o náhradu nemajetkové újmy,

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem rozhodl tak, že žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit částku 78 397 Kč zamítl (I.), a současně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaná poskytla peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. [spisová značka] (dále též jen „posuzované řízení“), a to ve výši 78 397 Kč. Žalobce tvrdil, že řízení trvající od 7. 3. 2014 do 6. 2. 2023, tedy 8 let a 10 měsíců, bylo neúměrně dlouhé, což mu způsobilo psychickou i finanční zátěž. Uvedl, že spor měl původ v restituční věci jeho otce a že stát odpovídá za průtahy i za chybný postup, který vedl k vleklému sporu. Žalovaná nárok neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že žalobci poskytla mimosoudně zadostiučinění ve výši 85 750 Kč, které považuje za přiměřené. Namítala, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, bylo složité po skutkové i právní stránce, a že soudy postupovaly bez výrazných průtahů. Odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž inflace ani změna životní úrovně nejsou důvodem pro navýšení základní částky zadostiučinění.

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování popsal skutkový stav, který z provedených důkazů zjistil, a který není třeba, v zájmu stručnosti písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu podrobně opakovat. Soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že posuzované řízení trvalo 8 let a 10 měsíců, probíhalo na třech stupních soudní soustavy, bylo složité po skutkové i právní stránce, a soudy postupovaly v zásadě bez nečinnosti. Nepřiměřená délka řízení byla dána celkovým průběhem, nikoli průtahy.

4. Zjištěný skutkový stav posoudil soud prvního stupně po právní stránce podle ustanovení § 13 a násl. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“, nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“). Stát odpovídá za nesprávný úřední postup orgánů veřejné moci spočívající v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a takovou odpovědnost je nutné posuzovat v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s judikaturou Nejvyššího soudu, která se týká zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (zejména se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dále též jen „Stanovisko“). Soud prvního stupně přitom s ohledem na provedené dokazování dospěl k závěru, že celková délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená, a že žalobci proto náleží zadostiučinění ve formě finanční náhrady. Při stanovení výše zadostiučinění vyšel ze základní částky 15 000 Kč za první dva roky řízení a 15 000 Kč za každý další rok, přičemž celkovou částku 121 250 Kč modifikoval snížením o 20 % z důvodu složitosti věci z důvodu skutkové, právní a procesní a o 20 % z důvodu projednání věci na všech stupních soudní soustavy. Soud prvního stupně tak dospěl k výsledné částce odškodnění 72 750 Kč. Jelikož žalovaná poskytla žalobci mimosoudně 85 750 Kč, tedy částku vyšší, soud uzavřel, že žalobci již bylo poskytnuto přiměřené zadostiučinění. Námitku žalobce ohledně nutnosti valorizace soud odmítl s odkazem na judikaturu, podle níž inflace ani změna životní úrovně nemají vliv na přiměřenost základní částky.

5. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla ve věci zcela úspěšná. Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč (§ 151 odst. 3 o. s. ř., vyhláška č. 254/2015 Sb.).

6. Proti tomuto rozsudku soudu podal žalobce včasné odvolání, kdy rozhodnutí vytýkal nesprávné právní posouzení věci a nezohlednění podstatných okolností při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Žalobce namítal, že soud prvního stupně při výpočtu částky vycházel ze Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, které stanovilo sazby 15 000 až 20 000 Kč za rok trvání řízení, přičemž první dva roky mají být ohodnoceny poloviční částkou. Tyto sazby byly určeny v roce 2010, tedy před více než 13 lety, a soud prvního stupně je aplikoval beze změny, aniž by zohlednil kumulovanou inflaci, která od té doby výrazně snížila hodnotu měny. Žalobce zdůrazňuje, že jen v roce 2022 činila meziroční míra inflace 15,1 %, přičemž kumulovaně od roku 2010 dosáhla téměř 50 %. Podle žalobce je neudržitelné, aby soudy setrvávaly na judikatuře, která inflaci zcela ignoruje, neboť tím dochází k faktickému znehodnocení poskytované kompenzace.

7. Další vytýkanou vadou je nezohlednění významu řízení pro žalobce. Podle žalobce měl spor mimořádný charakter, neboť navazoval na restituční řízení jeho otce, které trvalo od počátku devadesátých let, a v důsledku pochybení státu přišel žalobce o majetek, který mu měl být dle zákona vrácen. Žalobce tvrdí, že za těchto okolností nelze vycházet z nejnižší sazby 15 000 Kč za rok, ale naopak z horní hranice 20 000 Kč, což by při délce řízení 8 let a 10 měsíců znamenalo základní částku 163 333 Kč (při nezohlednění inflace), resp. 164 147 Kč při zohlednění kumulované inflace. Žalovaná však přiznala pouze 85 750 Kč, kterou soud I. stupně považoval za správnou, ba dokonce za příliš vysokou. Žalobce uzavřel, že přiznaná částka je nepřiměřeně nízká, neboť nezohledňuje ani inflaci, ani mimořádný význam řízení pro jeho osobu. Z uvedených důvodů žalobce navrhl odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví a přizná žalobci náhradu nákladů řízení za oba stupně.

8. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Odvolací soud, pokud jde o skutková zjištění, odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, když soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a učinil na jejich základě odpovídající skutkové závěry, se kterými se odvolací soud ztotožňuje. Odvolací soud rovněž souhlasí s právním závěrem soudu prvního stupně, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a že žalobci náleží za tento nesprávný úřední postup finanční zadostiučinění.

10. Soud prvního stupně při posouzení žalovaného nároku správně vycházel z § 31a OdpŠk i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu, zejména pak ze Stanoviska. Jak soud prvního stupně uvedl, výše peněžitého zadostiučinění je dle zmíněné judikatury poskytována v rozmezí od 15 000 Kč do 20 000 Kč za každý rok trvání řízení s tím, že za první dva roky řízení náleží zadostiučinění ve výši jedné poloviny těchto částek. Odvolací soud však základní částku tohoto odškodnění odvodil od částky 17 000 Kč za rok trvání řízení, neboť posuzované řízení trvalo téměř devět let, tedy dobu hraničící s délkou extrémní (za kterou je obecně považována doba přesahující 10 let). Tato skutečnost odůvodňuje navýšení základní částky zadostiučinění na výše uvedených 17 000 Kč za rok trvání řízení.

11. Odvolací soud pak souhlasí s hodnocením jednotlivých kritérií, která zákon i zmíněná judikatura Nejvyššího soudu určuje jako rozhodná pro stanovení konečné výše finančního zadostiučinění, jak je učinil soud prvního stupně. V této části odvolací soud odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a nemá, co by v této části rozsudku soudu prvního stupně vytkl.

12. Námitka žalobce týkající se navýšení základní částky z důvodu extrémního inflačního znehodnocení peněz v minulých letech, není důvodná. K otázce valorizace částek vyčíslených ve Stanovisku, tedy k možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, se Nejvyšší soud vyjádřil např. v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 903/13) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19). Kromě toho z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, ve věci Apicella proti Itálii , stížnost č. 64890/01, odst. 72). Shodně jako Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží i Ústavní soud, jak patrno například z bodů 43 až 45 odůvodnění jeho nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21.

13. Naposledy se k této problematice vyjádřil Ústavní soud shodně i v nálezu ze dne 25. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25. Odvolací soud tudíž nenalézá důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak.

14. Námitka žalobce, že posuzované řízení mělo pro něj zvýšený význam, neboť celá věc má původ v restitučním řízení jeho otce, které trvalo od počátku devadesátých let, a v důsledku pochybení státu (porušení blokačního ustanovení zákona zakazujícího nakládání s majetkem dotčeným restitucí) přišel žalobce o majetek, rovněž není důvodná. Ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (dále jen „Stanovisko“), Nejvyšší soud konstatoval, že význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Dle Stanoviska lze kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů podle předmětu řízení, u nichž je dán vyšší typový význam řízení pro poškozeného, který není třeba v řízení prokazovat, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení. Jedná se o řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovně-právních, osobního stavu, sociálního zabezpečení, či týkajících se zdraví nebo života, jež mají pro své účastníky zvýšený význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15). Pokud tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že posuzované řízení nepatří mezi řízení s typově zvýšeným významem pro žalobce, nikterak se od této judikatury neodchýlil.

15. S ohledem na výše uvedené odvolací soud vypočetl částku odškodnění žalobce za 8 let a 10 měsíců trvání posuzovaného řízen následovně. Základní částka odškodnění 133 166 Kč - 20% (složitost) - 20% (více stupňů soudní soustavy = 93 216 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobci již byla žalovanou dobrovolně vyplacena částka 85 750 Kč je žaloba důvodná co do částky 7 466 Kč.

16. Odvolací soud proto s ohledem na shora uvedené rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odpovídajícím způsobem změnil, jinak jej v tomto výroku jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

17. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1215/2013) a Ústavního soudu (viz nález nálezu sp. zn. II. ÚS 3213/24, nebo sp. zn. III.ÚS 2456/24), ve kterých se uvádí, že pokud žalobce ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu prokáže základ svého nároku (tedy existenci nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), obecný soud mu přizná plnou náhradu nákladů řízení, a to i v případech, kdy mu nepřiznal žalované zadostiučinění v plné výši. Rozhodování o výši plnění závisí na úvaze soudu a žalobce nemůže být při rozhodování o náhradě nákladů řízení „trestán“ za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku.

18. Žalobce měl v řízení před soudem prvního stupně ve věci plný úspěch a náleží mu tak náhrada nákladů řízení tak, jak byla vypočtena soudem prvního stupně v napadeném rozsudku. Žalobci tedy náleží odměna za 2 úkony právní služby po 3 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby) a 2 paušální náhrady po 300 Kč, což spolu se soudním poplatkem (2 000 Kč) a 21 % DPH (1 428 Kč) činí celkem 10 228 Kč.

19. V odvolacím řízení náleží žalobci odměna za zastoupení advokátem podle § 9a odst. 2 písm. a) a vyhl. č. 177/96 Sb. celkem za dva úkony právní služby po 1 500 Kč (z přiznané částky 7 466 Kč), dva režijní paušály po 450 Kč (§ 13 odst. 4 citované vyhlášky), cestovné k odvolacímu jednání z [adresa] a zpět vlakem v celkové výši 768 Kč, náhrada za ztrátu času za 10 půlhodin po 150 Kč, což spolu s 21 % DPH (1 134 Kč) činí celkem 7 302 Kč.