o zaplacení 96 000 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 96 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a současně žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 41 882 Kč (výrok II.).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení části poskytnutého pojistného plnění, které vyplatila pozůstalým po zemřelém zaměstnanci žalované [jméno FO].

3. Soud prvního stupně žalobě zcela vyhověl na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku a které není třeba, v zájmu stručnosti písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, podrobně opakovat.

4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 9. 9. 2020 v 9.30 hod. zahynul zaměstnanec žalované [jméno FO] v důsledku pracovního úrazu. Při demontáži střešního pláště průmyslové haly se poškozený [jméno FO] odpoutal od jisticího lana v úmyslu zachytit jednu část střešního pláště, na kterou nemohl dosáhnout, a při pokusu o uvedený manévr ztratil rovnováhu a spadl z výšky 9 metrů na betonovou podlahu. Rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu, č. j. [číslo], ze dne 30. 8. 2021, bylo zjištěno, že se žalovaná dopustila přestupku podle ustanovení § 30 odst. 1 písm. s) zák. č. 251/2005 Sb., o inspekci práce. Porušení povinnosti týkající se organizace práce a pracovních postupů se žalovaná dopustila tím, že pro demontáž průmyslové haly neurčila v písemném technologickém postupu bezpečný pracovní postup, který by zaměstnance provádějící demontáž střešního pláště chránil mimo jiné před rizikem pádu, případně by je při pádu bezpečně zachytil, čímž žalovaná vystavila zaměstnance nebezpečí pádu z výšky, ke kterému v případě zesnulého [jméno FO] došlo. Zvolený způsob, jakým byli zaměstnanci při demontáži starého střešního pláště a montáži jištěni, vystavoval zaměstnance nebezpečí pádu z výšky a mohl dokonce v konkrétním případě naopak zvýšit riziko vážného úrazu. V článku 6 technologického postupu pro práci při rekonstrukci střešního pláště bylo stanoveno, že po celou dobu práce musí být zaměstnanec upoután lanem nebo být jištěn druhým zaměstnancem.

5. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že pochybení žalované je v příčinné souvislosti se vznikem škody, neboť pokud by žalovaná ve svém postupu uvedla všechny nezbytné postupy, jak pracovat s poskytnutými osobními ochrannými prostředky, zaměstnanec by nepřistoupil k tak riskantnímu kroku jako je odpoutání se od lana. Stejně tak kdyby žalovaná postupovala v souladu se všemi předpisy, nemohl by se zaměstnanec vybavený nedostatečnými osobními ochrannými pracovními prostředky vůbec pohybovat na místě, kde došlo k jeho propadu. S odkazem na § 10 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, proto žalobě vyhověl.

6. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, ve kterém namítala zejména absenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a škodlivým následkem. V tomto duchu ostatně nalézací soud vyjádřil svůj předběžný právní názor na jednání dne 28. 12. 2023 prostřednictvím soudkyně [tituly před jménem] [jméno FO], která za tímto účelem odročila jednání a poučila žalobkyni v souladu s § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. Žalovaná nedoplnění žaloby v tomto duchu následně znovu namítala na jednání dne 13. 8. 2024. Žalobkyně k tomuto poučení doložila (toliko) odborné vyjádření (odborný posudek), který se však zabýval právními otázkami. Nalézací soud se následně na jednání dne 13. 8. 2024 již této otázce, respektive posouzení, zda byla prokázána namítaná skutečnost vyjádřená v předběžném právním názoru soudu na jednání dne 18. 12. 2023, nezabýval, ani se k ní nijak nevyjádřil. Stejně tak nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zcela pominul námitky žalované, vyjádřené právě na jednání dne 13. 8. 2024, kde žalovaná namítala mj. tzv. přerušení příčinné souvislosti, které je ve věci představováno tím, že zemřelý [jméno FO] se odepnul od jistícího lana, přičemž žalobkyně žádným způsobem neprokázala, že by se takto neodepnul také v případě, kdyby byl vybaven tzv. sedákem, nicméně k této námitce žalované se nalézací soud v napadeném rozsudku žádným způsobem nevyjadřuje a tedy není zřejmé, jakým způsobem se nalézací soud s touto námitkou vypořádal. Žalovaná dále v odvolání namítala nestandardní postup soudu prvního stupně a nedostatečnou kvalitu odůvodnění jeho rozhodnutí.

7. Žalobkyně považovala postup soudu prvního stupně, jakož i jeho rozhodnutí, za správné a navrhla proto rozsudek jako věcně správný potvrdit.

8. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.

9. Odvolací soud především odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, když soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a učinil na jejich základě v zásadě odpovídající skutkové závěry. Po právní stránce však věc soud prvního stupně správně neposoudil.

10. Podle § 10 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, pojišťovna má vůči zaměstnavateli právo na náhradu až do výše poskytnutého plnění, došlo-li ze strany zaměstnavatele nebo jejího zaměstnance k zvláště závažnému porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a pokud toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody.

11. Postižní právo pojišťovny zakotvené v citovaném ustanovení má charakter sankce (jak Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 607/99), která má skutečně stimulovat zaměstnavatele k dodržování předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, prostřednictvím postihu za jejich zvláště závažné porušení; zaměstnavatel nemůže hřešit na to, že je pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou při pracovním úrazu pojištěn. Nese přitom důsledky jak toho, že porušil kvalifikovaným způsobem povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, tak toho, že škodu poškozenému způsobili kvalifikovaným porušením takových předpisů jeho zaměstnanci (rozuměno při plnění pracovních úkolů zaměstnavatele) (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3790/2014).

12. Podle § 10 odst. 1 písm. b) citované vyhlášky je zaměstnavatel postižen pouze za takové zvláště závažné porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, které mají za následek poškození zaměstnance při pracovním úrazu, jehož se dopustil zaměstnavatel anebo jehož se dopustil jiný jeho zaměstnanec než ten, který byl poškozen. Důsledky toho, že škodu si porušením těchto předpisů způsobil sám poškozený zaměstnanec, nese sám poškozený, neboť zaměstnavatel se v takovém případě odpovědnosti za škodu podle okolností zcela či zčásti zprostí (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3790/2014).

13. Pokud jde o otázku příčinné souvislosti, shrnuje tuzemská právní praxe základní východiska následovně: „O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez jehož existence by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003) a dále: „Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non) – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. [číslo], uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 237/2013).

14. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pokud je doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo, je tato podmínka ve své podstatě splněna, jinými slovy, příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom zjištění existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem je otázkou skutkovou. Právním posouzením je otázka určení těch právních skutečností, mezi nimiž je třeba vztah příčinné souvislosti zjišťovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006).

15. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, tedy že ke smrtelnému úrazu poškozeného zaměstnance žalované došlo tak, že při demontáži střešního pláště průmyslové haly se poškozený odpoutal od jisticího lana v úmyslu zachytit jednu část střešního pláště, na kterou nemohl dosáhnout, a při pokusu o uvedený manévr ztratil rovnováhu a spadl z výšky 9 metrů na betonovou podlahu. V technologickém postupu pro práci při rekonstrukci střešního pláště bylo výslovně stanoveno, že po celou dobu práce musí být zaměstnanec upoután lanem nebo být jištěn druhým zaměstnancem.

16. Při právním posouzení, jaká právní skutečnost byla příčinou vzniku škodního následku (smrtelného úrazu zaměstnance žalované), dospěl odvolací soud k závěru, že jedinou příčinou vzniku škody bylo, že se poškozený odpoutal od jistícího lana, čímž porušil článek 6 technologického postupu pro práci při rekonstrukci střešního pláště, kterým bylo stanoveno, že po celou dobu práce musí být zaměstnanec upoután lanem nebo být jištěn druhým zaměstnancem. Důsledky tohoto porušení nese sám poškozený.

17. Skutečnost, že technologický postup pro práci při rekonstrukci střešního pláště byl rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj vyhodnocen jako nedostatečný a žalovanému byla uložena sankce na úseku bezpečnosti práce, nebylo příčinou vzniku škodního následku a není proto pro posouzení věci významná, neboť i při použití vhodných ochranných pomůcek (zachycovacího postroje včetně dalších příslušenství, jako např. karabiny, lana, tlumiče nebo zachycovače pádu) by pádu poškozeného (s ohledem na jednání jeho samotného, kdy se odpoutal od jistícího lana) nemohlo zabránit.

18. Z uvedeného vyplývá, že nejsou dány předpoklady pro postižní právo žalobkyně podle § 10 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 125/1993 Sb.

19. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil a žalobu zamítl.

20. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1, 2 o. s. ř., když úspěšná žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.

21. Náklady řízení žalované před soudem prvního stupně jsou tvořeny odměnou advokáta za 5 úkonů po 4 940 Kč (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, vyjádření k doplnění žaloby, účast na jednání dne 18. 12. 2023 a 28. 8. 2024) podle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., 5 režijními paušály po 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), cestovným ze dvě cesty z [adresa] do [adresa] a zpět k jednání soudu prvního stupně osobním automobilem [nazev], reg. zn. [SPZ] celkové výši 4 312 Kč a náhradou za promeškaný čas 2x 3 hod. 40 min v celkové výši 1 600 Kč, což spolu s 21 % DPH činí celkem 38 856 Kč

22. Náklady řízení žalované před odvolacím soudem jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 840 Kč, odměnou za 2 úkony právní služby po 4 940 Kč (sepis odvolání, účast na odvolacím jednání) a dvěma režijními paušály (jeden ve výši 300 Kč a po 1. 1. 2025 ve výši 450 Kč), cestovným z [adresa] do [adresa] a zpět k odvolacímu jednání osobním automobilem [nazev], reg. zn. [SPZ] celkové výši 2 256 Kč a náhradou za promeškaný čas 3 hod. 40 min ve celkové výši 1 200 Kč (8x150 Kč), což spolu s 21 % DPH činí celkem 20 884 Kč.

23. Celkem tak náklady řízení žalované před soudy obou stupňů činí 59 740 Kč.