o zaplacení částky 229 754,80 Kč s příslušenstvím,

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení částky 229 754,80 Kč s úroky z prodlení ve výši 15 % ročně od 21. 12. 2023 do zaplacení (výrok I.) a současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 300 Kč (výrok I.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal, aby mu byla žalovanou uhrazena částka 229 754,80 Kč jako náhrada škody vzniklé v důsledku realizace exekučního řízení, které proběhlo na základě později zrušených rozhodnutí, a to rozsudku Obvodního soudu pro [adresa], č. j. [spisová značka], ze dne 19.03.2019, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, č. j. [spisová značka], ze dne 23.10.2019. Žalobce tvrdil, že škoda vznikla úhradou nákladů exekuce, které byly vyměřeny soudní exekutorkou.

3. Žalovaná se bránila tím, že žalobce byl povinen plnit na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí, což neučinil, a proto došlo k zahájení exekuce. Namítala přetržení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody a odkázala na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně usnesení sp. zn. IV. ÚS 3474/15.

4. Soud prvního stupně žalobu zamítl na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku, a které není třeba, v zájmu stručnosti písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, podrobně opakovat

5. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 1 odst. 1, § 3 odst. 1 písm. b), § 5, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1 až 3 a § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“, nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“). Konstatoval, že, ačkoliv byla prokázána existence nezákonného rozhodnutí, žalobce nevyužil možnosti požádat o odklad vykonatelnosti rozhodnutí při podání dovolání, čímž došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Soud prvního stupně rovněž uvedl, že žalobce byl povinen plnit již na základě pravomocného usnesení pozůstalostního soudu ze dne 25. 10. 2017.

6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, ve kterém setrval na svých tvrzeních, že na vzniklou škodu má nárok, neboť v okamžiku, kdy byly v nalézacím řízení zrušeny rozsudky, které byly exekučními tituly, stala se nezákonnými veškerá rozhodnutí v exekučním řízení, která z nich vycházela a jakékoliv poskytnuté plnění tímto okamžikem ztratilo svůj právní základ. Úhrada nákladů exekučního řízení byla provedena na základě nezákonného rozhodnutí a fakt, že žalobce nepožádal o odklad exekučního řízení v situaci, kdy své dovolání podával poté, kdy již bylo plnění vymoženo a ztrácelo tak smysl o odklad žádat. Pokud se jedná o příčinou souvislost, žalobce uvedl, že nemohlo dojít k jejímu přetržení, neboť se jedná o vztah mezi exekučním rozhodnutím v exekučním řízení a vznikem škody. Pokud soud prvního stupně argumentuje tím, že schválená dědická dohoda sama o sobě obstojí jako exekuční titul, je to pravda, nicméně exekuční řízení vedené nebylo vedeno na základě schválené dědické dohody, ale jiného exekučního titulu. Fakt, že řízení mohlo být vedeno na základě jiného exekučního titulu neznamená zneužití práva na straně žalobce ani není výrazem jeho nepoctivého nebo protiprávního činu. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila.

8. Odvolací soud přezkoumal z podnětu a v mezích podaných odvolání napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

9. Odvolací soud především odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, když soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a učinil na jejich základě odpovídající skutkové závěry. V návaznosti na to soud prvního stupně věc i přiléhavě právně posoudil, dospěl-li k závěru, že mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody v podobě nákladů exekučního řízení není příčinná souvislost.

10. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, je všeobecně uznáváno, že o vztah příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem (resp. právně relevantní škodnou událostí) jde v situacích, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu, což znamená, že protiprávní úkon a škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo, je tato podmínka ve své podstatě splněna, jinými slovy, příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom zjištění existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem je otázkou skutkovou, avšak právním posouzením je otázka určení těch právních skutečností, mezi nimiž je třeba vztah příčinné souvislosti zjišťovat. Nicméně to znamená, že z hlediska naplnění příčinné souvislosti nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena.

11. O vztah příčinné souvislosti jde tehdy, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce; příčinou vzniku škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005).

12. V projednávané věci dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že nezákonná rozhodnutí (rozsudek Obvodního soudu pro [adresa], č.j. [spisová značka], ze dne 19.03.2019, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, č.j. [spisová značka], ze dne 23.10.2019), od kterých žalobce odvíjí vznik škody v podobě nákladů exekučního řízení, nebyla příčinou vzniku těchto nákladů, neboť žalobce byl v té době povinen plnit podle pravomocných a vykonatelných rozhodnutí soudů. Pokud se rozhodl tak neučinit, vznikly mu v příčinné souvislosti s tímto jeho rozhodnutím další náklady v podobě nákladů exekučního řízení. Žalobcem tvrzená příčinná souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími a vznikem škody v podobě těchto nákladů proto není dána.

13. Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

14. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná dosáhla plného procesního úspěchu i v této fázi řízení a má proto právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, podle obsahu spisu jí však žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.