vzniku odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Žalobce proto má nárok na přiznání přiměřeného finančního zadostiučinění.

5. Žalovaná navrhovala rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdit.

6. Odvolací soud přezkoumal z podnětu a v mezích podaného odvolání napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Odvolací soud, pokud jde o skutková zjištění, odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, když soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a učinil na jejich základě v zásadě odpovídající skutkové závěry, s výjimkou závěru o celkové délce trvání posuzovaného řízení, do které nezapočetl dobu řízení před Ústavním soudem. K tomu Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, uvedl, že „jestliže právní řád poskytuje účastníkům řízení určité procesní prostředky, prostřednictvím nichž se mohou domáhat nápravy pro ně dosud nepříznivého vývoje soudního (či jiného) řízení, je třeba řízení o těchto prostředcích zahrnovat do celkové doby řízení pro účely aplikace § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk. Řízení o ústavní stížnosti je třeba pro účely aplikace zákona č. 82/1998 Sb. považovat za integrální součást řízení před soudy, neboť při úvaze o přiměřenosti doby řízení, jakož i při stanovení celkové výše přiměřeného zadostiučinění, je třeba vycházet z celkové doby řízení. Není přitom důvodu, proč by řízení o ústavní stížnosti nemělo být zahrnováno do celkové doby řízení, když i jeho výsledkem může být zrušení dříve vydaných rozhodnutí, a tedy i další „prodloužení“ řízení. Nedá se přitom předem odhadnout, zda Ústavní soud stížnosti vyhoví, či nikoliv (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1508/2011).

8. Vzhledem k výše uvedenému lze tedy uzavřít, že celková doba posuzovaného řízení včetně řízení před Ústavním soudem byla 9 let a čtyři měsíce. Tuto dobu odvolací soud považuje (i s ohledem na dílčí období nečinnosti soudu, jak vyplývají z bodu 12. odůvodnění napadeného rozsudku) za nepřiměřenou, a dospěl proto k závěru, že odpovědnostní titul v podobě nesprávného úředního postupu byl v posuzovaném řízení dán.

9. Po právní stránce odvolací soud věc posoudil podle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“). Vycházel přitom i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu, zejména pak ze sjednocujícího stanoviska ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010.

10. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

11. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).

12. Kritérii obsaženými v § 31a OdpŠk se v podrobné formě zabývá Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen jako Stanovisko), z něhož vyplývá, že ačkoli je konstatace porušení práva rovnocennou formou odškodnění jako relutární satisfakce, tak v případech zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve formě nepřiměřeně dlouhého řízení, je přiznání odškodnění ve formě konstatace porušení práva velmi výjimečnou záležitostí, např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013). Tento závěr je plně v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, který jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích, a přichází v úvahu typicky tehdy, je-li délka řízení způsobena nemalou měrou chováním stěžovatele. V rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, Nejvyšší soud uvedl: „Účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle § 31a OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 2. 1997 ve věci Guillemin proti Francii, č. stížnosti 19632/92, § 63). Samotný výsledek řízení je pak pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tedy i pro případné stanovení odškodnění, nevýznamný (srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26).“

13. Od situace, kdy výsledek posuzovaného řízení byl pro poškozeného negativní, je však nutné odlišovat situaci, kdy účastníku řízení musel být negativní výsledek posuzovaného řízení již od počátku znám. Např. v usnesení ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, Nejvyšší soud dospěl k tomuto závěru: „Pokud žalobce uplatnil žalobou nárok, o němž již v době podání žaloby věděl, že se jedná o nárok promlčený, nelze od této skutečnosti odhlížet. Uplatnění bezdůvodné žaloby samo o sobě opodstatňuje výrazné snížení základní částky.“ Ve vztahu k trestnímu řízení Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, uvedl: „Za určitých okolností lze přitom uzavřít, že nemajetková újma způsobená žalobci je tak nízké intenzity, že přiměřeným zadostiučiněním bude samotné konstatování porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V každém řízení je proto třeba vždy zvažovat, zda nenastaly okolnosti, které vznik nemajetkové újmy vyvracejí. Takovou okolností může (ale nemusí) být i to, že se náhrady nemajetkové újmy domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest. Trestní řízení je pouze logickým důsledkem trestné činnosti pachatele, který svým jednáním jeho zahájení způsobil.“ Právě tento závěr lze analogicky vztáhnout i na ostatní řízení, v nichž je prokázán nepoctivý úmysl účastníka řízení, jehož logickým důsledkem bylo zahájení daného řízení. Účastníku, jehož nejistota ohledně výsledku řízení se omezuje na to, zda jeho nepoctivý úmysl bude prokázán, je okolností, která vznik nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky tohoto řízení na jeho straně vyvrací, či význam takového řízení činí pro tohoto účastníka nepatrným.

14. Vzhledem k tomu, že již ve vyjádření k žalobě (č.l. 19 p. v. a č.l. 22 p.v.) žalovaná tvrdila snížený až nízký význam posuzovaného řízení pro žalobce, zaměřil se odvolací soud ve smyslu shora citované judikatury především na hodnocení kritéria významu řízení pro žalobce, a to především jakou intenzitu zásahu do nemajetkové sféry žalobce posuzované řízení pro něho představovalo, a to s ohledem na to, co pro něho bylo „v sázce“. Předmětem posuzovaného řízení byl požadavek žalobce na snížení úroku ze smlouvy o hypotečním úvěru na výši odpovídající diskontní sazbě [Orgán veřejné moci], neboť ve smlouvě o úvěru nebyly podle názoru žalobce uvedeny veškeré povinné náležitosti vyžadované zákonem o spotřebitelském úvěru, a to konkrétně informace o poplatku za ověření podpisu na zástavní smlouvě pro účely vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí a poplatku za návrh na řízení o provedení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, eventuelně poplatek za životní pojištění, a současně žádal vydání bezdůvodného obohacení ve výši 65 280 Kč.

15. Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 8. 2022, sp. zn. II. ÚS 3457/21, které bylo vydáno v posuzovaném řízení, uvedl: „V minulosti se Ústavní soud opakovaně zabýval ochranou slabší smluvní strany jako principem ústavněprávního významu, jímž se orgány veřejné moci mají v aplikační praxi povinnost řídit. Tento princip je obzvláště akcentován v oblasti právních vztahů specifického charakteru, jako jsou spotřebitelské smlouvy, vztahy vyplývající z pracovního, směnečného či nájemního práva apod. Stěžovatel vychází z úvahy, že obecné soudy postupovaly v rozporu s výslovným zněním § 8 ZSÚ (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, pozn. odvolacího soudu), jež předpokládá, že pokud úvěrová smlouva neobsahuje požadované informace a spotřebitel na to věřitele upozorní, nastává sankce v podobě sníženého úročení úvěru. Ústavní soud ponechává stranou argument o přiměřenosti dané sankce a zaměří se na otázku, zda stěžovatel skutečně nebyl o povinných informacích stanovených přílohou č. [hodnota] k ZSÚ ve smlouvě informován. Není sporu o tom, že příslušné informace nebyly podány ve vlastní úvěrové smlouvě, ale v připojeném formuláři. Současně stěžovatel prohlásil, že se s tímto formulářem seznámil a podepsal ho.“

16. Rovněž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2807/2018 (vydaným též posuzovaném řízení) připomněl, že „informace o nutnosti zaplatit výše uvedené poplatky ve smlouvě nebyla opomenuta; naopak, ve smlouvě je – a to dokonce vícekrát – zmíněno zajištění hypotečního úvěru formou zřízení zástavního práva k blíže specifikovaným nemovitostem. Z toho muselo být každému průměrnému spotřebiteli zřejmé, že vklad zástavního práva do katastru nemovitostí bude nutné v souvislosti s úvěrem provést, a že takový úkon nějakému poplatku podléhá. Ochranu spotřebitele není možné chápat jako bezbřehou a je nutné při posouzení, zda je potřeba spotřebitele chránit oproti situacím, kde si svojí vlastní nedůsledností přivodil pro sebe nepříznivé následky, hledat rovnováhu.“

17. V nyní projednávané věci bylo prokázáno, že žalobce se uplatněným nárokem v posuzovaném řízení snažil účelovým výkladem využít ustanovení § 6 a § 8 zákona o spotřebitelském úvěru ke svému prospěchu přes to, že informace o nákladech souvisejících s vkladem do katastru nemovitostí, měl k dispozici již v době uzavření smlouvy. Nejistota žalobce ohledně výsledku posuzovaného řízení tedy spočívala pouze v tom, zda jeho ryze účelový výklad předmětných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru bude soudy aprobován či nikoli. Tato okolnost snižuje význam posuzovaného řízení pro žalobce na nepatrnou úroveň, a proto konstatace porušení práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, kterou již žalovaná žalobci před zahájením řízení poskytla, je dostačující satisfakcí za nesprávný úřední postup v posuzovaném řízení.

18. Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

19. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná dosáhla plného procesního úspěchu i v této fázi řízení a byla jí proto přiznána náhrada nákladů řízení, které jsou tvořeny podle § 1 a § 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. jednou paušální náhradou po 300 Kč za odvolání.